10. února, 2014 Alena Mikolášková
„Kdo není s námi, je proti nám“
„Kdo není proti nám, je s námi“,
stačí jen prohodit předložky a věta získává úplně jiný význam. Ta první se stala symbolem komunismu v padesátých letech, krutých represálií, které byly zaměřeny na ty, kdo neprojevovali ani náznak nadšení z budování nových, lepších zítřků. A ta druhá věta pomohla Maďarsko transformovat do „nejveselejšího baráku“ v socialistickém táboře. Ten, kdo nekritizoval legitimitu režimu, nekladl otázky po nutnosti diktatury proletariátu a nenavážel se do ruských vojáků, kteří na maďarském území pobývali už od konce války, se mohl prohánět ve vlastním autě k moři, doma poslouchat zahraniční rozhlas a po večerech chodit za zábavou v nových džínách ulicemi plnými blikajících reklam.
Po revoluci v roce 1956 politici rychle pochopili, že komunismus se v Maďarsku nedá vynutit bičem. A tak se Maďarům začaly podávat kostky cukru v podobě relativní svobody, o které si ostatní socialistické státy mohly nechat jen zdát. Jenže! Po cukru se kazí zuby a do „guláše“ se taky moc nehodí. Představitelé Maďarské lidové republiky pro zachování dojmu blahobytu si postupem času začali půjčovat od bank z kapitalistických zemí, především z Japonska, a výška dluhu vystoupala až k desítkám miliard dolarů.
Začátkem osmdesátých let se začal hroutit komunistický systém jako domeček z karet. Vzniklo reformní křídlo komunistické strany a volání po svobodě vyústilo v jednání u tzv. „Kulatého stolu“ na jaře 1989. János Kádár, symbol komunistické moci dlouhých třicet let, se zřekl svých funkcí a 6. července 1989 zemřel – přesně v ten den, kdy měl symbolický pohřeb Imre Nagy, vůdce revoluce v 56. roce, který byl popraven právě na rozkaz Kádára. Ještě v tomto roce, v den výročí revoluce 23. října, vešla v platnost pozměněná ústava, z Maďarska již nebyla lidová republika, ale pouze republika, která šla vstříc novému životu bez sovětských vojsk a bez vlády jedné strany.
Během komunistické éry na poli kultury fungovala politika „tří T“ (támogatott, tűrt, tiltott) – tedy umění podporované, trpěné a zakázané. V kategorii podporovaného umění byla taková díla a umělci, kteří nekritizovali režim a byli jinak nezávadní. Naopak zakázaní byli ti, co dělali „imperialistické“ umění. Jím byl například Sándor Márai, představitel měšťácké literatury a emigrant žijící v USA, anebo také Lájos Kassák, jediný maďarský avantgardní umělec. Hranice mezi trpěným a zakázaným uměním pak byla velmi tenká, roli hrály především osobní sympatie.
Kolik uletělo morčat?
Díky uvolnění komunistické diktatury se v šedesátých letech zrodil fenomén absurdní grotesky, v Maďarsku byl jejím hlavním představitelem István Örkény, který především ve svých „Minutových groteskách“ tragikomicky vystihl atmosféru doby, kdy typickou otázkou na oznámení, že „letělo 650 morčat“, bylo „kolik jich letělo?“ Byla to doba, kdy se neradostná skutečnost zabalovala do veselých a radostných slov, kdy z pouhých narážek každý věděl, o čem je řeč. Podobně tomu bylo i v oblasti filmu, Péter Bacsó natočil svoji parodii na padesátá léta s názvem „Svědek“, která ovšem rychle putovala na dlouhou dobu do trezoru.
Tuto jazykovou hru na schovávanou, ale odmítla hrát nová generace nastupujících spisovatelů v sedmdesátých letech. Jedni otevřeně režim kritizovali, mezi něž patří například básník György Petri, který drsným a vulgárním jazykem kritizoval současné poměry, v roce 1975 se dostal do kategorie zakázaného umění, ale podařilo se mu svá díla vydávat v samizdatu a některá dokonce i v zahraničí. Podobně je tomu v oblasti prózy s Györgyem Konrádem, který se stal nepohodlným svou filozofickou studií „Cesta inteligence k státní moci“. Druzí se rozhodli společenskou situaci ignorovat a tím chtěli demonstrovat ztrátu důležitosti komunistické moci, to byl třeba Péter Nádasi, který se programově proti politice nevymezoval a záměrně ve svých dílech popisuje historické události na základě svých osobních zkušeností, díky němu tak můžeme prožívat padesátá léta jako desetiletý chlapec z prominentní komunistické rodiny. A další si volí cestu v nabourávání jazykových stereotypů – Péter Esterházy, sám kdysi napsal: „pohnout jazykem je jako udělat revoluci.“ Tvořil postmoderní romány, ve kterých forma vládne nad obsahem. Ve své prvotině s názvem „Budovatelský román aneb Malýýý román“ paroduje romány let padesátých a žánr románu jako takový.
Od roku 1988 psal Esterházy především fejetony, které publikoval v časopisu Hitel, s kterým se rozešel pro silně nacionální tón a začal publikovat v Élet és Irodalom (maďarská obdoba našich Literárních novin).
