17. března, 2021 Josef Mlejnek jr.
Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/David Sedlecký
Totalitní režimy se snažily anihilovat samotného člověka, zničit ho jako svobodnou, samostatně myslící a cítící bytost. Nový člověk socialismu byl přitom v komunistické propagandě či úslužných uměleckých dílech líčen jako superman v těch nejlepších barvách: krásný, silný, inteligentní, uvědomělý, šířící světlo nového řádu v jiných galaxiích, jenž už ani v myšlenkách neví, co je lež nebo krádež, a dožívající se minimálně dvou stovek let, ne-li více.
Praktický výsledek ale popsal například ruský filosof a sociolog Alexandr Zinověv v knize Homo sovieticus (1982). Sovětská společnost se podle něj skládala z jednotek ve formě želé a „sama připomíná jedno velké želé. Je to společnost chameleonů, která je sama jedním obrovským chameleonem“. Zinověv sarkasticky míněný pojem homo sovieticus zpopularizoval a spolu s ním ho používali mnozí jiní kritici sovětského režimu jako metaforu pro zcela vykořeněného, tvárného, absolutně přizpůsobivého jedince, schopného nikoliv kritického myšlení, zato spousty drobných i rozsáhlejších krádeží a menších i větších lží a podlostí v zájmu vlastního přežití.
Jak ale dokládá ruský historik Michail Heller, původ pojmu je zcela vážný a pozitivně myšlený. Oficiální publikace Sovětští lidé, vydaná roku 1974 v Moskvě v nakladatelství Politizdat, totiž hrdě zdůrazňuje, že se Sovětský svaz stal „vlastí nového a vyššího typu Homo sapiens: Homo sovieticus“. Těžko říci, co by o tom soudil Charles Darwin. Představa, že komunistická revoluce zformuje nového člověka, vyšší článek evoluce, však patří k základní ideové kostře marxismu-leninismu. A je zároveň podobně jako celé komunistické hnutí sekularizovanou deformací křesťanství, konkrétně té jeho dimenze, kterou apoštol Pavel vyjádřil slovy: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření.“ (2 Kor 5,17). Kristus, jehož má člověk následovat, je nový Adam neboli nový člověk, a ten, kdo Krista přijímá, se tak stává též novým člověkem.
Vedla-li se válka o člověka samotného, měl takový boj logicky filosofický, metafyzický, ba přímo náboženský rozměr, vědomě nebo i nevědomky, explicitně i implicitně. A působení v disentu se často neobešlo bez pronásledování, věznění a utrpení. Disent byl tudíž sám o sobě kvazináboženským společenstvím, v lecčems připomínajícím prvotní křesťany v římských katakombách. Je míněn disent jako celek, včetně ateistů a antiklerikálů, nikoliv pouze náboženský disent.
A tehdejší svět měl apokalyptické rysy minimálně ještě z jednoho důvodu. Byl totiž stále jednou nohou na kraji propasti jaderné války. Pamatujete si, co jste dělali 26. září 1983? Měli byste. Pokud jste už tehdy byli na světě, tak jste se podruhé narodili. Dne 26. září se každoročně slaví takzvaný Petrovovův den. Stanislav Jevgrafovič Petrov měl zrovna službu v centrále sovětské protivzdušné obrany, když systém spustil alarm. Bylo mu ale divné, že by Američané útočili pouze pěti raketami, jak hlásily přístroje. Radši vše nechal prověřit a dobře udělal. Chybný signál družice měl na svědomí odraz slunečního paprsku z vrstvy vysoké oblačnosti. Petrov nejprve dostal pochvalu, nicméně záhy se stal nepohodlným, poněvadž odhalil chybu systému. Jako údajně nespolehlivý byl převelen na méně exponované místo a v roce 1984 odešel předčasně do výslužby. Zemřel v roce 2017 ve věku 77 let. „Byla to má práce. Dělal jsem jednoduše svou práci, byl jsem tím správným člověkem na správném místě, to je celé. Ani moje žena o tom deset let nevěděla,“ zhodnotil později skromně své tehdejší jednání.
