07. října, 2022 Jan Blažek
Jarosław Kaczyński (vlevo) a Viktor Orbán na snímku z roku
2017.
Foto: Wikimedia Commons/Kancelaria Sejmu/Paweł Kula
Na konci letošního února napadlo Rusko Ukrajinu, a postavilo tak Viktora Orbána před nelehké rozhodnutí. Nešlo tolik o volbu mezi Ruskem a Západem, tam má předseda maďarské vlády dlouhodobě jasno. Z Východu přejímá politické názory a praktiky a z Evropy finance, naučil se proto mezi oběma póly šikovně lavírovat. Bolestivější pro něj bylo, že si musel chtě nechtě vybírat mezi Moskvou a Varšavou.
Maďarský vůdce měl přitom nepříjemnou zkušenost z roku 2014, kdy odmítal jednoznačně odsoudit ruskou anexi Krymu. Tehdejší lídr polské opozice Jarosław Kaczyński (PiS), ač deklarovaný spojenec, se s ním po nějakou dobu demonstrativně odmítal stýkat. Orbán tudíž věděl, že vztah s Polskem ohrožuje, když pár týdnů před letošními maďarskými volbami zvolil vyčkávací taktiku, takzvaný strategický klid. A ještě k tomu vlastní opozici, jež volala po přesvědčivé podpoře napadené Ukrajiny po varšavském vzoru, líčil jako válečné štváče. Strach Maďarů z války, který vládě nakloněná média notně přiživovala, pomohl jeho straně Fidesz k masivní volební výhře. Polské politiky a veřejnost ale svou strategií odradil a popudil.
A mělo být ještě hůř. Ve většině maďarských médií, kterou kontroluje současná politicko-hospodářská elita, jednoznačně začal převládat prokremelský narativ. Maďarsko sice z počátku přijalo desítky tisíc ukrajinských uprchlíků, odmítlo ale pomoct Ukrajinu vyzbrojovat, dokonce přes jeho území nesmějí jít ani dodávky z třetích zemí. Odvetné unijní sankce sice nikdy nezablokovalo, ale vždy je alespoň zkomplikovalo. Polská reakce na sebe nemohla nechat dlouho čekat.
Přišla hned 15. března, na maďarský státní svátek. Stejně jako v minulých letech svolali Orbánovi příznivci do Budapešti manifestaci pod názvem Pochod míru, maďarsky Békemenet. Účast byla jako vždy několik set tisíc lidí, šlo o demonstraci síly. Na akci v minulosti tradičně vystupovali polští přátelé z vládní strany Právo a Spravedlnost (PiS), stovky či tisíce dalších účastníků přivážely z Polska vlaky. Ovšem letos, kdy bylo shromáždění pár dnů před volbami obzvlášť důležité, nezavítal do Budapešti z Poláků nikdo.
Tedy vlastně někdo ano, někdejší předseda Evropské rady a současný vůdce opoziční Občanské platformy Donald Tusk. Nevystoupil ale na Orbánově shromáždění, nýbrž na konkurenční opoziční akci na opačném břehu Dunaje. A kde byli ten den Jarosław Kaczyński či polský předseda vlády Mateusz Morawiecki (PiS)? Přece spolu s českým premiérem Petrem Fialou (ODS) v Kyjevě, který právě odolal ruskému útoku. Těžko si představit přímočařejší políček do tváře předsedy maďarské státostrany a vlády.
Jen o týden později se měl slavit takzvaný den polsko-maďarského přátelství, který byl v posledních letech stanoven na 23. březen. Dosluhující maďarský prezident János Áder (zvolen za Fidesz) se chystal do Varšavy. Mělo jít opět o akci předvolební a zároveň o Áderovo mezinárodní rozloučení s funkcí. Návštěvu nakonec na poslední chvíli sám bez vysvětlení zrušil. V diplomatických a redakčních kuloárech se šuškalo, že jeho letoun nedostal formální povolení k přistání ve Varšavě. Polský prezident Andrzej Duda (zvolen za PiS) se prý se svým maďarským protějškem odmítl ukázat na veřejnosti. Svátek se pro letošek musel odložit.
