06. dubna, 2021 Tomáš Zahradníček
Václav Klaus a jeho cesta na vrchol. Foto: Wikimedia Commons/prezydent.pl
Disidenty vynesla k moci náhoda založená na chybné úvaze kapitánů reálného socialismu, že jen pootočí kormidlem, a pak už mají před sebou světlou budoucnost. Tato operace měla svou ekonomickou, kulturní a politickou stránku. Přičemž poslední z nich velela rekonstruovat základnu vládnutí. Mluvíme, řekněme, o roce 1987. Andrej Sacharov, Václav Havel ani Jacek Kuroń z pohledu tehdejších vlád nevypadali nijak moc nebezpečně. Ani ne příliš lákavě. Jenže jaké jiné tahy ještě připadaly v úvahu?
Sovětský vůdce Michail Gorbačov veřejně říkal, že uzurpovaná moc by se měla vrátit do státních institucí, parlamentů a vlád. Někdejší mluvčí polské komunistické vlády Jerzy Urban později v knižním rozhovoru s Martou Stremeckou připomněl, že při poslechu Gorbačova se tehdejší provinční vládci velice báli. Nejvíce se děsili toho, že se to v Moskvě podaří a příjemně chátrající centrum impéria najednou posílí. Samozřejmě na úkor autonomie satelitů. I když bylo celkem jasné, že něco praská, vůbec nebylo zřejmé, co se přesně rozpadne a co zůstane. Vládní systém? Ideologie? Ekonomika? Spojenectví? Hranice? Všechno? Nic?
Je třeba se začíst do projevů otců perestrojky, aby si člověk vychutnal tu zvláštní optimistickou slepotu. Gorbačovova Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět je v některých pasážích neuvěřitelně euforická. Jako by prorok ve svatém vytržení ohlašoval následovníkům, že už už jsou jednou nohou v ráji. Radostná bývá nevědomost o blízké budoucnosti! Není na ní nic specificky ruského ani komunistického, říkám si při pohledu z okna, u něhož ťukám tyto řádky. Ve vesničkách v údolí pode mnou se totiž celkem nedávno dal pozorovat stejný příběh, u něhož prokazatelně neasistoval žádný Rus ani komunista. Nezámožná rakouská hrabata tady v jižních Čechách zdědila kus země, kopla do ní a našla stříbro. Žila si jako v pohádce až do chvíle, kdy výnosy začaly klesat. Musíme na to úplně jinak, moderně a s rozmachem, rozhodl energický dědic. Najal zahraniční experty, koupil novou techniku atd. Ono tam ale už žádné stříbro k vytěžení prostě nebylo a pohádky byl rázem ošklivý konec. Jeho děti skončily v ústavech pro vysoce urozené bankrotáře. Nebýt enormního úsilí vzdělaného a pokrokového dědice, který všechno zničil svou podnikavostí, mohly tu z ohromné chátrající podstaty žít celé generace. Každý lenoch a omezenec by je zajistil líp.
Podobné to bylo s kulatým stolem v Polsku. Pravidla pro volby 1989 tamní stranické vedení přece schvalovalo s představou, že má po hrozných letech konečně před sebou velké strategické vítězství. Mysleli si, že ve většině obvodů zvítězí a současně přivedou do parlamentu několik zástupců opozice, přenesou tam protesty z ulic a okupačních stávek v podnicích, svážou je parlamentními procedurami, a ve výsledku tak posílí vládu. Nevyšlo to ani trochu. Kdepak nejlépe učesaný a oblékaný komunistický vůdce všech dob Mieczysław F. Rakowski, to český strejda Miloš Jakeš věděl správně, jak dál, aby se nikomu nic hrozného nestalo. Takže Kuroń už byl ve vládě a Havel pořád jednou nohou ve vězení. Až když se podařilo v Praze po 17. listopadu 1989 Jakeše sesadit a horliví čeští a slovenští dvořané doháněli, co v předchozích letech zameškali, ocitl se Havel náhle na Pražském hradě jako prezident Československa. No, proč nakonec ne? Společenské vlnění nabíralo na síle a žádná jiná reprezentace nebyla po ruce.
