Česko umí utrácet evropské peníze, ale konstruktivním hráčem v EU není

04. června, 2021 RUBRIKA Česko


imageBBAndrej Babiš a jeho evropská politika v praxi. Foto: Vlada.cz

 

Mandát vlády Andreje Babiše se pomalu chýlí ke konci. Bilance jejího výkonu v evropské politice příliš radosti nenabízí. Do toho se blíží české předsednictví v Evropské unii, které je pro vládu a státní správu každého členského státu zatěžkávací zkouškou. Současný český premiér se ale na něm rozhodl šetřit. O přístupu naší země k EU to mnohé vypovídá.

 

Po sedmnácti letech členství v Evropské unii by už Česká republika měla být zkušeným, spolehlivým a konstruktivním hráčem, který na EU nejen vydělává, ale také ji pomáhá utvářet a modelovat její další směřování. Že to tak není, způsobují jednoznačně čeští politikové, kteří se nedokážou zapojit do společného díla sedmadvaceti států a hrát podle společných pravidel. Autor těchto řádků si troufá tvrdit, že česká diplomacie i ta část státní správy, která se stará o naše členství v EU, se dobře orientuje v unijních pravidlech a dokáže připravit půdu pro to, aby Česko bylo standardním partnerem. Ale to, co v Evropě předvádějí prezident Miloš Zeman a také premiér Andrej Babiš, vyvolává u našich spojenců zásadní pochybnosti a poškozuje českou pověst.

Vezměme si třeba aktuální česko-ruský spor ohledně úlohy ruské tajné služby GRU v explozích v muničních skladech ve Vrběticích v roce 2014. Ten se bohužel stal názornou ukázkou toho, jak Česká republika neumí využívat svých spojeneckých svazků a jak se v rámci Evropské unie sama diskredituje a znevěrohodňuje. Bylo přitom od počátku nabíledni, že na Rusko může zapůsobit jedině sešikovaná podpora Západu – v této kauze, stejně jako v jiných. Jestliže ovšem prezident říká něco jiného než vláda a tajné služby, nemůžeme čekat, že nám budou spojenci v EU (a v NATO) věřit, a tudíž že svou solidaritu vyjádří také konkrétními činy, například vyhošťováním ruských diplomatů. A pokud tomu pak nasadí korunu místopředseda vlády, který ani není schopen věrohodně vyvrátit obvinění médií, že chtěl s informacemi tajných služeb v Moskvě nějak obchodovat, pak je lépe se o nějakou solidaritu ani neucházet.

Tato „podivnost“ je nadále nejcharakterističtějším rysem české pozice v rámci Evropské unie. Jsme vnímáni jako země, která nepředkládá návrhy, jak a kam by EU měla směřovat nebo co by měla lépe dělat v té které oblasti. Obvykle se vezeme s většinou a nevystrkujeme hlavu; přinejlepším ukážeme rohy. To se pak stavíme na zadní, když máme dojem, že bychom mohli dostat více, než se nám nabízí. Ale ani v těchto případech nedokážeme tento zájem konstruktivně vysvětlit a získat pro své stanovisko podporu dalších zemí. Tato neblahá charakteristika není nová, Babišova vláda však neudělala nic pro její vylepšení.

„Česká republika od samého počátku členství v EU nenaplňuje svůj potenciál ani očekávání, která před lety vyvolávala,“ hodnotí dlouhodobý vývoj bývalý místopředseda Evropského parlamentu a někdejší eurokomisař Pavel Telička. „Evropská politika této vlády pak vedla k dalšímu zhoršení naší pozice či spíše k našemu posunu na okraj. A kdo je na okraji, nutně nepoutá tolik pozornost, ani se s ním příliš nepočítá,“ dodává. Toto nijaké postavení podle něj dále zhoršují kauzy, jako je střet zájmů premiéra Babiše, které on sám „nedokáže kompenzovat umem, nápady a inciativami“.

Zatímco Polsko a zejména Maďarsko se staly v poslední době pro EU trvalým bolehlavem, Česká republika zůstává v jejich stínu, místo aby se jasně vymezila jako země, kde nedochází k hrubému porušování pravidel demokracie. Spojenectví v rámci visegrádské čtyřky nás spíše oslabuje, protože předvádíme zbytku EU jakousi formální jednotu, ovšem bez konstruktivního obsahu. Sami tak přispíváme k tomu, že nás západní země házejí do jednoho pytle, do kterého objektivně nepatříme. Ačkoli se Visegrádská skupina schází na nejvyšší úrovni před summity a snaží se vytvářet obraz jednoty, při projednávání jednotlivých témat na poli EU tato souhra dost často chybí. Například při těžkém loňském jednání o fondu obnovy, dodatečném rozpočtu pro obnovu ekonomik postižených pandemií, Česko a Slovensko nepodpořily Polsko a Maďarsko, které se stavěly na zadní kvůli snaze většiny podmínit čerpání evropských peněz dodržováním pravidel právního státu. Maďarsko zase nepomohlo České republice v odvetě vůči Rusku v kauze Vrbětice. A třeba v genderových otázkách, postoji k LGBT menšinám je Praha na úplně opačném pólu než Budapešť či Varšava.