Podobných případů existovalo víc. Díky Petrovovi tak náš svět nezanikl v jaderném kataklyzmatu horké války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, ale mohl vstoupit do „orwellovského roku“ 1984. Ruský disident Andrej Amalrik napsal roku 1969 esej Přežije Sovětský svaz rok 1984?, ve své době široce diskutovanou, dnes skoro zapomenutou. Autor si pochopitelně moc a moc přál, aby Sovětský svaz uvedený letopočet nepřežil, nicméně pokud měl narýsovat nějaký realistický scénář pádu sovětské říše, pak měl podobu války, s největší pravděpodobností jaderné, v Amalrikově textu konkrétně s Čínou. Tedy samé nadějné vyhlídky.
V apokalyptickém tónu se nese rovněž známá esej Václava Havla z roku 1978 Moc bezmocných. „Naše pozornost se tak nevyhnutelně obrací k tomu nejpodstatnějšímu: ke krizi soudobé technické civilizace jako celku, k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky. Technika – toto dítě moderní vědy jakožto dítěte novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy,“ píše se v ní. Ostatně zejména v době americko-sovětského jaderného soupeření nalézalo poměrně velký ohlas jedno specifické vysvětlení skutečnosti, že se zatím nepodařilo objevit žádnou jinou mimozemskou civilizaci (či ona neobjevila nás). Podle něj se každá civilizace na určitém stupni technického vývoje zničí sama, například jadernou válkou, a k vyšší technologické úrovni, díky níž by dokázala překonávat nezměrné vesmírné dálavy a komunikovat s obyvateli jiných galaxií, tak už nedospěje.
Možná i toto memento přispělo k odzbrojovacím jednáním mezi Američany a Sověty. Sovětský svaz každopádně neustál technologický náskok Západu, zejména ve vojenství, ale i v každodenním životě, v oblasti životní úrovně a dostupnosti kvalitního spotřebního zboží. Příchod Michaila Gorbačova a jeho reforem, uvolňování napětí, perspektiva změny poměrů jistě představovaly velmi pozitivní trend, leč obnášely i jeden problematický rys. Jak totalitarismus roztával, tála s ním i metafyzickoapokalyptická dimenze veřejného bytí.
Zmíněný Andrej Amalrik rovněž polemizoval s představou, že postupný růst blahobytu a takzvané „hmotně kulturní“ vyzařování Západu sovětskou společnost postupně přemění, že západní turisté, popkultura, gramofonové desky s povolenou západní hudbou a minisukně přispějí k vytvoření humánního socialismu. „Je snad možné, že tak budeme mít ‚socialismus‘ s odkrytými koleny, ale rozhodně ne socialismus s lidskou tváří,“ glosoval jízlivě Amalrik. Samy komunistické režimy se však snažily získat si obyvatelstvo zlepšováním životní úrovně, často s argumentem, že namísto západního „pozlátka“ jen pro bohaté nabízejí sociální jistoty. Zrození nového člověka a nastolení komunistického ráje se odsunuly někam daleko do budoucnosti.
Existoval tedy poněkud paradoxní fenomén komunistické či socialistické konzumní společnosti. V Polsku jen krátce, v počátcích vlády prvního tajemníka Edwarda Gierka. Jeho ekonomickému „zázraku“ ale brzy došel dech a následné hospodářské potíže zásadně přispěly ke vzniku Solidarity. Masové hnutí však najednou uvrhlo řadu disidentů skoro do pozice klasických politiků, nucených hájit též sociální zájmy svých početných přívrženců. Což byl obrovský rozdíl oproti Československu, kde disent zůstal, s výjimkou úplného konce osmdesátých let, hodně omezený a uzavřený v kruhu víceméně pouze morálně definované „politiky“. Oblíbenou a takřka všeobecně přijímanou se stala narace o takzvané společenské smlouvě mezi Gustávem Husákem a společností, jež by šla stručně vyjádřit slovy: „Buďte zticha a budete se mít dobře.“
I kvůli tomu se stal v době Husákovy normalizace terčem kritiky disentu fakticky konzumní charakter tehdejší české (československé) společnosti. Ve srovnání s tou západní měla sice k dispozici hodně omezený sortiment, nicméně rozhodující bylo její mentální nastavení.
