Navalnyj by Krym Ukrajině nejspíše nevrátil

19. března, 2021 RUBRIKA Rozhovory


imageTScbPolitoložka Tereza Soušková se specializuje na region východní Evropy, Ruska, Kavkazu a Střední Asie. Foto: Archív Terezy Souškové

 

V podstatě pro celý postsovětský region platí, že lidé stojí o evropskou životní úroveň, ale nespojují si ji se západními hodnotami. Chtějí západní luxus, už se jim ale nepozdává, že by měli dávat lidská práva všem skupinám obyvatelstva. Ukazuje se to na postoji ke gayům a lesbám, říká v rozhovoru politoložka Tereza Soušková.

 

V souvislosti se sametovou revolucí v Československu se dodnes diskutuje o tom, co tehdy lidé opravdu chtěli. Zda více toužili po svobodě a demokracii, nebo po západním blahobytu. V posledních měsících pozorujeme protesty v Bělorusku a Rusku. V první zemi je podnítily zfalšované volby, ve druhé pak otrava a zatčení opozičníka Alexeje Navalného. Lze v obou případech říci, co demonstranti chtějí především?

Mezi Ruskem a Běloruskem je třeba rozlišovat. Oba státy mají ale společné to, že je hodně občanů nespokojeno s obecnou situací, která vychází ze životní úrovně a z toho, jaké perspektivy především mladí před sebou vidí. Ani v jedné zemi nepozorujeme vlajky Evropské unie nebo hesla volající po přiblížení se k Západu. Hodně to vyplývá ze žité reality protestujících. Bojují proti režimu, který je v první řadě zkorumpovaný, uzavřený a vlastně se o běžné lidi nestará. V Bělorusku to hodně vygradovalo. V Rusku jde o pozvolnější proces, ale obyvatelé jsou tam více nespokojeni než v minulosti. Hodně k tomu přispěl koronavirus, protože ukázal některé problémy v plné nahotě. Že třeba pokud nejste členem věrchušky nebo nemáte vlivné známé, máte velmi omezenou příležitost dostat se ke kvalitní zdravotní péči. A to je to, co lidi vyhnalo do ulic. Přestávají slyšet na teze o stabilitě, kdy se na jedné straně sice omezují lidská práva a svobody, na straně druhé jsou však vypláceny mzdy, penze a dávky a funguje ekonomika. Toto nastavení, s nímž spousta Rusů dlouhá léta souhlasila, začíná mít trhliny. Lidé zjišťují, že se stabilita hroutí.

Zůstaňme u touhy po demokracii a svobodě. Do jaké míry je v ruských a běloruských protestech přítomna?

Hlavní problém nás v Evropě spočívá v tom, jak se koukáme na dění na Východě. Projektujeme si tam své hodnoty a představy o demokracii. My si ji spojujeme nejenom s věcmi, jako jsou svobodné volby, dělba moci, vláda práva, rovnost před zákonem nebo boj proti korupci. Demokracie pro nás většinou znamená také dodržování lidských práv a to včetně například práv sexuálních menšin. Neplatí to samozřejmě pro celou naši nebo evropskou společnost, ale většinově existuje konsensus, že demokracie znamená zhruba toto. Většina Rusů vzhlíží k Evropě kvůli její vysoké životní úrovni. Vidí, že člověk tam nemusí mít tři zaměstnání, aby vyžil. Že si za svůj plat může koupit kvalitní produkty. Že nemusí všude dávat úplatky, aby úřady vůbec něco udělaly. V podstatě pro celý postsovětský region platí, že lidé stojí o evropskou životní úroveň, ale nespojují si ji se západními hodnotami. Chtějí západní luxus, už se jim ale nepozdává, že by měli dávat lidská práva všem skupinám obyvatelstva.

Můžete uvést příklad?

