02. prosince, 2022 Helena Truchlá
Německý kancléř Olaf Scholz a polský premiér Mateusz Morawiecki zatím k sobě příliš blízko nemají. Foto: Wikimedia Commons/Krystian Maj
V Česku se politologů pořád ještě občas někdo zeptá, jestli mohou poválečný odsun Němců a Benešovy dekrety fungovat jako téma pro politickou mobilizaci. Odpověď zpravidla zní: ne, Češi a Němci mají minulost vyřešenou. Platí to i v případě Polska?
Oba příklady se liší. Německo-polské vztahy se po roce 1990 rychle zlepšily. Mimo jiné i proto, že se na minulost do značné míry zapomnělo. V případě České republiky byla otázka Benešových dekretů a sudetských Němců ještě dlouho ústřední a mnohem kontroverznější. V posledních letech ale v Polsku historické otázky nabývají na významu. Především jde o téma válečných reparací, které nastoluje polská vláda, ale také o podporu příslušných menšin v obou zemích. Polská strana totiž například tvrdí, že Němci jsou v Polsku velmi aktivně podporováni – jazykově, ve školách, kdežto početná polská menšina v Německu podporu spolkové vlády nemá. A v Polsku mají tato témata mobilizační potenciál, hlavně u národněkonzervativních voličů současné vlády. Polská společnost je velmi rozdělená a vláda strany Právo a spravedlnost (PiS) ve Varšavě se snaží „svou“ část veřejnosti konsolidovat. K tomu jí slouží i vztah s Německem a jiné historicky podmíněné otázky. V česko-německých vztazích podobné náměty nejsou.
Jakou mají opakované požadavky Polska na reparace v Německu odezvu?
Samozřejmě si jich tu lidé všímají, není ale chuť se jimi zabývat. Politici tvrdí, že tyto historické kapitoly jsou uzavřené, a stejný názor má i velká část veřejnosti. Já si ale myslím, že je to špatně. V minulosti tu vznikla dohoda dvou nesuverénních a nelegitimních států: Polské lidové republiky a Německé demokratické republiky. Tyto „bratrské národy“ se k otázce odškodnění prakticky nevyjádřily. A ani západní Německo před koncem studené války ani po jejím konci nic podstatného nevyplatilo. Otázka reparací tedy nebyla nikdy řešena tak vážně, jak by si Poláci přáli, a Německo dělá chybu, když ji chce kompletně ignorovat. I když samozřejmě uznávám, že záměrem vlády PiS je především politická mobilizace, nikoliv nutně skutečné odškodnění a usmíření.
Přesto, mají tyto požadavky alespoň minimální šanci na úspěch?
To je velmi obtížné posoudit. Mnoho otázek právní povahy zůstává prostě nezodpovězeno. Řekl bych, že pokud chce Německo dlouhodobě zlepšit své vztahy s Polskem, nemůže se otázce reparací vyhnout. Ve vzduchu navíc nevisí jen požadavky na peníze.
A co ještě?
Třeba otázka polských uměleckých předmětů ukradených během války, které jsou teď dost možná v německých muzeích a knihovnách. Nabídka aktivně tyto fondy prohledat, případně i s polskými partnery, by měla velký symbolický význam, stejně jako navrácení těchto předmětů do Polska.
Když necháme dějiny stranou, která témata jsou teď pro vztahy Německa a Polska určující?
V první řadě je třeba si uvědomit, že obě země měly po dlouhou dobu velmi odlišně nastavené priority. Pro polskou politiku i veřejnost byly vždy důležité bezpečnost, energetika, role NATO a vztahy se sousedy na východě, zeměmi, jako je Ukrajina. A samozřejmě vliv Ruska. Na německé straně byla bezpečnost až do začátku letošního roku méně významným tématem, zejména pokud šlo o východ Evropy. V německé debatě jsou prominentnější otázky demokracie a právního státu, azylové a migrační politiky, a dění v Evropě, o které mají Němci často jinou představu než Poláci. Roli hraje také ochrana životního prostředí, zejména po katastrofě na řece Odře (kde letos v létě uhynuly tuny ryb, a němečtí odborníci kritizovali v té souvislosti i polské úřady, pozn. red.).