„Přibití veškeré pozornosti člověka k podlaze jeho čistě spotřebních zájmů ho má zbavit schopnosti vnímat stupňující se míru jeho duchovního, politického a morálního znásilnění; jeho redukce na jednorozměrného nositele ideálů raně konzumní společnosti ho má proměnit v povolný materiál komplexní manipulace; nebezpečí, že by mohl zatoužit po některé z nespočetných a nepředvídatelných možností, které má jako člověk, má být v zárodku potlačeno jeho uvězněním do ubohého horizontu možností, které má jako spotřebitel v omezených podmínkách centrálně řízeného trhu,“ napsal v roce 1975 Václav Havel v otevřeném dopise Gustavu Husákovi, tedy svému předchůdci v prezidentském úřadu. Zaměníme-li výraz „raně konzumní“ za „rozvinutě konzumní“ a nahradíme-li v úloze hybatele totalitní režim samopohybem svobodných jedinců ve víru volného trhu, dostaneme docela přesný popis naší současnosti. Václav Havel pak z polistopadového konzumerismu hodně vinil svého soupeře a následníka v prezidentské funkci Václava Klause. Mnohem spíše však šlo a jde o dílo vyšších civilizačních sil, o projev krize civilizace jako celku a bezradnosti člověka vůči ní, jak o tom Havel kdysi psal v Moci bezmocných.
Asi nemohlo být výmluvnější předzvěsti definitivního konce Sovětského svazu než otevření první restaurace McDonald’s na Puškinově náměstí v Moskvě 31. ledna 1990. Frontu na Lenina vystřídala fronta před „mekáčem“, toho dne údajně až sedmihodinová. A to šlo o tehdy největší provozovnu této značky na světě schopnou obsloužit až patnáct tisíc lidí denně. Byť kvůli sovětské (ruské) hrdosti moskevskou pobočku provozovala kanadská odnož koncernu McDonald’s. Brambory odrůdy Russet Burbank nezbytné pro výrobu hranolek se prý začaly na polích u Moskvy zkušebně pěstovat dokonce dvě léta před otevřením restaurace, tedy roku 1988. Tudíž v době, kdy se v Československu začalo opět trochu více demonstrovat a v Polsku se schylovalo ke kulatému stolu. Demonstranti v Praze tak sice prchali před sprškou vodních děl, často snad s pocitem hrdinů, leč o konci komunismu už bylo vlastně rozhodnuto. Brambory Russet Burbank zapouštěly v okolí Moskvy pevně kořínky. Do jaké interpretační brázdy to ale celé zapadá, do Huntingtonova „střetu civilizací“, nebo Fukuyamova „konce dějin“?
V roce 1985 dokázali lidé shromáždění na velehradské pouti (odhady hovoří o stu tisíc až dvou stech tisících účastníků) dát otevřeně najevo nesouhlas s režimem. V obsáhlé samizdatové studii Jak dál po Velehradě? se Václav Benda těšil z toho, že jsme i v Československu dosáhli „polských počtů“. Bohužel, v příštích letech si již Státní bezpečnost velehradské i jiné poutě dobře pohlídala. Velehradská pouť sice představovala především náboženskou událost, nicméně ani polské masové opoziční hnutí Solidarita by v roce 1980 asi nevzniklo nebýt silného postavení katolické církve v polské společnosti a návštěvy papeže Jana Pavla II. o rok dříve.
A jak napsal účastník velehradské pouti skrytý v samizdatu pod pseudonymem Mladý Moravan: „V určitém smyslu je naše víra vždy politická. Žijeme v polis, společenství, v němž křesťanství dostává svůj jasný a určitý výraz, ‚zde a teď‘ skrze praktickou, každodenní službu bližnímu a Bohu. Jednáme tedy současně jako křesťané i občané.“ Na což bohužel řada českých křesťanů v dobách komunismu zapomínala, či přesněji řečeno nenalézala v sobě dostatek odvahy k naplnění citovaných slov.
