Od sametové totality k sametovému rozvodu. Vliv někdejších disidentů na rozpad Československa v roce 1993

29. dubna, 2021 RUBRIKA Historie


imageC SFoto: Pixabay

 

Komunistická totalita nabývala různých podob a konkrétní formy realizace opresivního režimu závisely na lokálních podmínkách a připravenosti místních elit spolupodílet se na budování mechanismů zločinného systému a teroru. Jeho pád zahájený takzvaným podzimem národů v roce 1989 uvedl do pohybu řadu politických procesů. Jednou z doposud málo probádaných otázek je vliv období dominance komunistické ideologie na budoucnost federativních států východního bloku.

 

Povšimněme si totiž, že žádný z federativních útvarů nepřežil proces transformace politického systému, a to bez ohledu na to, zda iniciátory vzniku dané federace byli komunisté (SSSR), nebo zda svou ideologii implantovali na území, kde byla tradice spolupráce různých národů zakořeněna již z dřívějška (Jugoslávie a Československo). Z výše uvedených příkladů se případ Československa jeví jako o to zajímavější, že pro většinu zahraničních pozorovatelů byl rozpad tohoto jižního souseda Polské republiky procesem nejpřekvapivějším. Dlouhá léta se totiž zdálo, že svazek Čechů a Slováků je nejzdařilejším příkladem budování společného státu založeným na kulturní blízkosti a historických tradicích.

Bouřlivé meziválečné období udělal z Československa symbol moderní a demokratické země, v jejímž čele stál řadu let filosof a intelektuál – prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Navíc se předpokládalo, že mimořádně silným prvkem, který pojí Čechy a Slováky, byla i kolektivní zkušenost brutální invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která měla potlačit prodemokratické směřování a zdusit takzvané pražské jaro. A aby toho nebylo málo, velkolepou zkušeností byla i sametová revoluce – proces bleskového odstavení komunistů od moci bez použití fyzického násilí, který byl završen okamžikem, kdy československý parlament zvolil spisovatele a disidenta Václava Havla do úřadu prezidenta federativního státu.

Přesto však zanedlouho poté, tedy jen pár let od těchto výsostných dějinných událostí, rozhodli nejvyšší političtí představitelé této země v tichosti svých pracoven o ukončení sedmdesátiletého experimentu. Usoudili, že společný stát nepředstavuje pro vládnoucí předáky, kteří vzešli z demokratických hnutí, jež se předtím přičinila o pád komunistického režimu, žádnou významnější hodnotu. Pozoruhodné je, že pokusy zbrzdit tento proces uskutečněním referenda nenalezly u obyvatelstva dostatečnou podporu. Návrh na rozchod Čechů a Slováků se nestal tématem bouřlivých diskusí ani pohnutkou k mnohatisícovým manifestacím proti rozpadu federace, a někdejší disidenti, kteří tvořili československou opozici před rokem 1989, tudíž o zachování společného státu příliš aktivně neusilovali. Nelze pochopitelně prohlašovat, že specifická československá podoba komunismu nebo složení disidentských kruhů byly jedinými příčinami rozpadu federace, ale lze se domnívat, že se o to do značné míry přičinily.

 
Československo – stát z rozumu

Vzájemné vztahy Čechů a Slováků byly napjaté už od úplného začátku jejich společné historie, třebaže jde o dějinné období relativně krátké, neboť až do konce první světové války žily oba národy ve dvou různých částech rakousko-uherské monarchie. České země byly integrální součástí rakouského impéria, zatímco Slovensko patřilo k Maďarskému království, a zeměpisně se dokonce označovalo jako Severní Uhry nebo Horní Uhry. Mimo to je nutno připomenout, že vznik Československa v roce 1918 byl výsledkem dohody elit, a nikoli konsekvencí pracného budování horizontálních vztahů mezi oběma společenstvími. Vznik nového státu byl diktován pragmatismem, a nikoli sentimenty. Pro Čechy to měla být jistá forma obrany před německou expanzí, pro Slováky pak před maďarizací.[1] Výstižně to shrnul slovenský historik Ľubomír Lipták, když napsal, že Češi potřebovali Slováky k tomu, aby si udrželi stát, díky němuž by vznikl solidnější subjekt evropské politiky, a Slováci zase potřebovali Čechy k tomu, aby se vůbec dostali z maďarského područí.[2]

Napětí v prvních letech republiky se týkalo prakticky všech zásadních otázek. První oblastí střetu byla interpretace Pittsburské dohody,[3] která byla pokládána za určitou zakladatelskou listinu Československa. Později propukl spor o znění textu Ústavy, na jejímž základě se zřizoval jednotný stát, což znamenalo potlačení aspiraci části Slováků na autonomii a postupem času se to stalo čím dál silnější pohnutkou k aktivitě pro kruhy, které bojovaly proti „pražskému centralismu“. Proto také, když v roce 1938 nacistické Německo žádalo v Mnichově převzetí československého pohraničí, Slováci zneužili problematické situace Čechů, aby získali svou vytouženou autonomii, a naplnili tak své aspirace. Hitler využil těchto česko-slovenských sporů a vynutil si na Bratislavě vydíráním – vyhrožoval tehdy tím, že Slovensko opět předá pod maďarskou kontrolu – vyhlášení nezávislosti (březen 1939), což Berlínu poskytlo záminku, aby vtrhl do Prahy a vyhlásil vznik Protektorátu Čechy a Morava.[4] V důsledku toho se za jižní hranicí Polska objevil nový subjekt mezinárodního práva – Slovenský stát, do jehož čela se postavil prezident a současně katolický kněz Jozef Tiso. Neblaze proslulým rozhodnutím Bratislavy byla účast slovenské armády v útoku na Polsko v září 1939.[5]

Komunisté se poprvé podepsali na česko-slovenských vztazích v závěru druhé světové války. Nejprve díky sovětským poradcům z Rudé armády a zvláštních jednotek NKVD pomohli vyvolat Slovenské národní povstání (srpen až září 1944).[6] Poté účinně vyvíjeli nátlak na československou exilovou vládu, aby během schůzky v Moskvě v březnu 1945 delegace v čele s Edvardem Benešem společně s opozičníky, vymezujícími se proti Tisovi a sdruženými v Slovenské národní radě, a českými komunisty odsouhlasila vůli obnovit společný stát po osvobození jeho území Rudou armádou. Po vytlačení Němců z prvního většího města na východním Slovensku byl 5. května 1945 vyhlášen takzvaný Košický vládní program, podle něhož měli být Češi a Slováci v obnovené republice rovnoprávnými a rovnocennými národy.[7]

