Mýtus o znásilněném disentu

30. března, 2021 RUBRIKA Historie


imageDAdam Michnik (vlevo), Václav Havel a Bronisław Geremek. Foto (oříznuto): Facebook/KnihovnaVaclavaHavla

 

Téma disidentů v české politice po roce 1989 je v zajetí velkého historického kýče. Dlouho se tradovalo, že disidenti, kteří na rozdíl od drtivé většiny svých spoluobčanů po léta boje proti reálnému socialismu riskovali a komplikovali život sobě i svým blízkým, byli na prahu svobody odstaveni. Že je vytlačili oportunisté, zbabělci, kteří se vynořili hned, jak se to smělo. Tento kýč má reálný základ a současně nepřípustně zjednodušuje.

 

Nejde jen o to, že se v něm do jednoho pytle házejí všichni, kdo se za normalizace nepřipojili k disentu, ačkoliv mezi těmito lidmi byly podstatné rozdíly. Člověk mohl být statečný nebo aktivní i mimo rámec Charty 77. Hlavně však tento kýč vyzdvihuje jeden proud disentu a jiný upozaďuje. Slovenský advokát, disident a křesťanskodemokratický politik Ján Čarnogurský ještě v 80. letech vyvolené opozičníky pojmenoval termínem „poprední disidenti“; sám se k nim počítal. Mezi mladými, ne tak celebritními disidenty získal Čarnogurského obrat posměšný nádech (když se v češtině používá slovenština, je to myšleno sarkasticky skoro vždycky).

Důležitou podmínkou pro zakořenění této kýčovité představy byl fakt, že porevoluční Občanské hnutí (OH), formace sdružující velkou část „popredných“ disidentů, po dvou letech v politice úplně zkolabovalo. Část jeho představitelů vzápětí po listopadu 1989 katapultovaná do lidové a mediální přízně stejně náhlý úpadek špatně rozdýchávala. Mýtus o oportunistech bez skrupulí, kteří je převálcovali, pak sama přiživovala. Následující text je jakousi ex post polemikou s oním kýčem. Pokusí se i o srovnání české a polské situace. Pro zjednodušení se bude zaobírat jen českou předlistopadovou opozicí. Opozice na Slovensku před rokem 1989 byla jiná svou povahou: méně zaměřená na občanská a více na náboženská práva. Po roce 1989 také slovenskou politiku ovládl silný motiv nezávislosti země, takže tam vznikaly jiné dělicí čáry.

 
První sled, druhý sled

Základní rozdíl mezi osudem disentu po roce 1989 v Polsku a v Československu, který nesmíme ztrácet ze zřetele, je v kvantitě. Rezervoár opozice v Polsku byl nesrovnatelně větší. Zřejmě i proto ještě dlouhá léta po pádu komunismu mělo tak mnoho polských politiků opoziční minulost. Kvantitativní hledisko vysvětluje, proč se na rozdíl od Polska česká politika odehrává téměř bez účasti bývalých disidentů už dlouho. Značná část lidí, kteří šli do opozice vůči Gustávu Husákovi, neměla o politickou kariéru zájem; byli to lidé založení často umělecky nebo duchovně. Z menšího celkového rezervoáru je potom v absolutních číslech samozřejmě mnohem menší i počet lidí, kteří zájem o politickou kariéru měli.

V českých zemích žilo a stále žije zhruba deset milionů obyvatel. Občanů zapojených do systematické opoziční činnosti bylo odhadem asi deset tisíc. Chartu 77 do začátku listopadu 1989 podepsalo necelých 1900 statečných, navíc na prahu svobody velká část z nich (odhadem přes 300) byla přirozeně v emigraci, další část zemřela nebo už byla velmi stará. Stagnaci Charty však v druhé polovině 80. let, viditelněji od roku 1987, bohatě kompenzovalo zakládání nových iniciativ. Její dosavadní monopol na veřejně deklarovaný odpor tak skončil. Tyto nové občanské iniciativy sice často rozjížděli chartisté, ale spolu s nimi v nich od začátku působili lidé, kteří pro Státní bezpečnost byli tabula rasa. K přírůstkům pozdně 80. let patřila následující uskupení:

