30. listopadu, 2014 Kateřina Hamatová
Je slunečný podzimní den a Kazimierzem proudí turisté z celého světa, kteří touží nasát jeho unikátní atmosféru, pokochat se středověkými památkami či si prostě jen dát něco dobrého k jídlu, ať už luxusní košer menu, nebo jen obyčejnou křupavou zapiekanku. Po západu slunce patří židovská čtvrť studentům a vůbec všem, kdo mají chuť na trochu vodky nebo piva. Jedna z nejatraktivnějších a zároveň nejzajímavějších krakovských čtvrtí se ale nehřála vždy na výsluní a má za sebou velmi pohnutou minulost.
Obklopen Vislou¨
Kazimierz je dnes součástí Krakova, třetího největšího polského města (po Varšavě a americkém Chicagu), přičemž leží v jeho jižní části. Již odpradávna byl Kazimierz díky své strategické poloze při řece Visle důležitým místem pro obchod. Visla měla svého času v Krakově celou řadu ramen a rozlévala se okolo města jako pavučina, takže Kazimierz byl po dlouho dobu de facto ostrovem. Přes jeho dnešní území vedla již minimálně od 16. století před naším letopočtem jantarová stezka, která spojovala Balt na severu se Středozemním mořem na jihu, a význam obchodu neupadal ani ve středověku, kdy tudy proudilo zboží z Rusi do Slezska a Pomořanska a naopak. V oblasti začalo díky jejímu obchodnímu významu vznikat trvalé osídlení, které se datuje dávno do dob před vznikem polského státu.
Kazimír a krásná Ester
Skutečným milníkem v historii Kazimierze byl rok 1335, kdy mu polský král Kazimír III. Veliký, poslední z rodu Piastovců, udělil městská práva – podle legendy tak učinil z lásky ke krásné židovské dívce jménem Ester. Tehdy se také město začalo nazývat Kazimierz, na počest krále – zakladatele. Kazimierz byl samostatným městem, které bylo od Krakova odděleno Starou Vislou a které mělo vlastní hradby, s jejichž stavbou se začalo již za života Kazimíra III. Velikého. Původní opevnění je dodnes možné vidět v blízkosti Staré synagogy. Kazimierz ve středověku prosperoval: měšťané si volili své zastupitelstvo, vybírala se cla za říční dopravu (především za dovoz obilí do Gdaňsku) a pořádaly se trhy. Kazimierz těžil také z blízkosti Krakova – hlavního města polských panovníků. Jistou daní za tuto blízkost byl ale fakt, že Kazimierz měl chránit Krakov před napadením z jihu.
Vznik židovského města
Život židů ve středověkém Krakově nebyl snadný. V roce 1494 došlo k velkému pogromu, při němž byly ve Visle utopeny desítky židovských kupců. Důvody byly ekonomické: polští handlíři se cítili ohroženi židovskou konkurencí na hlavním náměstí a spor přerostl ve fyzické násilí. Aby se podobné události neopakovaly, vydal král Jan I. Olbracht o rok později nařízení, podle něhož se všichni krakovští židé museli přestěhovat do židovského města (oppidum iudaeorum), které vzniklo ve vsi Bawół (dnes součást Kazimierze) a bylo až do počátku 19. století odděleno od zbytku Kazimierze zdí. Jednalo se o autonomní součást Kazimierze, která podléhala přímo králi, respektive v jeho nepřítomnosti krakovskému vojvodovi. Židovské město začalo prosperovat, obchodníci, bankéři a kupci bohatli, rozvíjela se výstavba a židovské město v Kazimierzi se stalo centrem židovské kultury.
Součástí Krakova
Ve druhé polovině 17. století do Polsko-litevského soustátí vtrhla „švédská Potopa”, jež zdevastovala velkou část Rzeczpospolité včetně Kazimierze, který byl zcela vypleněn. Původní slávu města se již nepodařilo obnovit, přestože se po válce Kazimierz nadále rozrůstal, stejně jako sousední Krakov. Na konci 18. století došlo k nevyhnutelnému spojení obou měst a od té doby je Kazimierz součástí Krakova. Pro Polsko ale v 18. století nastaly těžké časy – dříve mocná říše rozkládající se od Baltu až po Černé moře byla rozdělena a zabrána sousedními státy. Krakov měl zpočátku výsadní postavení svobodného města, které spadalo pod společný dohled všech tří záborových mocností, avšak po dalším nezdařeném pokusu o povstání byl roku 1846 anektován Habsburskou monarchií, což se ukázalo jako štěstí v neštěstí. Rakouská monarchie se intenzivně věnovala modernizaci města: dláždily se ulice, zavádělo veřejné osvětlení a bořily staré obranné zdi, které lidem doslova padaly na hlavu. V roce 1822 byla také zbourána zeď, která oddělovala židovské město od zbytku Kazimierze, židé se začali usidlovat na celém jeho území, a roku 1867 došlo k jejich zrovnoprávnění. Pod habsburskou nadvládou Krakov a s ním i Kazimierz zůstaly až do konce první světové války, kdy se staly součástí Druhé Polské republiky.