 
Komunismus made in Czechoslovakia

Je možné, že vzájemné česko-slovenské vztahy by byly lepší a nepoznamenané obrovskou náloží nedůvěry, kdyby nedošlo k nastolení komunistické diktatury stvrzené absolutním převzetím moci po převratu, jejž v únoru 1948 uskutečnil pozdější prezident Československa Klement Gottwald. Charakter komunistického režimu neskýtal prostor pro individuální přístup k jednotlivým národním společenstvím a jeho jediným cílem bylo posílit kontrolu a podřídit všechny občany diktatuře proletariátu. Součástí komunistického modu operandi naopak bylo spíše podněcování národnostně motivovaného napětí a instrumentalizace etnické politiky než vytvoření prostoru pro rozvoj základních prvků společnosti.

Pokusy reformovat československý socialismus v rámci pražského jara nanovo zahájily debaty o vztazích Čechů a Slováků. Již v březnu 1968 se konalo jednání komunistických funkcionářů z obou zemí, během něhož poprvé zazněl nápad vytvořit federativní stát.[8] Byla zřízena smíšená komise, kterou tvořili komunisté z Prahy a Bratislavy společně se skupinou přizvaných odborníků. Jejím cílem bylo připravit koncepci federace a zpracovat nezbytné právní náležitosti. Na slovenské straně se stal hlavním zastáncem rychlého postupu příprav federalizace Československa tehdejší vicepremiér Gustáv Husák.[9] Při té příležitosti se vyskytly i návrhy, aby plánovaná federace sestávala ze tří rovnoprávných subjektů: Čech, Slovenska a Moravy společně se Slezskem. Moravští a slezští komunisté si totiž uvědomili, že v rámci reforem pražského jara bude možné vybojovat větší autonomii také pro jejich region, a zdůraznit tak jeho svébytnost vůči Praze. K těmto aktivitám se připojila i velká skupina místních zástupců světa kultury a vědy, kteří v květnu roku 1968 vytvořili Společnost pro Moravu a Slezsko. Jednou z jejich prvních akcí bylo shromažďování podpisů pod petici, v níž pro uvedený region požadovali autonomní status.[10]

Období několika měsíců politického tání v roce 1968 zřetelně ukázalo rozdíly v prioritách jednotlivých národnostních skupin. Pro Čechy bylo těch několik chvil relativní svobody časem, kdy se pokoušeli připomenout zločiny stalinismu, význam meziválečného Československa a úlohu nekomunistického odbojového hnutí, zatímco pro Slováky spočíval hlavní cíl v realizaci úpravy státního zřízení – přetvoření Československa z unitárního státu na federaci.[11]

Novelizace Ústavy se však nestačila provést před invazí armád Varšavské smlouvy, které překročily hranice Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968. Intervence zbrzdila další aktivity prodemokratických hnutí, odstavila od moci politiky soustředěné kolem prvního tajemníka Komunistické strany Československa (KSČ) Alexandra Dubčeka, jenž byl symbolem pražského jara, a stala se impulsem k masové emigraci ze země, kterou v té době opustilo na 300 tisíc lidí. Navzdory vlnám represí a návratu ortodoxního komunismu však nedošlo k rezignaci na změny v Ústavě a v říjnu 1969 byl schválen nový ústavní zákon, jehož prostřednictvím se zřizovala federativní Československá socialistická republika.

Takto definovaný útvar měl být „dobrovolným svazkem rovnoprávných národních států českého a slovenského národa, založeným na právu na sebeurčení každého z nich.“[12] V obou státech federace byly vytvořeny obdobné politické struktury – národní rady – a mimo to byl zřízen dvoukomorový federální parlament (Federální shromáždění), sestávající ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Formálně vzato tím vznikl modelový federativní stát s paritním zastoupením v úřadech, zrovnoprávněním obou jazyků jakožto jazyků státních a politickým systémem, který Slovákům zaručoval, že nebudou přehlasováni početnějšími Čechy. Sněmovna národů totiž byla tvořena shodným počtem českých a slovenských poslanců (vždy 75 zástupců), kteří o předkládaných návrzích hlasovali odděleně, zatímco do Sněmovny lidu se zástupci volili poměrně k počtu obyvatel.[13]

Pro řadu slovenských stranických funkcionářů a úředníků se tím otevřely nové příležitosti, aby využili paritního systému, přesídlili do Prahy a zažili strmý kariérní vzestup. Zvláště mladí Slováci vycítili v nových poměrech mimořádnou příležitost, jelikož možnost obsadit určité počty míst na jednotlivých úřadech, která slovenské straně příslušely, zpravidla starší funkcionáři usazení v Bratislavě využít nehodlali, protože se na stará kolena nechtěli stěhovat. V takové situaci se Slovákům v Praze naskýtala spousta nových šancí. Dobrým příkladem takové kariéry založené na chuti dostat se pryč z rodné obce je biografie prvního porevolučního premiéra Mariána Čalfy, který pocházel z východního Slovenska a na přesídlení do Prahy vydělal díky tomu, že na Slovákům určených pozicích ve federálních institucích chyběly kádry.[14]

 Avšak ve slovensko-českých vztazích se objevilo nové sporné téma. Část Čechů měla Slovákům za zlé, že místo aby hájili výdobytky pražského jara, spěšně podpořili proces normalizace, jelikož díky tomu dosáhli vytoužené federalizace. Trefně to vystihl slovenský intelektuál a opoziční činitel profesor Miroslav Kusý, podle něhož paradox a tragický moment srpna 1968 spočívá v tom, „že federácia je Slovákom privezená na sovietskych tankoch, že im bola ‚darovaná‘ na účet demokratického socializmu s ľudskou tvárou“.[15] Byla to ovšem dosti specifická federace, neboť spolu s návratem k ortodoxnímu komunismu a likvidací jednotlivých prvků reforem pražského jara byl posilován stranický dozor nad institucemi, což omezovalo význam a úlohu republikových orgánů, které tak působily spíše pro forma. Nebylo totiž příliš důležité, jak ve Sněmovně národů hlasovali Češi nebo Slováci, jestliže byli všichni součástí komunistické strany nebo satelitních politických stran a řídili se tedy stranickými pokyny.

