27. září, 2022 Kamil Czaiński
Náměstí Slezského sněmu v Katovicích během červencového
pochodu slezských autonomistů. Foto: Maciej Mętrak
„Vlajku máme, jazyk máme, domovinu vám nedáme!” Hurónské výkřiky Petera Langera zesiluje několik reproduktorů, které účastníci průvodu nesou na vlastních zádech. Je sobotní poledne v půli července a v Katovicích se pošestnácté koná Pochod za autonomii Horního Slezska. Bez Langera by to nebylo ono, shodují se zúčastnění. Kdyby nezasvětil svůj život „hajmatu“, jak se zde německy říká rodnému kraji, s jeho hlasem a pohyby by z něj mohla být rocková hvězda.
„Autonomie není extrém!” „Vlajku máme, jazyk máme…!” „A teď všichni!“
Na začátku se autor těchto řádků cítí trochu divně. Vlastenci všech zemí vypadají tak nějak stejně a není to ta úplně nejpřitažlivější estetika. Až pak se ukáže, že člověk nesmí hned podlehnout stereotypu. Proslovy jsou překvapivě inkluzivní. Langer do tlampače řve nejen o tom, že nedá slezskou domovinu, ale i o tom, že je v ní místo pro každého, kdo jí přeje, ať už polského, německého, českého či ukrajinského původu. „Není podstatné, jestli jsi levičák nebo pravičák, Slezsko je naše společná věc,“ křičí směsicí tradiční slezštiny a spisovné polštiny, načež vyzývá dav ke skandování názvu regionu ve třech jazycích, aby zdůraznil jeho pohraniční a mnohonárodnostní ráz: Górny Śląsk! Horní Slezsko! Oberschlesien!
Na náměstí u budovy Slezského sněmu, v současnosti sídla samosprávy Slezského vojvodství, dostávají slovo další. V šesti jazycích včetně češtiny a ukrajinštiny pronáší pozdrav Jerzy Gorzelik, lídr Hnutí za autonomii Slezska, regionální politické strany s nejdelší tradicí a dosud nejsilnější značkou. Po něm na pódium – ozdobené kromě jiného plachtou s kontroverzním nápisem „Vladimír Putin: odborník na dějiny Ukrajiny/Andrzej Duda: odborník na dějiny Slezska“ – vstupuje liberální europoslanec Łukasz Kohut, který proslul mimo jiné projevem ve slezštině na půdě Evropského parlamentu. Pak promlouvá Leon Swaczyna, zástupce starší generace a konzervativního křídla regionalistů v podobě strany Ślonzoki Razem (Slezané spolu), a vzápětí 26letý Łukasz Giertler z nově vzniklého hnutí Regios. Ten navíc patří k mládeži německé menšiny a pochází z Bílska-Bělé, tedy z Těšínska, jehož příslušnost k Hornímu Slezsku bývá předmětem debat. Na závěr opět přichází rockerská show Petera Langera, který slibuje: „Budeme pochodovat tak dlouho, než na téhle budově zavlaje naše, slezská vlajka!“
Říká to s odkazem na bílo-červený polský prapor plápolající nad historickou sněmovnou. Monumentální neoklasická stavba byla dokončena v roce 1929, tedy v době, kdy hornoslezskou průmyslovou oblast roztrhávala vejpůl polsko-německá hranice. Tehdy představovala politická autonomie podmínku, k níž se Polsko muselo zavázat, aby po první světové válce a následujícím několikaletém územním konfliktu mohlo získat alespoň část etnicky smíšené oblasti s cennými doly a hutěmi. Polská část Horního Slezska tak měla svůj parlament s širokými zákonodárnými pravomocemi a hlavně vlastní pokladnu s možností samostatně uvalovat a vybírat daně, vydávat cenné papíry a brát si zahraniční půjčky. Autonomie fakticky zanikla s nacistickou okupací v roce 1939, ale formálně byla zrušena až po válce polskou komunistickou vládou. „Chceme jen zpět to, co nám Polsko dalo a pak zase nelegálně vzalo,“ říkají zastánci jejího navrácení.
Obnovení autonomie sice zůstává leitmotivem červencových průvodů, ale ani nejodhodlanější aktivisté si nedělají iluze, že je to v dohledné době realistické. V Horním Slezsku se však mezitím odehrává něco potenciálně mnohem významnějšího.