Vůbec to tak být nemuselo. Disidentské životopisy nevedly nutně do vlády, i když se pak vládnutí mnohým zalíbilo. Nebýt té chybné optimistické kalkulace o možné integraci disidentů do vládních struktur při jejich přestavbě, lze si snadno představit, že by se předání moci obešlo bez Havla nebo Kuroně. Jako se ostatně obešlo bez jiných redaktorů, spisovatelů, politických vězňů. Klidně ještě pár let mohli vládnout generálové, čím dál tím méně komunističtí a čím dál tím vlastenečtější. Mohli to táhnout třeba až k volbám, v nichž by pak vyhrávali národní konzervativci. Ti by pak vládli s neoliberálními technokraty, které by společně tlačili k moci duch doby, věřitelé a investoři. Čili by se vývoj ubíral v podstatě tamtéž, jen jinými cestami.
Udělal jsem si prostou chronologii nástupu prvních českých disidentů do státních úřadů. Vyšlo to docela zajímavě: 10. prosince 1989 se Jiří Dienstbier stal ministrem zahraničí, 29. prosince 1989 Václav Havel prezidentem, 8. ledna 1990 Pavel Rychetský generálním prokurátorem České socialistické republiky, 19. ledna 1990 Radim Palouš rektorem Univerzity Karlovy v Praze, 1. února 1990 Jaroslav Kořán pražským primátorem, 2. února 1990 František Pavlíček ředitelem Československého rozhlasu, 6. února 1990 Petr Pithart předsedou vlády České socialistické republiky, 14. února 1990 Petr Uhl ředitelem Československé tiskové kanceláře, 12. března 1990 Jiří Kantůrek ředitelem Československé televize, 26. dubna 1990 Jan Ruml prvním náměstkem na federálním ministerstvu vnitra. Teprve potom byly volby.
Z výše uvedeného je patrné, že v Čechách k nominaci do výkonných funkcí mezi prvními disidenty bylo třeba být mužem (všichni), trvale působit v Praze (všichni), mít ideálně kolem padesátky (věkový průměr 52 let), za sebou jistou veřejnou a profesní dráhu před rokem 1968 v médiích, v kultuře nebo ve vědě (osm z deseti), a to jako nestraník nebo jako řadový člen Komunistické strany Československa (půl na půl). Kdybychom měli charakterizovat jejich názorové pozice v letech 1989 a 1990, mohli bychom osm z deseti zařadit k levému středu. K jejich roli patřily i jisté osobnostní charakteristiky, pro které dostali přednost před všemi ostatními právě oni. Byly to převážně postavy sjednocující a konsensuální, středové, propojující generace, profesní a sociální světy. Mezi osmašedesátníky patřili tito jedinci k mladíkům, mezi umělci ke vzdělancům, v akademickém prostředí byli za bohémy. Starší generace mnohé z nich znaly jako děti z veřejně činných rodin. Přitom všem se jednalo o figury reprezentativní a osvědčeně nekonfliktní. Zkrátka ideální lidé do časů vlády „národního porozumění“ integrující nakrátko velkou část politického spektra a umožňující přechod do nových časů.
Tak se snažili chovat i v době, kdy taková role v dalším vývoji přestávala být potřebná a nosná. Částečně proto, že se pro jinou ani nehodili, částečně proto, že se přirozeně těžko opouštějí způsoby, které vám nedávno propůjčily vládu v rozsahu skutečně revolučním. Propojování světů a vyvažování jejich zájmů se totiž pojí s rozhodováním. A kdo se zpočátku chopil role zprostředkovatele, získal tím i značný osobní vliv dalece přesahující obvyklé ústavní vymezení funkce, kterou zastával. Stejně jako si Tadeusz Mazowiecki držel ve své vládě komunistické generály ještě v době, kdy už je tam nedrželo nic jiného, držel generála Miroslava Vacka v československé vládě i Václav Havel. Když ho pod tlakem musel propustit, uchránil alespoň premiéra Mariána Čalfu, bývalého komunistického ministra, který zůstal ve funkci až do léta 1992.
Pavel Rychetský později s nostalgií vzpomínal na sestavování prvních vlád na přelomu let 1989/1990. „Jediné hledisko na výběr ministrů: koho známe nejlepšího. Nezajímalo nás, jestli patří k pravici nebo levici, jestli je křesťan, nebo ateista. Nikdy potom už v této zemi nenastal okamžik, kdy se vybírá jen čistě podle lidských a odborných kvalit. A ve většině zemí nenastal vůbec nikdy. (…) Tehdy to byly – řečeno se Stefanem Zweigem – hvězdné hodiny lidstva,“ napsal současný předseda Ústavního soudu. O dva roky později už představoval tento rozsah osobní moci pro několik někdejších disidentů v klíčových politických funkcích revoluční přežitek.