Co se na tom letos změnilo?
V mnoha otázkách, kde se Polsko a Německo tradičně rozcházejí, jsou nyní polské postoje v Německu mnohem víc akceptované. Především vnímání nebezpečí ze strany Ruska nebo potřeba vojenského zajištění bezpečnosti členských zemí NATO.
Politolog Kai-Olaf Lang říká, že Polsko teď vnímá Německo čím dál tím víc jako protivníka a hrozbu, a méně jako partnera. Jak byste vy sám popsal současné vztahy?
Německo-polské vztahy se ochlazují už posledních deset patnáct roků. Nejlepší, dokonce přátelské, byly asi v polovině nultých let po vstupu Polska do EU, při kterém Německo sehrálo významnou roli. A polská strana očekávala, že bude Berlínu stále důležitějším partnerem, podobně jako Francie. Jenže to se nestalo. Projevilo se to zejména během uprchlické krize v roce 2015, ale i ve zmíněné politice vůči Rusku a v energetických otázkách, kde Německo jednoduše pozice Polska a dalších středoevropských sousedů přehlasovalo. Vznikl tak dojem, že polské zájmy nejsou německou politikou dostatečně vnímány. A to je fatální.
Polsko a Německo tedy už nefungují jako partneři?
Jsou obtížnými partnery. Což platí vzájemně. Německo má potíže se současným politickým vedením ve Varšavě, stejně jako mnoho dalších států EU. Naopak polská vláda je vůči Berlínu velmi kritická. Co se týče německé politiky vůči Rusku i onoho vnímaného nerovného postavení ve vzájemných vztazích, sdílí kritický pohled vlády i velká část polské veřejnosti. Ale ta antiněmecká karta funguje jen u některých.
Polsko se opravdu chová jako dost nespolehlivý partner, zejména vůči Evropské komisi, ale také vůči České republice, například když si vezmeme spor o dopady těžby v dole Turów. Do jaké míry tento aspekt k popisovanému zhoršení vztahů přispěl, když víme, že pro Německo je důležitá zejména úroveň EU a hodnoty jako právní stát a lidská práva?
Pod vedením současné vlády utrpěla pověst Polska nejen jako partnera, ale především jako demokratického právního státu. Německo, stejně jako celá Evropa, příliš dlouho tolerovalo narušování demokratických a ústavních norem. Důrazná reakce EU – vůči Polsku i dalším viníkům – měla již dávno přijít. Nicméně zdravý rozum říká také to, že stát jako Polsko je v Evropě nepostradatelným partnerem. Zejména na pozadí ruské války na Ukrajině význam Polska jako lídra na východní hranici NATO a EU jednoznačně vzrostl a dlouhodobě zůstane vysoký. Už jen kvůli této změněné geopolitické a bezpečnostní situaci je v zájmu Evropy nezbytně nutné usilovat o úzké partnerství a urovnání vztahů s Polskem, ať už je to jakkoliv obtížné.
Co by to konkrétně znamenalo?
V zásadě si myslím, že by se mělo více zdůrazňovat, že bezpečnost a udržení demokracie jsou ve střední Evropě i jinde vzájemně závislé. Bez bezpečnosti nemůže existovat demokracie, a naopak bez demokracie není skutečná bezpečnost. Zde by mělo začít i Polsko. Německo a všichni západní partneři by zase měli brát velmi vážně polské obavy v souvislosti s dramaticky se zhoršující bezpečnostní situací, společně investovat do zabezpečení Polska a východní hranice NATO a poskytnout Polsku skutečnou vedoucí úlohu. Na základě toho lze pak stanovit podmínku, že Polsko skutečně napraví nedostatky v oblasti demokracie a právního státu. Především ze strany Německa by mělo následovat navázání úzkého partnerství s Polskem na stejné úrovni jako s Francií. Což může zahrnovat i kontroverze, protože ani mezi Berlínem a Paříží nesvítí vždycky jenom slunce.