  • Demokratická iniciativa navazující zhruba řečeno na tradice českého klasického liberalismu;
  • Nezávislé mírové sdružení (NMS), což byli mladí pacifisté, jakýsi ekvivalent polského hnutí Wolność i Pokój;
  • Hnutí za občanskou svobodu (HOS), k jehož založení vzešel impuls z té části chartistického prostředí, která chtěla výslovně překonat nepolitickou fázi disentu zaměřenou na „pouhý“ boj za lidská práva (ale i HOS od počátku vtahoval do hry mnoho nechartistů);
  • České děti, monarchistické uskupení vzešlé z kulturního undergroundu;
  • Společnost přátel USA, v zásadě lokální, ovšem na tehdejší poměry masová skupina působící kolem chartisty Stanislava Devátého v tehdejším Gottwaldově;
  • Polsko-československá solidarita na severní Moravě a v českém Slezsku.

Rozepisujeme se o těchto skupinách tak dopodrobna proto, že se z tohoto druhého sledu v opozici po roce 1989 rekrutoval jakýsi druhý výsadek disentu do české politiky. Kdybychom o druhém sledu nevěděli a představovali si, že ve chvíli, kdy začal rozpad komunistické moci, tu byli jen „poprední“ chartisté, narativ o disidentech odsunutých vyčkávajícími oportunisty by se přijímal snadněji.

Na první sled disidentů, kteří vstoupili do velké politiky, by se hodila dnes populární viněta „starý bílý muž“. Většinou to byli pánové z chartovních špiček, signatáři z první vlny, respektive ti, co podepsali do konce 70. let. V roce 1989 bylo typickému „poprednému“ disidentovi kolem padesátky. Toto tvrdé jádro pánů, co spolu mluví, bylo politicky od středu doleva a sice až po levý okraj: trockista Petr Uhl, muž nesmírné odvahy a se zkušeností devíti let ve vězení, se stal ředitelem Československé tiskové agentury. Většina prvního sledu byla na sociálnědemokratických pozicích, aniž to nutně musela tak sama pociťovat. Bylo mezi nimi velké procento bývalých reformních komunistů. Většinou tou dobou už opustili eurokomunistický pohled na svět. Reformněkomunistická část opozice, sdružená od roku 1988 v Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, byla v revolučním Občanském fóru (OF) jen jednou nohou. Lídr disentu a sametové revoluce Václav Havel neměl Obrodu rád pro její sklony vyjednávat s režimem samostatně. Navíc její příslušníky podezíral z toho, že nejsou plnokrevní demokraté.

Pro chartistický establishment byli typičtější lidé jako nový ministr zahraničí Jiří Dienstbier, do prosince 1989 topič v kotelně, který se od reformněkomunistických představ během 80. let odpoutal. Osmašedesátníky (tedy komunisty, kteří byli po roce 1968 z KSČ buď vyloučeni, nebo z ní vystoupili) ale byli i nový generální prokurátor, posléze místopředseda federální vlády Pavel Rychetský, federální ministr obrany Luboš Dobrovský a první český premiér Petr Pithart. S těmito představiteli přišly do vysoké politiky desítky členů středolevé části disentu. Téměř všichni na sklonku komunistické diktatury patřili situačně k opatrnějším, což se ukazovalo v prudkých sporech o to, zda má disent svolávat pouliční protesty, nebo se za ně alespoň stavět. Demonstrace od roku 1988 propukaly i bez posvěcení disidentského Olympu.

V prvních měsících svobody se tato obezřetnost projevovala i v otázce, jak dál: chartisté-ministři vesměs nebyli pro radikální hospodářskou transformaci. K jejich smůle si veřejnost tuto opatrnost začala vykládat jako projev spřízněnosti s komunisty, jakéhosi duševního komunismu, jehož se ani po odchodu z KSČ v roce 1969 nebyli schopni zbavit. Vůči některým z nich to bylo nespravedlivé, nicméně šli tomuto paušálnímu pohledu naproti.

Hned v lednu 1990 novopečený předseda české vlády Pithart pronesl v televizi projev – apel proti revolučním čistkám v podnicích, které se téměř ještě ani nestačily rozběhnout. Uvodil ho slovy „Možná slyším trávu růst“, která se rychle stala výsměšným memem, zkratkou ilustrující nedostatečnou razanci v zacházení s komunisty. Ta se pak projevila při více příležitostech a symbolizovaly ji zdráhavost až neochota zbavit KSČ majetku a seznam agentů komunistické tajné policie mezi novináři, který si Pithartova vláda nechala vypracovat, aby ho nakonec nezveřejnila. Promítala se i do hlavní bitvy těchto let na demokraticko-komunistické frontě, tedy do sporů o lustrační zákon. Tahanice o něj trvaly rok a půl. Lustrace se staly doslova krystalizačním bodem, na němž se definitivně zformovala pravice.