Že byli vtaženi do vlády s posláním cementovat státní moc při velkých mocenských posunech v celém regionu, si noví vládci uvědomovali jenom zčásti, což je celkem pochopitelné. V okamžiku úspěchu málokdo vidí reálně síly, které ho vynášejí vzhůru. Tohle byl triumf tak barvitý a v československém případě v listopadu a prosinci 1989 i náhlý, že si ho natáčely televize z celého světa jako krásnou politickou pohádku o vítězství dobra nad zlem. Ještě jednou přiložit v kotelně a jít převzít ministerstvo zahraničí! Jiří Dienstbier, to byl právě jeho osud, v roce 1999 vydal dosti obsáhlé vzpomínky na roky 1989–1992. Pojednal je jako velice osobní misi sebe samého a svých nejbližších přátel: „Museli jsme se zabývat téměř vším, protože téměř všechno bylo v našich vztazích se světem zanedbané nebo zmrzačené. Kvalifikované oponentury, kterou zahraniční politika potřebovala jako sůl, bylo málo. Bylo to však po půlstoletí devastace přirozené. Negativistické a často hloupé útoky, které nás zdržovaly od práce, jsem považoval za nutnou daň minulosti a převratným dobám, ve kterých se pokoušejí uplatnit i neukojené ambice neschopných, i spodina společnosti se snaží najít svoje místo na slunci.“
Práce, kterou v pamětech Dienstbier popisoval, jako by nepotřebovala žádné pověření nebo podporu. Jako by ani neměla žádné alternativy, o nichž by stálo za to diskutovat. Vlastně to vůbec nebyl politický příběh, spíš osud význačného odborníka, který se po odstranění politických překážek konečně dostal na místo, kam přirozeně patřil (před rokem 1968 byl Dienstbier zahraničním reportérem v rozhlase). Jenže se také konaly nějaké volby, v nichž tento sebevědomý elegán jednou triumfoval (s Václavem Klausem byli v červnu 1990 největšími hvězdami Občanského fóra) a jednou naprosto propadl (zatímco Václav Klaus o dva roky později zvítězil se svou s Občanskou demokratickou stranou, Dienstbier se nedostal do parlamentu).
Stížnost na zdržování od práce nekompetentní veřejností nebyla v textech někdejších disidentů od jara 1990 zdaleka ojedinělá. Upozorňuje na nesnáz jejich nového postavení. Jako specialisté na kritiku vlády nebyli připraveni na to, že by se měli ucházet o přízeň a podporu spoluobčanů. V této věci někdejší disidenti skutečně nebyli politiky. Neměli potřebnou průpravu a většinou ani vhodnou povahu, ochotu se takovým nepříjemnostem vystavovat. V případě Václava Havla, jenž tento nedostatek v plné míře sdílel a jakoukoli kritiku prožíval jako zraňovaný umělec, se jeho odstínění od podobných nepříjemností mohlo snést jako ochrana hlavy státu. A tak to také po celé roky jeho prezidentství probíhalo. Osoby níže postavené si ale už takové zacházení nemohly nárokovat, což jim způsobovalo značné nesnáze probleskující vedle Dienstbierovy knihy i z dalších vyjádření.
Tematizoval to velmi brzy Havlův šéfporadce Milan Šimečka (když v září 1990 náhle zemřel, ztratil postdisidentský tábor v Československu jeden ze svých nejlepších mozků). Šimečka popisoval, a mluvil přitom jistě ze srdce celé skupině lidí, kteří se přestěhovali s Václavem Havlem na Pražský hrad, jak se s pádem cenzury a centrálního řízení médií pro někdejší disidenty „zmenšil prostor svobody, když zaniklo staré rozdělení a svoboda je pro všechny“ a „každý hlupák dostal slovo“. Popisoval demokratizaci jako ztrátu kvality provázenou zánikem elitního klubu, neboť „disidentská kultura měla exkluzivní charakter, byla omezena na nejdůležitější mravní terén a nemusela se zabývat rozsáhlým kulturním okolím“.