Esterházy: všichni jsme byli „oni“
Esteházyho fejetony jsou důležité pro reflexy komunistického režimu v postkomunistické době, nastavují zrcadlo, do kterého se v období nadšení ze svobody málokdo rád podíval – „ukázalo se, co jsme sice věděli už dřív, jenomže když se nám nechtělo, nemuseli jsme si to připouštět, že totiž ne každá blbost má svůj původ v režimu. Že je to trochu složitější. Že se tu za ta dlouhá léta naším vlastním přičiněním v důsledku mnohého lidského utrpení, ohrožování, ohýbání hřbetů kromě hořkosti a slz nahromadila obrovitá kupa nadstranické blbosti.“ Odmítá v nich rozdělení na my a oni (oni – komunisti/sověti byli zločinci a my – Maďaři, pod nimi trpěli), podle něj je to příliš jednoduché. Všichni jsme byli oni. Kritizuje rychlé převlečení pláště, dříve zapřisáhlý komunista, nyní zarputilý kapitalista, bující kariérismus na všech frontách – „k šestapadesátému roku lze dodat zhruba tolik, že lidé v této zemi vytřepali starý režim jako pes vodu z kožichu. To Kádárův režim jsme už takhle vytřepat nedovedli, protože nebylo patrné, kde končí pes a kde začíná voda.“
Za zmínku stojí i nejrozsáhlejší Esterházyho kniha „Harmonia caelestis“ pojednávající o Esterházyho předcích, především o jeho otci, kterého nekriticky oslavuje. Záhy po vyjití knihy Esterházy zjistil, že jeho otec nebyl takový hrdina, ale že naopak byl spolupracovníkem státní bezpečnosti. Rozhodl se, že k „Harmonia caelestis“ dodá archivní záznamy z let komunistického režimu, které jeho otce usvědčují z donašečství. Není to jeho kritika, ale spíše vyrovnávání se Esterházyho s touto skutečností. (Bohužel „Opravené vydání“ teprve čeká na svůj český překlad.)
Rozhodně zajímavé je si přečíst knihu „Příběh“, jsou to dvě povídky, jedna od Imre Kertésze a druhá právě od Esterházyho, které pojednávají o zanechání stop totality na lidské duši.
S novou dobou dospěla generace mladších spisovatelů, kteří vyrůstali v době „gulášového socialismu“, a s touto zkušeností se každý po svém snaží vyrovnat ve svých více či méně autobiografických dílech. Jako první z nich přichází na řadu Attila Bartis, jeho kniha „Klid“ vyšla v roce 2001 a vzbudila velký ohlas. Pojednává o složitém vztahu syna s matkou, o snaze vymanit se z jejího područí, avšak tato snaha není podpořena žádným činem. To vše se odehrává na pozadí pozdního komunismu, který je zde popisován spíše lakonicky s nádechem mírné lítosti a ironie. Totalita je všudypřítomná, proto je popsána s lhostejností, anebo lépe řečeno, se samozřejmostí – „Byl vlčím zákonům lidové demokracie za ty slzy vděčný. A nevadilo by mu ani to, kdyby Kleopatra (totiž matka) byla vytlačena z privilegovaného tábora podporovaných do kategorie nikoli trpěných, ale rovnou zakázaných.“
Dalším je sedmihradský Maďar György Dragomán, který ve své povídkové knize „Bílý král“ popisuje zdánlivě bezstarostná osmdesátá léta kdesi v Rumunsku. Používá podobný postup vyprávění jako již zmíněný Imre Kertész v „Člověku bez osudu“, totiž popisování kruté reality s dětskou naivitou. Příběhy desetiletého nebo jedenáctiletého chlapce, kterému komunisti zavřou bůhvíkam otce, nás vcucnou do světa dětských her orámovaných plíživou totalitou a častokrát se neubráníme smíchu, ten nás však pouze utvrzuje ve zrůdnosti komunistického režimu.
Stejně tak Krisztína Tóth a její soubor patnácti povídek „Čárový kód“. I zde můžeme v některých příbězích narazit na atmosféru pozdního socialismu, jsou popsány očima patnáctileté dívky, ale na rozdíl od Dragomána tu chybí ona naivita, spíše jsou tu s ironií popisovány pionýrské tábory, prázdniny u Balatonu, nekritické nadšení ze všeho západního – „Ráno se nesměl dělat hluk, protože to americké děvče ještě spalo. Matka zašla tak daleko, že mě požádala, ať splachuji potichu. Řekla jsem jí, že to potichu neumím, takže buď spláchnu a ona se probudí a vypije si svoje ranní kakao, nebo nespláchnu vůbec, a to se pak tak kolem desáté bude muset v prázdném domě konfrontovat s onou strašnou skutečností, že Maďaři chodí po ránu vysrat.“
Všechna zde popsaná díla jsou přeložená do češtiny, takže pokud vás zaujala, huráááá do knihovny. Osobně nejvíc fandím Konrádovi, Esterházymu a Dragománovi.
Alena Mikolášková
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025