28. února, 2016 Tomáš Fošum
Václav Klaus v obležení novinářů. Kde že ty loňské sněhy jsou... Foto: Wikimedia Commons/Ludek
Karel Schwarzenberg to nedávno vystihl docela přesně, když poznamenal, že mladí lidé, kteří nepamatují začátek 90. Let, dnes nechápavě kroutí hlavami, jak jejich rodiče mohli Klause volit. Přitom i podle Schwarzenberga Václav Klaus „tehdá udělal pár věcí, které tu zemi pohnuly kupředu“. Ten kontrast nemůže být větší. Stačí si třeba na YouTube najít záběry z předvolebního mítinku ODS před volbami v roce 1992. Klaus zde dodává lidem sebedůvěru a nabíjí je pozitivní energií. Všichni jsou plni očekávání a vyhlížejí „světlé“ zítřky. Sebevědomý a vzdělaný Klaus tehdy platil za otce ekonomických reforem. Rozhýbal navíc politický systém, když vybudoval silnou politickou stranu (ODS), díky čemuž jsme se z revoluční situace symbolizované Občanským fórem začali posouvat k standardní parlamentní demokracii. Po čtyřiceti letech komunismu Klaus učil společnost, že tržní ekonomika a soutěž politických stran mají plusová znaménka. Většina společnosti jej vnímala jako někoho, kdo nás táhne z postsovětského marasmu na Západ. Jistě, nebyl sám. Byl však nejviditelnější a dělal záslužnou práci.
Střih do současnosti. Po třech letech od skončení druhého prezidentského mandátu se Klaus ocitl v ústraní. Nikoliv ovšem v klasickém politickém důchodu: Klaus stále něco píše, stále někde vystupuje, ale zajímá to už málokoho. Občas se někde vynoří, když média potřebují slyšet nějaký provokativní názor odlišující se od hlavního proudu v rámci Západu. Cožpak o to, provokující názory představují pro demokratická společenství živou vodu, protože budí diskusi, jež nám pomáhá překonávat nejrůznější překážky. Jenže provokace pro provokaci neslouží ničemu, a to je nejspíš problém Václava Klause. Anebo své současné názory například na uprchlickou krizi nebo situaci na Ukrajině myslí vážně, a potom je to horší. Člověk, jenž byl kdysi považován za pragmatika s bystrým mozkem, podlehl spikleneckým teoriím, že migrační vlnu záměrně vyvolaly evropské elity, aby vytvořily nového evropského člověka, a že proevropskou revoluci na Ukrajině podnítil Západ, aby nesvéprávnou zemi oderval od Ruska.
Bylo by samozřejmě chybou se tvářit, že Klaus se totálně změnil. Antizápadní, proruské a antiliberální prvky se v jeho vystoupeních a činech objevovaly již dříve. Možná se spíše změnila společnost a Klaus se jenom přizpůsobil. Nebo to bylo naopak a Klaus byl jedním z iniciátorů oné změny? Tato otázka napovídá, že „otcem zakladatelem“ je třeba se zabývat, protože i on je součástí našeho dnešního problému ztělesňovaného Andrejem Babišem a Milošem Zemanem. Klaus totiž k erozi polistopadového režimu značně přispěl. Už nějaký čas tak pomáhá bourat to, co sám stavěl.
V posledních letech u nás pozorujeme ústup klasických politických stran, místo nichž se derou k moci podnikatelské subjekty. Nejprve to byly Věci veřejné, pak nastoupilo Babišovo ANO. Občas lze zaslechnout ironické hlasy, že Andrej Babiš představuje jakési zvrácené naplnění „nepolitické politiky“ spojované s Václavem Havlem. Je fakt, že Havlův odtažitý vztah k politickým stranám utváření klasického parlamentního systému neprospíval. Jenže nedůvěru k politickým stranám paradoxně prohloubil také Václav Klaus. Sotva skončil v čele ODS a přestěhoval se na Pražský hrad, začal se chovat jako solitér a kul pikle – dělal tedy přesně to, co sám vytýkal coby premiér a předseda poslanecké sněmovny prezidentu Havlovi. V prvním prezidentském období se Klaus ještě musel krotit, neboť v časech nepřímé prezidentské volby potřeboval parlamentní strany ke svému znovuzvolení v roce 2008. Pak však již měl ring volný a nejvíce to odnášela „jeho“ ODS, s níž se demonstrativně rozžehnal. Na pádu vlády Mirka Topolánka měl Klaus viditelný, byť nepřímý podíl. Bez viny však nebyl ani na konci premiéra Petra Nečase, jejž odstartovali „rebelové“ z řad poslanců ODS (později známí jako „trafikanti“), které Klaus verbálně podporoval. Zkrátka, Klaus své nástupce v čele ODS – Topolánka a Nečase – programově ničil. Místo tradičních stran začal inklinovat k podivným politickým subjektům. Stojí za připomenutí, jak po volbách v roce 2010 našel zalíbení ve Vítu Bártovi a Věcech veřejných. Podporoval je v Nečasově vládě otevřeně až do chvíle, kdy prasklo, že se Vít Bárta považuje za jeho vodiče. Místo normálních politiků se ke Klausovi začaly hlásit postavy z okraje politického spektra, vzpomeňme třeba Ladislava Bátoru nebo Adama B. Bartoše. Zapomenout nesmíme ani na Janu Bobošíkovou, která vedla do voleb 2013 volební blok Hlavu vzhůru, jenž se Klausem zaštiťoval. Klaus se sice objevoval na předvolebních mítincích i billboardech bloku, ale navzdory předchozím spekulacím ve volbách sám nekandidoval. Vzhledem k volebnímu debaklu „hlav“ si šance na úspěch vyhodnotil správně. Každopádně Klausův „románek“ s Bobošíkovou završil jeho záškodnickou činnost vůči ODS. I kvůli němu je ta strana dnes tam, kde je.