Jedním z mezníků sametové revoluce se stal 25. listopad 1989, kdy v katedrále svatého Víta na Pražském hradě proběhla slavnost svatořečení středověké české princezny Anežky Přemyslovny (samotné svatořečení se uskutečnilo 12. listopadu v Římě). Odpoledne se pak v Praze na Letné shromáždil skoro milion lidí (odhady hovoří o cca 800 tisících). Bylo vymalováno, rudoch, slovy písničkáře Jiřího Dědečka, šel od válu.
Tehdy se zrodila narace kladoucí Anežčino svatořečení a pád komunismu do přímé souvislosti. Anežka ho podle ní tak nějak (spolu)zařídila. Podobné skutečnosti se pochopitelně obtížně objektivně či vědecky dokazují. Problém však spočívá i v něčem jiném: zmíněné vysvětlení se stejně nebralo moc vážně. Pokud by se totiž bralo, polistopadová doba by musela vypadat dost odlišně.
Zbožná Anežka zavrhla světskou moc a bohatství, svým důrazem na pokoru, odříkání, chudobu a péči o druhé, zejména o staré, nemocné a vyděděné, se do nových poměrů adorujících prosperitu a růst HDP vůbec nehodila, dokonce byla vlastně jejich antipodem. Byť se paradoxně po listopadu 1989 asi nejviditelněji ocitla na penězích, konkrétně na papírové padesátikoruně, nyní již stažené z oběhu. Po sametové revoluci o ni projevili větší zájem pouze hledači jejích ostatků, které se ztratily někdy v době husitských válek a o nichž proroctví litoměřického probošta (a též rektora Univerzity Karlovy) Jana Papouška z poloviny 15. století praví, že „pokojné a šťastné časy v zemi české nastanou, když obyvatelé tělo blahoslavené Anežky najdou“. A nutno zmínit ještě plynárníky, jimž ji kardinál Tomášek v roce 1991 ustanovil – na žádost jejich odborové organizace – za patronku.
„Svobodu, svobodu!“ hřmělo na podzim 1989 Václavským náměstím i Letnou v neopakovatelné atmosféře pokoje, sblížení a spolupráce, za níž mnozí viděli vliv čerstvě svatořečené české princezny z 13. století. Ale kolik z demonstrantů skutečně toužilo po svobodě a kolik z nich jen po životní úrovni, kterou viděli v západních časopisech nebo filmech? Dnes se zdá, že podíl těch druhých byl mnohem větší, než by si vnější pozorovatel tehdy dovedl připustit.
Rok 1989 sice znamenal přechod k demokracii, ale též ke kapitalismu (tržní ekonomice) a moderní západní konzumní společnosti. Přičemž především demokratická politika je do značné míry nadstavbou ekonomiky a společenských vzorců chování. Člověk nemusí být marxista, aby tento vztah odhalil, poněvadž Karel Marx ho pouze (a mylně) absolutizoval. Jaké tedy jsou hybné mainstreamové pobídky polistopadové éry? Mládí, krása, výkon a fyzická síla, jež mají jedince dovést ke štěstí v podobě bohatství, pestrých zážitků a vyššího sociálního postavení. Horizont lidského života je pak vymezen pouze pozemským časem. Společnost je tak hnána kupředu a zároveň ovládána de facto sociálním darwinismem, byť tlumeným – především sítí sociálního systému a zbytky dobrých mravů. Andrej Babiš v tomto smyslu vlastně představuje korunu polistopadové transformace, neboť co jiného mohlo být jejím nejpravděpodobnějším završením než vláda velkokapitalisty?
Svět podle Anežky by spíše vyhlížel tak, jak Soňa Oravcová v roce 2009 v časopisu Lidé a Země popsala život indiánů kmene Hopi: „Z pohledu západního, materiálně zaměřeného světa mám pocit velké chudoby, jež je v kontrastu s pohledem na lidi, kteří působí spokojeně. Jejich životní rytmus je postaven na zcela odlišné hodnotové hierarchii. Skupinka studentů, v níž se pohybuji, nabízí finanční podporu na opravu rozpadajících se domů. Dostáváme však nečekanou odpověď ve formě úsměvu a jednoduchého vysvětlení: ‚Ne, děkujeme. Jsou to vaše oči, jež se dívají na naše domy. Pro nás je obsah důležitější než obal.‘“ Pro moderní společnost právě naopak.
