25. května, 2026 Jan Blažek
Návrat do Evropy. Nový maďarský premiér Péter Magyar a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Foto: Wikimedia Commons/European Commission
V sobotu 9. května zasedl v Budapešti poprvé nový parlament vzešlý z dubnových voleb. Po dlouhých šestnácti letech v něm nepřevládali poslanci zvolení za Orbánovu stranu Fidesz, ale političtí nováčci z novopečeného opozičního hnutí Tisza. Jeho lídra Pétera Magyara vzápětí jmenoval prezident předsedou vlády. Na náměstí před budovou novogotického parlamentu ho pak uvítaly mohutné a rozjásané davy. Atmosféra byla podobná bujarým oslavám povolební noci z 12. dubna, které vzbudily pozornost světových médií. V Evropě něco takového často nevídáme, takhle totiž vypadá změna režimu.
Úspěšný vyzyvatel bývalého premiéra Viktora Orbána vyhrál díky slibu vrátit Maďarsko zpátky do Evropy a potřít i potrestat všudypřítomnou a systematickou korupci. A také přestavět po čtyři volební období budovaný iliberální režim zpět v plnohodnotnou demokracii západního střihu. Dostal k tomu silný mandát od voličů, má ústavní většinu. Veřejnost mu do velké míry důvěřuje a zároveň v něj vkládá obrovská očekávání. Obojí může být ošidné.
Naopak Viktor Orbán své příznivce a následovníky doma i v zahraničí zklamal. Navzdory deklarovanému přesvědčení lidí jako je americký viceprezident J. D. Vance či český ministr zahraničí Petr Macinka volby prohrál, a to drtivě. Je ale také třeba uznat, že na omylu byli i ti, kteří podobně jako autor tohoto textu čekali, že se dlouholetý vůdce odmítne s porážkou smířit. Výsledek voleb zcela standardně uznal, jeho režim tak ve skutečnou diktaturu nepřerostl.
Podle všeho se nyní národovecký „Michelangelo“, k němuž ho před volbami přirovnal Petr Macinka, z vrcholové politiky stahuje. Poslaneckého mandátu se rozhodl vzdát, opoziční lavice hřát nebude. Budoucnost jeho strany Fidesz je krajně nejistá. U Orbána samotného se spekuluje o jeho odchodu do politického důchodu či snad dokonce do zahraničí, kam se už před volbami přestěhovala jeho dcera. Více nám napoví narychlo svolaný sjezd Fideszu, jenž proběhne v polovině června a teprve na něm se rozhodne, zda Orbán zůstane alespoň v čele strany. Ta přitom rozhodně není na změnu vedení připravena, žádný korunní princ či princezna vedle otce zakladatele zatím vyrůst nedokázali.
Mocenské a hospodářské pilíře Orbánova režimu se mezitím v očekávání drtivé mocenské převahy soupeře až překvapivě rychle a snadno hroutí. Hned po volbách se objevily náznaky, že majetky na režim napojených oligarchů markantně ztrácejí na hodnotě a jejich peníze houfně putují do států, s nimiž země nemá uzavřeny smlouvy o vzájemném vydávání hledaných zločinců.
Miliardář a jeden z čelných Orbánových propagandistů Gyula Balásy jen pár týdnů po volbách se slzami v očích v přímém mediálním vstupu nabídl, že své druhdy mocné mediální a marketingové impérium bezplatně převede na stát. Bylo to sice ještě před nástupem nové vlády, přesto už úřady jeho firmám obstavily účty. Dříve mocný marketér totiž čelil obvinění, že zneužíval svého monopolního postavení na trhu k nekalému obohacování. Měl se také údajně účastnit na netransparentních a zmanipulovaných státních zakázkách.
Firmy, které Balásy maďarskému státu nabídl, tak měly v důsledku výše popsaných procesů jen zlomek své někdejší hodnoty. Jeho srdceryvný krok tedy byl v prvé řadě symbolickým uznáním změny poměrů, ale možná i snahou převléct kabát a zachránit si kůži. Je správné, že Magyar a jeho okolí již dali Balásymu najevo, že vtíráním se do přízně vládních politiků si v maďarském právním státě už nikdo beztrestnost nezajistí a že o jeho případné vině rozhodnou výhradně nezávislé soudy. Jeho případ je totiž očekávatelně prvním z mnoha. Smyčky se utahují okolo celé řady prominentů, kteří pochybně zbohatli díky blízkosti k politické moci.
Co se zmiňovaných nezávislých soudů týče, bude je teprve třeba obnovit. Stejně jako bude nutné přebudovat státní prokuraturu, mediální rady a úřady, akademické a další instituce. To všechno koneckonců Péter Magyar voličům slíbil, a to od něj také očekávají. Jde ale o obří úkol, beze změn ústavy se neobejde a Magyar k jeho splnění potřebuje opravdu přesvědčivou většinu. Moc, která mu tím spadla do klína, je však až svůdně bezbřehá.
Náznaky, že nový maďarský premiér může hned od počátku trpět jistým opojením mocí, můžeme vidět na jeho problematickém vztahu k prezidentovi země. Tamáse Sulyoka zvolil parlament do funkce zhruba před dvěma lety, není tudíž ani v polovině svého pětiletého mandátu. Jeho funkce je v maďarském politickém systému spíše ceremoniální než mocenská. Nepříliš výrazný někdejší předseda ústavního soudu navíc sám o sobě žádnou těžkou váhu v politice nepředstavuje. Po volbách se ale jako mávnutím kouzelného proutku stal nejvýše postaveným nominantem Fideszu. Žádného lídra opozice to z něj samozřejmě nedělá, přesto je novému ministerskému předsedovi trnem v oku.