Krásně se to ukazuje na postoji ke gayům a lesbám. Když vytáhnete toto téma, tak se odmítání západních hodnot zpravidla projeví. Jde o takový lakmusový papírek. V Rusku se nedávno hodně diskutovalo o spotu, jenž ukazoval adopci dětí stejnopohlavními páry jako odstrašující případ úpadku morálky v Evropě. Mnoho Rusů si pod vlivem vládní propagandy představuje pod evropskými hodnotami přesně toto. Jejich rozdílné vnímání se v postsovětském prostoru ukazuje také v přístupu k ženám. Je to vidět třeba na Kavkaze. Gruzíni a Arméni sami sebe považují za Evropany a Evropa na ně nahlíží jako na ty, kdo k ní mají blízko. Když se ale podíváme na postavení žen, které je v těchto zemích rovné jen formálně, tak ve skutečnosti tomu tak není.

Demokracie zřejmě vyžaduje určitou životní úroveň. Když se lidé mají špatně, řeknou si: „Dělba moci a právní stát jsou pěkné, ale já chci mít hlavně na živobytí.“

Přesně tak to berou na Východě. Je to teď vidět třeba v Arménii, kde se situace necelé tři roky po prodemokratické revoluci, která vynesla k moci Nikola Pašinjana, otáčí. Nebo si vezměme devadesátá léta v Rusku. Tam byl tehdy příklon k demokracii, tedy k tomu, co si pod ní představovali. Potom většina společnosti zjistila, že se z hodnot člověk nenají. Že je fajn mít lidská práva, svobodu médií a podobně, ale přece jenom je důležitější, že člověk dostane výplatu. Nebo že mu jde elektřina. Lidé postupně začali přitakávat autoritářštějšímu vedení, které sice omezovalo opozici a média, ale zase začaly chodit dávky, výplaty a penze. Začala tak nějak fungovat policie. Zvýšila se bezpečnost. V podobných situacích pak závisí na tom, co je pro člověka důležité. Ale to je věčná otázka, která se řeší v každé zemi v každé době. Někdy mám pocit, že naše i západní média Rusy démonizují jako lidi, kteří nestojí o svobodu a demokracii. Podívejme se ale na naši realitu. Kolik občanů by se v nějakém průzkumu veřejného mínění vyslovilo pro demokracii se všemi těmi hodnotami, o kterých byla řeč výše?

Můžeme Rusko devadesátých let označit za demokracii?

Opět závisí na tom, co si pod demokracií představujeme. Rusové vám dodnes neřeknou, že nežijí v demokracii. Devadesátá léta byla spíše oknem příležitostí, kde se zkoušely a redefinovaly různé věci. Vznikla třeba četná nezávislá média, ustanovovaly se vzorce chování a nová politická kultura. Udělal se vlastně takový restart. Jednotliví aktéři a prvky se hledali. Svobodná média fungovala, ale do toho se už začala projevovat média provládní. Formovaly se politické strany. Pak tam převládly určité prvky odvádějící zemi od demokracie, ale zároveň zajišťující stabilitu. Dnes se Rusové koukají na devadesátá léta právě z tohoto hlediska. „Měli jsme tu liberální hodnoty a lidská práva, ale neměli jsme co jíst. A byla válka v Čečensku. A byly teroristické útoky,“ říkají někteří. Takže se v očích mnoha Rusů to, co my považujeme za západní liberální demokracii, dost zdiskreditovalo. Nechtějí zpátky. A právě proto zvolil Alexej Navalnyj geniální strategii.

Jakou?

Poukazuje na korupci. Ukazuje, že se lidé dnes mají špatně kvůli ní. A jeho lék je jednoduchý. Když nebude korupce, bude na zdravotnictví, na výplaty a vyšší penze. Ve chvíli, kdy zkorumpované elity přestanou krást, přiteče více peněz běžným občanům. A to je heslo, které osloví všechny. Za to se postaví jak liberál, tak konzervativec. Jak člověk ze severního Kavkazu, tak etnický Rus. Nejsou tam žádné hodnoty. Žádná práva sexuálních menšin, která většina Rusů nechce.

Používá Navalnyj ve své rétorice slova jako demokracie a právní stát?

