05. prosince, 2022 Piotr Bajda
Na summitu Iniciativy Trojmoří v Bukurešti se mimo jiné sešli (zprava) rumunský prezident Klaus Iohannis, chorvatská prezidentka Kolinda Grabar-Kitarović a jejich polský protějšek Andrzej Duda. Foto: Wikimedia Commons/Krzysztof Sitkowski
Dnešní Rumunsko získalo nezávislost v důsledku rozhodnutí Berlínského kongresu v roce 1878, tedy o čtyřicet let dříve, než bylo po rozpadu záborových velmocí obnoveno Polsko. Obě země patřily k početné skupině států, které profitovaly z versailleského uspořádání. V případě Bukurešti to obnášelo značné zvětšení území mimo jiné o Sedmihradsko, Besarábii nebo Bukovinu na úkor Maďarska a bývalého ruského carství. Vzniklo tak takzvané Velké Rumunsko (România Mare). Po oslabení mezinárodního postavení sousedního Maďarska a Bulharska představovali pro Bukurešť jediné reálné ohrožení Sověti, kteří chtěli vyvážet komunistickou revoluci na Západ.
Právě agresivní politika Moskvy znamenala v meziválečném období hlavní faktor sbližující Rumunsko s Polskem. Výsledkem podobně definovaného ohrožení byla dohoda o vzájemné pomoci v případě sovětského útoku podepsaná v roce 1921 a následovaná o několik let později garanční smlouvou. Pro Polsko bylo rumunské sousedství (vedle lotyšského a krátce před válkou maďarského) symbolem přátelského naladění – na rozdíl od vztahů polsko-německých, polsko-sovětských, polsko-československých, nebo ještě napjatějších polsko-litevských.
Začátek druhé světové války tuto spolupráci přerušil, ačkoliv je třeba zdůraznit, že právě přes Rumunsko směřovalo mnoho polských uprchlíků a vojáků, kteří se chtěli dostat ke vznikajícím ozbrojeným formacím ve Francii a později v Anglii. Rumunské úřady sice pod silným tlakem Berlína zřídily pro polské vojáky internační tábory, s dozorem v nich si však mnoho práce nedaly.
Období komunismu přineslo Rumunsku izolaci, která omezovala na minimum dokonce i kontakty s ostatními státy východního bloku. V oblasti kulturní diplomacie to dobře ilustruje rumunská neochota povolit reciproční zřízení kulturního institutu po vzoru podobných polských center fungujících tehdy v Praze, Bratislavě nebo Budapešti.
Šanci obnovit bilaterální spolupráci na linii Varšava–Bukurešť přinesl teprve „podzim národů“ a v případě Rumunska krvavý prosinec 1989. V prvních letech se omezovala hlavně na ekonomické kontakty a standardní politické relace regulované dohodou o přátelských vztazích a spolupráci podepsanou v roce 1993.
Dynamika dění v široce pojímaném regionu středovýchodní Evropy však po několika letech přesunula pozornost na obrannou spolupráci, zvláště když oba státy vstoupily do Severoatlantické aliance a staly se důležitými body východního křídla NATO. Vůdčím tématem vzájemných vztahů se tak stala bezpečnostní tematika, o níž se hovořilo na častých vrcholných schůzkách prezidentů či předsedů vlád doplňovaných jednáními ministrů obrany. Na summitu v Bukurešti v roce 2008 byly Polsko a Rumunsko nejhlasitějšími evropskými zastánci myšlenky udělit Ukrajině a Gruzii status kandidátské země NATO.
Toto sblížení v oblasti bezpečnosti přineslo pokus o položení silnějších základů politické kooperace v podobě deklarace o strategické spolupráci podepsané v roce 2009, která předpokládala pravidelné schůzky šéfů diplomacie a také rozvoj ekonomických a kulturních styků. V roce 2013 následovala další smlouva mezi polskou a rumunskou vládou o bilaterální obranné spolupráci, načež o dva roky později začal fungovat trojúhelník Varšava –Bukurešť – Ankara. Připočteme-li k tomu angažmá Bukurešti v Iniciativě Trojmoří (Rumunsko hostilo její summit v roce 2018 a chystá se na další v roce 2023), může se zdát, že polsko-rumunské vztahy jsou nadstandardní.
Přesto je však poněkud znepokojivé, že za tímto oficiálním nátěrem schází jakási hloubka. Nejde jen o to, že se oba národy navzájem příliš neznají: ani Polsko pro Rumuny, ani Rumunsko pro Poláky nepředstavuje významný turistický cíl, chybí i širší kulturní výměna, vzájemné překlady literatury či filmové přehlídky. Také politické kontakty se jeví lepší, než ve skutečnosti jsou.