Ovšem ani disent na Anežku moc nenavázal. Nemalá část disidentů nastoupila po listopadu 1989 do politiky, přičemž se porůznu rozřadili podle západních politických proudů. Základní mantinely, tržní ekonomiku a demokracii postavenou na politických stranách, paradigma vytyčené nikoliv Václavem Havlem, nýbrž Václavem Klausem, většina z nich plně akceptovala.
V Polsku tvořilo členství v Solidaritě nezbytnou vstupenku na politickou scénu (pochopitelně s výjimkou postkomunistů) ještě dlouho po roce 1989. V České republice se však disidenti až na výjimky z politiky poměrně rychle vytratili. Lidem pevných idejí i pevných postojů neseděl hladký svět více či méně prázdných a frázovitých řečníků, diktovaný čím dál tím víc zákonitostmi politického marketingu. A zaměřený primárně na popohánění ekonomiky s cílem zajistit obyvatelstvu takovou životní úroveň, za niž by se odvděčila hlasy ve volbách. Extrémním příkladem zmíněné nepatřičnosti byl právě Václav Benda, jehož vyjadřovací schopnosti se stávaly terčem vtipů. Katolický intelektuál schopný čelit tlaku komunistického režimu zkrátka nebyl stvořen pro televizní věk.
Václava Havla držela v úřadu českého prezidenta především Klausova Občanská demokratická strana, ani ne z milosti, jako spíše z pragmatismu, poněvadž Havel představoval kromě několika sportovních hvězd asi jediného Čecha s globální reputací. Vznikl tak optický klam poskytující nebezpečnou iluzi o míře vyspělosti české demokracie.
Po odchodu z politiky pracoval Václav Havel na své, jak se ukázalo, poslední divadelní hře, kterou si dokonce sám zfilmoval coby režisér. Odcházení je hra o politice, konkrétně o konci kariéry jednoho politika. Dostalo se jí chladného přijetí, film dokonce totálně propadl. Nezaslouženě, neboť publikum vlastně chtělo od Havla prvoplánový politický kýč, kdežto dramatik-exprezident kriticky zúčtoval hlavně sám se sebou i s polistopadovou dobou, hlouběji, než na co byli diváci připraveni.
Na Odcházení všechny především zajímalo, koho reálně reprezentují fiktivní postavy dramatu, zejména je-li kancléř Vilém Rieger v podstatě Václav Havel a Vlastík Klein, který střídá Riegera u moci, v zásadě Václav Klaus. Nicméně základním předobrazem Kleina pravděpodobně nebyl Klaus, ale Lopachin z Čechovova Višňového sadu.
Podnikatel, kupující sad a dávající ho vykácet kvůli svému novému byznysu. „Tady, kde je teď nevýdělečný sad, postavíme středně velké společensko-obchodní centrum. Budou tam tři kina, pět prodejen, masážní salon, holičství, butik, redakce Fuje [bulvárního deníku], řezník, benzinová pumpa, taneční sál, tetovací ordinace, kino, starožitnictví, řezník… V přilehlém stavení bude kasino. Patří to neodmyslitelně k této době. … A konečně tam, ve vile, bude moderní erotický klub. Jde mi totiž o to, aby celý areál trvale žil,“ říká v Odcházení Klein, ale klidně by to mohl říkat i Lopachin. Čechov zachytil ve Višňovém sadu nástup modernity neboli dravého kapitalismu do Ruska: neviditelný pařát tohoto Leviatana kořistnicky a neodvolatelně rozkládá tradiční vazby a hodnoty. Podobně tomu bylo i u nás po roce 1989 či v Rusku za Borise Jelcina. V obou zmíněných případech ale navíc v zemích, kde tradiční sociální vzorce chování i hodnoty již před tím rozvrátil komunismus. Mnozí si od střídání socialismu kapitalismem (tržní ekonomikou) sice mohli slibovat návrat starých dobrých časů první republiky, avšak toužili tak po idyle, ne po realitě.