Hodně jsme mluvili o politické rovině. Ale jak to vypadá v polsko-německém pohraničí, v každodenním životě? Je tam dnes situace stejně neutěšená jako ve vrcholné politice?
Ne, vůbec ne. Tahle realita je zcela odlišná. Lidé žijí společně a spolupráce funguje dobře, zejména v příhraničních oblastech. To je vidět i tady v Berlíně. Bez Poláků, kteří do města dojíždějí za prací nebo kteří zde dlouhodobě žijí, by mělo město problém. To platí i pro celé Německo.
Jaká jsou vaše očekávání od parlamentních voleb v Polsku v příštím roce?
I od polských kolegů opakovaně slýchám, že volby v příštím roce budou pro Polsko nejdůležitější od roku 1989. Zásadně určí další směřování země – Polsko se může distancovat od autoritářské politiky a stát se demokratičtějším, ale existuje i možnost, že se víc přiblíží k Maďarsku. Německá veřejnost volby v Polsku zatím neřeší. Určitě to téma bude, a to jak kvůli sporům, které Polsko řeší na úrovni EU, tak kvůli politizaci historických otázek a požadavkům na reparace.
Myslíte si, že v případě vítězství opozice ve volbách by mohly být vztahy s Německem do budoucna konstruktivnější?
V případě vítězství opozice by se nástupnická vláda mohla stát více proevropskou a také přátelštější vůči Německu. Polsko je však hluboce rozdělená země. V politice, ve společnosti, v médiích. Nová polská vláda se bude muset s tímto rozdělením a polarizací vypořádat. Nemůže oslovovat jen tu polovinu Poláků, která ji volila. Bude muset budovat mosty s druhou polovinou, tedy s příznivci současné vlády. V tomto ohledu je nepravděpodobné, že by všechny německo-polské spory náhle skončily. Německo však může případné nové vládě s budováním mostů pomoci. Může lépe reagovat na bezpečnostní a geopolitické obavy, které jsou pro Polsko zásadní bez ohledu na politickou orientaci. Může také vést střízlivou a upřímnou diskusi o historických otázkách a požadavcích. Diskusi mezi rovnými partnery, která neskončí u symbolických gest.
Podaří se to kancléři Olafu Scholzovi a jeho vládě?
Předpoklady k tomu má. Koneckonců Olaf Scholz je členem stejné strany jako kdysi kancléř Willy Brandt. Jeho Ostpolitik a především jeho symbolické pokleknutí ve Varšavě položily důležitý základ pro to, aby se německo-polské vztahy v posledních desetiletích tak dobře rozvíjely (sociální demokrat Brandt v 70. letech normalizoval diplomatické vztahy západního Německa se socialistickou NDR a také Polskem, pozn. red.). Nejdřív si ale současný kancléř a celá sociální demokracie musí uvědomit chyby, kterých se dopustili svojí politikou vůči Rusku. Jak málo důvěřovali východním sousedům, jako je Polsko. A musí si také uvědomit, jak důležité jsou vazby na Západ, kolektivní obrana a silný německý příspěvek k jejímu uskutečnění. Jestli k tomuto uvědomění za Scholze dojde, zatím není jasné.
Joerg Forbrig pochází z Německa. Studoval politologii a sociologii na univerzitách v Německu, Polsku a Maďarsku. V současnosti je vedoucím pracovníkem a ředitelem pro střední a východní Evropu v berlínské pobočce amerického think-tanku German Marshall Fund. V minulosti působil jako stipendista Nadace Roberta Bosche v Centru pro mezinárodní vztahy ve Varšavě. Ve svých analýzách se zaměřuje na střední a východní Evropu. Publikuje v předních mezinárodních titulech, jako jsou například The New York Times, Financial Times, Politico nebo Süddeutsche Zeitung.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024