Dientbierovy a Šimečkovy výklady upozorňovaly na paradox nového postavení někdejších disidentů, který zpovzdálí nebyl rozeznatelný. Totiž že nástup do nejvyšších státních funkcí mohli prožívat jako ztrátu vlivu, nebo aspoň přednostního postavení ve veřejných debatách. „Mluvím o disidentské nostalgii proto, abych ukázal, že nová éra postdisidentské kultury nebude bez problémů,“ psal Šimečka a pokračoval: „Končí éra jasných odpovědí na jasné otázky a éra, ve které pravda ležela na ulici, a stačilo mít jen odvahu ji zvednout.“
Vůbec první kritické debaty o „vládě disidentů“ nalezneme v českém dobovém tisku v létě 1990. Souvisely se zkušeností se sestavováním vlád po volbách v Československu v červnu 1990, při němž se prezident a jeho lidé zpočátku moc neohlíželi na nové poslance a drželi dál na ministerstvech některé bývalé vysoké komunistické funkcionáře. Postdisidentský dvouměsíčník Prostor „disidentskému problému“ věnoval část svého třetího popřevratového čísla vydaného v září 1990. Otiskl dopis čtenáře, jenž hovořil takto: „Došlo k tomu, že většina veřejných osobností, a zvláště ta první osobnost mezi nimi, je postavena mimo kritiku. Oslavné pořady v televizi, glorifikace v tisku, to všechno jsou věci, které nepříjemně připomínají kult. Ať už se týkají prezidenta, Charty 77, signatářů Několika vět nebo některých emigrantů. Disidenti dali národu transfúzi krve, ukázali mu, že se nemusí bát. Nesli v sobě jako v zárodku geny demokracie a toho nejlepšího z naší kultury. Nyní by ale neměli dál zdůrazňovat svou vysoce morální pozici dárce. Jinak je veškerý jejich kredit pryč.“
Na jiném místě téhož čísla končil svou úvahu na stejné téma novinář Vladimír Kučera. „Pokud budeme bývalé (a slovo bývalé bych podtrhl) disidenty zbožňovat a považovat za nezvratně nutné, aby vykonávali všechno důležité v této zemi, pokud nebudeme kriticky hodnotit jejich kvalifikaci a způsob, jak s ní zacházejí, vznikne absurdní situace: zbožští sami sebe, své koně povolají do parlamentu, dojdou k závěru, že oni jsou jediní možní, a budeme se potýkat s paradoxem, který se nabízí: této zemi a jejímu pokornému lidu bude potřeba nových disidentů,“ konstatoval.
Podzim a zima 1990/1991 přinesly v Československu štěpení Občanského fóra. Že vítěz voleb 1990 v nezměněné podobě nemůže pomýšlet na další úspěchy, o tom jako první psal už na konci léta 1990 Jiří Hanák v Lidových novinách (tedy někdejší disidentský autor v úvodníku někdejšího disidentského listu). „Do nových voleb zbývá už jen 600 dní a Občanské fórum v dnešní podobě, s dnešní prestiží a s dnešními postoji, by mohlo dopadnout podle oné biblické moudrosti: nehřeješ ani nestudíš, a proto vyvrhnu tě z úst svých,“ varoval. Tyto věty četla většina funkcionářů Občanského fóra dávno předtím, než vyzvedla Václava Klause do čela této formace a poté s ním přešla do vznikající Občanské demokratické strany.
Rychlé změny na politické scéně provázelo druhé kolo debaty o „vládě disidentů“, tentokrát zasahující i televizní pořady a velké celostátní noviny. Vývoj v Občanském fóru byl obecně hodnocen jako přebírání otěží experty a manažery, debatovalo se o povaze a nutnosti takovéhoto vývoje. V Mladé frontě Dnes Karel Pacner ze starší generace předních novinářů zastával stanovisko, že pro politické vůdcovství by se dál hodily osobnosti s disidentským rodokmenem, spojující obě části federace. „Opravdu už nastal čas na výměnu stráží a programových cílů? Opravdu už disidenti, kteří po léta myšlenkově formovali národ k tomuto dějinnému přelomu a připravovali nové koncepce, aby se po revoluci jako jediná skupina schopná vlády ujali otěží, opravdu už vyčerpali všechny své možnosti? Mám dojem, že tento okamžik ještě nenastal.“ To byl ovšem v této redakci i v novinářské obci vůbec zřetelně menšinový názor.