První příčinou tohoto stavu věcí je fakt, že pro oba státy nejsou bilaterální vztahy (ač intenzivní) prvořadé. Pro Varšavu i Bukurešť je podstatnější jiná politická orientace. Polsko-rumunské vztahy proto mají především podpůrný charakter, jejich cílem je posílit pozici obou států v mezinárodním kontextu ve vztazích s třetími zeměmi. Zdá se, že v roce 2013 mohly získat strategický rozměr, když Rumuni usilovali o sblížení s Visegrádskou skupinou (V4), a dokonce o členství v této regionální formaci. Odehrávalo se to během polského předsednictví V4, a možná proto počítala Bukurešť se silnější podporou Varšavy, ačkoliv byla její snaha předem odsouzena k nezdaru. Vůle proměnit visegrádskou čtyřku přijetím nových členů však tehdy neexistovala a neexistuje ani dnes.
O několik let později byla z rumunské iniciativy vytvořena Craiovská skupina, do níž kromě iniciátora vstoupily Bulharsko, Řecko a Srbsko. Tento nový formát regionální spolupráce představený na zahajovací schůzce premiérů ve Varně v roce 2017 svou formou kopíroval Visegrádskou skupinu, ale měl k ní zároveň představovat určitou konkurenci v boji o roli hlavního koordinátora spolupráce ve středovýchodní Evropě.
Tento prvek soupeření, usilování o přízeň třetích států se stal charakteristickým také pro šířeji pojaté polsko-rumunské vztahy. Varšava a Bukurešť se od ostatních zemí regionu odlišují nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale také zájmem o roli velmoci střední velikosti v mezinárodním kontextu. Taková funkce vyžaduje uznání jak ze strany nejbližších sousedů, tak světových nebo přinejmenším regionálních velmocí. Slabostí polsko-rumunských vztahů je, že o tuto pozici obě strany soutěží, místo aby spolupracovaly – jako by role státu středního významu byla rezervována jen pro jednu z uvedených zemí. Tato rivalita je při tom silněji patrná v Bukurešti než ve Varšavě.
Tato rumunská politika byla mnoho měsíců zvláště zřejmá ve snahách posunout se výš na seznamu důležitých partnerů Spojených států, které právě zvažovaly, kam umístit svou nejvýznamnější základnu na východním křídle NATO. Po letošním ruském útoku na Ukrajinu od tohoto soupeření Bukurešť upustila a nechala Polsko, aby se stalo hlavním centrem vojenské pomoci pro Kyjev, a tím i klíčovým spojencem USA v regionu.
Rumunský postoj samozřejmě nelze srovnávat s maďarskou politikou vůči válce na Ukrajině. Bukurešť (na rozdíl od Budapešti) umožňuje přesun vojenské podpory přes své území, aktivně se zapojila do pomoci uprchlíkům v prvních týdnech konfliktu a nabídla také svoje přístavy pro přepravu ukrajinského obilí, ačkoliv v tomto případě je motivace spíše obchodního rázu. Tento stav věcí nepochybně ovlivnila nepříliš vstřícná politika Kyjeva vůči rumunské minoritě žijící v ukrajinském pohraničí. Současný postoj Bukurešti však rozhodně nelze vysvětlit jen tím.
Chladnější reakce na ukrajinské volání o pomoc umožnila Rumunům zaujmout podobný postoj jako největší hráči Evropské unie – Paříž a Berlín. Proto rumunský prezident Klaus Iohannis přijal pozvání k cestě do Kyjeva v červnu 2022 ve společnosti německého kancléře Olafa Scholze, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a italského premiéra Maria Draghiho, nikoliv o dva měsíce dříve, kdy se k tomuto odvážnému kroku během tvrdých bojů u Kyjeva odhodlali představitelé Polska, Česka a Slovinska. Působí to dojmem, že současným cílem rumunské zahraniční politiky je hrát roli nejdůležitějšího partnera hlavního centra Evropské unie ve středoevropském regionu.
Tento postoj představuje pro polsko-rumunské vztahy v kontextu regionální spolupráce, například v rámci Iniciativy Trojmoří, další výzvu. Bukurešť patří k mimořádně aktivním členům tohoto kooperativního formátu dvanácti evropských států. Na třetím summitu Trojmoří v Rumunsku v roce 2018 byla zahájena činnost Fondu Iniciativy Trojmoří na podporu rozvoje zaostávající infrastruktury v regionu. U jeho vzniku stála vedle polské banky BGK rumunská EximBank a dodnes je jeho druhým největším investorem.
Mohlo by se zdát, že tato aktivita musí Varšavu a Bukurešť politicky sbližovat, zejména od té doby, kdy po posledních prezidentských volbách v Chorvatsku skončila ve funkci Kolinda Grabar-Kitarović, která byla s polským prezidentem Andrzejem Dudou spoluautorkou myšlenky Iniciativy Trojmoří. Dobře spolupracující polsko-rumunský tandem dvou největších států regionu by mohl být motorem pohánějícím tuto novou formu středoevropské spolupráce.
Mezi polskými komentátory a experty na rumunskou politiku však panuje obava, že se Bukurešť snaží strhnout pozornost výhradně na sebe, a navíc prosazuje vlastní nápady bez konzultací s ostatními partnery. Jako když na summitu v roce 2018 Rumunsko navrhlo přijmout do Iniciativy Trojmoří Německo. Příští summit, který v příštím roce podruhé přivede hlavy států středoevropských zemí do Bukurešti, se proto v polských kruzích očekává s nadějí, ale také s mírným znepokojením.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024