 
Rozdílné geneze československé opozice

Jednota ve vrcholné politice však nemohla zastřít skutečnost a skrýt čím dál odlišnější očekávání uvědomělých společenských vrstev ve slovenské a české části federace, což bylo s každým uplynuvším rokem čím dál zřetelnější. Obzvlášť důležitým důsledkem tohoto procesu byly prohlubující se rozpory v opozičních kruzích. Nejviditelnějším a mezinárodně proslulým opozičním centrem bylo českou inteligencí založené hnutí Charty 77, které ovšem Slováci podporovali pouze v nevelké míře. Při pokusu porozumět tomuto fenoménu již citovaný profesor Kusý poukázal na to, že Slováci vnímali toto hnutí „ako špecificky českú záležitosť, ako odozvu na špecificky české pomery, ktoré nám nie sú vlastné“.[16] Na Slovensku se protirežimní aktivity koncentrovaly v nezávislých katolických kruzích, které požadovaly, aby byla ukončena politika pronásledování římskokatolické církve a programové ateizace společnosti.[17] Právě tito lidé byli hlavní opoziční silou, která dokázala vyburcovat k aktivitě množství dalších. Vydávali rovněž většinu knih a časopisů publikovaných mimo dohled cenzury. Jiné autonomní opoziční centrum tvořili zástupci maďarské menšiny obývající československo-maďarské pohraničí.

A tak vznikla na začátku 80. let tři vzájemně nezávislá a jen v minimální míře spolupracující opoziční střediska.[18] Jediným pokusem prolomit tento národnostně motivovaný izolacionismus byla akce shromažďování podpisů pod petici moravských katolíků, kteří požadovali svobodu vyznání, zahájená na začátku roku 1988. Během krátké doby tuto petici i přes různá represivní opatření ze strany komunistické moci podepsalo více než 600 tisíc lidí, z čehož polovina pocházela ze Slovenska. Solidaritu s pronásledovanými církevními společenstvími projevili také opozičníci soustředění kolem Charty 77.[19] Byl to však pouhý záblesk spolupráce, který nezrodil ani následnou koordinaci, a tím spíše ani integraci disidentských kruhů aktivních v různých částech republiky.

Mimo tyto navzájem tak odlišné opoziční komunity byla naprostá většina československé společnosti na reálie života v socialistickém státě zvyklá a smířila se s nimi. Akceptoval-li člověk základní kód chování, jak to státní moc očekávala, postačilo mu to k tomu, aby se mohl radovat z náhražky svobody ve svém soukromém životě a z relativního hmotného blahobytu, který byl pro Poláky v téže době nedosažitelný. Nejlepší ilustraci postoje československé společnosti v období normalizace načrtl Václav Havel ve své proslulé eseji Moc bezmocných. Hlavní postavou jeho textu je zelinář, který ve jménu konformismu vyvěšuje ve výkladní skříni obchodu plakát s heslem „Proletáři všech zemí, spojte se“. Nečiní tak ovšem proto, aby zvýšil obrat:

Důvodem, proč zelinář musel dát heslo do výkladu, není tedy naděje, že je někdo bude číst nebo že někoho o něčem přesvědčí, ale něco jiného: aby spolu s tisíci jiných hesel tvořilo právě ono panoráma, o němž všichni dobře vědí. Panoráma, které má ovšem také svůj skrytý význam: připomíná člověku, kde žije a co je od něho očekáváno; sděluje mu, co dělají všichni ostatní, a naznačuje mu, co má dělat i on, nechce-li se vyřadit, upadnout do izolace, „vydělit se ze společnosti“, porušit „pravidla hry“ a riskovat tím ztrátu svého „klidu“ a svého „bezpečí“.[20]

Tento příběh česko-slovenských vztahů v rámci společného státu v době před pádem komunistického režimu ilustruje, jak vzácně docházelo k situacím, kdy by Češi i Slováci současně byli ve srovnatelné míře spokojeni se systémovými a společenskými kroky. Tuto specifickou národní schizofrenii a izolacionistické postoje, jež z ní vyplývají, výstižně vyjádřil výše citovaný Ľubomír Lipták, když napsal, že přestože oba národy coby jedno společenství prožily mnohé, tak tyto zkušenosti prožívaly každý zvlášť, že sice mají řadu společných tradic, ale s odlišným podtextem, často dokonce s odlišným významem.[21] V témže textu zmínil i něco, co může posloužit jako klíč k pochopení pozdějšího procesu rozpadu československé federace: „Právě to společné, ale odlišné prožívání dějin vedlo a vede k tomu, že jsme čím dál častěji žili nikoli spolu, nýbrž vedle sebe.“[22]

 
Sametová revoluce a neúspěšné pokusy o dohodu

Příležitost pro vznik československého společenství se objevila spolu s prvními organizovanými demonstracemi ve dnech 16. a 17. listopadu 1989, které byly výsledkem aktivity vysokoškolských studentů, a nikoli tradičně chápané opozice nebo pragmatického křídla komunistických činitelů, kteří usilovali o řízenou transformaci.[23] Právě brutalita zákroků proti těmto demonstracím zmobilizovala disidenty k aktivitě a 19. listopadu se v Praze a Bratislavě začali formovat do organizovaných struktur. Nicméně právě v tomto klíčovém okamžiku vytváření opozičních elit se Češi a Slováci pustili do vzájemně neprovázaných aktivit. V Praze vytvořili opozičníci Občanské fórum (OF), zatímco v Bratislavě vznikla Veřejnost proti násilí (Verejnosť proti násiliu, VPN). Dosti rychle se shodli na tom, že každé z těchto hnutí bude organizovat politický život ve své části republiky. Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlé konsekvence, z nichž tou nejpodstatnější bylo, že vznikla dvě politická centra. V okamžiku, kdy hlavním cílem bylo odstavit komunisty od moci, tedy neproběhl pokus uvést do života jediné celostátní hnutí.

