25. listopadu, 2024 Tomáš Fošum
Manželé Trumpovi s Vladimírem Putinem na snímku z roku 2019. Foto: Wikimedia Commons/kremlin.ru
Jako možná budoucí případová studie výše popsaného problému se samozřejmě nabízí vláda Petra Fialy (ODS). Až do nedávného odchodu Pirátů ji tvořilo pět stran. Koaliční kabinet bezpochyby udělal spoustu nevynucených chyb, ale při úprku labyrintem odlišných zájmů, kde navíc za každým rohem čeká nějaká obludná vnější krize, by se zadýchali i trénovanější technologové moci. Konec napínavého příběhu sice zůstává otevřený, ale zatím se pro příznivce demokratických stran naplňuje černý scénář. Vládní koalice, která vznikla ve výsledku voličské „vzpoury“ značné části české společnosti proti tehdejšímu oligarchickému premiérovi Andreji Babišovi (ANO), mu příští rok po sněmovních volbách dost možná předá moc zpátky.
Když chtějí komentátoři Fialovu vládu za něco pochválit, většinou si vzpomenou na její zahraniční politiku. Mají tím na mysli především odmítavý přístup vůči ruské agresi na Ukrajině a relativně konstruktivní chování v rámci Evropské unie. Jenže sotva zazní slova chvály, obvykle následuje konstatování, že zahraniční politika nikomu volby nevyhraje. A nezřídka vzápětí dojde i na okřídlenou větu „Je to o ekonomice, hlupáku!“
Nemá smysl s tímto tvrzením příliš polemizovat. Voliči se opravdu rozhodují spíše podle peněženky. Jenže to neznamená, že domácí politika musí být pro jejich život nutně důležitější než zahraniční. Obzvláště v současnosti, kdy se otřásají staré „jistoty“, platí opak. Rusko vede agresivní válku na Ukrajině, přičemž samo říká, že bojuje i se Západem. Evropa si navíc v posledních desetiletích vybudovala nezdravou závislost v otázkách obrany na Spojených státech, kde se po čtyřech letech vrací do prezidentského křesla Donald Trump, jenž je na štíru s demokracií. Pokud to někomu připadá jako přísné hodnocení, pro pořádek připomeňme notoricky známé události z přelomu let 2020 a 2021. Trump napřed bez důkazů zpochybnil regulérnost voleb, v nichž prohrál, aby později poštval dav svých příznivců na Kapitol čili na parlament.
Evropa se tedy ocitá v nebezpečné konstelaci. V našem bezprostředním bezpečnostním zájmu je, aby ruská agrese neuspěla. Nevypočitatelný Trump, jenž ohledně Ukrajiny pronesl spoustu protichůdných výroků a netají se obdivem k ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi, jehož dokonce nazval přítelem, může udělat cokoliv. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se Evropská unie semkla a začala hrát ve světě důležitější roli, a to nejen kvůli pomoci Ukrajině. Trump vyhrožuje zavedením cel vůči Evropě i Číně, čímž může rozpoutat obchodní války s těžko předvídatelnými důsledky.
Je proto žádoucí, aby česká zahraniční politika pokračovala ve víceméně dosavadním kurzu. Nelze zastírat, že se současná vládní koalice při jejím kormidlování dopouští i omylů. Ten hlavní jde na vrub euroskeptického křídla ODS v čele s europoslancem Alexandrem Vondrou, které mimo jiné kvůli ideologické zaslepenosti podporovalo Donalda Trumpa, protože jej považuje za „pravičáka“. Ani podpora autoritářských lídrů hrajících jen na sebe, ani euroskepticismus neladí se zájmy desetimilionové země v rozbouřeném světě.
Jenže i přes výše zmíněné občasné falešné tóny při vládním zahraničněpolitickém koncertě nezbývá než konstatovat, že se v demokratickém spektru žádná skutečná alternativa nerýsuje. Ponechme stranou Piráty, kteří se na vládě donedávna podíleli. Pohled na zbytek politické scény vyvolává mrazení v zádech. V preferencích vede myšlenkově bezpáteřní hnutí ANO, které se v Evropském parlamentu spojilo do frakce s řadou proruských stran. Předseda a majitel ANO Andrej Babiš není ani prozápadní, ani proruský. Je mu to jedno, rozhoduje se podle momentálních zájmů. Vedle ANO se do sněmovny z opozičních subjektů mohou reálně dostat prokremelští komunisté schovaní za značku Stačilo! a Okamurova krajně pravicová SPD. Šanci mají i Motoristé sobě velebící držitele Puškinovy medaile Václava Klause. Vláda složená z ANO, SPD, Stačilo! nebo Motoristů by se v Evropské unii pravděpodobně přidala na stranu Moskvou uhranutých vůdců Maďarska a Slovenska Viktora Orbána a Roberta Fica. Tím by se unijní jednota ohledně podpory Ukrajiny začala ještě více drolit. Čeští voliči tak příští rok nebudou rozhodovat zdaleka jen o obsahu své peněženky.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025