 
Premiérův střet zájmů

Auditoři Evropské komise (EK) nedávno konstatovali, že český premiér je ve střetu zájmů. Uzavřela se tak první kapitola několikaleté tahanice, ve které Andrej Babiš opakovaně tvrdil, že žádný jeho střet zájmů neexistuje. Odhlédneme-li od právnické interpretace příslušných českých či evropských předpisů a případné soudní dohry, je jasné, že politicky tento případ napáchal na postavení a pověsti Česka více škody než cokoli jiného. Auditoři vlastně potvrdili loňskou zprávu Evropského parlamentu, který dospěl k témuž závěru; řešením může být jedině Babišův odchod z politiky nebo prodej Agrofertu. Třetí varianta, totiž že Agrofert nebude čerpat evropské dotace, by pro premiérův konglomerát byla nepřijatelná, protože by vedla k jeho nekonkurenceschopnosti.

Tato kauza významně poškozuje pověst a postavení České republiky v rámci Unie. Je pozoruhodné, jak jeden člověk dokáže zavařit celé zemi, a ještě jejím jménem, je přece předseda vlády, nadávat unijním institucím do podjatých amatérů a dokonce mafií. Ostatní premiéři, členové Evropské rady, se k němu budou zajisté dál chovat slušně a relativně vstřícně, protože tak velí nepsaný zákon respektu vůči demokraticky zvoleným představitelům. Ale v praxi si budou udržovat odstup, jako už to léta dělají vůči prezidentu Zemanovi. U premiéra, avšak i v nižších patrech to znamená menší potenciál nacházet podporu a spojenectví pro prosazování českých zájmů, ale i omezené možnosti se zapojovat do užších skupin států táhnoucích za jeden provaz v té které oblasti. A přitom právě velká témata těchto a hlavně příštích let – zelená transformace a digitalizace – jsou pro Česko životně důležitá.

Evropská unie se pomalu vynořuje z více než roční koronavirové epizody, která trvala od března 2020 a byla nejhorší krizí v historii této organizace. Z českého hlediska můžeme být jenom rádi, že jsme se mohli spolehnout na evropské instituce a nemuseli jsme si sami shánět vakcíny pro veškeré obyvatelstvo. A také že jsme byli u toho, když se EU rozhodla vypůjčit si peníze na mezinárodním trhu a podpořit jimi postižené ekonomiky členských zemí. V české kotlině působily tyto evropské kroky a postoje jako záruky jistoty a stability, zatímco vláda se od loňského podzimu topila v chybách a komunikačních přešlapech. A třebaže se premiér Babiš pokoušel svalit počáteční nedostatek vakcín na EU, lidé si postupně udělali jasno. Evropský průzkum veřejného mínění Eurobarometr totiž v dubnu ukázal, že v Česku důvěřuje vládě jen 19 procent obyvatelstva, nejméně z celé EU, zatímco unijním institucím věří celých 48 procent. Potvrdil se tak trend rostoucí podpory členství v Evropské unii, který se projevil už v roce 2019 vyšší účastí ve volbách do Evropského parlamentu; tehdy byl způsoben zejména brexitem.

Utrácet evropské peníze v Česku už dávno umíme, častokrát i nepřípustně „kreativně“. Cvičení, ke kterému nás vyzvala Evropská komise, totiž abychom si naplánovali, jak podle dohodnutých pravidel utratíme dodatečných 192 miliard korun, však českou státní správu zjevně zaskočilo. Národní plán obnovy se rodil těžce. Jeho první varianty připomínaly spíše lepení rozpočtových děr než promyšlenou, reformně orientovanou strategii. Investice do betonu jasně převládly nad podporou digitální ekonomiky, umělé inteligence, zelených energií, reforem vzdělávacích systémů a podobně. Evropská komise viděla, že české úřednické uvažování vězí nadále v parametrech 20. století, zatímco Evropa po nás chce, abychom si naplánovali transformaci ekonomiky pro století jednadvacáté. V okamžiku, kdy vznikají tyto řádky (téměř polovina května), Česko stále ještě neodevzdalo do Bruselu svůj výplod, ačkoli termín byl určen na konec dubna.

