02. prosince, 2022 Jan Gregor
Lana Vlady a Votěch Dyk. Foto: Richard Hodonický (© Mimesis Film)
O životě pozapomenutého operního tvůrce, který byl v době své největší slávy opravdovou hvězdou, o jejíž díla se praly nejprestižnější scény, se toho zachovalo minimum. Ale Petr Václav z těch střípků skládá komplexní a uvěřitelný životopisný portrét umělce a bohéma.
Vypiplaná výprava a kostýmy diváka přenášejí do doby přede dvěma a půl stoletími. Občas Václav zprostředkovává exotické detaily, jako když ukazuje, že se v divadle při představeních jedlo, pilo a v lóžích občas i souložilo. Jinak si ale člověk spíš uvědomí, jak podobné byly sociální poměry té doby těm našim.
Možná nejvíc překvapuje, jak silnou roli přisuzuje režisér v Myslivečkově příběhu emancipovaným ženám, které se v kulturním provozu pohybovaly a jež se ve Václavově interpretaci do velké míry na úspěchu outsidera z Čech v Itálii podílely. Postava samotného hlavního hrdiny je i přes soustředěný herecký výkon Vojtěcha Dyka trochu unikavá. Chápeme jeho posedlost hudbou a touhu se prosadit, ale jinak se o jeho vnitřním prožívání moc nedozvíme.
To neplatí o plnokrevně vykreslené postavě Myslivečkovy milenky Rezzi (Elena Radonicich), v jejímž domě se chudý ambiciózní imigrant s nevyslovitelným příjmením ocitne díky šťastnému omylu. Cynicky pragmatická a libertinsky založená aristokratka ignoruje jakékoli společenské mravy a seznamuje našeho hrdinu s důležitými kontakty v branži.
Možná nejuhrančivější je postava sopranistické superstar Cateriny Gabrielli ve skvělém podání Barbary Ronchi. Náročná a náladová zpěvačka, která občas s vervou kritizuje kvalitu Myslivečkových árií, trpí tím, že muži kolem ní neuznávají její inteligenci a zacházejí s ní jako s kusem masa. A trojici silných žen uzavírá sečtělá a nešťastně vdaná šlechtična Anna (Lana Vlady), s níž Mysliveček zvaný Il Boemo udržuje platonický vztah na dálku. V podstatě skoro jen v pasážích s ní kamera opouští klaustrofobní barokní interiéry a vydává se do přírody.
Z reálně existujících postav té doby Václav ve filmu ještě ukazuje například mladého a rozumem poněkud mdlého neapolského krále Filipa. A v příběhu se v působivé scéně mihne mladý Wolfgang Amadeus Mozart, kterého s Myslivečkem podle zachované korespondence pojilo opravdové přátelství. Malý klavírní génius v ní vypráví, že komponuje vždycky večer a práci nechává přes noc rozdělanou, aby ho Bůh zvědavý na výsledek nechal do druhého dne naživu. Tahle anekdota vykresluje asi ten hlavní rozdíl mezi Myslivečkovou epochou a naší současností. Život tehdy byl mnohem více ve stínu potenciální smrti, což možná vysvětluje značnou zhýralost tehdejší vyšší společnosti.
A právě vědomí smrtelnosti a pomíjivosti života stojí ve snímku Il Boemo v kontrastu k nadčasové kráse hudby. V úvodu filmu sledujeme syfilidou znetvořeného a celým světem opuštěného Myslivečka, jak si těsně před smrtí v posteli přehrává v hlavě jednu ze svých árií. Je to velkolepý a smutný moment. Poprvé slyšíme jeho hudbu v magické interpretaci zpěvačky Simony Šaturové, která pro film nazpívala party Barbary Ronchi, a zejména Collegia 1704 vedeného Václavem Luksem. Ten společně s Petrem Václavem vykutal z archivů partitury, jež se přes dvě století nehrály, a vtiskl jim se svým souborem nový život.
Vědomí tragického Myslivečkova konce ovlivňuje už od začátku percepci příběhu, v němž sledujeme protagonistův vzestup, při kterém kromě talentu hrály často roli i náhoda nebo dobré styky. Pomíjivost se ve vyprávění projevuje napřímo ve smyslu Myslivečkova fascinujícího života, ale ve druhém plánu také v kontextu jeho uměleckého odkazu, když víme, že jeho tvorba upadla takřka úplně v zapomnění.
A Petr Václav s Václavem Luksem tento odkaz s velkou empatií oživují. Nekonstruují žádný mýtus, nestavějí Myslivečkovi pomník. Je to mnohoznačný příběh námezdného umělce a jeho epochy, rekonstruované s puntičkářským smyslem pro detail. Je to film jako stvořený pro velké kino s dobrým audiosystémem, který v jen trochu vnímavém divákovi doznívá řadu dní.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024