Právní stát používá. Mluví o právu na spravedlivý proces, rovných příležitostech a rovném přístupu ke zdrojům. Ne však v socialistickém smyslu. Poukazuje na to, že když jste podnikatel a nemáte známé na vysokých pozicích, tak se vám špatně dělá byznys. Když jste učitel a učíte v zapadlé škole, máte malý plat, protože vedení města krade to, co by mělo jít na vaši školu. Navalnyj to bere čistě z hlediska ekonomického zájmu, které osloví jeho publikum napříč společností. Jinak hodnoty vůbec neřeší. Teď se hodně propírala jeho nacionalistická minulost, neboť jeho vyjádření bývala xenofobní a nacionalistická především vůči obyvatelům Kavkazu a Střední Asie. Nyní se ale podobným otázkám vyhýbá. Jeho programem je boj s korupcí.

Jaké má Navalnyj vztahy s ostatními ruskými opozičníky? V západních médiích Navalnyj poté, co se ho režim Vladimira Putina pokusil otrávit a později ho uvěznil, ovládl prostor. Jako by v opozici nikdo jiný nebyl.

Myslím si, že Alexej Navalnyj byl donedávna o mnoho populárnější na Západě než ve své rodné zemi. Vždy vydal nové video, západní novináři se na něj podívali a pak o tom informovali. Většina Rusů nevěděla, kdo to Navalnyj je. Na tom jsou zajímavé dvě věci. Za prvé, jaké hodnoty si my v Evropě do Navalného projektujeme, a za druhé, jakou váhu mu už několik let přikládáme. V poslední době jsem psala články právě o Navalném, protože po nich byla největší poptávka. Nikoho nezajímalo třeba to, že se v posledních komunálních volbách do místních zastupitelstev dostalo rekordní množství lidí, kteří nejsou spojeni s Putinovou stranou Jednotné Rusko. A kteří dělají drobnou lokální práci. Nechtějí třeba, aby se postavilo parkoviště, ale dětské hřiště. O této opozici se na Západě moc nemluví. Ale když Navalnyj odhalí korupci u vysoce postaveného politika nebo ukáže obrovské Putinovo sídlo u Černého moře, tak to samozřejmě zajímá všechny. To, co se kolem Navalného otravy a uvěznění v poslední době dělo, raketově zvýšilo jeho popularitu i doma. Do té doby ho sledovali spíše mladí lidé, kteří měli přístup k internetu a věděli, jak si hledat informace. Nicméně většina Ruska, jež je spíš apolitická a pasivní, nepůjde na demonstrace. Na druhou stranu tito lidé nepůjdou demonstrovat ani za současný režim, když se bude něco dít. Případnou revoluci prosedí před televizí. To odkazuje k tomu, proč bychom se u počtů demonstrujících neměli dívat jen na přímou úměru mezi jejich množstvím a počtem obyvatel Ruska.

Je mezi ruskou opozicí někdo viditelnější, kdo by hrál západní kartu?

Další opozičníci tam samozřejmě jsou, například Ilja Jašin nebo Dmitrij Gudkov. Kromě těch známých jmen jsou i další, ale obecně nejsou moc viditelní, což je logické, protože mají omezený nebo vůbec žádný přístup do státních médií. Hodně z nich se věnuje lokální práci, o níž jsem mluvila. Nebo mají program, který není pro běžné lidi moc zajímavý, tím spíše pro západní publikum. Navalnyj je prostě nejviditelnější a má nejjasnější program. Je hlavně showman, a tím lidi přitahuje. Když někdo v obleku vykládá o vládě práva, nevypadá to moc lákavě. Kdežto Navalnyj ovládl opoziční mediální prostor a internet.

Mně trochu připomíná současného slovenského premiéra Igora Matoviče, který v opozici též působil poněkud výstředně a před posledními volbami prorazil s natočenými videi o korupci mocných. A zároveň u něho stejně jako u Navalného úplně přesně nevíme, jak to s demokracií má.

