Bouřlivý restart české politiky

08. prosince, 2021 RUBRIKA Česko


imageSPOLídří koalice Spolu na vlnách vítězné euforie. Zleva: Markéta Pekarová Adamová, Petr Fiala a Marian Jurečka. Foto: Facebook/ods.cz

 

Volby do Poslanecké sněmovny z října 2021 znamenají mimořádný přelom ve vývoji české politiky. Bylo to jedno z nejzásadnějších hlasování za poslední tři dekády a jeho jednoznačný výsledek ovlivní dění v zemi na mnoho let dopředu. Drtivá porážka dosavadní mocenské aliance Andreje Babiše a Miloše Zemana byla přitom pro řadu lidí těžko uvěřitelnou možností. Jak k ní došlo a jaké to bude mít důsledky?

 

Výsledky voleb není nutné do detailu vyčíslovat, podstatné jsou hlavní závěry. Koalice Spolu volby vyhrála, hnutí ANO skončilo těsně na druhém místě. Koalice Pirátů a Starostů byla třetí s významným propadem oproti původním očekáváním a do Poslanecké sněmovny se dostala i SPD Tomia Okamury. Komunisté, ČSSD a hnutí Přísaha naopak pětiprocentní práh pro vstup do dolní komory nepřekročili. Oba koaliční bloky tak získaly dohromady většinu 108 hlasů. Rychle vznikla koaliční smlouva, kterou jasnou většinou schválily všechny zúčastněné strany včetně Pirátů.

Dosavadní premiér Andrej Babiš ztratil jakoukoliv šanci na sestavení vlády, o vliv na většinové rozhodování přišel i Tomio Okamura, jehož hlasy nemají v novém uspořádání žádný zásadní význam. Zajímavým výsledkem je i nečekaně malý počet mandátů pro Pirátskou stranu, když vinou kroužkování zůstali ve sněmovně pouze čtyři její zástupci. Pokud se nestane něco mimořádného, další roky budou podstatná rozhodnutí vznikat na půdorysu čtyř stran: ODS, STAN, KDU-ČSL a TOP 09 a jejich většiny 104 mandátů. Piráti jdou do vlády spíše ze setrvačnosti.

Jednoznačnost výsledku je velmi překvapivá, česká politická tradice má tendenci vytvářet spíše chaos a nestabilitu. Není vyloučeno, že se k ní i tato sestava postupně nakloní, nicméně startovací pozice vznikající koalice je numericky vzato velmi příznivá. Rozhodlo o tom hned několik faktorů.

Začněme u Andreje Babiše a hnutí ANO. Jeho prohra, či klausovsky řečeno „nevýhra“, má mnoho příčin. Četné omyly Babišovy vlády a chaos během pandemie nemoci covid-19 způsobily pokles preferencí ANO. Vedle mnoha dalších důvodů, o nichž se obecně hovoří, je třeba poukázat na zcela špatnou strategii, kterou před volbami premiér realizoval. Bylo zřejmé, že se oba jeho koaliční spojenci, tedy komunisté a sociální demokraté, ocitli na hranici volitelnosti. K ní se z opačné strany blížilo protestní hnutí Přísaha vedené někdejším policistou Robertem Šlachtou.

Babiš nedokázal zajistit, aby alespoň jeden z těchto subjektů uspěl a vylepšil jeho pozici ve sněmovně. Nástrojů k tomu měl mnoho: mohl dát ČSSD více prostoru při prezentaci vládních úspěchů nebo mohl skrze jím ovládaná média lépe pomoci Přísaze. Namísto toho své potenciální partnery dusil, kritizoval je a útočil na ně. Ke vstupu do sněmovny chybělo Přísaze i sociálním demokratům něco přes 20 tisíc hlasů; pokud by je oba subjekty dostaly, vypadala by situace úplně jinak.