Při takovém rozdělení se zcela přirozeně začaly projevovat názorové rozdílnosti a narůstat vzájemné animozity, lídři pak začali soupeřit o nejdůležitější pozice ve státě. Slováci požadovali, aby byl na úřad prezidenta nominován Alexander Dubček, zatímco na české straně projevoval prezidentské aspirace Václav Havel coby lídr Občanského fóra. K uskutečnění tohoto plánu Havel potřeboval Slováka, který by byl připraven zastávat funkci premiéra federální vlády[24] – této úlohy se zhostil již zmíněný komunistický funkcionář Marián Čalfa, který svou kariéru v Úřadu předsednictva vlády zahájil už v roce 1972. Důsledkem těchto kroků bylo, že na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů svolané na 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem federace.[25]

Volba charismatického Havla, jenž se těšil všeobecným sympatiím, do úřadu prezidenta republiky se navzdory slovensko-českému sporu jevila v prvním okamžiku jako optimální krok k posílení státu v období transformace politického systému. Havel neskrýval své profederální postoje a často zdůrazňoval, jak velkou hodnotu a jak značný význam pro něj má existence společného československého státu. Praxe jeho vládnutí se však začala odchylovat od jeho idealizovaných představ, a československý prezident se tak neúmyslně přičinil o vyostření vzájemných animozit.

Právě jeho aktivity týkající se názvu státu vedly ke hluboké krizi ve vzájemných vztazích. Po převzetí prezidentského úřadu Havla velice iritovalo, že musel podepisovat dokumenty jménem Československé socialistické republiky. Zmiňoval se o tom kupříkladu, když popisoval svou návštěvu ve Spojených státech amerických, kam se vypravil na začátku roku 1990.[26] Po návratu z Washingtonu se rozhodl podat legislativní podnět, jehož cílem bylo odstranit slovo „socialistický“ z názvu republiky a pak také rudou hvězdu ze státního znaku. Havel nečekal, že jeho návrh vyvolá v obou částech Československa prudké reakce. Jako první se vzbouřili Slováci, kteří protestovali proti tomu, že v nově navrhovaném názvu chybí slovo federace a není tam zdůrazněna slovenská část republiky. Čechy slovenské stěžování iritovalo a v Havlově návrhu spatřovali návrat k meziválečné tradici, s níž se ztotožňovali. Spor se protáhl až do druhé půlky dubna a do dějin vstoupil jako „pomlčková válka“. Konečným výsledkem jednání parlamentu bylo přijetí zákona o novém názvu státu – „Česká a Slovenská Federativní republika“, přičemž dvě jazykové varianty měl takzvaný zeměpisný název státu, a to Československo (česky) a Česko-Slovensko (slovensky).[27] Pro prezidenta Havla byl celý spor o název státu něčím nepochopitelným, ba téměř groteskním. Popsal to v níže citovaném úryvku z knihy Prosím stručně:

Ze všech politiků se náhle stali jazykovědci, historici a heraldici. Konaly se nekonečné porady všech nejvyšších ústavních činitelů, jedna – závěrečná – byla na zámku v Lánech[28] a já tam žertem nechal jednací místnost zamknout na způsob konkláve s tím, že ji otevřeme, až se bude naše země nějak jmenovat.[29]

Spory o název státu rozvířily atmosféru volební kampaně, což neusnadňovalo vytváření politických sil prosazujících vybudování silné a demokratické federace. Důsledkem toho bylo, že ve volbách vypsaných na červen 1990 kandidovaly strany v české a slovenské části republiky zvlášť. Na politické scéně se neobjevila formace, která by se rozhodla kandidovat v obou částech federace, ba co víc, šlo pozorovat proces opačný. Komunisté z KSČ se koncem března 1990 rozhodli, že se rozdělí na dvě nezávislá uskupení: Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a Komunistickou stranu Slovenska (KSS).

Pro slovenské strany, které se účastnily červnových voleb, byly vztahy v rámci federace jedním z nejzásadnějších bodů programu. Hlavní prodemokratická síla – Veřejnost proti násilí – požadovala vytvořit demokratickou federaci a plné zrovnoprávnění zaručit legislativně. Slovenští křesťanští demokraté ze strany Křesťanskodemokratické hnutí (Kresťanskodemokratické hnutie, KDH) plédovali pro udržení federativního státu až do doby integrace s Evropským společenstvím, ale poté chtěli mít svou vlastní „hvězdičku na evropské vlajce“. Nejvíce profederativně naladěny byly strany maďarské menšiny, které se obávaly, že nezávislé Slovensko bude menšinám méně nakloněno než dosavadní vzdálené centrum v Praze. Nepřekvapí, že nejodhodlanějším uskupením, jež usilovalo o hájení práv Slováků, byla Slovenská národní strana (Slovenská národná strana, SNS), která požadovala záruky týkající se slovenštiny nebo právo, aby Slovensko mohlo uzavírat mezinárodní dohody. Avšak ani tato formace nebyla jednotná, pokud jde o to, zda jsou pro úplnou nezávislost Slovenska, nebo proti ní.[30]

Ve srovnání s těmito slovenskými diskusemi se česká volební kampaň úvahám o federaci téměř nevěnovala. Zaměřovala se na hospodářskou reformu nebo na zúčtování s prominenty komunistického režimu. Problematika federace a vztahů mezi oběma národy v českém politickém diskursu zcela chyběla, a veškeré záležitosti související s vytvářením katalogu příslušných postulátů tak byly v tomto ohledu ponechány Slovákům.[31] Z hlediska větší a také politicky a ekonomicky dominantní Prahy byla tehdejší struktura vztahů v rámci federálního uspořádání pro Čechy uspokojivá, nevyvolávala ostré spory, a proto se ani nemohla stát vhodným diskusním tématem v probíhající volební kampani. Češi přehlíželi obavy Slováků o jejich postavení ve společném státě, cítili se mocní a vycházeli z předpokladu, že to musí být Slováci, kdo zkrátka získá to, co si vybojuje.

