„Ožijú“ Slováci při záchraně industriálních památek?

08. prosince, 2021 RUBRIKA Kultura


imagePRV budově přádelny bývalé bratislavské továrny Cvernovka vznikl kreativní prostor Pradiareň. Foto: Wikimedia Commons/Nikola ptagroup

 

Slovensko má ke své průmyslové minulosti mnohem složitější vztah než Česko. Komplikovanější je proto i záchrana tamních industriálních památek. Přesto se můžeme u našich východních sousedů lecčemus přiučit. Obzvláště když i u nás má řešení této problematiky k ideálu stále hodně daleko.

 

I když můžeme někdy zaslechnout jízlivé poznámky, že jediným průmyslem na Slovensku před vznikem Československa byli dráteníci, je industriální historie této země přece jen bohatší. Průmysl však byl v tehdejších Horních Uhrách rozmístěn nerovnoměrně a šlo stále hlavně o agrární oblast. Podniky přinášející největší společenský převrat v dějinách od dob vzniku zemědělství se s končícím 19. stoletím koncentrovaly hlavně v Bratislavě a okolí. V menší míře to pak bylo i na středním Slovensku a v některých větších městech, jako jsou Košice, Prešov a Žilina. Dlouhou tradici měl také důlní průmysl, primárně těžba železné rudy. Vznikaly průmyslové mlýny, cukrovary, lihovary, ale také pivovary. Vedle potravinářství se díky charakteru Slovenska relativně dařilo i zpracování dřeva a kůže. Strojírenství se ještě tolik nerozvíjelo, nicméně v Komárně se postavily známé loděnice. V Bratislavě, Prešově i Košicích byly založeny první elektrárny a v Žilině první elektrotechnický závod. Velké části severního a východního Slovenska však stále zůstávaly úplně bez průmyslu.

Po vzniku Československa nastalo období velkých investic, především do slovenské dopravní infrastruktury a také do strategických podniků, jež v nitru země nebyly tolik na ráně agresivním sousedům. Tehdy se utvořilo silné strojírenské centrum v Pováží. Za socialismu se v cílené investici do budování těžkého průmyslu pokračovalo, například v Košicích vyrostly známé železárny. Technologické zaostávání za vyspělým světem ale vedlo k bolestivé transformaci po roce 1989, která vnímání průmyslu na Slovensku dvakrát nepomohla. A to i přesto, že se později páteří tamního hospodářství stala výroba automobilů.

Slovenská identita není celkově s průmyslem příliš srostlá, takže se dlouhodobě chránily spíše technické památky z doby před průmyslovou revolucí. Jednalo se o mlýny (kupříkladu Mlýnská dolina v Bratislavě, Schaubmarov mlyn v Pezinku), hamry (Medzev), kovárny (Moldava nad Bodvou) a staré doly a příslušenství (Dubnícke bane, Tajch ve Štiavnických vrších). Vedle toho šlo také o dopravní a vodohospodářské stavby (Čiernohorská železnica, Kysucko-oravská lesná železnica, Baťův kanál, Turbíny v Kežmarku a Sládkovičovu, Turčekovský vodovod, vodárenská věž v Petržalce aj.) Ochranu mají též lanovka na Lomnický štít a observatoř na jeho vrcholu, respektive na Skalnatém plesu. Zajímavým fenoménem je Solivar v Prešově, cenný soubor technických památek ze 17. až 19. století na těžbu soli.