Opačné stanovisko vyslovil Pacnerův kolega Martin Komárek, podle něhož byla politická změna naopak nezbytná kvůli politické neschopnosti někdejších disidentů, kteří se sami izolovali od svých podporovatelů, s nimiž společně vyhráli volby. Podle Komárka se ukázalo, že pro potřeby demokratické politiky byli někdejší disidenti příliš poznamenáni zkušenostmi s politickou perzekucí a vnášeli do ní své komunitní zkušenosti překážející žádoucímu vývoji. „Zavržení se stali nejvyššími. Avšak zdi ghetta byly přeneseny i na Pražský hrad, i do sídel vlád, uzavřenost disidentů pokračuje nanovo v jiné podobě. Nuceně deformované vztahy se promítly do jejich politického rozhodování. (…) Běžný občan chce ponejvíce minulost smazat, a ne ji rozebírat, chce novou šanci. To však dnes vládní disent docela nechápe, žije stále v nedobrovolném zajetí,“ psal Komárek. V závěru vyzval někdejší disidenty k „dialogu s občany“.
Novinové řeči předehnal rychlý politický vývoj, který již ve druhém čtvrtletí roku 1991 „vládu disidentů“ v Československu oslabil tak, že útoky na ni ve významnějších médiích ustaly. Když bylo dělení Občanského fóra dokonáno, ukazovaly průzkumy veřejného mínění čtyř- až šestinásobnou převahu Občanské demokratické strany Václava Klause nad druhou nástupnickou organizací Občanského fóra, do jejíhož čela se postavili bývalí chartisté Jiří Dienstbier, Petr Pithart a Pavel Rychetský. Jejich Občanské hnutí, které kolektivně neřídili, vykazovalo od prvního okamžiku slabou veřejnou podporu nedosahující pětiprocentní hranice nutné pro vstup do parlamentu. Jejich snaha tlumit a harmonizovat politické konflikty už vypadala jako přezírání klíčových otázek, bezradnost, neschopnost zaujmout stanovisko. S jejich dosti potupnou porážkou v Československu dosloužil politický mechanismus, který disidenty vynesl do úřadů. Časová a strukturální podobnost s výsledkem Tadeusze Mazowieckého v polských přímých prezidentských volbách není žádná náhoda.
Mechanismus dosloužil proto, že mu jeho uživatelé sami moc nerozuměli. Proč o něm také filosofovat, když z jejich pohledu všechno docela uspokojivě fungovalo, dokud drželi opratě a jelo se. Přemýšlet o tom, že jsem byl vybrán právě já, protože jsem v očích druhých vedle opravdu nebezpečných typů celkem průměrný chlapík, jehož nebude tak velký problém se časem zbavit, no kdo by to dokázal? Více důvodů o věci přemýšlet měli regionální aktivisté polského Občanského klubu nebo českého Občanského fóra, s nimiž po skončení volební kampaně už nikdo neměl čas promluvit. Důvod k zamyšlení měli také ambiciózní muži jako v Polsku vůdce Solidarity Lech Wałęsa a v Československu Václav Klaus a Vladimír Mečiar, jimž vážně hrozilo, že je pošlou někam na odstavnou kolej. Ti všichni si v tísni všimli stejné věci. A sice že noví vládci mají stále poměrně slabé zázemí a žádné politické sítě si kolem sebe nevytvářejí, takže sirotci z vítězných kampaní se nudí, chybí jim další náplň. Zdálo se, že člověka, který neumí a nechce vést politický tábor, ale chce jenom zastávat státní funkci, půjde dřív nebo později porazit ve volbách, když už nastala ta demokracie, že. Což přišlo strašně rychle.
Komentátor Martin Komárek pak oslavoval po Klausově a Mečiarově vítězství v roce 1992 rozpad Československa jako konec „disidentského šlendriánu“, což tenkrát jako dnes připomínalo, že na hranicích mezi kritickou analýzou a nespravedlivými hejty je potřeba našlapovat opatrně.
Tento text vznikl jako součást projektu krakovské organizace Ośrodek Myśli Politycznej Odkaz politického myšlení českého a polského disentu z perspektivy současných krizí (Dziedzictwo myśli politycznej czeskiej i polskiej opozycji z perspektywy współczesnych kryzysów). Projekt byl v roce 2020 spolufinancován Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky v rámci Česko-polského fóra. Článek vyjadřuje pouze autorovy názory a nemůže být ztotožňován s oficiálním stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.
Esej je přepracovanou verzí studie, která vyšla ve sborníku Šest kapitol o disentu (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2017).
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025