Kromě tohoto hlavního proudu ale byl v chartistických špičkách zastoupen i konzervativnější, respektive pravicovější pohled reprezentovaný generačními vrstevníky Dienstbiera či Pitharta. Důležitým epicentrem byl byt bývalého mluvčího Charty Václava Bendy na Karlově náměstí v centru Prahy. Uvnitř Hnutí za občanskou svobodu vznikla „bendovská“ křesťanskodemokratická sekce (byli v ní vedle katolíků i evangelíci). Přes nejstaršího Bendova syna Marka bylo na toto epicentrum napojeno nezávislé studentské hnutí. To spolu se Socialistickým svazem mládeže (SSM) uspořádalo 17. listopadu pochod, který se ukázal být roznětkou změn. Z křesťanskodemokratického klubu vznikla malá Křesťanskodemokratická strana (KDS) nejprve působící v rámci Občanského fóra (OF).

Další takovou pravicovou skupinu představovala právě vznikající Občanská demokratická aliance (ODA) v čele s filosofy Pavlem Bratinkou a Danielem Kroupou. To byla strana vzniklá vyloženě na disidentském základě. I ona byla jednou z formací uvnitř OF. A pak byla mezi „poprednými“ chartisty řada lidí směřujících do politiky, která ke skupině lidí kolem Dienstbiera a Pitharta nenašla cestu, protože měla jiné názory, jak zjistila často v běhu událostí.

 
Rozpad Občanského fóra

V prvních svobodných volbách v červnu 1990 získalo Občanské fórum ve třech různých parlamentních komorách (volilo se do dvou sněmoven Federálního shromáždění a do České národní rady) v průměru kolem 50 procent hlasů. Úspěch překvapil i vedení OF, jež bylo pevně v rukách chartistického establishmentu a jeho příznivců. Vysoké volební vítězství vedlo k tomu, že do parlamentu vedle „popredných“ pronikla i řada méně známých disidentů, o okresních představitelích OF bez opoziční minulosti ani nemluvě. Lidé z oněch předlistopadových skupin, které od roku 1987 narušovaly faktický monopol Charty na opozici, se teď zpravidla přidávali ke vznikající parlamentní pravici uvnitř OF.

Mládí je předurčovalo k většímu radikalismu. Ten se v éře začínající transformace přetavoval do snahy co nejrozhodněji a nejrychleji udělat zlom s komunistickým dědictvím. Otázka, jak přistupovat ke komunistům, rozdělovala disidenty skoro od začátku. Po smířlivé předehře udané Václavem Havlem (před nímž stál politický problém, na jehož řešení měl legitimní zájem: jak to udělat, aby ho čistě komunistický parlament zvolil prezidentem?) se tón kontinuálně zostřoval: brojilo se proti komunistům, agentům Státní bezpečnosti (StB), majetku komunistické strany i SSM, proti satelitním společenským organizacím typu Český svaz žen. Tato tendence byla patrná a posilovala celé dva roky do dalších voleb z června 1992.

Příběh protikomunistického bouřliváka Stanislava Devátého je pro rostoucí neshody v Občanském fóru typický. Po vstupu do parlamentu v létě 1990 se seznámil s klíčovým činitelem OF Petrem Kučerou, který měl předtím určující vliv na sestavování kandidátek (podle obce na kraji Prahy, kde Kučera bydlel, a pro jeho zálibu v kabinetní politice  se mu v OF přezdívalo Machiavelli z Nebušic). Kučera Devátého přidělil do zahraničněpolitického výboru. Ten však chtěl za každou cenu do bezpečnostního výboru. Musel si to vydupat. Už to ho popudilo.