 
Boj o přádelnu

S průmyslovými a především továrními objekty, které byly hlavním nástrojem industrializace a modernizace Slovenska, je to však výrazně horší. Památkovou ochranu získaly Sklad č. 7 v bratislavském přístavu, Vysoká pec Karol v Košickém kraji, Františkova huť v oravském regionu či Elektrárna v Piešťanech. Důležitý mezník představuje bratislavská Cvernovka. Jde o unikátní továrnu na nitě a nitěné produkty z počátku minulého století, jejíž záchrana se stala opožděným impulsem pro zájem Slováků o industriální dědictví. Od roku 2006 se v objektu hlavní budovy přádelny utvářel kreativní prostor Pradiareň. Lukrativní pozemky v blízkosti centra hlavního města logicky přitahovaly zájem developerů, kteří chtěli areál zbourat již v roce 2012. Dramatické úsilí o záchranu vyvrcholilo vyhlášením Pradiarně za kulturní památku a nový developer se rozhodl zachránit i budovu Silocentrály. Ostatní objekty byly buď zbořeny, nebo jako bývalá ubytovna přestavěny na bytový dům. Výstavba v areálu firmou YIT – kombinující byty, komerční prostory a zeleň – má probíhat ve třech fázích do roku 2024. Umělci z Cvernovky se nakonec přestěhovali do bývalé chemické střední školy v bratislavské čtvrti Rača, kterou zastřešující nadaci pronajal Bratislavský kraj.

Právě v době vrcholícího boje o Cvernovku už bylo zřejmé, že móda zájmu o industriální dědictví navzdory velkému zpoždění nemine ani Slovensko. V roce 2015 se totiž zformovalo sdružení Čierne diery. To rozproudilo zájem o celou problematiku a začalo systematicky mapovat slovenský průmyslový odkaz. Motivovalo příznivce k posílání peněz na vybrané projekty i k dobrovolnické činnosti. Začalo též vydávat knihy či oblíbené a graficky skvěle provedené průvodce po památkách slovenských měst. O co později se tento zájem zrodil, o to prudší dnes je. Takže se nyní sdružení rozkročilo k celkové ochraně architektonického dědictví na Slovensku a jen na Facebooku se jeho stránky líbí 45 tisícům lidí. Srovnatelné české stránky Fabriky.cz nebo Industriální stopy / Vestiges of Industry mají přitom řádově pouze pár tisíc příznivců. Navíc Čierne diery inspirovaly projekt Brno Industrial, za nímž stojí významní obyvatelé druhého největšího českého města, kteří se nesmířili s chabou památkovou ochranou bývalého „moravského Manchesteru“.

Srovnání Česka a Slovenska je zajímavé rovněž v institucionální rovině. V českých zemích s dlouhou průmyslovou tradicí se myšlenky na chránění takzvaného industriálu datují už do časů socialismu. Po úspěchu filmu Postřižiny (1980) s ikonickým lezením na komín a následném kulturním šoku z demolice Nádraží Praha-Těšnov (1985) vznikla už v roce 1986 při Národním technickém muzeu Sekce ochrany průmyslového dědictví. Tehdy již měla tradici systematická práce nadšenců do historie hornictví či železnice. V roce 2001 pak bylo při Fakultě architektury ČVUT založeno Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČR (VCPD). To od té doby uspořádalo množství tematických akcí s velkým dosahem. Snahy o uchování industriálního odkazu tak mají již letité solidní základy, na nichž se dalo přes množství komplikací stavět. Na Slovensku však šlo zpočátku především o aktivismus některých občanů a vědců. Před sdružením Čierne diery vznikla na počátku 21. století nezisková organizace Klub ochrany technických pamiatok, ale výsledky byly dlouho hubené. Záchrana památek či alespoň jejich konverze, tedy adaptace na jiný účel, se vyskytovala poměrně vzácně. A jedním z jejích charakteristických znaků bylo, že se až na výjimky vyhýbala Bratislavě.

Jeden z prvních příkladů představovala iniciativa společnosti Západoslovenská energetika, která se týkala už zmíněné Elektrárny v Piešťanech. Ta svému účelu sloužila od roku 1906 do konce 90. let. V roce 2009 bylo rozhodnuto o konverzi opuštěného prostoru pro vzdělávací účely. Vypsaná architektonická soutěž dopadla nadmíru dobře a vítězný projekt Michala Ganobjaka a Vladimíra Haina, realizovaný pod dohledem Evy Kráľové z Fakulty architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě, obdržel ceny Fénix – Kultúrna pamiatka roka 2013, Stavba roka 2013 a Building Efficiency Awards 2014. V objektu nyní působí elektrikářské muzeum.