Tento chladný přístup ke společné republice způsobil, že nebyly vybudovány dostatečně intenzivní vazby, které by v okamžiku krize umožnily dostatečně přesvědčivě poukázat na výhody plynoucí ze setrvání ve společném státě. Důsledkem českého nezájmu o vzájemné vztahy byla marginální role, kterou ve volbách v roce 1990 sehrály politické formace, jež se pokoušely vytvářet struktury a prezentovat jednotný program napříč celou republikou. Diskuse o tomto tématu probíhaly nanejvýš v uzavřených intelektuálních kruzích, bez větší společenské a politické odezvy. Tento zřetelný rozdíl v zájmu o federální záležitosti v obou částech republiky – závažnější diskuse na Slovensku, a naopak jejich nepřítomnost v Českých zemích – byl projevem širší tendence. Byla-li česká kultura (tisk, knihy, studium) i samotná čeština pro Slováky atraktivní, tak v české části federace podobný trend v souvislosti se slovenskou kulturou a slovenštinou prakticky neexistoval. V Bratislavě i dalších slovenských městech, dokonce i na východě země, bylo možné bez problémů sehnat české noviny, o týdenících a měsíčnících ani nemluvě, avšak přečíst si slovenský tisk v Praze možné nebylo. Když Ľubomír Lipták tento fenomén analyzoval, trefně poznamenal, že si nakonec uvědomil, že existují česko-slovenské a slovensko-české vztahy, které nejsou, jak by mohlo zdát, pouhými malichernými stylistickými půtkami.[32]

 
Výsledek voleb v červnu 1990 a poslední pokus o resuscitaci federace

První svobodné volby po sametové revoluci se konaly ve dnech 8. až 9. června 1990, tedy o více než rok dříve než v Polsku. Volebnímu hlasování předcházela novelizace zákona o politických stranách, která v podmínkách čerstvé demokracie vyvolala záplavu nových uskupení v obou částech republiky. Ne všem formacím se podařilo nashromáždit během kampaně požadovaných 10 tisíc podpisů, aby mohly kandidovat ve volbách, ale přesto si v obou částech federace mohli voliči vybírat z více než deseti kandidátek. Vítězi červnových voleb se ukázali být hlavní aktéři sametové revoluce – Občanské fórum a Veřejnost proti násilí. Češi byli ve svých preferencích jednoznační: pro kandidáty Občanského fóra do všech zastupitelských orgánů hlasovalo přibližně 50 procent oprávněných voličů. Na Slovensku byli voliči ve svých preferencích méně jednotní a kandidáti Veřejnosti proti násilí obdrželi pouze asi 30 procent hlasů.[33]

Navzdory těmto rozdílům v míře podpory připadl oběma hlavním uskupením, která přijala zodpovědnost za realizaci první části transformace politického systému, úkol sestavit federální vládu a obě národní vlády. Znepokojujícím signálem voleb v roce 1990 však bylo, nakolik se v nich projevilo hluboké národnostní rozdělení československé politické scény na okruh český a slovenský. Přičemž v rámci druhého zmíněného okruhu se navíc vydělily formace zastupující maďarskou menšinu. Žádná ze stran, které kandidovaly v prvních svobodných volbách po roce 1989 a měly v názvu „Československo“, nepřekročila pětiprocentní volební práh,[34] který by jí umožňoval nejen zúčastnit se rozdělování mandátů, ale také seriózněji se prosadit na politické scéně.

Je však potřeba přiznat, že navržení nového uspořádání vztahů mezi oběma částmi federace bylo uznáno za jeden z nejnaléhavějších a nejdůležitějších úkolů, jež čekaly na nové poslance. Ti byli do značné míry reprezentanty nedávné české a slovenské opozice. Už měsíc po volbách zaznělo od Slováků na schůzi zástupců obou částí státu jednoznačné prohlášení, že slovenská strana má zájem na udržení společného státu. Jiným signálem, jenž svědčil o vůli federaci zreformovat, ale především o snaze zdůraznit význam obou federativních zemí, bylo rozhodnutí, že kompetence v otázkách zemědělské a průmyslové politiky budou přenechány jednotlivým republikám, čehož důsledkem bylo nezřizování příslušných ministerstev na federální úrovni.[35] Dalších jednání se účastnil i prezident Havel, který se vyslovoval pro reformu státního zřízení, neboť dosavadní stav pokládal za „federalizovanou totalitu“. Později k tomu napsal:

Během naší revoluce mi bylo jasné, že se i v této věci [tj. federalizace] musí něco stát […] Obzvlášť naléhavě jsem si to uvědomil, když do Prahy přijela velká skupina vůdců Veřejnosti proti násilí k jednání s Občanským fórem. Byli jsme všichni dobří přátelé a já myslel, že bude normální společná debata všech se všemi. Ale když to začalo, měl jsem náhle podivný pocit, že jsem se stal účastníkem bilaterálního jednání dvou delegací.[36]

Nakonec se po mnoha kolech jednání a procedurálních půtkách v prosinci 1990 podařilo schválit nový kompetenční zákon, který byl pokládán za určitou provizorní dohodu nezbytnou pro schválení federálního rozpočtu. To však ztišilo diskuse a snížilo napětí mezi oběma částmi federace pouze nakrátko. Politické elity totiž čekal úkol zpracovat znění nové Ústavy, ale také stanovit podobu zákona definitivně rozdělujícího kompetence orgánů federálních a jednotlivých republik. Diskuse o tom ztroskotávala na sporu, zda má mít nový zákon povahu vnitrostátního právního předpisu, nebo zda má mít formu mezinárodní smlouvy, v jejímž rámci by česká a slovenská část republiky vystupovaly jako suverénní subjekty, které svobodně přesouvají určitý díl svých pravomocí na federální úroveň. Zastánci první uvedené možnosti byli Češi, naopak Slováci se snažili získat co nejpevnější výchozí pozici pro další vyjednávání. Navíc postupem času začali čeští politici prosazovat pojetí „funkční federace“ a poukazovali při tom na nutnost ponechat na federální úrovni nástroje, které by umožňovaly efektivně řídit společný stát nejen v oblasti zahraniční politiky či obrany, ale také v oblasti široce chápané politiky ekonomické.[37]

Aby těch potíží nebylo málo, jako další faktor znesnadňující vzájemnou dohodu přibyla na začátku roku 1991 postupná dekompozice masových vládnoucích hnutí v obou částech federace – tedy Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí. V únoru 1991 se Občanské fórum rozpadlo na dvě strany – většina jeho činitelů přešla do konzervativní Občanské demokratické strany (ODS) soustředěné kolem Václava Klause, zatímco liberálně-levicové kruhy založily Občanské hnutí (OH), které už pak v české politice nesehrálo významnější úlohu. Na začátku března se čím dál populárnější premiér slovenské vlády Vladimír Mečiar chystal převzít vedení ve Veřejnosti proti násilí. Když se mu to nepovedlo, vyvedl z řad tohoto uskupení mnoho politiků, s nimiž následně založil Hnutí za demokratické Slovensko (Hnutie za demokratické Slovensko, HZDS).[38] Na politické kolbiště tak vkročili dva velmi výrazní a nesmírně ctižádostiví lídři, kteří nyní navíc museli posílit svou pozici před blížícími se parlamentními volbami vypsanými na červen 1992.