Nejen ODS, ale i celou společnost ovlivnil Václav Klaus svým sílícím euroskepticismem. Co na počátku vypadalo zajímavě a bylo svým způsobem prospěšné, se postupem času proměnilo v posedlost. Evropská unie bezpochyby není geniálním výtvorem a ve spoustě záležitostí si zaslouží věcnou kritiku. Jenže Klausův pohled se v průběhu let radikalizoval a o jeho skutečných motivech se můžeme jen dohadovat. Dlouho říkával, že naše členství v EU nemá alternativu, později se ovšem přiznal, že v referendu v roce 2003 hlasoval proti vstupu do Unie. Ponechme teď stranou jeho konkrétní výhrady vůči evropské integraci a soustřeďme se na kontext. Komu rozbíjení EU slouží? V první řadě samozřejmě Putinovu Rusku, s nímž má Václav Klaus daleko větší trpělivost než se zlým Bruselem. Je tak schopen tvrdit, že Krym byl vždycky ruský, a znásilnění mezinárodního práva v podobě anexe poloostrova je tak vlastně v pořádku. V Klausově vidění světa za ruské vojenské intervence v Gruzii a na Ukrajině Putin nemůže, viníci se nacházejí jinde, hlavně na Západě. Ne nadarmo českého exprezidenta Vladimir Vladimirovič osobně vyznamenal Puškinovou medailí. Opravdu si Václav Klaus myslí, že bruselská byrokracie znamená větší nebezpečí pro lidskou svobodu než vraždy novinářů a politických oponentů v Putinově režimu?
Jak již bylo řečeno, Klaus na úsvitu své politické éry symbolizoval zpětné začlenění naší země na Západ. Tehdy se ještě rád vyznával z obdivu k Margaret Thatcherové, která byla nota bene výraznou odpůrkyní Sovětského svazu, k němuž se současný Klausův oblíbenec Putin hrdě hlásí. Klaus se ve skutečnosti kromě EU vlažně stavěl i k našemu vstupu do NATO, díky němuž jsme se stali mimo jiné smluvním spojencem Spojených států. Klausova kritika Západu by mohla být přínosem, kdyby ovšem nekontrastovala s jeho pochopením pro různé orientální satrapy a autoritářské vládce.
Minimálně od časů opoziční smlouvy udržuje Václav Klaus politické spojení s Milošem Zemanem, takže nebylo divu, když Klausova rodina zuřivě podporovala Zemana v prezidentských volbách v roce 2013. Klaus tak za současnou degradaci prezidentské funkce v Zemanově pojetí nese přímou zodpovědnost, byť on sám se jako prezident po formální stránce choval daleko důstojněji. Klaus se sice občas vůči svému nástupci na Hradě v nějakém detailu vymezí, ale podporuje ho v těch nejhorších přešlapech, jako bylo jmenování vlády Jiřího Rusnoka bez ohledu na parlament. Asi není třeba příliš zdůrazňovat, že Klausovi konvenuje rovněž Zemanova náklonnost k Putinovi i jeho zneužívání uprchlické krize. Ostatně oba politici již v minulosti ukázali, že umí využívat ty nejnižší společenské pudy – viz nesmyslné strašení sudetskými Němci před parlamentními volbami v roce 2002. Stará dobrá „sudeťácká“ karta se pak hodila i ve vzpomínané Zemanově prezidentské kampani.
Klausův postupný polistopadový vývoj od víceméně liberálního demokrata západního střihu k nečitelnému politikovi hrajícímu na nacionalistické a autoritářské struny se obtížně vysvětluje. Nicméně alespoň částečné vysvětlení vyplývá z historky Tomáše Ježka, jak Klaus hájil před 30 lety argentinského fotbalistu Diega Armanda Maradonu, jenž na mistrovství světa v Mexiku vstřelil gól rukou. Rozhodčí si toho nevšiml, Maradona se nepřiznal a gól platil. Argentina i díky tomu mistrovství světa vyhrála. Klaus měl tehdy údajně Maradonu obhajovat s tím, že oklamání rozhodčího je součástí hry. Pokud bychom tuto poučku vztáhli na politiku, rozhodčími jsou zde voliči. A ti již na vlastní kůži zažili několik Klausových „maradonovských“ fíglů. K těm nejpodařenějším patřilo uzavření opoziční smlouvy po volbách v roce 1998 a prezidentská volba v roce 2003. V prvém případě Václav Klaus v čele ODS v předvolební kampani doslova mobilizoval proti levici, aby se pak s ní krátce po volbách bez skrupulí spojil. V druhém případě usměvavý Klaus coby vlk v rouše beránčím přesvědčoval poslance a senátory, tehdejší volitele hlavy státu, že nebude aktivistickým prezidentem a že je ochoten zapomenout na staré spory. Jak to nakonec dopadlo, jsme popisovali výše. Suma sumárum, Klaus svým machiavelismem notně přispěl k rostoucí nedůvěře české společnosti v klasické politiky, jejímž výsledkem je současná babišovsko-zemanovská realita.
Václav Klaus a Diego Armando Maradona se v jistém okamžiku ocitli na vrcholu a dokázali velké věci, které potěšily oko diváka, respektive voliče. Jenže oba mysleli především na sebe, nikoliv na zájem celku. Maradona končil svou kariéru dopingovými skandály, Klaus coby politik na výminku pokračuje v rozmývání svého politického odkazu z počátku 90. let. Stejně jako svého času na Maradonu i na Klause je dnes smutný pohled.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025