U Navalného se můžeme jen dohadovat. Nevíme, zda by jako prezident vrátil Krym. Asi spíš nevrátil. A i kdyby ho náhodou chtěl dát Ukrajině zpět, tak to u běžných Rusů vyvolá velké protesty. Jsou přesvědčeni, že Krym je jejich. Anebo si říkají, že když už ho jednou mají, proč by ho zase měli vracet. Navalného by takový krok mohl výrazně ohrozit.

Jak se vede v Rusku svobodným médiím? Můžeme jejich situaci srovnat třeba s Běloruskem?

V Rusku platí, a dost dlouho to platilo i v Bělorusku, že pokud máte médium, které se vyloženě nezabývá politikou a neútočí na vládu, tak si můžete psát, co chcete bez větších režimních intervencí. Oba režimy samozřejmě vždy zasahovaly proti vyloženě opozičním titulům. A jak autoritářské tendence někdy sílily, někdy polevovaly, projevovalo se to také v boji proti médiím. Některá nejvýznačnější běloruská opoziční média sídlí třeba v Polsku, Litvě nebo u nás. Nemají sice sídlo v Bělorusku, ale mají tam hromadu spolupracovníků. S rozvojem internetu, sociálních sítí a nových médií se tato spolupráce dost usnadnila.

Lze říci, kde mají nezávislá média lepší podmínky? V Rusku, nebo Bělorusku?

Ono to tak variuje. Třeba v Bělorusku jich bývalo rozhodně více než teď. Když začaly po srpnových prezidentských volbách protesty, tak režim Alexandra Lukašenka nastoupil proti všemu, co mělo potenciál oslovit více lidí a bylo protirežimně naladěno. Čili proti jakýmkoliv médiím s vyšším zásahem nebo proti vlivným jedincům. V Bělorusku se teď podobně jako již delší dobu v Rusku konají soudní procesy kvůli tomu, že lidé něco okomentovali na Facebooku. Už za veřejné vyjádření vám hrozí pokuta nebo dokonce vězení. Vždy záleží na tom, a to je stejné v Bělorusku i Rusku, jak se režim cítí silný v kramflecích. Když má pocit, že lidé jsou pasivní, nedemonstrují a nic se neděje, nechává menší ryby proplout. Zaměřuje se na reálnou opoziční hrozbu. To se mění ve chvíli, kdy se konají demonstrace. Protesty v Rusku a Bělorusku se vlastně prolínají. Když demonstrují Bělorusové, tak si Rusové říkají: „Aha, tak ti Bělorusové, kteří byli nejpasivnější společností v postsovětském prostoru, najednou jdou proti Lukašenkovi.“ A působí to pro ně jako příklad, že když to jde tam, může to jít i u nich. Nebo když byly protesty na Dálném východě v Rusku, tak zase Bělorusové na to koukali a mysleli si: „Rusové byli strašně pasivní a byli spokojeni s Putinem a najednou demonstrují.“ V nadsázce jde o takový dominový efekt jakési morální podpory. Vládci si to uvědomují. Sledují protesty v jednotlivých postsovětských zemích a snaží se poučit z „chyb“ ostatních autoritářských lídrů.

O ruské opozici jsme se již bavili. Jak si aktuálně vede ta běloruská?

Opozice v Rusku a Bělorusku má společné to, že je v emigraci nebo ve vězení. Když vyroste nějaký potenciální lídr opozice, režim se ho snaží zbavit. Nejefektivnější je zavřít ho do vězení na základě nějakého vykonstruovaného procesu nebo ho donutit emigrovat. V zahraničí pak ztrácí kontakt s domácím prostředím. Revoluce se odtamtud dělá velmi těžko. V devadesátých letech bylo v Rusku i Bělorusku hodně nevyřešených politických vražd. Dneska už je někoho nechat zavraždit problematičtější. Vzpomeňme, jak velkou reakci vyvolala vražda Borise Němcova nebo otrava Alexeje Navalného. Kdyby to bylo v devadesátých letech, tak by prostředky k jejich eliminaci byly použity jinak. A působilo by to jinak. Takže nyní je „oblíbeným“ nástrojem emigrace, protože se to osvědčilo.

Kdo nyní stojí v čele běloruské opozice?