Takové příhody s Kučerou měli mnozí další. Zlou krev nadělala strategie vedení přistupovat ke komunistům diferencovaně. V tajném hlasování se do nového předsednictva federálního parlamentu dostali dva vysocí zástupci KSČ, což by nebylo možné bez hlasů některých poslanců Občanského fóra. Kučera na sněmu OF tuto strategii bránil s argumentem, že oba zvolení komunisté zastupují liberální křídlo ve straně a že to je pokus KSČ rozštípnout. Ještě otevřenější byl před emisarem sovětského prezidenta Vadimem Zagladinem. Tomu prý povolební situaci popsal takto (cituji ze Zagladinova raportu Michailu Gorbačovovi): „Nakonec Kučera řekl, že OF nepůjde do formální koalice s KSČ – přímý svazek s ní by novou vládu mohl zkompromitovat. Ale neoficiálně či neformálně je OF připraveno k součinnosti s KSČ ve vládě i v parlamentu. Rozumí se, že komunistům nebudou nabídnuty ministerské funkce, ale nižší místa na ministerstvech i v předsednictvu vlády – vždyť v komunistických řadách je spousta dobrých odborníků.“

Nedá se dnes už s určitostí říci, nakolik bylo Kučerovo myšlení pro vedení OF charakteristické. Na veřejnosti ani on, ani nikdo další z vedení Fóra takto brutálně nemluvil. Přesto se antikomunisté ve strukturách OF a v jeho poslaneckém klubu začali ohlížet po někom, kdo antikomunistickou vlnu podchytí.

Kromě flirtování s „liberálnějšími“ komunisty vadily na vedení OF členské základně další věci. Například to, jak se na sněmu a při interních jednáních zaštiťovalo Václavem Havlem, přestože si od něj prezident udržoval odstup. V pozdním létě 1990 sice na schůzkách v restauraci Petra Pitharta a spol. vyzýval, aby pro OF našli jednoho lídra, jednu výraznou tvář. Načež byl vygenerován bývalý mluvčí Charty 77 Martin Palouš, sympatický a roztržitý filosof, který na volebním sněmu ve své kandidátské řeči dal najevo, že ho to stejně táhne spíš na univerzitu v belgické Lovani. Měl tam přislíbeno stipendium k psaní disertace o zakladateli moderní fenomenologie Edmundu Husserlovi.

Na scénu vstupuje populární ministr financí Václav Klaus, jenž disidentem nebyl a hlavně se nehodlal přizpůsobit nepsanému pravidlu, že linii OF určuje trio Pithart–Dienstbier–Kučera. Odmítl tím pádem respektovat půdorys narýsovaný špičkami disentu v Praze, čímž se z něj a druhého sledu disentu stali spojenci. Antikomunistické vlny se tak ujal právě Klaus, který sváděl souboje s osmašedesátnickými ekonomy ve vládě, takže měl se zmíněnou vlnou společného nepřítele. Od ministra financí byla antikomunistická pozice účelová, osobně nebyl vůči bývalým komunistům a dokonce agentům StB tak nesmiřitelný (jeho blízký spolupracovník a ideový otec kuponové privatizace Dušan Tříska byl například veden na seznamech agentů tajné policie; Klaus se za něj ani nepostavil, ale ani ho ze svého okruhu nevypudil). Přesto mezi ním a většinou OF vznikl jakýsi pakt, a on ho i později ctil.

Na volebním sněmu OF na podzim 1990 „poprední“ drtivě prohráli – pro Martina Palouše hlasovala jen třetina delegátů, pro Klause dvě třetiny. Vytoužené podpory od Václava Havla se Palouš nedočkal. Ekonom Klaus se stal předsedou Občanského fóra v září 1990 a do půl roku se OF rozdělilo. „Poprední“ se sešli v Občanském hnutí (OH), většina OF se rozhodla jít s Klausem. Ten stanul v čele Občanské demokratické strany (ODS), která byla tažným koněm české transformace a vůbec politiky 90. let. Samostatně, avšak ve spolupráci s ODS působily malé „disidentské“ strany ODA a KDS. Křesťanští demokraté z Bendovy KDS šli s Klausovou ODS do přímé volební koalice a v roce 1995 se s ní sloučili.

Disidentské Nezávislé mírové sdružení se svým pacifismem a zájmem o odpírače vojenské služby někde v Jihoafrické republice asi nebylo jasným kandidátem na dodavatele kádrů pro pravici, přesto se tak stalo. Hana Marvanová a Jana Petrová, dvě hlavní tváře této iniciativy, byly po roce 1991 poslankyněmi za pravicovou Občanskou demokratickou stranu. Jaromír Piskoř z Polsko-československé solidarity taktéž vstoupil do poslaneckého klubu ODS.