Sám Kaczyński, nekorunovaný vládce dnešní polské politiky, k prokremelským postojům svého přítele Orbána dlouho mlčel. Až do doby, než se veřejnost seznámila se zvěrstvy na ukrajinském civilním obyvatelstvu, jichž se ruští ozbrojenci dopustili v Buči. Maďarský premiér v první reakci prohlásil, že dnes ještě „nemůžeme vidět“, kdo je za masakry zodpovědný. A Kaczyński mu přes média vzkázal, ať si tedy zajde k očaři. Zdálo se, že pohár trpělivosti definitivně přetekl.
Orbán přitom potřebuje dobré vztahy s polskou vládní stranou jako sůl. Bez nich je uvnitř Evropské unie v izolaci. O diplomatickou ofenzivu se proto v květnu pokusila novopečená prezidentka Katalin Novák (zvolena za Fidesz), která na rozdíl od Orbána ruskou agresi na Ukrajině jednoznačně odsoudila. Její první zahraniční cesta vedla do Polska, příliš tam ale nepořídila. Orbán byl zklamán, musel si ovšem zachovat tvář. Ve svém červencovém proslovu v rumunském Băile Tușnad, kde pobouření světové veřejnosti vyvolal hlavně svým přímočarým výpadem proti „míšení ras“, zároveň také potvrdil, že se cesty Polska a Maďarsky rozešly. Podle něj proto, že se Polsko v současné „válce dvou slovanských národů“ přímo angažuje, zatímco pro Maďary platí, že „naše válka to není“.
Přitom ještě před nedávnem to vypadalo na spojenectví na věčné časy. Orbánův koncept iliberální demokracie a centralizované společnosti, v níž hospodářská elita vděčí za své postavení politické moci, a té podléhají i soudy a média, Kaczyńskému podle všeho učaroval a nepřestává ho inspirovat. „Přijde den, kdy i ve Varšavě bude Budapešť,“ sliboval už v roce 2011, rok po začátku dalekosáhlých společenských změn pod Orbánovou taktovkou. A ten den opravdu nastal 25. října 2015, kdy strana Právo a Spravedlnost ve volbách ovládla polský parlament.
Rodící se politický tandem chtěl v roce 2016 podpořit i Polský institut v Budapešti svou výstavou Pokrevní bratři, která dokumentovala polskou solidaritu s maďarskými povstalci z roku 1956. Už tato snaha ale poukázala spíše na to, co Poláky a Maďary, respektive jejich politické reprezentace, dnes rozděluje. Odkaz revolučního roku 1956 se totiž Viktor Orbán snaží dlouhodobě upozaďovat a reinterpretovat kvůli jeho protisovětskému, protiruskému hrotu. Dobré vztahy s vládcem Kremlu jsou pro něj důležitější než historická mementa.
Přes tyto trvalé rozpory Orbán a Kaczyński dlouho působili jako skuteční pokrevní bratři, hlavně ve vztahu k Bruselu. Svorně až do letoška volali po větší roli národních států v EU a odráželi kritiku stavu institucí právního státu ve svých zemích. Společně se také bránili pozastavení unijních fondů, které jsou pro fungování jejich ekonomik klíčové. Anekdoticky to popsali zpravodajové Reuters, kteří v roce 2016 sledovali Orbánovu účast na Ekonomickém fóru v polské Krynici. Maďarský premiér si tam pochvaloval, jak hluboká důvěra mezi ním a Jarosławem Kaczyńským panuje: „Máme takové rčení. Když někomu hodně věříme, říkáme, že bychom s ním mohli jít krást koně. A Maďaři teď s Poláky rádi půjdou koně krást.“ Vyjádření se okamžitě dostalo do evropských médií, komentáře o „zlodějích koní“ a „stáji jménem EU“ na sebe nenechaly dlouho čekat.