Loňské protesty začali úplně jiní lidé než ti, kteří jsou dnes považováni za lídry. Ti první kandidáti do prezidentských voleb, Sergej Cichanouský, Viktar Babaryka a další, jsou buď ve vězení, nebo v zahraničí. Role opozičního lídra spadla na Svjatlanu Cichanouskou, která to vůbec neměla v plánu a převzala kandidaturu po manželovi, aby nepropadl nasbíraný potenciál. Režim ji vůbec nepovažoval za hrozbu a dovolil jí kandidovat jenom proto, aby mohl volby legitimizovat tím, že připustil opozičníka. Po volbách a násilně potlačených protestech Lukašenko zbývající výrazné představitele opozice buď pozavíral, nebo vytlačil ze země. Nakonec i Cichanouskou donutili emigrovat.

Proč běloruské protesty na rozdíl od ukrajinského Majdanu v roce 2014 zatím neuspěly?

Na to existuje spousta teorií. Obecně provést revoluci v nedemokratických státech zespoda je strašně těžké. Protože většinou lidé s holýma rukama čelí zkonsolidovanému režimu, který je zabetonován ve svých pozicích. Stojí na velmi početných bezpečnostních složkách, které jednají bez skrupulí a jsou cvičeny na to, aby udržely obyvatelstvo v pasivitě. A i když jsou demonstrace masové, což v Bělorusku po srpnových volbách a v následujících měsících byly, tak pokud tam nedojde k nějakému zlomu, hrozí poziční válka a vyčerpání protestů. Tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč v roce 2014 nevydržel s nervy a uprchl. Pokud tedy lídr hned na začátku neodejde nebo nezačne s opozicí vyjednávat, může nastat pat. To teď vidíme v Bělorusku. Lukašenko hraje o čas, protože ví, že se demonstrace postupně vyčerpají. A to se momentálně částečně děje. Je zima, lidé potřebují chodit do práce, a ne na demonstrace. Když se na začátku nepodaří třeba vyhlásit generální stávku, je to velký problém. Lidé sice můžou stát na ulicích, ale nemají reálnou páku. Na Majdanu navíc došlo ze strany režimu k velkému násilí. Bylo tam asi sto obětí, což lidi vyprovokovalo a nakonec to vedlo ke zmíněnému Janukovyčovu útěku.

Povedla se revoluce na Ukrajině? Když ponecháme stranou, že země je po ruské anexi Krymu a dosud neukončeném konfliktu v Donbasu ve velmi složité pozici.

Ukrajina je stále ve fázi přechodu. Její situace je samozřejmě velmi složitá. Nejde o konsolidovanou demokracii. Což vidí ostatní země jako Rusko nebo Bělorusko. Nevnímají Ukrajinu jako úspěch. Z našeho pohledu se povedlo, že odešel autoritář a země se posunula k demokracii a evropským hodnotám. Postsovětské státy naopak vidí, že na Ukrajině umírali lidi a že její pokus o demokratizaci zatím moc nevychází. Sice nastartovala revoluci, ale životní situaci lidí se zhoršila. Zvedly se ceny a je vyšší nezaměstnanost. Je tam chaos, jako byl předtím, ne-li větší. Policie zůstává zkorumpovaná. Dál musíte platit úplatek, když něco potřebujete. Tím se vracíme na začátek rozhovoru. Tedy zda jsou pro lidi důležitější demokracie a hodnoty, nebo životní úroveň. To samé nyní zažívají také například Arméni.

Jaká je situace právě v Arménii, kde před necelými tři roky došlo k takzvané sametové revoluci?