Dienstbierovo a Pithartovo Občanské hnutí nepřekročilo v zásadních volbách v červnu 1992 ani pětiprocentní hranici nutnou pro vstup Federálního shromáždění a České národní rady. Zpětně viděno není jednoduché toto uskupení politicky zařadit, nebo alespoň pojmenovat jeho raison d’être. Zatímco nastupující občanská pravice chtěla rychlou hospodářskou transformaci, dekomunizaci a od slovenské reprezentace jasné vyjádření, jestli si přeje federaci, protože ta jinak směřovala k rozpadu, Pithart a spol. byli jen proti. Transformaci nechtěli tak rychle, dekomunizaci si představovali bez vyhazovů z práce (Dienstbier si podržel starý kmen ministerstva zahraničí coby profesionály; druhé kolo čistek od starých struktur, absolventů MGIMO a dokonce agentů československé a ruské tajné služby se mohlo rozběhnout teprve roku 1993). Vztahy se Slovenskem navrhovali vyřešit „dvojdomkem“ (další Pithartův výraz, který se stane memem), čímsi mezi federací a konfederací.

Deklarovali se jako středoví liberálové, než se po několika letech mnozí z nich vynořili v barvách sociální demokracie (Dienstbier, Rychetský a další). Petr Pithart skončil u lidovců, podobně jako v Polsku za komunistické vlády trpěné, ale přece jen alespoň v sociálních věcech konzervativní strany. Zdá se, že hlavním tmelem špiček OH byl pocit, že na vládu mají jaksi zástupně za disent právo, které nevyplývá ze svobodných voleb, ale ze starších zásluh.

Výkon „zbytkového“ disentu respektive jeho druhého sledu je mnohem trvalejší. Nejdůležitější jsou tu patrně restituce komunisty znárodněného majetku: nemovitostí, polí lesů a dokonce firem. To byl akt historické spravedlnosti nutně kolidující s pohledem ekonoma, a prosadili ho ke značné Klausově nelibosti konzervativní disidenti Václav Benda, jeho spojenec Miroslav Tyl (stejně jako Benda se později stane členem ODS) a Daniel Kroupa. Dalším vkladem jdoucím do značné míry na konto „pravicových“ chartistů je přerušení kontinuity s minulým režimem, které tito lidé iniciovali už v prvních dvou letech svobody. Až po roce 1992 však měli šanci ho dotáhnout. Nejen diplomacie, ale například i kontrarozvědka nebo rozvědka byly postaveny na nových lidech (často to byli vlasatci, příslušníci kulturního undergroundu). Dělo se tak ve větší míře než za časů Lecha Wałęsy v Polsku, které se rozhodlo nepohrdnout službami komunistických „profesionálů“.

Významné je i atlantické směřování, tedy snaha o vstup do NATO. Zatímco Dienstbierova garnitura ztrácela čas sněním o tom, že se Praha stane sídlem Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE), občanská pravice ve federálním parlamentu už formulovala neslýchaný požadavek členství v NATO. Na Hradě stejným směrem uvažovali pravicovější členové Kanceláře prezidenta, především Havlův poradce pro zahraniční politiku Alexandr Vondra (i on po letech přistane v ODS).

 
Fenomén Klaus

Volby v roce 1992 pravice přesvědčivě vyhrála. Tím zanikla i možnost, že by se v Praze trvale etablovala nějaká obdoba michnikovského „salonu“ (podle šéfredaktora listu Gazeta Wyborcza Adama Michnika – pozn. red.), který by zajišťoval dominanci levicověliberálnímu táboru. Z disentu se teď k moci dostala druhá garnitura, byť disidentská složka už v ní nebyla určující, alespoň opticky ne. Vládli ekonomové, zástupci profese, jíž se Chartě viditelně nedostávalo.

Tady je třeba se zastavit u fenoménu Václava Klause. Byl to (a je) sršatý ekonom thatcheriánských názorů, za normalizace profesně odstavený, avšak nikoliv do kotelny, „pouze“ do okresní pobočky národní banky. Tento nositel nevšedního ega se skoro od začátku nové doby vyznačoval tím, že na zásluhovost nebral ohledy.