Dnes je důvěra sice pryč, ale společná motivace zůstává. Zmražené miliardy eur včetně těch z mimořádného evropského fondu postcovidové obnovy zůstávají ustájeny v Bruselu s odkazem na neuspokojivý stav práva a nedostatečné protikorupční záruky. A platí to pro oba státy, což je asi pro polskou stranu nemilým překvapením. Předpoklad, že budou platby v jejím případě uvolněny kvůli příkladnému postoji země ve vojenské podpoře Ukrajiny a s válkou spojené uprchlické krizi, se totiž nenaplnil. Evropská komise (EK) na válku ohled nebrala a neuspokojila se kosmetickými úpravami v oblasti polského soudnictví, což je samozřejmě dlouhodobě jediný věrohodný a obhajitelný postoj. Podle její červencové zprávy není justice v Polsku dosud nezávislá, bez dalších reforem tedy fondy uvolněny nebudou.
To polsko-maďarský tandem vrací do hry, polští politici se už snaží dílčí spolupráci s Orbánem obnovit. Počátkem září to oznámil premiér Morawiecki, který by rád resuscitoval i skomírající kooperaci v rámci visegrádské čtyřky. Jeho politický mentor Kaczyński reagoval na zprávu EK ještě jinak a výrazně emotivněji – znovu zopakoval svůj dávný požadavek, aby Německo Polsku vyplatilo reparace za škody způsobené ve druhé světové válce. Jinými slovy – chceme prostě peníze, když ne tyhle, tak tamty. Je to samozřejmě spíše symbolický výkřik než reálně míněný požadavek, kterým by se měl někdo vážně zabývat. S podporou Viktora Orbána ale v tomhle případě může počítat jen stěží. Maďarsko totiž za druhé světové války bojovalo na německé straně.
Při pohledu na historii dvacátého století je vůbec zřejmé, že zatímco v časech míru polsko-maďarská spolupráce kvete, ve válkách preferují obě země odlišné spojence. Z první světové války vyšlo Maďarsko poražené a okleštěné, zrodilo se trianonské trauma. Polsko se naopak z popela války znovuzrodilo a v následujících letech na úkor Sovětského svazu teritoriálně expandovalo. Přes všechny vzájemné sympatie, které k sobě pociťovali generál Józef Piłsudski a admirál Miklós Horthy, dva autokratičtí politici vzešlí z armádních kruhů, se nepodařilo polsko-maďarskou vzájemnost v realitě třicátých let přetavit ve společný postoj. Druhá světová válka začala rozdělením Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz, Maďarsko během ní naopak coby Hitlerův spojenec získalo zpět některá svá historická území. Po válce byli Poláci mezi vítězi a Maďaři mezi poraženými, brzy k sobě ale zase našli cestu. Společně přečkali období komunistické totality, spolu stáli na jeho konci v čele politického tání ve východní Evropě i následné společenské a hospodářské transformace. Svorně v posledních letech budovali konzervativní, iliberální společnosti. Pak ale přišla další válka. Bude se historie opakovat?
Principiální postoj Evropské komise znamená, že polská a maďarská vláda mají dnes přes všechny rozpory dost důvodů, proč chtít spolupracovat. Když půjde o hodnotové spory s EU nebo rozpočtové otázky na unijní úrovni, můžou se „zloději koní“ dočasně na své pokrevní bratrství rozpomenout. Někdejší vzájemná důvěra je ale ta tam, protože v klíčové zahraničně politické oblasti táhnou Orbán a Kaczyński instinktivně za opačný konec provazu. A to se jen tak nezmění, neboť konec současné války je bohužel stále v nedohlednu. Po režim Viktora Orbána, Maďarsko a jeho postavení na mezinárodní a evropské půdě to nezní jako dobrá zpráva.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024