Revoluční nadšení se už vyčerpalo a teď jsou všichni naštvaní, že se zhoršila životní úroveň a že reformy nejdou tak rychle. Že se politické elity začaly mezi sebou dohadovat. Nevidí žádné reálné kroky, které by zlepšovaly jejich život. A začínají si říkat, zda nebylo za Serže Sargsjana vlastně líp. Sice neměli svobodné volby, ale vajíčko stálo o deset dramů míň. V Arménii je teď situace hodně špatná v souvislosti s nedávnou válkou s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Ta byla posledním hřebíkem do rakve premiéra Nikola Pašinjana. Ten sice zůstává u moci, ale schyluje se k jeho odstranění. A vracejí se zpátky autoritáři, které Rusko podporovalo. Lidé jako Robert Kočarjan, kteří jsou zodpovědní za smrt deseti lidí při násilně potlačených demonstracích po zmanipulovaných volbách v roce 1998, kdy se Kočarjan stal prezidentem. A Arméni, kteří stáli před třemi lety na ulicích a nesli tu revoluci, mi nyní říkají, že budou volit právě Kočarjana. Sice je to prý autoritář, jenž si nahrabal, ale byla za něj stabilita. „A měli jsme Karabach, který už teď nemáme,“ říkají.

No právě, nejsou země jako Ukrajina nebo Arménie v obtížné situaci právě proto, že se nacházejí v zamrzlém válečném konfliktu?

Jejich mezinárodní situace rozhodně neprospívá přechodu k demokracii. V postsovětském prostoru má samozřejmě velký vliv Rusko, jež si vyřešení určitých konfliktů nepřeje. Moskva pohlížela na revoluci v Arménii velmi negativně. Není žádným tajemstvím, že Rusko není v přátelských vztazích s Pašinjanem. Uvítalo by návrat staré gardy. Kremlu je bližší autoritář než demokrat, který vzhlíží k Evropské unii nebo který se snaží lavírovat. Autoritáři v tomto regionu mají k sobě blízko a vždycky se nakonec nějak domluví na svých zájmech bez ohledu na potřeby obyvatel.

Proč Nikol Pašinjan neuspěl? Kvůli své neschopnosti?

Pašinjan je podle mě velmi schopný. Je to nejlepší politik, na kterého země narazila od řekněme devadesátých let. Špatná je situace v Arménii sama o sobě a roli hraje pochopitelně také konflikt v Karabachu. V podobných zemích může i velmi schopný člověk splakat nad výdělkem. Protože ať se snaží, jak se snaží, jsou prostě věci, které neovlivní. Nebo se hrozně těžko mění. Pašinjan přišel do zkorumpovaného prostředí, kde nic nefungovalo. Neměl tolik svých lidí a vyměnit jich bylo potřeba tisíce a tisíce. To se nestane přes noc. Stejně jako přechod k demokracii. Častokrát se dostanete do slepé uličky. A občané jsou nespokojeni, že to nejde tak rychle. Začínají si stěžovat, že se jim žije hůře. Během té tranzice nikdy nevíte, kam se to otočí. Můžete mít nejlepší úmysly, být velice schopný, mít kolem sebe vhodné lidi, a přesto se to nemusí povést. A to je příklad Nikola Pašinjana. Kdyby nebylo Karabachu, tak by se stav země třeba za pět let už mohl začít otáčet lepším směrem. Prohraná válka vše pohřbila. Společnost se rozdělila, část považuje Pašinjana za zrádce. Druhá polovina říká, že v dané situaci nemohl dělat nic jiného. Ta zrádcovská linie je asi hlasitější. Jemu to podrazí nohy, povede to k návratu starých sil a země se vrátí zpátky do stagnujícího marasmu.

Jak si vede Gruzie? Lze ji označit za demokracii?

Jsou období, kdy se k demokracii přiklání více, a kdy zase méně. Kdy autoritářské tendence narůstají, a kdy oslabují. Nejprve tam byl Eduard Ševardnadze, jehož svrhla revoluce. K moci se dostal Michail Saakašvili, který sliboval demokratizaci, ale skončil na pozicích ještě horších než Ševardnadze. Uplatňoval všelijaké machinace, autoritářské prvky a podobně. Potom přišel podnikatel Bidzina Ivanišvili a proklamoval, že bude demokratický a zajistí správné fungování země. Zjistilo se, že je to takový gruzínský Andrej Babiš. Potom odstoupil nebo spíše byl odejit. Jeho hnutí Gruzínský sen zůstalo u moci dál. Zase se konaly demonstrace. Od roku 2018 mají Gruzíni prezidentku Salome Zurabišvili. Výměna u moci neprobíhala úplně v pořádku. Gruzie je hodně dynamická.