Do centra Občanského fóra pronikl záhy, na doporučení disidentky Rity Klímové, bývalé ženy Zdeňka Mlynáře, která byla dlouhá léta normalizace jakousi jeho mentorkou. V 70. letech udržoval kontakty se skupinou, z níž v roce 1987 vznikla Demokratická iniciativa. Před rokem 1989 se choval na československé poměry nezávisle. Příležitostně psal pod pseudonymem do samizdatu, pořádal ekonomické semináře, jež mu vynesly pozornost Státní bezpečnosti, odposlechy a kontrolu pošty. V roce 1986 ho StB přinutila seminář zrušit. Dozorující důstojník tehdy na Klause vedený spis zakončil návrhem na trestní stíhání, které se ovšem neuskutečnilo (ve druhé polovině 80. let už každý politický proces musel odsouhlasit Ústřední výbor KSČ a Klausova činnost nebyla tak důležitá, aby kvůli subalternímu pracovníkovi centrální banky riskoval režim nepříznivou publicitu na Západě).

Řada jeho politických protivníků Klausovi za 80. léta podsouvala zbabělost tam, kde šlo spíš o jeho sebevědomí a o to, že je sólistou. Syn Rity Klímové Vladimír Mlynář vzpomíná, jak při rozvozech literatury pašované ze Západu Klaus nejevil zájem o exilové časopisy, protože mu neměly co dát. Postrádal u nich úroveň. Západní magazíny bral ale ochotně.

Kdo ví, kdy a na jakých dělicích čarách by se rozpadlo Občanské fórum, kdyby nově příchozí Klaus, původně chápaný jako odborník, který vypomůže politikům, přijal hierarchii a uznával zásluhy z boje proti režimu. Václav Klaus ale své „disidentské“ kolegy ve federální vládě iritoval, a tak se ho prezident Havel na jejich radu pokusil po volbách odstavit do čela centrální banky. Klaus se nedal a Havel ho dál nechal na ministerstvu financí. Byl to druhý útok ze strany „disidentského“ establishmentu. Petr Kučera předtím Klause nasadil jako lídra krajské kandidátky OF na hornickém, levicovém Ostravsku. Klaus si tam ovšem vedl nad očekávání dobře a získal nejvíc preferenčních hlasů v republice.

O jeho převzetí OF a přeměně v ODS už jsme psali. Kdo byli Klausovi spojenci? ODS byla strana tvořená zástupci OF z regionů. Většinou to žádní disidenti nebyli. Jednalo se o lidi, kteří ve svých okresních městech a městečkách byli nějak aktivní již předtím (typicky organizovali kluby filmového diváka, pořádali folkové koncerty atd.) nebo kteří v listopadu 1989 ve svém městě první vylezli na kašnu na náměstí. Nezanedbatelná část poslanců ODS byla dětmi politických vězňů z 50. let. V tomto prostředí nebyla Charta 77 vždycky vítána. Dávným obětem českého stalinismu vadilo, že mezi jejími signatáři bylo tolik bývalých komunistů, jako například budovatelský poeta Pavel Kohout. Hluboko do 21. století byla Konfederace politických vězňů s ODS neformálně spjata. Ovšem i lidí z Charty v ODS přistálo docela dost, a to včetně některých známých osobností: Václav Benda, Stanislav Devátý, Jan Ruml (ministr vnitra), Milan Uhde (předseda Poslanecké sněmovny). Rozdíl oproti OH byl v tom, že tu každý disident byl sám za sebe, že netvořili ve straně nějaké zasvěcenější bratrstvo. Zařadili se v ní do rámce, který narýsoval „nedisident“ Klaus.

 
A co Havel?

Zbývá ještě vsadit do tohoto vyprávění postavu Václava Havla. Nepsaný vůdce disentu, od začátku roku 1990 nesmírně populární prezident Československa, rezignoval v létě 1992 na funkci ne proto, že by protestoval proti dělení státu, a tím i Klausovi, ale aby nedělal stafáž separatismu slovenského premiéra Vladimíra Mečiara. V lednu 1993 se Havel nechal hlasy pravice zvolit prezidentem České republiky. V nové funkci měl sice už jen zlomek moci, jež mu spadla do klína v prosinci 1989. Teď už na jeho vůli či momentálním nápadu nezáviselo, kdo se stane ředitelem státní televize, primátorem Prahy, velvyslancem v Německu a podobně. Ale už samotná Havlova přítomnost na Pražském hradě pomohla dát prvním letům samostatného českého státu jejich neopakovatelnou příchuť.

