18. března, 2021 Jan Blažek
Andrej Babiš a Viktor Orbán během únorového setkání v Budapešti. Foto: Vlada.cz
Jasné to začalo být již loni v prosinci. Maďarská vláda neochvějně směřovala ke schválení a zavedení alternativních vakcín proti nemoci covid-19, tedy čínské očkovací látky Sinopharm a ruského Sputniku V. Tehdy šlo o postoj mezi západními zeměmi nejen ojedinělý, ale i málo pochopitelný. Mezitím se ale vývoj ubíral mílovými kroky vpřed. Zatímco distribuce „západních” vakcín dnes vázne, dodávky těch „východních“ nikoliv. Ještě ani váznout nemůžou. Obě jsou sice v Maďarsku schváleny národními dozorčími úřady, ale očkovat se jimi v době psaní těchto řádků teprve pozvolna začíná. Když předseda české vlády Andrej Babiš počátkem února přicestoval do Maďarska, aby se z tamních zkušeností poučil, provládní média v hostitelské zemi z toho udělala div ne PR akci pro očkování Sinopharmem a Sputnikem.
O jinak spíše opomíjeném Maďarsku se v souvislosti s očkováním a Babišovou návštěvou psalo v českých médiích o sto šest, s informacemi se pak roztrhl pytel. Kdo chce, může se nyní dozvědět, že Maďarsko zavádí obě zmíněné vakcíny ještě před jejich schválením Evropskou lékovou agenturou (EMA), k němuž navíc asi jen tak nedojde. Určitě ne, dokud o ně ruští či čínští producenti ani nepožádají. A tušíme už, že výhradně národní registrace může mít i praktické následky. Zatímco u vakcín schválených EMA nese rizika spojená s jejich aplikací výrobce, ať už Pfizer/BioNTech, Moderna, AstraZeneca či do budoucna někdo další, u látek povolených maďarským národním regulátorem padá veškerá zodpovědnost na hlavu Orbánovy vlády, a nikoli tedy čínské státní firmy nebo ruského výzkumného ústavu. A to by mohl být jeden z důvodů, proč Česko nakonec jen tak maďarskou cestou nepůjde.
Můžeme se dočíst, jaké má ta či ona očkovací látka výhody či nedostatky. Víme, u kterých panují pochybnosti ohledně transparentnosti vývoje a testování. Slýcháme o rozdílech mezi „moderními“ vakcínami (očkování na bázi genetické informace či geneticky modifikovaného viru) a těmi z takzvané první generace (očkuje se neaktivní vlastní virus), mezi něž patří čínské očkovací látky. Vnímáme debaty, zda lze a zda je vhodné vakcínu schvalovat ještě před dokončením třetí, tedy finální fáze klinických testů, jako se to stalo v Rusku. Může se k nám donést i informace o průzkumech veřejného mínění v Maďarsku, podle nichž vůči východním vakcínám panuje nadále velká nedůvěra. I o tom, že naopak premiér Orbán nejvíce věří čínské vakcíně a chce se jí nechat naočkovat s nezpochybnitelným argumentem, že Číňané „znají virus nejdéle“, a proto o něm „pravděpodobně vědí nejvíce“. O ničem z toho tento článek nebude, nebude konkurovat vědeckým publikacím ani agenturnímu zpravodajství. Jedna zajímavá otázka ovšem i nadále zůstává na stole. Proč se právě Maďarsko stalo unijním pionýrem ve věci očkovacích látek z Pekingu a Moskvy, proč se právě ono postavilo stranou Evropské unie a bok po boku zemím, jako jsou Srbsko a Bělorusko? Nebude to náhodou „o politice“?
Do značné míry ano. A nejde jen o globální politiku, tedy soutěž o to, kdo se stane světovým očkovacím „zachráncem“ a bude z toho čerpat mezinárodní kredit a vliv v následujících dekádách. Jde i o vnitřní maďarskou politiku a vztah země k EU. Vláda Viktora Orbána je nejenom v dlouhodobém sporu s Evropskou komisí ohledně dodržování principů vlády práva a svobody médií ve své zemi, opakovaně také využívá protiunijní rétoriku jako nástroj mobilizace svých voličů. Volby se nyní sice nekonají, váznoucí dodávky západních vakcín jsou ale dobrou příležitostí vrátit EU kritiku a ukázat se před domácím publikem jako akceschopný vládce s konexemi tam, kde se to hodí. To samozřejmě neznamená, že Evropská unie nemohla v otázce vakcín jednat lépe a pružněji či že její kritika sama o sobě nemůže být zdravá.