Liší se v tom od sousedních států?

Když srovnáme tři kavkazské země, v Gruzii je pokrok směrem k EU vidět asi nejvíce. Bylo tam investováno nejvíce unijních peněz a Gruzíni jsou kvůli válce z roku 2008 hodně negativně nastaveni vůči Rusku. V Arménii to tak není. Dlouho lavírovala mezi Unií a Ruskem, přičemž vždycky měla blíže k Rusku. Nedávná válka o Karabach ji definitivně vychýlila na ruskou stranu. V Arménii je kulturní vazba na Rusko velice silná. Má sice svůj jazyk, spisovatele a podobně, ale vysílá tam ruská televize, vycházejí ruské noviny a překlady knih. Do arménštiny se toho překládá jen málo. Jsou tam ruské univerzity, školy i školky. Někteří Arméni neumějí arménsky a jejich rodným jazykem je ruština. V zemi nepotřebujete arménštinu, všichni tam mluví rusky. I mladí. Ázerbájdžán nikdy nelavíroval, byl vždy nakloněn směrem k Rusku. Vládnoucí klan Alijevů si velmi rozumí s Putinem a ruskými autoritáři. Vždycky se nějak dohodnou bez ohledu na lidská práva. Ta jsou naopak součástí „balíčku“ od Evropské unie.

Tím se dostáváme k Východnímu partnerství EU, na němž se tři kavkazské státy společně s Ukrajinou, Běloruskem a Moldavskem podílejí. Je to podle vás funkční iniciativa? A mohla být vůbec více úspěšná, když si Rusko zmíněné země nárokuje, zatímco Evropská unie, pokud sází jen na měkkou sílu, tak mnoho dalších prostředků kromě financí a nabízených hodnot nemá?

To hodně souvisí s geopolitickými představami, které má o postsovětském regionu na jedné straně Rusko a na straně druhé EU. A jejich zájmy a jejich pohledy se nepotkávají. Rusko tento prostor vnímá jako nárazníkové pásmo, které obklopuje Rusko a poskytuje mu spojenectví vůči „nepřátelské“ Evropské unií a NATO. Kdežto EU vnímá tyto země jako partnery například pro obchod. A je pro ni v pořádku, když budou mít zároveň vztahy s někým jiným. Na druhou stranu má Evropská unie svou agendu. Zastává klasický předpoklad liberalismu, že demokracie spolu neválčí. Proto je pro ni lepší mít v sousedství demokratické státy, kde jsou lidé spokojeni a nechtějí například emigrovat do Evropy. Podporuje tedy politické přístupy, které zlepšují život lidem na daném území. Tento předpoklad se s ruskou představou míjí. Pak jsou tu ještě obyvatelé těchto zemí, kteří si rádi vezmou peníze od EU na cokoliv, ale už se moc netváří na hodnoty, které jim Unie k tomu přibaluje. Dá jim finance na novou školu, zruší vízovou povinnost, ale zároveň chce, aby se třeba schválil zákon na ochranu obětí domácího násilí. A to už se některým patriarchálně založeným společnostem nelíbí. Jde to podle nich proti jejich tradičním hodnotám. Takže toto všechno se prolíná a asi zásadní je, že se to nepotkává.


Tereza Soušková vystudovala politologii a východoevropská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyty v Rusku, Arménii a na Ukrajině. Specializuje se na region východní Evropy, Ruska, Kavkazu a Střední Asie. V rámci doktorského studia se zaměřuje na ruskou zahraniční politiku, výzkum demokracie v postsovětských zemích a na problematiku neuznaných států. V současnosti pracuje jako šéfredaktorka časopisu Mezinárodní politika vydávaného Ústavem mezinárodních vztahů v Praze, působí na Ústavu politologie Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v rámci Výzkumného centra AMO se podílí na projektech a publikacích zaměřených na postsovětský region.


 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.