Éra umění
Na počátku 20. století se znovu začala obnovovat sláva Kazimierze, tentokrát prostřednictvím umění. Celá řada slavných umělců si vybrala Kazimierz jako ideální místo pro svou tvorbu, denně bylo možné potkávat malíře, jak sedí v plenéru a snaží se zachytit kouzlo okamžiku, a to včetně polského průkopníka impresionismu Józefa Pankiewicze nebo přátel Paula Gauguina. V Kazimierzi začaly vznikat umělecké skupiny jako třeba Bratrstvo svatého Lukáše, čtvrť ožila a stala se velmi atraktivní uměleckou kolonií. Tuto „éru umění” ale přerušily hrůzy druhé světové války, které se Kazimierze hluboce dotkly.
Hřbitovní zeď a za ní živí
Před začátkem druhé světové války tvořili židé celou čtvrtinu obyvatel Krakova a v samotném Kazimierzi téměř polovinu, celkem se jednalo asi o 65 000 osob. Když byl Krakov obsazen nacistickými vojsky, všichni židé byli nuceni se přestěhovat do ghetta – to se nacházelo na druhém břehu řeky Visly ve čtvrti Podgórze. Na malém prostoru se tu městnaly tisíce lidí, kteří měli jen velmi malé šance přežít. Na podzim roku 1941 bylo ghetto uzavřeno a bez propustky nebylo možné dostat se do „árijské” části Krakova. Ghettem sice projížděly dvě tramvajové linky, ale nikdy nezastavovaly. Zbytky zdi ve tvaru židovských náhrobků, která obklopovala ghetto, jsou stále na svém místě a připomínají hrůzy, které se zde odehrály. Konečné řešení otázky krakovských židů přišlo na jaře roku 1942, kdy započala likvidace ghetta: tisíce lidí tak byly zabity ve vyhlazovacích a koncentračních táborech, práceschopní byli odesláni do tábora v Płaszowie (dnes součást Krakova, kde se nachází park s velkým památníkem obětem nacismu) a zbytek byl na jaře 1943 zavražděn přímo v ghettu – šlo o přibližně 2 000 osob.
Krakovský Bronx
Krakovští židé, kteří – nejednou za pomoci obětavých Poláků – přežili druhou světovou válku, se často uchýlili do emigrace. Přeživších bylo odhadem 3 – 5 000 a velká část z nich vděčí za svůj život poněkud kontroverznímu nacistickému podnikateli Oskaru Schindlerovi. Ti, kteří se rozhodli po válce zůstat v Polsku, většinou opustili zemi pod nátlakem komunistického režimu v roce 1968. Výsledek se dá snadno předvídat: Kazimierz, židovské město a později čtvrť, kde se po staletí mísily křesťanské a židovské kulturní vlivy, místo s naprosto jedinečnou minulostí, přišlo po druhé světové válce o polovinu svých obyvatel, které dnes připomínají již jen památníky, muzea nebo Náměstí hrdinů. A nejen o ně: Kazimierz byl zničen i materiálně a s jeho obnovou lidově demokratický režim příliš nespěchal. Do vylidněné a poničené čtvrti nastěhoval kriminálníky a jiné podivné živly, a Kazimierz se tak stal vlastně „krakovským Bronxem”, kam se normální člověk po setmění sotva odvážil vstoupit. I přes všechny ústrky se ale Kazimierzi podařilo dostat na seznam UNESCO již v roce 1978. O deset let později započala tradice každoročního pořádání Festivalu židovské kultury právě v Kazimierzi, což upoutalo pozornost židů po celém světě a místo začalo znovu ožívat. O zvýšení popularity Kazimierze se postaral také světoznámý snímek režiséra Stevena Spielberga Schindlerův seznam z roku 1993, jenž se natáčel právě zde.
Je libo zapiekanku?
Dnes je Kazimierz jednou z největších krakovských turistických atrakcí, která nesmí chybět na seznamu žádného návštěvníka. Kromě možnosti spatřit mnoho významných židovských a křesťanských památek čtvrť po pádu komunismu navázala na svou meziválečnou tradici a stala se opět centrem umění, a to nejen toho oficiálního, ale například i streetartu. Na ulicích vyhrávají židovští hudebníci klezmer a na Novém náměstí se stojí dnem i nocí fronty na nejlepší zapiekanky ve městě. Na své si zde prostě přijde každý – Kazimierz je neobyčejně rozmanitý a na malé ploše zde můžeme nalézt ledacos. Dodnes vlastně zůstává takovým malým ostrovem uprostřed Krakova, který svádí k tomu, aby byl stále objevován.
Kateřina Hamatová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025