 
Parlamentní volby v roce 1992 a konec snů o federaci

Když vůdčí osobnosti sametové revoluce vypisovali první svobodné volby v roce 1990, předpokládali, že další klání už se uskuteční na nové politické scéně utvářené demokratickými stranami. Červen 1992 byl tedy zapsán do politického kalendáře dlouho před oficiálním vyhlášením data těchto voleb. Prezident Havel si byl vědom důležitosti rozhodnutí u volebních uren, a oslovil tedy občany a občanky s následujícím projevem:

Češi a Slováci, Slovenky a Češky, všichni občané Československa, prosím Hospodina, aby dobře vedl vaši ruku v nadcházejících parlamentních volbách![39]

Otázka vzájemných vztahů se skutečně stala jedním z nejdůležitějších témat předvolební kampaně, přestože na Slovensku se probírala častěji než v Českých zemích. V boji o hlasy voličů zvítězily nové formace (ODS a HZDS) vzniklé na troskách původních společenských hnutí, která iniciovala proces transformace politického systému. Klausova strana získala více než 30 procent ve volbách do obou komor federálního parlamentu a ve volbách do České národní rady 29,7 procenta. Mečiarovo HZDS získalo ve federálním shromáždění podobnou podporu jako ODS, a ve Slovenské národní radě si vedlo dokonce ještě lépe, neboť získalo více než 37 procent hlasů a k absolutní většině mu chyběly pouhé dva mandáty.[40]

Prvním úkolem po vyhlášení výsledků voleb bylo vytvořit federální vládu. Prezident Havel v tomto ohledu svými rozhodnutími bohužel příliš nepomohl uklidnit nálady ve společnosti. Navrhl totiž svěřit roli předsedy federální vlády Klausovi, čímž porušil dosavadní tradici, že jestliže prezidentem je Čech, pak premiérem společné vlády se stává Slovák. Na druhou stranu je potřeba říci, že Mečiar se nehodlal o funkci předsedy federální vlády ucházet, jeho cílem totiž bylo využít svého silného politického postavení na Slovensku a přinutit české partnery, aby souhlasili se zřízením volné federace, nebo dokonce konfederace.[41] Češi však nebyli ochotni ustoupit ze svých pozic, Klaus prosazoval „funkční federaci“, tedy stát s efektivně fungujícími centrálními orgány. Přestože souhlasil s tím, že se část dosavadních federálních kompetencí převede na republikovou úroveň, základní věcí pro něj zůstávalo udržení společného hospodářského prostoru.[42] Vezmeme-li v potaz pozdější dění a Mečiarův styl vládnutí, a zejména pak drancující způsob provedení privatizace na Slovensku,[43] Klausovo ohlášení záměru řídit ekonomickou politiku centrálně mohlo být v Bratislavě vnímáno jako něco, co je v rozporu se zájmy tamních vládnoucích elit. Na další dimenzi tohoto sporu upozornil Jan Rychlík, když napsal, že během jednání vedeného 17. června 1992 Mečiar údajně prohlásil, že Evropa míří ke sjednocení, ale součástí společenství budou dva druhy národů – ty, které mají své vlastní státy, a ty, které je nemají. Mečiarovým cílem byla integrace Slovenska v pozici subjektu mezinárodního práva.[44]

Celou situaci navíc zkomplikovala plánovaná volba československého prezidenta, kterou měl provést nový federální parlament. Havel kandidoval z pozice favorita, jeho jediným protikandidátem do tohoto úřadu byl Juraj Čop, člen české krajně pravicové strany. K volbě Havla prezidentem na druhé funkční období však nedošlo, jelikož mu chyběla podpora ze strany slovenských poslanců, v důsledku čehož nezískal potřebný počet hlasů. Na protest proti tomu podal demisi, což nepřímo usnadnilo plán na rozdělení federace, neboť tím na svůj úřad rezignoval největší stoupenec společného státu. Jako potenciální překážka pro uskutečnění plánu na rozdělení státu se nicméně jevilo referendum, které by o této otázce mohlo být vyhlášeno. Podle průzkumů veřejného mínění by se v něm totiž většina Čechů a Slováků vyslovila pro zachování federace. Odhodlání Klause a Mečiara přivlastnit si tu svou část společného státu na straně jedné a nedostatek spolupráce stoupenců zachování federace na straně druhé však způsobily, že z tohoto posledního zápasu vyšli vítězně lídři HZDS a ODS.[45] Jedinou organizovanou formou protestu proti rozhodnutí vládnoucích vrstev byla studentská akce uspořádaná na konci listopadu 1992. Aniž by k tomu potřebovali sociální sítě, Facebook či Twitter, podařilo se jim rozšířit svůj nápad, že 24. listopadu 1992 po hlavních večerních zprávách lidé rozsvítí dvě stowattové žárovky a odpoví tak na otázku, zda chtějí zůstat ve společném státě v podobě demokratické federace dvou rovnoprávných republik. Podle pozdějších analýz se akce zúčastnilo více než 2 750 000 domácností. [46]

Poslední hlasování o návrhu ústavního zákona o rozdělení státu proběhlo na zasedání federálního parlamentu 25. listopadu 1992. Schválena byla dosti unikátní forma ukončení existence společného státu. V novém zákoně totiž stálo, že ke dni 1. ledna 1993 veškeré federativní orgány a organizace zkrátka přestávají existovat. Zbývalo už jen rozdělit státní majetek, což se dělo podle následujících tří zásad: teritoriální (nemovitosti se staly majetkem toho státu, na jehož území se nacházely), historické (movitý majetek vzniklý před rokem 1918 přešel do vlastnictví toho státu, na jehož území působila instituce, která jej spravovala) a pro zbytek movitého i nemovitého majetku zásada proporční (bylo dohodnuto, že se tento majetek rozdělí v poměru 2 : 1 ve prospěch Čechů, tak aby to odpovídalo poměru počtu obyvatel).[47] Podle poslední uvedené zásady se dělil kupříkladu nemovitý majetek nacházející se za hranicemi Československa – díky tomu si mohli Češi a Slováci na mnoha místech bez problému zřídit každý své vlastní zastupitelské úřady.