 
Od východu na západ

Velmi zajímavým úkazem je Kulturpark ve východoslovenských Košicích. Jde o konverzi areálu bývalých kasáren z konce 19. století, ve kterých se vedle skladů nacházely i pekárna nebo vodárna, na jedno z největších kulturních center na Slovensku. Motivací k tak velkému projektu bylo udělení titulu Evropské hlavní město kultury roku 2013 právě Košicím (spolu s francouzským Marseille). V areálu tak lze nově nalézt ateliéry, dílny, učebny, studia, podzemní parkoviště, multifunkční sály, galerii moderního umění a též SteelPark, který má za úkol popularizovat technické vědní disciplíny u dětí a mládeže.

To v Bratislavě se ledy hýbaly pomaleji. Částečnou konverzí sice prošel už rovněž zmíněný Sklad č. 7, který byl v letech 2006 až 2007 adaptován společností Ballymore na prostor pro pořádání společenských akcí, ale jednalo se spíše o výjimku. Ovšem nikoliv jedinou, protože v bývalé budově stavomontážní haly vznikla po roce 2005 díky citlivé proměně DesignFactory s eventovými prostory a galerií. Za myšlenkou stáli architekti z Adom. M Studia, kteří si objekt pronajali od Západoslovenské energetiky a učinili z něj vzácný pozitivní příklad architektonické konverze svého druhu. Jeho budoucnost však zůstává nejistá, protože se v posledních letech hovoří o možné nové výstavbě v daném areálu. Lze jen doufat, že případně dopadne podobně jako nedaleká národní kulturní památka Jurkovičova Teplárna, kterou společnost Penta půvabně začlenila do svého kancelářsko-bytového projektu Sky Park (budovaného ve spolupráci s ateliérem Zahy Hadid). Někdejší teplárna pak nyní slouží potřebám nejen coworkingového prostoru, ale i galerie moderního umění nebo restaurace.

Horším příkladem je osud areálu pivovaru Stein ze 70. let 19. století. Nejznámější jeho budovy byly ale pozdějšího data – strojovna s vodní věží pocházela ze 30. let a spilka ze 40. až 50. let 20. století. Na počátku nového tisíciletí byla výroba piva postupně ukončena. Roku 2007 areál koupila firma Orco a o tři léta později měla začít demolice a stavba nového komplexu, kde by původní účel připomínal jen malý minipivovar. Po finanční krizi, změně vlastníka (nově YIT a MiddleCap Investments) a několika požárech prošel projekt úpravami. V letech 2013 až 2014 se zároveň konalo řízení o prohlášení bývalého pivovaru za kulturní památku. Jeho výsledkem byla nakonec jen památková ochrana ikonické spilky, takže až na několik drobností byl zbytek areálu zbořen. V následujících letech tu vyrostl nový městský blok Stein2 s bytovými, kancelářskými i obchodními prostory. Obecně jde o poměrně kvalitní počin, který citlivě navazuje na okolní zástavbu, když používá různé detaily jako cihlový obklad na vnější fasádě nebo některé prvky v interiérech. Nad rámec památkové ochrany však investor nešel.

I v dalších slovenských městech a obcích je vidět určitý posun k chápání architektonického dědictví včetně toho industriálního jako hodnoty. Mnoho památek již nejde zachránit a mnoho jich ještě padne. Ale rostoucí zájem o celou problematiku nese ovoce a vlastníci cenných objektů už nově musejí počítat s tím, že jedna z alternativ dalšího využití industriálních budov se obejde i bez plošné demolice. Zachová se tím jedinečný genius loci, paměť místa i společnosti a koneckonců se tím prostě zvýší kvalita bydlení. Příkladů je již nejen ve vyspělých zemích Západu více než dost.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.