Před jedenácti lety se více než 800 000 polských občanů přihlásilo ke slezské národnosti, z toho 376 000 pouze k ní (ostatní v kombinacích s polskou či německou). Celkem 529 000 lidí uvedlo, že doma hovoří slezským jazykem. Nyní jsou s napětím očekávány výsledky loňského sčítání lidu, jež mají být zveřejněny letos na podzim. Tehdy k ohromujícímu výsledku přispěla slova předsedy strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského o tom, že slezanství je ve skutečnosti skryté vyslovení se pro Německo. Mnozí se prohlásili za Slezany spíše z protestu než pocitu skutečné odlišnosti. Tentokrát žádný výrazný impuls k protestnímu vyplňování sčítacích formulářů nevyvstal, proto hornoslezské hnutí počítá s nižšími čísly, jež ale realističtěji ukážou jeho skutečný populační potenciál. Pořád má jít řádově o několik stovek tisíc lidí, kteří se cítí být příslušníky svébytného slezského národa.
Samotná deklarace národnosti nemusí nic znamenat. Třeba v Česku údajně žije 4,5 milionu lidí bez národnosti. Jenže na pozadí pochodů za autonomii a vyhlašování výsledků sčítání, poutajících jednou za čas pozornost celopolských médií, se v Horním Slezsku pomalu, ale jistě rozvíjí fenomén, který se bez velké nadsázky dá přirovnat k raným fázím středoevropských národních obrození 19. století.
Pokud by Antonín Jaroslav Puchmajer, Josef Dobrovský a Václav Matěj Kramerius měli internet, hodně by připomínali slezského básníka a překladatele Mirosława Syniawu, autora zrovna dokončované mluvnice spisovné slezštiny Henryka Jaroszewicze či Pejtera Długosze, majitele nakladatelství zaměřeného na tvorbu o Slezsku a ve slezském jazyce. Právě u jazyka jsou obrozenecké analogie nejzřetelnější. Hornoslezská nářečí jsou z pohledu jazykovědy příbuzná polštině, ale vykazují též silné vlivy české a německé. Historicky se v psané podobě využívala velmi málo. Kodifikovat spisovnou slezštinu tak znamená čelit řadě rozhodnutí, jež často museli kdysi učinit také čeští, slovenští, litevští a další buditelé: O které nářečí se opřít? Podle jaké metody vytvářet odborné názvosloví? Snažit se o purismus, nebo akceptovat současný rozkolísaný úzus?
Přesto se hornoslezští nadšenci do toho zdánlivě šíleného projektu pouštějí. V roce 2009 byla přijata nyní nejuznávanější podoba pravopisu a od té doby v něm vyšly desítky knih. Obzvlášť populární jsou překlady. Slezsky si dnes můžete přečíst například Vánoční koledu, Malého prince, Nový zákon, ódy římského básníka Horatia nebo rozsáhlé romány od Szczepana Twardocha. Ve sbírce překladů světové poezie Dante i inksi (Dante a další) nechybějí dokonce básně Jaroslava Vrchlického. Na cestě je slezské vydání Tolkienova Hobita. Pere se s ním Grzegorz Kulik, nejznámější překladatel do novodobé spisovné slezštiny. Jak sám tvrdí, jeho knihy se prodávají tak dobře, že to může mít jako jediné povolání. Původní slezská tvorba ještě nedala světu žádné veledílo, ale i tak se objevují pozoruhodné počiny jako třeba velmi úspěšná série detektivek Komisorz Hanusik od Marcina Melona. Slezština pravidelně zaznívá na divadelních prknech, vznikají základy slezské publicistiky, existuje slezská jazyková verze Facebooku, vyhledávače Mozilla Firefox či rozhraní Samsungu.
Popularita knížek ve slezštině není úplně úměrná skutečným jazykovým poměrům v regionu. Popravdě řečeno mnoho autorů lépe slezsky píše, než mluví, a „čistá“, „původní“ slezština existuje hlavně v jejich textech, zatímco běžně mluvený jazyk se stále více popolšťuje. Godka (slezský výraz pro „jazyk“) má však zásadní symbolický význam rovněž pro ty, kdo ji neovládají. Požadavek uznání slezštiny regionálním jazykem, který by se mohl vyučovat na školách, spojuje všechny místní aktivisty zleva zprava a označení „nářečí“ nebo „dialekt“ je v komunitě považováno za urážlivé. Konstruovat národní narativ bez odvolání se k vlastnímu jazyku ve střední Evropě nejde.