 
Shrnutí

Bouřlivé oslavy třicátého výročí sametové revoluce, pořádané Čechy i Slováky v listopadu 2019, byly patrně jedním z nemnoha jubileí, na něž jsou oba národy srovnatelnou měrou hrdé a u nichž se dokážou sjednotit. Tato výjimečná historická epizoda se však neukázala v klíčovém okamžiku československých dějin jako natolik silná, aby se stala základem pro budování společné identity a přemohla marasmus ve vzájemných vztazích. Ukázalo se totiž, že se v roce 1989 Češi a Slováci zbavili nejen totalitarismu, ale také idey federalismu. Čtyřicet let společného totalitního státu se projevilo jako důležitější faktor – a především bližší zkušenost – než dvacet let meziválečného státu.

První Československá republika nebyla – jako stát vymyšlený, dnes bychom řekli zkonstruovaný, elitami – potomky svých občanů uznána jako natolik velký úspěch, aby se stala základem společného demokratického státu pro oba národy, státu, který by pro Čechy i Slováky byl v témže okamžiku něčím natolik cenným, že by cítili potřebu o něj usilovat a také se starat. Výstižně to popsal Roman Kochanowski, když konstatoval, že postupem času se Československo „pozvolna stávalo federací bez federalistů.“[48] Namísto této axiologické dimenze společné existence obou národů vznikly dvě různé politické kultury a dvě odlišné politické scény. To, co v česko-slovenských vztazích zbylo, byl již čistý pragmatismus, který se v okamžiku rozhodování o rozpadu federace projevil zištným přístupem, diktovaným aktuálními zájmy hlavních rozhodujících činitelů, a nikoli starostí o společné blaho.

Z dnešního hlediska lze jen těžko soudit, zda bychom – pokud by se události vyvíjely jinak – měli za jižní hranící Polska dobře fungující federativní stát, který by byl hrdý na své společné dějiny, nicméně lehkost, s níž došlo k rozdělení Československa, nás nutně musí udivovat. S československou federací se to mělo trochu jako se sňatkem z rozumu: její trvalost souvisela s tím, že se nenabízely lepší alternativy, a nikoli s tím, že by působilo vzájemné emoční sepětí nebo úcta, třebaže pro řadu zahraničních pozorovatelů se tato federace jevila jako svazek ideální. Podle Havla byl zvláště pro Čechy rozpad státu skutečným traumatem, „neboť v nich byl zřejmě velmi hluboce zakořeněn názor, že jsme jen dvě větve národa jediného, že patříme k sobě a kdo si to na Slovensku nemyslí, je blázen nebo fašista. […] bezděky jsme považovali Bratislavu jen za filiálku Prahy.“[49]

V tomto Havlově prohlášení lze ovšem postřehnout jeden z klíčů k pochopení událostí 90. let 20. století: nedostatečné pochopení pro úzkosti a obavy těch menších, kteří se také chtěli ve společném státě cítit komfortně. Proto bych chtěl polemizovat s tezí českého historika Jana Křena, podle nějž by se dal „středoevropský region nazvat regionem marné federalizace.“[50] Příběh fiaska československé federace je spíše příkladem nevyužité příležitosti než nesmyslného pokusu – a za toto fiasko jsou bohužel do značné míry zodpovědní někdejší disidenti.

 

Tento text vznikl jako součást projektu krakovské organizace Ośrodek Myśli Politycznej Odkaz politického myšlení českého a polského disentu z perspektivy současných krizí (Dziedzictwo myśli politycznej czeskiej i polskiej opozycji z perspektywy współczesnych kryzysów). Projekt byl v roce 2020 spolufinancován Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky v rámci Česko-polského fóra. Článek vyjadřuje pouze autorovy názory a nemůže být ztotožňován s oficiálním stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.

Článek z polštiny přeložil Jerzy Dziewięcki.

Poznámky:

[1]     Otevřeně o tom psal první československý prezident T. G. Masaryk, Nová Evropa. Stanovisko slovanské, Praha 1920, s. 148–161.

[2]     Ľ. Lipták, Słowacy. Stulecie dłuższe niż sto lat, Kraków 2019, s. 246. Zde parafrázováno na základě polského překladu – pozn. překl.

[3]     Pittsburská dohoda je jednostránkový dokument podepsaný 31. května 1918 zástupci českých a slovenských organizací působících ve Spojených státech amerických a T. G. Masarykem, v níž byl oznámen vznik společného státu s republikánským a demokratickým zřízením a přislíbena značná autonomie pro Slováky s vlastním parlamentem, soudnictvím a administrativou. Její znění lze najít v publikaci Dokumenty slovenskej národnej identity a štátnosti, kol., Bratislava 1998, sv. 1, s. 485–487.

[4]     Spletité osudy Čechů a Slováků v době před vypuknutím druhé světové války nejlépe popsal J. Tomaszewski, Czechosłowacja, Warszawa 1997, s. 43–103.

[5]     Zevrubně tuto slovenskou vojenskou operaci popsal I. Baka, Udział Słowacji w agresji na Polskę w 1939 roku, Warszawa 2010.

[6]     Pro podrobnosti srov. J. Stanislav, SNP 1944 – súčasť európskej antifašistickej rezistencie v rokoch II. Svetovej vojny, [in:] M. Syrný (ed.), Varšavské povstanie a Slovenské národné povstanie – paralely a rozdziely. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencje Banská Bystrica 14.–15. octóbra 2008, Banská Bystrica 2009, s. 30–43.

[7]     J. Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1945–1992, Bratislava 1998, s. 13–16.