Nákup čínské a ruské vakcíny navíc dezorientoval už beztak slabou maďarskou opozici. Ta sice může kritizovat netransparentnost v procesu výběru a vývoje východních vakcín, nemůže se ale stavět proti importu očkovacích látek ve chvíli, kdy sama nemá co nabídnout. To by vláda lehce obrátila proti ní. Pro lepší porozumění je třeba si uvědomit, že podle výsledků průzkumů zastávají voliči Orbánova konzervativního Fideszu vůči Číně podstatně vstřícnější postoje než spíše ostražití zastánci levicové, ale i krajně pravicové opozice. Maďarský premiér tak v tuto chvíli může na domácím poli pouze sbírat body. A kdyby náhodou v budoucnu převis globální poptávky nad nabídkou způsobil zpoždění i v dodávkách čínské a hlavně ruské vakcíny, které možná není dost ani na proočkování vlastní ruské populace? Nic zásadního se nestane, Maďarsko jakožto členská země EU má záda krytá. Na objednávkách kritizované EU má přece stále zaručený svůj podíl.
Jedním z hlavních důvodů Orbánova nadšení zejména pro čínskou vakcínu (nejde jen o dodávky, ale i o osobní přání být očkován právě produktem Sinopharmu) může být jeho dlouhodobá a otevřená snaha vybudovat v Maďarsku takzvaný iliberální režim. Ze strany Západu je za to kritizován, zato Čína se mu jeví jako vzor. A to nejen její politický systém, tedy ona pověstná „stabilizovaná společnost“, která má své zastánce i mezi českými vrcholnými politiky, ale i ten společensko-hospodářský. Předseda maďarské vlády zřejmě skutečně nevěří v západní ekonomický model, respektive v to, že bude dominovat světu v následujících dekádách. V Maďarsku nechce ekonomiku západního typu, kterou zavrhuje jako založenou na spekulaci, ale „společnost založenou na práci“. Není úplně jasné, co se tím myslí, zato nelze pochybovat, že maďarská politická elita takovou společnost vidí právě v Číně.
Viktor Orbán otočil kormidlem maďarské zahraniční politiky směrem k dálněvýchodní velmoci již v roce 2011, krátce poté, co bezprecedentně vysoko vyhrál ve volbách a na dlouhou dobu ovládl politickou scénu. Svou zemi tehdy zapojil do dodnes existujícího formátu 17+1 čili spolupráce sedmnácti východoevropských států s asijskou mocností. A je třeba férově přiznat, že tehdy s touto snahou Orbán v regionu skutečně nevyčníval. Třeba českým premiérem byl Petr Nečas, jenž proslul mimo jiné tím, že odsoudil „dalajlamismus“ v zahraniční politice. V soukromém životě se později věnoval obchodům právě s Čínou, byť nepříliš úspěšným.
Na rozdíl od České republiky se ale Orbánovo Maďarsko postupně vypracovalo na hlavního spojence Pekingu v rámci EU. Blokovalo například unijní snahy společně odsoudit porušování lidských práv v Číně či čínskou agresi v Jihočínském moři. Navzdory očividné Orbánově sympatii k bývalému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi se Maďarsko také ani náznakem nepřipojilo k jím vedenému mezinárodnímu tažení proti čínské firmě Huawei, kterou nedávno slovy svého ministra zahraničí naopak pozvalo k výstavbě sítí páté generace.
V ekonomické oblasti Orbánovo sbližování s Čínou doposud nepřineslo slibované ovoce ani co do objemu vzájemného obchodu, ani co do výše čínských investic. (Neznáme to? Číňané kupodivu nadále výrazně raději investují a obchodují na západě našeho kontinentu, hlavně v zemích posedlých lidskými právy, jako jsou Německo a Spojené království). Ale maďarskému premiérovi to očividně nevadí, jak ukázal i při poslední videokonferenci 17+1 počátkem února, kde se na rozdíl od řady evropských státníků nenechal zastupovat. Poděkoval tam za vakcíny, ale za i další vlajkové lodě čínské přítomnosti v zemi – roky odkládanou rekonstrukci železnice Bělehrad – Budapešť a nově potvrzenou snahu zřídit v Budapešti kampus šanghajské univerzity Fu-tan.