Odchod komunistů ze sněmovny se zdá být způsoben přirozenou generační obměnou a jejich výsledek ve výši 3,6 procenta hlasů naznačuje, že se s nimi loučíme definitivně. Fakt, že poslední čtyři roky podporovali Babišovu vládu, jim samozřejmě na oblibě nepřidal. A nezbývá než vyjádřit určité zadostiučinění nad tím, že komunisty z vysoké politiky fakticky odstranil jejich bývalý člen.

Osud ČSSD byl podobně očekávatelný, nicméně nemusí být definitivní. Koneckonců, jejich angažmá ve vládě bylo v mnoha případech pozitivní a jejich ministři často patřili k těm nejúspěšnějším v rámci vládní sestavy. Socialisty nejvíce poškodilo to, čím trpěli již od dob svého premiéra Bohuslava Sobotky: nedostatek důvěryhodnosti.

Vzpomeneme-li si na vznik Babišovy vlády, ČSSD tehdy zásadně řešila, zda a za jakých podmínek vznik kabinetu umožní. Její předseda Jan Hamáček prosadil přístup, v němž sociální demokraté zavřeli uši, oči i ústa při všech problémech premiéra i jeho blízkých. To zásadně podlomilo jejich kredit. Ustálil se obraz strany, která rezignovala na vlastní identitu a drží se u moci za každou cenu. Bez důvěryhodnosti nemají dílčí úspěchy efekt, jejich voliči sympatizující s Babišem k němu přešli, většina ostatních se rozptýlila mezi zbývající uskupení.

 
Syndrom „ukradených voleb“

Opozice se před volbami spojila do dvou bloků. A navzdory původním průzkumům z jara a léta letošního roku dali voliči jasnou přednost trojkoalici ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. Platí zde stará poučka o tom, že kdo chce řídit stát, musí předtím umět zorganizovat úspěšnou kampaň. Koalice Spolu zvládla potlačit či utajit vnitřní rozpory, naučila se fungovat společně a vyzařovala energii vítěze.

Oproti tomu dvojblok Pirátů a STAN trpěl řadou slabin, které se postupně vyjevovaly a zhoršovaly. Jejich spojení vycházelo z předpokladu, že Pirátská strana je v preferencích i v politické síle zhruba dvakrát větší než hnutí STAN. Tomu odpovídalo rozložení kandidátů, vedení kampaně i její financování. Je objektivní pravdou, že se Piráti stali terčem nevybíravé kritiky ze všech stran. Velký úspěch však měla tato antikampaň i proto, že se (alespoň částečně) opírala o některá fakta. Poukazovala na pirátské chyby, minoritní názory z až příliš otevřené stranické debaty a na okrajové, ale o to hlasitější radikály z pirátského prostředí. A vedení kampaně nedokázalo na tuto kritiku efektivně reagovat a čelit jí.

Výsledný poměr sil v nové vládní pětikoalici je tak zásadně jiný, než jak se očekávalo: 71 mandátů pro Spolu a 37 pro dvojkoalici PirSTAN. Zároveň nastal drastický „kroužkovací“ efekt – i když podle povolebních průzkumů je poměr preferencí voličů Pirátů ke Starostům 6:4, mandáty se rozdělily 4 ku 33. Antikampaň zafungovala hned dvakrát – část voličů odradila a nahnala do tábora koalice Spolu, jinou část motivovala systematicky kroužkovat kandidáty STAN. Piráti tak sice stále mají své voliče, ale nemají relevantní zastoupení. Syndrom „ukradených voleb“ se sice při vyjednávání o vládě podařilo utlumit, ale je téměř jisté, že si opět najde svůj ventil.

Velkou pozornost k sobě poutal i prezident Miloš Zeman. Krátce po volbách se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a chvíli se zdálo, že nebude schopen se k plnění své ústavní role ani částečně vrátit. Nově zvolená většina dokonce otevřeně připravovala dočasné odebrání jeho pravomocí.