Ale zpět ke koronaviru – zmínku si zaslouží ještě jedna epizoda z letošního března, kdy premiér Babiš jménem České republiky podpořil námitky rakouského kancléře Sebastiana Kurze, že Evropská komise nerozděluje spravedlivě centrálně smluvně zajištěné vakcíny. Ukázalo se totiž, že některé státy včetně Česka si neobjednaly všechny dávky, na které měly nárok. Rozdíl pak skoupily jiné země, jež tak mohly rychleji očkovat. Evropská komise v tom neviděla vlastní pochybení, nicméně domluvila s farmaceutickou firmou Pfizer dodávku dodatečných 10 milionů dávek Pfizer/BioNTech. Dodnes není jasné, proč Praha objednala méně vakcín, ani proč Babiš na rozdíl od ostatních, kteří původně Kurze podpořili, setrval na kverulantské pozici až do konce. Jisté je, že v tu chvíli přišla Česká republika nejméně o 70 tisíc dávek vakcíny, jež mohly urychlit rozjezd očkovací kampaně.

 
Česko sem tam uspělo

Kdo sleduje dění v Evropské unii soustavně a pravidelně, musí nutně vědět, že u rozhodujících iniciativ, kroků a idejí jsou obvykle země, které v EU byly před námi. Vedle zakládajících členů Německa, Francie, Itálie či Nizozemska bodují výrazně i severské, ale také některé jižní země jako Portugalsko nebo Řecko. Postkomunistické státy, jež vstoupily do Unie v roce 2004 a později, se vesměs projevují jen okrajově nebo negativně. Přitom středně velký stát uprostřed Evropy, s bohatou průmyslovou tradicí, soustavně stoupající životní úrovní a slušnou vzdělávací základnou by měl mít potenciál do dění v EU zasahovat a utvářet ho. Vzpomeňme proto, kdy se o Česku psalo v mezinárodních médiích typu Politico v jiných souvislostech než v těch výše popsaných.

Tak třeba když Andrej Babiš vedl frondu proti jmenování Nizozemce Franse Timmermanse předsedou Evropské komise. Nebo když se na loňském červencovém summitu postavil na zadní a odmítal podpořit sedmiletý rozpočet i fond obnovy, dokud Česko nedostane možnost volněji přelévat evropské dotace z jedné obálky do druhé. V prvním případě potěšil Jarosława Kaczyńského a Viktora Orbána, kteří nemohli Timmermansovi přijít na jméno za to, že jim jménem Komise v předcházejícím období šlapal na paty kvůli jejich nedostatkům z hlediska demokracie. A zároveň pomohl připravit půdu pro jmenování Ursuly von der Leyenové – aniž by ovšem byl jakkoliv zapojen právě do výběru této německé političky.

Ve druhém případě ukázal, že mu nedělá potíž říct „ne“. A nastolit pošetilý požadavek, který mu nakonec projde, protože se tím odstraní zbytečná překážka konsenzu a jeho naplnění ty ostatní nic nebo skoro nic nestojí. Premiér pak má své vítězství, které může prezentovat, což také náležitě činí. Co na tom, že možnost ukrajovat z peněz z Evropského sociálního fondu určených na sociální a vzdělávací účely ve prospěch třeba „betonových“ investic nemusí zrovna být v zájmu České republiky…

V jejím zájmu naopak je prosazovat takovou evropskou energetickou politiku, která by vzala na milost zejména jadernou energii jako neznečišťující element národního energetického mixu. Při těžkém jednání o takzvané taxonomii sehrálo a sehrává Česko nejen konstruktivní, ale přímo koordinační úlohu, což mu v tomto velmi složitém kontextu slouží ke cti.

Pozitivní obraz Česka nepochybně posiluje i působení Věry Jourové v Evropské komisi. Zejména její výkon v rámci nevděčného portfolia místopředsedkyně EK, které zahrnuje kontrolu vlády práva v členských zemích a boj proti dezinformacím, nepřímo prospívá pověsti země, která ji do vysoké funkce vyslala. O účinnosti jejího působení svědčí ostatně i to, že ji Rusko zařadilo na seznam osob z EU, jimž zakázalo vstup na své území. Krok, který česká vláda nikdy formálně neodsoudila…

Česká republika se příští rok v červenci ujme předsednictví v EU. Přípravy jsou proto už dávno v plném proudu, ačkoli politicky se to nijak neventiluje. Žádný ze stávajících ministrů neví, zda bude po letošních říjnových volbách ještě ve funkci, či nikoli, za obzor voleb tedy nehledí. Jediné, co veřejně zaznělo, bylo Babišovo rozhodné odmítnutí vynaložit na tuto půlroční šichtu více než 50 milionů eur, tedy méně, než kterýkoli jiný stát včetně Malty. Když se premiérovo rozhodnutí pokoušel zvrátit velvyslanec při EU Jakub Dürr, dostal padáka. Minulé předsednictví v roce 2009 dopadlo pro Česko neslavně, zejména kvůli pádu vlády Mirka Topolánka v jeho průběhu. Rozpočet byl ovšem oproti tomu Babišovu dvojnásobný. Pokud se přístup vlády zásadně nezmění, vstoupíme do klíčového roku 2022 od počátku zatíženi tímto handicapem.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.