„Slezský národ byl, je a bude,“ hlásá jeden z transparentů na Pochodu za autonomii. Má jít o národ se vším všudy – s vlastním jazykem, územím, tradicemi a také historickou pamětí. Ta se dostává do křížku s polským příběhem o násilně germanizovaném Slezsku, jež šest set let čekalo na návrat do lůna polské vlasti. Plachta s Putinem a Dudou je možná trochu přes čáru, ale názor, že takzvaná hornoslezská povstání v letech 1919–1921 byla ve skutečnosti „speciální vojenskou operací“ tehdejšího Polska, už několik let patří do zdejšího mainstreamu. Naposledy k posilování pocitu slezské odlišnosti přispěly velkolepé státní oslavy stého výročí povstání a následného připojení části regionu k Polsku, jež zde mnozí vnímali jako demonstraci polské nadvlády v koloniálním stylu.
Dříve se slezská identita pojila nejvíce s horníky a tradičními komunitami v chudých dělnických koloniích a na hornoslezském venkově. Dnes po boku těch, kdo pořád zastávají názor, že nejdůležitější slezské hodnoty jsou „práce, rodina a náboženství“ a nostalgicky vzpomínají na „starý německý pořádek“, kráčí zástupci mladé generace, pro něž se slezanství stává módní kontrakulturou. Ke žlutomodré vlajce a regionálnímu jazyku se hlásí intelektuálové, umělci, spisovatelé i politici celopolských stran. Slezština je jazykem internetových memů a také transparentů na pochodech za práva LGBT. Proti Rusínům, Lužickým Srbům, Kašubům a dalším malým nestátním etnikům mají Slezané nespornou výhodu: jejich kulturním centrem je dvoumilionová katovická aglomerace. Do slezského hávu lze tak snadno odít všechny projevy moderní velkoměstské kultury.
Co by to ale bylo za národní obrození bez vnitřních rozporů. Není náhodou slezština toho kterého autora příliš popolštěna, nebo naopak příliš vyumělkovaná? Mají Slezané tradice státnosti sahající do doby vlády knížete Jindřicha Bradatého ve 13. století, nebo se zrodili až z událostí 20. století? Neshody panují též v praktičtější rovině. Hornoslezské hnutí je roztříštěné a aktivisté si vzájemně předhazují, kdo za to může. Spory o personálie a rozdílné politické ambice brání vytvoření jakési jednotné „Strany Slezanů“, v níž někteří vidí jediný úspěšný nástroj v boji za práva etnické menšiny, uznání jazyka a školní osnovy prezentující dějiny a kulturu regionu místním, a nikoliv polským prizmatem. „To je dobře, že se hádáme. U každého národa je to normální. Obával bych se opaku, kdyby ty spory nebyly, protože to by znamenalo, že už jsme jen skanzen, dožívající etnografická zajímavost, kde na ničem nezáleží,“ odporuje Zbigniew Rokita, autor oceňované reportáže Kajś (byla napsána původně polsky, letos na podzim vyjde i ve slezštině), která se pro mnohé zvenčí stala příručkou k pochopení odlišnosti Horního Slezska. Mnohost osobností a názorů nemusí být na škodu, naopak možná právě toto je argument, že Slezané opravdu svébytným národem jsou. Neexistuje celonárodní shoda a jedna strana Čechů, Poláků či Němců, proč by tedy existovala u Slezanů.
Těžko předvídat, co přinese budoucnost. Vyústí o dvě stě let opožděné národní obrození ve slezsko-polská vyrovnání, jazyková nařízení a nakonec nový rok 1918, nebo je to spíše krátkodobý fenomén, po němž zbyde jen několik knížek v jazyce odsouzeném k vymření a memoáry jeho neúspěšných zachránců? Zatím se nezdá, že by se z Horního Slezska měla opravdu stát středoevropská obdoba Katalánska nebo Skotska, jak se někdy obávají ve Varšavě, ale třeba ve srovnání s moravisty jsou polští Slezané ve svém kulturním a politickém vývoji určitě o stupeň výš. Zejména popularita slezanství u mladé generace je důvodem, proč bychom nad ním neměli ohrnovat nos. Vývoj v regionu, jehož patrioti mimochodem často vyzdvihují historickou jednotu celého Slezska v rámci českých zemí a svou kulturní blízkost k Čechům, nás může ještě překvapit.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025