Lopachin s Kleinem ale navozují obecnější otázku: Chtěli Václav Havel a předlistopadová opozice západní mix trhu, konzumu a marketinkové demokracie? Chtěla to polská Solidarita? Sotva, či sotva jednoznačně. Jejich vize lepší společnosti byla daleko filosofičtější či možná utopická, v prostředí Solidarity například u některých aktivistů spojená s myšlenkou dělnické samosprávy v podnicích. Avšak po pádu Zdi vlastně neexistovala jiná alternativa. Opravdu ale neexistovala?
Upínat se k „tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato ‚osvědčená‘ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení“ by bylo podle názoru Václava Havla vyjádřeném roku 1978 v Moci bezmocných „přinejmenším krátkozraké“. Bohužel skoro celý disent, určitě v České republice, a spolu s ním skoro celá společnost si vzali parlamentní demokracii v jejím procedurálním významu za vrcholný cíl, za nejvyšší božstvo, nad nímž už nic není, respektive je, ale pokud je, tak v soukromí.
S odstupem lze uvedený postoj těžko hodnotit jinak než jako docela skromnou ambici. Na klimatickou změnu, migrační krizi, ostrý střet mezi konzervativci a progresivisty v západních společnostech, růst islámského terorismu, vzestup Číny a naposledy covid-19 tak česká veřejnost i proto reaguje bezradně. Pouze přebírá víceméně obecné floskule, přinejlepším úhel pohledu některých, zpravidla liberálních západních médií, vlastní reflexe není schopna. Je verbálně i emočně stále upnuta na boj s údajnými pozůstatky komunismu, před aktuálními problémy strká hlavu do písku.
Těžko z toho vinit disent, avšak jistý podíl viny mu připsat lze. Příliš snadno po roce 1989 souhlasil s tím, že se hledání odpovědí na mezní otázky lidské existence odsune z veřejného prostoru do soukromí a na ulicích a náměstích zůstane jen volný trh a stranická soutěž. Právě z těchto kořenů však vyrostl Andrej Babiš.
Kolik válek ale může vybojovat jedna generace? Protikomunistická opozice logicky pojala rok 1989 jako obrovský triumf a velké zadostiučinění. Na pořadu dne bylo hlavně odstraňování důsledků destruktivní komunistické nadvlády, budování demokracie, obnovování vazeb k západnímu světu. A přes veškeré výše uvedené kritické poznámky je nutno konstatovat, že se v hrubých rysech tento cíl podařilo naplnit. Program obnovy nepřál nějakému hloubání o podstatě světa a též mu vlastně náramně vyhovoval Fukuyamův konec dějin jako hlavní výkladové paradigma. I církve se začaly pojímat hlavně jako strážkyně tradice či takzvaných tradičních hodnot, neboli se příliš zahleděly do minulosti. Vyložit současný svět, jeho rozpory a bolesti v jejich komplexnosti proto moc nedovedou.
Vítězný oblouk se tak zároveň stal novým vězením. Což je ale vlastně přirozené vyústění příběhu. Nové hvězdné války budou primárně záležitostí těch, kteří vyrostli nebo se narodili v postkomunismu. Intelektuální odkaz disentu, zejména z dob, kdy se pád komunismu nejevil jako pravděpodobná varianta, jim ale může poskytnout cennou inspiraci. Často totiž míří k nejpodstatnějším otázkám lidské existence daleko víc než nějaká tržně úspěšná fantasy literatura, úhledně vyskládaná v regálech supermarketů.
Tento text vznikl jako součást projektu krakovské organizace Ośrodek Myśli Politycznej Odkaz politického myšlení českého a polského disentu z perspektivy současných krizí (Dziedzictwo myśli politycznej czeskiej i polskiej opozycji z perspektywy współczesnych kryzysów). Projekt byl v roce 2020 spolufinancován Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky v rámci Česko-polského fóra. Článek vyjadřuje pouze autorovy názory a nemůže být ztotožňován s oficiálním stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024