19. března, 2021 Jan Holovský
Ano, Staré Bělidlo. Božena Němcová tu ve skutečnosti nevyrůstala, jen zde krátce pobývala. Foto: Tomáš Dušek
Božena je již druhou výpravnou sérií z posledních let sledující osudy velkých žen našich dějin. Po nedávném mezinárodním úspěchu Marie Terezie se nyní jedná o téma spíše české, maximálně česko-slovenské. O to silnější debatu u nás podnítilo. Jen namátkou zmiňme dva názvy bulvárnějších článků: 50 odstínů Boženy? Tvůrci nového seriálu vyvolali sexuálními scénami pozdvižení (Super.cz) a První díl minisérie Božena trhá rekordy sledovanosti! Matky odsuzují sex a násilí (Blesk.cz).
Seriál Božena je každopádně po řemeslné stránce dobře natočen, s citem pro detail i tehdejší dobu, a i dramaturgický oblouk funguje. Příběh má dva jasné vrcholy. Jednak jde o zdrcující smrt spisovatelčina milovaného syna Hynka, která ironií osudu iniciovala sepsání Babičky, tedy jedné z nejdůležitějších knih české literatury. Druhý vrchol představuje samotné umírání a smrt hlavní postavy. Jenže pár věcí se tvůrcům úplně nepovedlo a na to nejdůležitější téměř zapomněli.
Už s hereckým obsazením uspěli tak napůl. V první řadě z něj nejen díky výšce zdaleka vyčnívá Jan Hájek jako Josef Němec. A to do té míry, že by se seriál klidně mohl jmenovat po něm. Jeho postava prošla určitou rehabilitací, takže se z násilnického tyrana konečně stala plnokrevná osobnost, jejíž činy motivovala nejen cholerická povaha, ale také křivdy a další objektivní důvody. Vyplnily se tak předpovědi odborné sféry (například Magdaleny Pokorné nebo Václavy Horčákové), že postava Josefa Němce začne být v umění chápána ve větší komplexnosti. Jenže se samotnou Barborou alias Boženou to je v seriálu horší. Přestože jak Anna Kameníková, tak Aňa Geislerová hrají velmi dobře, typově do role zcela nezapadají. Není proto jednoduché si představit, že právě tato žena tak zásadně okouzlila množství lidí napříč společenským žebříčkem.
Značná část kritiky mířila na množství ne úplně decentních milostných scén, a to především v první polovině série. S nesouhlasem se setkalo také vyobrazení sobeckého až asociálního chování Boženy Němcové. Nutno dodat, že na těchto výhradách něco je, ačkoliv spisovatelčin soukromý život přirozeně svádí zvýrazňovat ty „divočejší“ aspekty jejího chování.
Režisérku Lenku Wimmerovou a scénáristky Hanu Wlodarczykovou a Martinu Komárkovou nelze podezírat z toho, že by si o životě Boženy Němcové nic nenačetly. „Přelouskaly“ dokonce její sebranou korespondenci, jeden z nejvýznamnějších odborných počinů na téma Boženy Němcové po roce 1989. Stačilo to k tomu, aby poutavou formou zbavily život velké spisovatelky mramoru, polidštily ji (až na hranu bulváru) a přitáhly k ní pozornost. Jenže to – podobně jako tvůrci dalších nových životopisných filmových děl o našich významných osobnostech (Jan Masaryk, Jan Hus, Karel IV., Václav Havel, Cyril a Metoděj a částečně i zmíněná Marie Terezie) – nevyužily k tomu, aby postavily něco nového. Aby aktualizovaly výpověď o přínosu Boženy Němcové pro českou společnost.
Ještě na začátku série mnozí diskutéři na internetu předpovídali, že takovou aktualizací bude pojetí Boženy Němcové jako feministické ikony a rozbor jejího života z genderového hlediska. Teď už víme, že k tomu tak úplně nedošlo. Autorky sice slovy Magdaleny Dobromily Rettigové sdělují v prvním díle divákům, že dobové manželství je klec a že si navzdory celkem šťastnému soužití s manželem měla jako mladá raději vzít život, ale zbytek série v tomto směru rozhodně nepůsobí jednoznačně.
Božena nejdříve sympaticky revoltuje, aby pak od druhého dílu upřednostňovala milostná vzplanutí před vlastními dětmi. Místo do nich investuje peníze do milenců a doslova vysává lidi okolo sebe, zatímco trousí utopistická moudra. Aby divák nebyl na pochybách, postavy hrané Danou Morávkovou a Martinem Fingerem jí to metají do tváře velmi přesvědčivě. A jak už bylo řečeno, spory s manželem nepůsobí zrovna jako jednostranně vyvolané Josefem Němcem. Summa summarum, nejde o reklamu na moderní feminismus.
Božena Němcová samozřejmě znala francouzskou spisovatelku George Sand a byla jí (podobně jako Karolina Světlá) částečně inspirována. Lze tak asi mluvit o určitých počátcích českého feminismu. Je pravda, že dědictví Boženy Němcové spočívá v dosti nadprůměrném zaměření českého umění na ženskou tematiku. Jenže v jejím díle například nepředstavuje problém manželství jako instituce, jako spíše manželství bez lásky. Uzavření šťastného sňatku bylo vyvrcholením nejen jejích pohádek nebo příběhů Hortensie a Kristly z Babičky, ale také Divé Báry, v níž mnozí spatřují spisovatelčino alter ego. Podobné je to u tradičních vazeb a způsobu života. Ostatně všichni víme, jak dopadla Viktorka, když je odmítla a šla bezhlavě za láskou a černým myslivcem. Kdepak, tady si s černobílým viděním světa nepomůžeme.