O rekonstrukci železniční dráhy mezi hlavními městy Maďarska a Srbska (ano, to je ta druhá země, kterou nedávno navštívil český premiér, ano, i tam se očkuje Sputnikem a Sinopharmem) se rozhodlo již v roce 2014, původně měla být dokončena v roce 2017. Přestože jde v současnosti o největší infrastrukturální projekt v Maďarsku, jeho hlavním cílem není zvýšit pohodlí maďarských cestujících, i když cestovat tři hodiny místo současných devíti i jim jistě přijde vhod, ale urychlit přepravu zboží z řeckého přístavu Pireus dále do Evropy. A vzhledem k tomu, že většinovým vlastníkem tohoto bájemi opředeného přístavu je dnes čínská společnost COSCO, je tak trochu nasnadě, o jaké zboží půjde.
Projekt se na delší dobu zasekl. EU se totiž nelíbil model financování a provedení stavby, kdy peníze na ni poskytuje Čína v podobě dlouhodobého úvěru maďarské vládě a provádí ji čínská společnost, které za to maďarská vláda platí. A to všechno v zásadě v rámci jedné smlouvy. Formální překážky se po letech podařilo odstranit, smluv i zúčastněných subjektů je celá řada, aniž by se ale na podstatě věci něco měnilo. Loni na jaře byly uzavřeny finální smlouvy mezi Budapeští a Pekingem. S vlastní stavbou se asi započne hned, jak to epidemická situace dovolí.
To není jediná spojitost mezi stavbou nové tratě a nemocí covid-19. S pandemií souvisí i to, že nikdo nic neví o přesném obsahu smluv, jež vláda prohlásila z bezpečnostních důvodů za tajné. Podepsány i klasifikovány byly přitom v době, kdy se v Maďarsku s odvoláním na výjimečný stav vládlo pomocí dekretů, a tedy s vyloučením parlamentu. Proto proti tomu nemohla opozice vůbec nic dělat. Tu by jinak podmínky, za jakých se Maďarsko zadluží minimálně na dvacet let, rozhodně zajímaly. V minulosti, když šlo o podobně financovanou, realizovanou i utajovanou dostavbu jaderné elektrárny Paks, se opozice o odtajnění smluv s vervou sobě jinak spíše nevlastní snažila a zaznamenala i dílčí úspěchy. Roli věřitele a zároveň realizátora stavby tehdy ale nehrála Čína, nýbrž Rusko – ejhle, tvůrce vakcíny Sputnik!
Plány na otevření budapešťského kampusu univerzity Fu-tan jsou naopak poměrně nedávného data. Patřičné memorandum uzavřel maďarský ministr inovací s prezidentem univerzity teprve koncem roku 2019. A je pravda, že proti rozvoji vysokoškolského vzdělávání, výzkumných center a zřizování kampusů prestižních zahraničních univerzit by opravdu mohl něco namítat jen zaujatý hnidopich a škarohlíd. Ledaže by ovšem šlo o odnož univerzity z komunistického státu zasazenou do země, odkud v letech 2017 až 2018 vyštvali liberální americkou Středoevropskou univerzitu (CEU) spojovanou s filantropem Georgem Sorosem. Země, kde o rok později de facto pošlapali akademické svobody tím, že výzkumné ústavy Maďarské akademie věd podřídili přímé kontrole státu, potažmo vládní strany. Jinými slovy – ledaže by šlo o čínskou univerzitu v dnešním Maďarsku.
Šanghajská univerzita je nepochybně prestižní institucí a její skutečný dopad na maďarskou vědu, výzkum a celou společnost nebude možno posuzovat dříve, než skutečně otevře své brány. Tedy ne dříve než v roce 2024. Ale již nyní se nelze ubránit dojmu, že její přítomnost v Maďarsku je dalším dokladem politizace vysokých škol. Není také asi od věci předpokládat, že absolventi fu-tanského kampusu budou daleko lepšími budovateli „společnosti založené na práci“ než filosofující a moralizující „spekulanti“ ze Sorosovy CEU.
Orbánův příklon k východním vakcínám tak má zjevné paralely s jeho dalšími počiny na domácím i mezinárodním poli. Je tedy do značné míry „o politice“. A sílící Orbánova protizápadní rétorika, čínské univerzity na místě amerických či netransparentní investiční megaprojekty, za které budou maďarští daňoví poplatníci dlužit Pekingu a Moskvě ještě desítky let, vzbuzují otázku, čím vším z čínské a ruské provenience chce Orbán maďarskou populaci proočkovat. A vůči čemu všemu chce, aby byli Maďaři imunní.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024