[8]     G. Gąsior, Praska wiosna w Bratysławie. Kierownictwo Komunistycznej Partii Słowacji w okresie próby reformy systemu politycznego w Czechosłowacji w latach 19681969, Warszawa 2015, s. 75.

[9]     Cit. dle J. Rychlík, op. cit., s. 224–226.

[10]    Ibid., s. 235–236.

[11]    P. Ukielski, Aksamitny rozwód. Rola elit politycznych w procesie podziału Czechosłowacji, Warszawa 2007, s. 61–62.

[12]    Cit. dle: J. Tomaszewski, op. cit., s. 228.

[13]    Pro podrobnosti srov. P. Bajda, Elity polityczne na Słowacji. Kręta droga do nowoczesnego państwa, Warszawa 2010, s. 26–27.

[14]    Ibid., s. 33–35.

[15]    M. Kusý, Fenomen słowacki, [in:] R. Chmel (ed.), Kwestia słowacka w XX w., Gliwice 2002, s. 516. Slov. orig.: Slovenský fenomén in Obsah [samizdat]. R. 1985, č. [6], červen, s. [75].

[16]    Ibid., s. 518. Orig. s. [76].

[17]    Otřesným svědectvím o pronásledování věřících na Slovensku je kniha, kterou napsal A. Hlinka, Siła słabych i słabość silnych. Prześladowanie Kościoła na Słowacji 19451989, Kraków 2013.

[18]    Pro podrobnosti srov. P. Bajda, op. cit., s. 21–22.

[19]    B. Svoboda, Na straně národa: kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (19651989), Praha 2006, s. 172–173.

[20]    V. Havel, Eseje polityczne, Warszawa 1984, s. 47. Čes. orig. in Václav Havel, Spisy 4, Praha 1999, s. 242.

[21]    Ľ. Lipták, op. cit., s. 262. Zde parafrázováno na základě polského překladu – pozn. překl.

[22]    Ibid., s. 263. Zde přeloženo z polštiny – pozn. překl.

[23]    Podrobněji srov. A. Burakowski, A. Gubrynowicz, P. Ukielski, 1989 – Jesień Narodów, Warszawa 2009, s. 200–211.

[24]    Od roku 1969, kdy byla přijata nová federální Ústava, se dodržovalo neformální pravidlo, že dvě nejdůležitější funkce ve státě nemohou zastávat politici téže národnosti. Platilo tedy, že jestliže byl prezidentem Československé socialistické republiky Čech, premiérem federální vlády se stal Slovák, a naopak.

[25]    Zevrubnější analýza procesu Havlova zvolení prezidentem a důsledků této volby viz P. Bajda, op. cit., s. 28–35.

[26]  V. Havel, Tylko krótko proszę. Rozmowa z Karelem Hvížďalą, zapiski, dokumenty, Kraków 2007, s. 131–132. Česky: https://www.vaclavhavel.cz/docs/archive/texty-1989-/prosim-strucne.pdf

[27]    Srov. též P. Ukielski, op. cit., s. 99–113.

[28]    Zámek v Lánech leží 40 km od Prahy a plní funkci letního sídla českých prezidentů. Tutéž úlohu plnil v meziválečném období a byl oblíbeným místem odpočinku prezidenta Masaryka.

[29]    V. Havel, Tylko krótko proszę…, op. cit., s. 133.

[30]    Cit. dle: P. Ukielski, op. cit., s. 117–126.

[31]    J. Rychlík, op. cit., s. 310.

[32]    Ľ. Lipták, op. cit., s. 262. Zde parafrázováno na základě polského překladu – pozn. překl.

[33]    Podrobněji o kampani a volbách viz P. Ukielski, op. cit., s. 133–136.

[34]    Pouze v případě voleb do Slovenské národní rady byla volební klauzule snížena na 3 % pro politické strany.

[35]    P. Ukielski, op. cit., s. 143.

[36]    V. Havel, Tylko krótko proszę…, op. cit., s. 134–135. Čes. orig. https://www.vaclavhavel.cz/docs/archive/texty-1989-/prosim-strucne.pdf

[37]    M. Zemko, Slovensko medzi nastolením demokracie a Iznikom samostatného štátu (19891992), [in:] V. Bystrický, D. Kováč, J. Pešek a kol., Kľúčové problemy moderných slovenských dejín 18481992, Bratislava 2012, s. 377.

[38]    Srov. též P. Bajda, op. cit., s. 48–49.

[39]    Cit. dle P. Ukielski, op. cit., s. 240. Čes. orig. in Václav Havel, Spisy 6, Praha 1999, s. 718.

[40]    Údaje cit. dle ibid., s. 244.

[41]    J. Rychlík, op. cit., s. 339.

[42]    P. Ukielski, op. cit., s. 247.

[43]    Už v době po rozpadu federace byly na Slovensku zastaveny veškeré privatizační a reprivatizační kroky zahájené ještě federální vládou. Skupina kolem Mečiara se pokoušela s pomocí privatizačního procesu vytvořit vlastní střední třídu, která by byla závislá na politických elitách. Podrobněji k tomuto procesu srov. P. Bajda, op. cit., s. 101–107.

[44]    J. Rychlík, op. cit., s. 341.

[45]    Podrobněji viz ibid., s. 343–344.

[46]    K. Żarna, Po rozwodzie. Republika Czeska w polityce zagranicznej Republiki Słowackiej (1993-2002), [in:] J. Pisuliński, E. Rączy, K. Żarna (eds.), Polska – Słowacja – Europa Środkowa w XIXXXI wieku. Księga jubileuszowa dedykowana Profesor Ewie Orlof, Rzeszów 2011, s. 478.

[47]    Podrobněji viz P. Ukielski, op. cit., s. 272–282.

[48]    R. Kochanowski, Geneza rozpadu Czechosłowacji, Studia Politicea Universitatis Silesiensis 1/2005, s. 166.

[49]    V. Havel, Tylko krótko proszę…, op. cit., s. 135. Čes. orig. https://www.vaclavhavel.cz/docs/archive/texty-1989-/prosim-strucne.pdf

[50]    Za: R. Chmel, Kompleks słowacki. Eseje, Kraków 2014, s. 40. Čes. orig. in J. Křen, Dvě století střední Evropy, Praha 2005, s. 23.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.