Havel po roce 1989 v politice napáchal různé konkrétní škody. A to hlavně na začátku a pak zase na sklonku svého prezidentování, kdy z něj mluvil utopista, který vystupoval proti politickým stranám, a zdálo se, že milejší by mu byla nadvláda neziskových organizací. Přesto je jeho bilance na Hradě kladná: brzy začal prosazovat vstup do NATO (jinými slovy přidal se tu k české pravici), v rozhodujících chvílích podporoval transformaci. S Klausem ho v těch letech spojoval neformální mocenský pakt. Autor tohoto článku vlastní Havlem vypracovaný koncept politické dohody s Klausem, který pochází z října 1992. Václav Havel tehdy velmi stál o pokračování na Hradě, což by nešlo bez podpory ODS. V několikabodovém návrhu je důležitý poslední bod: „VH, bude-li prezidentem, se bude orientovat na armádu a bezpečnost a na mezinárodní postavení státu (…) Nebude interferovat do konkrétních otázek každodenní politiky, především hospodářské a sociální. V této věci bude podporovat vládu.“

To až do příštích voleb v roce 1996 a ještě chvíli po nich platilo. Václav Havel byl tedy naprosto integrální součástí architektury toho státu, který údajně vznikl už pod taktovkou ekonomů, pragmatiků a oportunistů. Klausovi početní kritici později vytvářeli dojem, jako by Havel byl Klausem a jeho technokratickou pravicí „unesen“ a „znásilněn“. Není to pravda. Podle svědectví prezidentova mluvčího Michaela Žantovského Havel ve volbách 1992 dal po jednom hlase OH, ODS a ODA (volilo se do českého a do dvou komor federálního parlamentu). Před těmito volbami odmítl podpořit OH. Jeho šéf a Havlův bývalý spoluvězeň Jiří Dienstbier si pro podporu přišel na Hrad, ale ze schůzky odcházel s prázdnou a roztrpčen. Až do roztržky s Klausem na podzim 1997 měl prezident Havel v průzkumech největší podporu mezi voliči ODS. Tato roztržka byla fatální a vesměs osobní. Ve zkratce řečeno dominantní premiér Klaus Havla několik let šikanoval, a ten mu to ve chvíli Klausova oslabení (finanční skandál ODS plus hospodářské těžkosti) vrátil i s úroky.

Havel tehdy poskytl jakousi společenskou záruku silám ve vládní koalici a dokonce v  ODS, které Klause chtěly sesadit. A protože uvnitř ODS se do čela vzpoury postavil bývalý chartista Jan Ruml, začal Klaus o dědictví disentu na veřejnosti mluvit pohrdavě. Jeho předloňský výrok, že režim nezbourali disidenti, ale že se sesypal sám, je jedním v řadě.

Protivenství Havel–Klaus dlouhých dvacet let v nezdravé míře polarizovalo český veřejný život. Hypotéza autora těchto řádků praví, že ateističtí Češi s příchodem svobody emocionálně tolik investovali do politiky, až se jim z toho v jednu chvíli stalo sportovní fandění. Vztah Klause a Havla byl obdobou fotbalové rivality dvou starých pražských klubů, Sparty a Slavie. Souboj dvou dominantních figur, dvou mužů s velkým egem, se dodatečně vysvětloval i jako souboj idejí. Tím byl také, ale jen v menší míře. Když šlo o zájmy nového státu – a v to v letech 1992–97 šlo skoro neustále – dokázali dobře spolupracovat. Později (Havlův atak na Klause se odehrál krátce po přizvání České republiky, Polska a Maďarska do NATO, na čemž prezident Havel usilovně pracoval) naopak mohla do popředí vystoupit vzájemná osobní antipatie. A tak se nám do veřejného povědomí vrátila legenda o použitém a zneužitém disentu. Od Havlovy smrti tato legenda dokonce nabírá na síle. Ale historická pravda je jinde.

 

Tento text vznikl jako součást projektu krakovské organizace Ośrodek Myśli Politycznej Odkaz politického myšlení českého a polského disentu z perspektivy současných krizí (Dziedzictwo myśli politycznej czeskiej i polskiej opozycji z perspektywy współczesnych kryzysów). Projekt byl v roce 2020 spolufinancován Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky v rámci Česko-polského fóra. Článek vyjadřuje pouze autorovy názory a nemůže být ztotožňován s oficiálním stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.