Prezident Sulyok se nedopustil ničeho protiprávního, jedná zcela v souladu s ústavou i zvyklostmi a limity své politické role nijak nepřekračuje. Přesto ho Péter Magyar již minimálně třikrát veřejně vyzval k abdikaci. Poprvé se tak stalo hned během horečky povolební noci, kdy to ještě mohlo vyznít jako unáhlený výkřik. Pak ale svoji výzvu zopakoval coby novopečený premiér hned jak ho prezident jmenoval do funkce, do třetice potom ve chvíli, když Sulyok uváděl do funkce ministry nové vlády.
Magyar tvrdí, že jestli prezident neodstoupí dobrovolně, vláda ho odvolá. Pro to ale není žádný důvod a chybí i právní základ. Nový parlament, který rozhodně bude v brzké době měnit ústavu, může samozřejmě upravit postavení prezidenta, například zavést v okolních zemích běžnou přímou volbu. Ani to by ale nemělo mít vliv na délku mandátu Tamáse Sulyoka. Maďarsko si musí zvykat na to, že po odchodu Viktora Orbána už nebude veškerá moc v zemi ležet v rukou jednoho člověka, a dělbu moci by tedy měl akceptovat i nový premiér. Kohabitace prezidenta a předsedy vlády z odlišných politických táborů je koneckonců v Evropě zcela obvyklá věc.
Jestli chce Péter Magyar ve své zemi nechat opět zdomácnět principy demokracie a práva, měl by nejen akceptovat současná omezení své moci, ale nastavit do budoucna její limity dokonce daleko přísněji. Jinak hrozí, že o svoji popularitu přijde. Ta sice teď dosahuje doslova nebeských výšin, má to však háček. Velká část voličů totiž nehlasovala pro Magyara a jeho stranu kvůli němu samotnému, jako spíše proti dlouholeté vládě Viktora Orbána. Ti teď od vítěze voleb očekávají, že obnoví politickou pluralitu v zemi a do parlamentu se tak znovu dostanou i strany, které v něm dnes vůbec zastoupeny nejsou – třeba liberálové, sociální demokraté nebo zelení. Magyar sám je přitom přesvědčený konzervativec.
Tento rozpor se dříve nebo později projeví. Důvěra Maďarů v jejich nastupujícího premiéra je vázaná na očekávání, že si sám pod sebou v zájmu volné politické soutěže podřeže mocenskou větev a připraví živnou půdu pro své budoucí politické rivaly. K tomu je v prvé řadě třeba změnit nespravedlivý a pro voliče dost nepřehledný volební systém. Ten zřetelně zvýhodňuje nejsilnější stranu, a naopak marginalizuje ty ostatní. Bude se Péteru Magyarovi chtít do změny systému, který v tuto chvíli favorizuje jeho partaj? Uvidíme. Víme ale, že po tom volá veřejnost i nevládní experti a premiér jejich hlasu naslouchá.
Zmínění experti kupříkladu chtěli, aby Magyar do čela klíčových státních institucí nejen jmenoval nová jména, nýbrž také zaručil, že se tam dostanou nezávislé osobnosti bez ohledu na svou stranickou afilaci. Řada ministrů nové vlády jsou proto opravdu nadstraničtí odborníci, kteří se těší obecné důvěře. Zajímavá epizoda se v tomto ohledu odehrála okolo jmenování ministra spravedlnosti.
Do pozice, jež bude pro slibované potírání a trestání hospodářské kriminality a korupce klíčová, byl původně navržen Magyarův švagr Márton Melléthei-Barna. Jeho způsobilost pro tuto funkci je nesporná, příbuzenská vazba na premiéra ale až příliš připomínala nechvalně známé praktiky Viktora Orbána, který nechal během své vlády zázračně zbohatnout svého otce, zetě i spolužáka ze základní školy. Péter Magyar se po prvotní kritice chytil za nos a nominaci Mellétheiho-Barny stáhl, aby na své vládě nenechal ulpět ani stín nepotismu. To je do budoucna slibné.
Zrovna tak nebude stačit převést propagandistickou mašinerii Gyuly Balásyho a jemu podobných mediálních magnátů do rukou státu. Nová vláda musí obnovit veřejnoprávní média a důvěru v ně a vůbec vytvořit svobodné, konkurenční a bezpečné prostředí, ve kterém se novináři znovu naučí být vůči politikům zdravě kritičtí a dívat se jim pod prsty. I kdyby se mělo jednat o samotného premiéra.
Maďarsko se po pádu Viktora Orbána raduje, čeká ho ale nelehké a riskantní období společenské, politické, ale vlastně i hospodářské transformace, ne nepodobné té, kterou si prošlo po roce 1989. Péter Magyar je taky jenom člověk, navíc jde podle lidí z jeho okolí o poněkud narcistní osobnost. Bude tedy čelit pokušení zůstat tím mocenským hegemonem, jímž se 9. května 2026 stal.
Je přitom klíčové, aby ve svém demokratizačním úsilí vytrval. Podporou, pozorností a v případě potřeby i mírným tlakem by mu mohla pomoci Evropská unie, která spolu s ním v těchto dnech slaví. Je to koneckonců v jejím i maďarském zájmu.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026