Pokud byl feminismus v dosti paradoxní podobě alespoň naznačen, další aspekty života a díla Boženy Němcové se v seriálu neobjevily prakticky vůbec nebo se nepracovalo s jejich významem. Přitom si navzdory povinnému učivu dodnes málokdo uvědomuje, jak ohromný byl vliv jejího díla na českou kulturu a společnost. Nejde jen o zmíněný zrod trendu častého zaměření na ženskou hrdinku, užití specifického jazyka, důraz na lyrizovanou prózu nebo o zformování její osobnosti jako sekulární české národní „matróny“ a téměř obdoby Panenky Marie, která na nás shlíží z pětisetkorunové bankovky. Jde také o kombinaci několika přístupů, jež tolik zakořenily v naší kulturní identitě.
České národní hnutí, to byl vedle Palackého „stýkání a potýkání“ s Němci nebo vzývání husitské revoluce a české náboženské reformace také příběh vesničanů, rolníků. Právě ti si po Bílé hoře uchovali český jazyk a kulturu. Během národního obrození a následné průmyslové revoluce pak postupně svépomocí a důrazem na vzdělání zformovali českou společnost jako plnohodnotnou součást evropské rodiny národů.
Je tedy logické, že vesnice (tak jak vypadala před industrializací) měla v příběhu českých dějin zásadní postavení. V jeho počátcích stála právě i Božena Němcová, sama původem vesničanka. Její Babička nebo méně známé Čtyři doby jsou poetickou oslavou vesnice jako harmonického společenství žijícího podle jakéhosi vyššího řádu. Pokud někdo učiní cokoliv proti němu, je potrestán, přičemž si své provinění uvědomuje a trest přijímá. Tento ideální řád hledala Božena Němcová i na svých cestách a představuje přirozenou součást jejích pohádek. Skutečně záporné postavy bývají spíše z vyšších společenských vrstev a tento řád ohrožují. Tím se do venkovské idyly dostávají prvky sociální kritiky, opět pro české prostředí typické a v dobrém i ve zlém nadčasové. Tím Němcová mimo jiné odráží fakt, že české národní hnutí se až na výjimky obešlo bez účasti šlechty, což bylo v ostrém kontrastu s mnohými jinými národy.
Organickou součástí toho všeho je dlouhodobá obliba pohádek, které Němcová sbírala od vesničanů a oproti autentickému podání Karla Jaromíra Erbena převyprávěla pro děti na vysoké umělecké úrovni. To odpovídalo nejen jejímu životnímu příběhu, ale také konfrontaci žánru s dobou postupující vzdělanosti a rozumu. Opět si ne každý uvědomí, že nejoblíbenější filmové pohádky vznikly adaptací právě její předlohy – Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Tři oříšky pro Popelku, S čerty nejsou žerty, Princ a večernice, Sedmero krkavců nebo Anděl Páně.
Téměř intimním vkladem Boženy Němcové do lyrické prózy a do obrazů venkovské idyly vůbec byla dojemná nostalgie, kterou spisovatelka reaguje na životní traumata vrcholící synovou smrtí. Útěk z tíživé reality do láskyplných idealizovaných vzpomínek se pak výrazně prolíná českou kulturou dodnes. Bystré oko ho může vidět leckde, dokonce i v reakci nejen umělců na dobu okupace nacistickým Německem nebo na období vlády komunistické strany.
Ostatně, i když se zaměříme jen na spisovatele, řada následníků inspirovaných více či méně jejím dílem je dlouhá a jejich jména jsou zvučná. Náležejí k nim například Vítězslav Hálek, Karolina Světlá, Jakub Arbes, Karel Matěj Čapek Chod, Antal Stašek, Vítězslav Nezval, František Halas, Jaroslav Seifert a do jisté míry snad i Franz Kafka. Vliv Boženy Němcové vidíme i v současnosti. Ignorování zmíněných faktů v seriálu proto znamená velkou škodu a doslova zahozenou šanci. Je třeba navíc zdůraznit, že se v sérii nepovedlo zmínit význam ani ostatních dobových velikánů od Františka Ladislava Čelakovského přes Karla Jaromíra Erbena až po Karla Havlíčka Borovského.
Co udělá nový televizní seriál s vnímáním Boženy Němcové, jež se mimochodem v roce 2005 umístila na desáté pozici v soutěži Největší Čech, teprve uvidíme. Nicméně její dílo je stále živé. To dokazuje nejen množství adaptací, parodií, narážek nebo umístění na předních příčkách anket o nejlepší knihy historie v posledních desetiletích, ale právě také sledovanost a diskutovanost série Božena.
Život Boženy Němcové byl zfilmován již několikrát a to především režisérem Otakarem Vávrou. Ten nejdříve v roce 1962 natočil Horoucí srdce v hlavní roli s Jiřinou Švorcovou, kde život velké spisovatelky v letech 1851 až 1855 doslova kanonizoval, aby pak roku 1985 natočil film Veronika s Janou Hlaváčovou a Taťjanou Medveckou, v němž poprvé v české kinematografii řešil lesbickou lásku. Šlo konkrétně o lásku Veroniky Pavlitové, mladé dívky a nedobrovolné konfidentky rakouské policie, vůči právě Boženě Němcové. Za zmínku stojí také dokument Olgy Sommerové z roku 1997 Nesmrtelná hvězda Boženy Němcové, kde byla spisovatelka opět až nekriticky vyzdvihována. Nicméně většina diváků si až do nejnovějšího seriálu Božena spojovala autorku buď s postavou Barunky ve dvou nejlepších zpracováních Babičky z roku 1940 a z roku 1971, nebo s postavou Divé Báry z roku 1949. Prim hrála hlavně Barunka, kterou v roce 1971 ztvárnila mladičká Libuše Šafránková. Režíroval ji Antonín Moskalyk.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024