Na počátku listopadu se však jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že se alespoň částečně mohl do politické debaty zapojit. A je zřejmé, že ji okamžitě zkouší výrazně ovlivňovat. Volby ale znamenaly mimořádnou prohru i pro něj samotného. Zatímco po hlasování z roku 2017 měl na své straně přímo či nepřímo až 130 poslanců z ANO, ČSSD, SPD a KSČM, nyní má k dispozici maximálně 92 mandátů Andreje Babiše a Tomia Okamury. Jeho politická síla, kterou čerpal od svých přirozených spojenců i z potíží premiéra Babiše, zmizela. Současná koalice uvítá jakoukoliv příležitost, aby mu dala svou převahu najevo.

Z toho plynou dva závěry. Za prvé, že se Zemanova aliance s Babišem vyčerpala. Prezident už od končícího premiéra nic získat nemůže a jeho okolí Babišovi jistě nezapomnělo, jak se v době Zemanovy indispozice vůči kancléři a dalším zachoval. Lze proto čekat, že tímto směrem hlava státu brzy zaútočí. Druhý závěr může být ten, že prezident oslabený svým zdravím i hrozbou nepřátelsky naladěné většiny v obou komorách parlamentu omezí své působení vůči nově nastupující vládě. To samozřejmě neznamená, že kabinet podpoří nebo mu ve všem vyjde vstříc.

 
Nové poměry, staré problémy

Vítězné koalice nečekaly na prezidenta Zemana a velmi rychle a hladce domluvily koaliční smlouvu. Když si uvědomíme, jak těžce se rodily vlády po volbách 2013 a 2017, je rychlost současné koalice obdivuhodná. Piráti, ač jsou se svými čtyřmi hlasy technicky vzato postradatelní, zůstali na palubě a mají nabídnuty důstojné funkce ve vládě i ve sněmovně. Od ostatních stran jde o kombinaci velkorysosti i strategického uvažování – je lépe mít problematického partnera blízko a dát mu něco, o co může přijít. Když totiž nemá co ztratit, tak se podle toho i chová. A to by novému kabinetu rozhodně nepomohlo.

Bez ohledu na konkrétní kroky prezidenta Zemana tak formující se vláda do konce roku usedne ve svých funkcích. A zdědí problémy, které jí rozhodně nelze závidět. Astronomický deficit zatížený virtuálními sliby odcházející Babišovy vlády. Explozi páté vlny pandemie, jež prolamuje smutné rekordy letošního jara. Nezapomeňme také na silnou inflaci, jakou Česko nezažilo od devadesátých let. Vedle těchto hlavních potíží trpí Česká republika sérií neřešených problémů v energetice, infrastruktuře, byrokracii a dalších oblastech. Blížící se evropské předsednictví, které nás čeká příští rok, je navíc nepřipravené a podfinancované.

Nové vládní strany by si zasloužily určitý čas hájení. Ten ovšem, jak se ukazuje, nedostanou. Už nyní mají proti sobě silného, talentovaného a zhrzeného populistu, jenž má k dispozici neomezené zdroje, vlastní média a na slovo poslušný velký poslanecký klub. Jediné, co Babišovi doposud stálo v cestě k tvrdé radikalizaci, byla vládní odpovědnost. Už nyní se snaží vyvolat dojem, že ji nemá. Až o ni ale přijde doopravdy, zažije nová vláda velmi zajímavé časy.

Navzdory těmto negativním náznakům byly letošní volby mimořádným přelomem v domácí politice. Voliči nedali dostatečný hlas extremistům a radikálním populistům. Rozhodli o (snad definitivním) konci komunistů a potrestali bezcharakterní přístup kdysi silné ČSSD. Premiéra Babiše podpořili mnozí, ale nebylo jich zdaleka dost. A marginalizovány byly i síly, které se stylizovaly do role spasitelů, radikálních reformátorů či revolucionářů. Většinu získaly „tradiční strany“ bez majitelů a vůdců – strany s vládní zkušeností, prozápadní orientací a demokratickými hodnotami. Navzdory všem svým historickým omylům a současným slabinám jde o jedinou politickou formaci, jež může Česku trochu pomoci. A to není úplně málo.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.