05. května, 2014 Jan Škvrňák
Dodnes patrné hluboké rozdělení polské společnosti na dvě skupiny s diametrálně odlišnými názory sahá již do konce 19. století. Vraťme se tedy do doby, kdy Poláci hledali způsob, jak získat nezávislost, a kladli si otázky, jak má vypadat jejich státnost. V 90. letech 19. století v Polsku, podobně jako všude v Evropě, vznikaly nové politické strany, když jednotlivé proudy byly většinou násobené třemi -podle států, mezi něž Polsko bylo před sto lety rozděleno. Odlišnost Německa, Rakouska-Uherska a Ruska a jejich soupeření měly vliv na ostré spory mezi hlavními proudy polské politiky, která jakoby kopírovala situaci v Evropě, tedy rozdělení do dvou bloků.
Pro všechny strany (kromě vznikajících komunistů) byl konečný cíl stejný, Polonia resurecta, obnovení samostatného polského státu. Jak toho dosáhnout, v jakých hranicích, s jakým složením obyvatelstva a s jakým státním zřízením, ohledně toho všeho se názory lišily. I zde platí, že v Polsku je řada věcí tak nějak naopak než všude jinde. V čele socialistického hnutí a ochráncem práv menšin byl válečný hrdina Józef Piłsudski, původem zeman z venkova. Jeho úhlavním protivníkem v čele pravice byl Roman Dmowski, varšavský intelektuál se sklony k antisemitismu. Nacionalistický blok (zvaný endecja, podle zkratky politické strany Národní Demokracie, ND) sázel na Rusko, kde měla být nejdříve spoluprací získána autonomie, a později (po vítězné válce) podle představ nacionalistů mělo být obnoveno království i na ostatních záborech, které mělo postupně snižovat svoji závislost na carském Rusku.
Socialisté měli svoji základnu v nejliberálnějším záboru, v rakouské Haliči. Jejich plány byly podobné: zisk autonomie a trialismus (podařilo se vytvořit haličský sněm). Podle jejich představ bylo mocnářství nejslabší, a proto by bylo možné na něm nejlépe vyvzdorovat nezávislost. Obě strany počítaly s tím, že po vypuknutí války vyvolají povstání na ostatních záborech (to se nepodařilo), vytvoří vlastní armády (to se s obtížemi podařilo) a vcelku rychle se jim podaří obnovit vlastní stát, čímž postaví záborové mocnosti před hotovou věc. Záhy po začátku Velké války se ukázalo, že to tak jednoduché nebude, že k vzniku Polska je nutná porážka všech tří států a obratná diplomacie, tak aby se Polsko ocitlo na vítězné straně. Nacionalisté i socialisté tak rozehráli nebezpečnou partii spolupráce i kladení výhružek svým spojencům a zároveň i dělitelům své země.
Na podzim 1918 se nacionalistickému táboru podařilo prosadit vznik Polska mezi vítěznými Spojenci, ale kontrolu nad Polskem začínali přebírat jeho političtí konkurenti pod vedením Piłsudského. Tehdy začal opravdový boj o podobu státu. Podívejme se proto na názory obou stran na vnitřní i vnější politiku.
Dvě pojetí národního státu
Cílem obou táborů bylo původně obnovení Polska (Polskolitevské unie) v rozloze ze 70. let 18. století, což se po století nacionalismu ukázalo jako nemožné. Dmowski navrhl hranice hluboko na východě, nepolské obyvatelstvo mělo být asimilováno. Piłsudski počítal s menší rozlohou státu, ale usiloval o spolupráci s Litevci, Bělorusy a Ukrajinci. Jeho projekt Mezimoří vycházel ze staré unie, kterou přizpůsoboval aktuální situaci. Měla vzniknout federace (anebo alespoň vojenský pakt) mezi těmito národy (jejich státy). Zatímco Piłsudski chápal Polsko jako mnohonárodnostní stát, který může fungovat, dokud mu budou všechny složky věrné, Dmowski byl blízko teoriím sociálního darwinismu o národu jako rase, krvi a půdě. Obdobný byl jejich vztah k náboženství, představitel pravice chtěl prosadit katolictví jako státní náboženství, zástupce levice považoval „polská“ náboženství za sobě rovná. A trochu paradoxně, Piłsudski měl blíže k násilí než jeho oponent.
Po vyhlášení nezávislosti byl do funkce Náčelníka státu jmenován Piłsudski, který s téměř diktátorskými pravomocemi řešil všechny spory s okolními národy, týkající se ustavení hranic. Moraczewského vláda, kterou jmenoval, zavedla všeobecné hlasovací právo a osmihodinovou pracovní dobu. První kolo souboje o podobu státu jednoznačně vyhrál Piłsudski.
Řešení východních hranic a nebezpečí bolševické invaze do Německa (přes Polsko) byl další z problémů, se kterými se Maršálek musel potýkat. Zde se pokusil realizovat svůj program Mezimoří. S Litevci počítat nemohl, obě země si nárokovaly Vilnius (nakonec ho zabrali Poláci) a neudržovaly spolu diplomatické vztahy, v Bělorusku nebyla reprezentace, která by zastupovala celý národ, neboť národní hnutí zde nebylo příliš uvědomělé. Piłsudski se tak spojil s ukrajinským atamanem Symonem Petljurou, jehož vláda byla nakonec svržena Sověty, před nimiž musel bránit Polsko i sám Piłsudski. Na začátku 20. let tak Piłsudski nepřidal další vítězství své politiky nad politikou Dmowského.
Ani jeden z antipodů nebyl demokrat v dnešním slova smyslu. Dmowski to ostatně o sobě nikdy netvrdil, Piłsudski vystoupil z tramvaje demokratického socialismu záhy po válce na stanici Nezávislost. Parlamentní demokracie se mu omrzela svými spory, partajnictvím, častým střídáním vlád a neschopností řešit problémy země. Začal tudíž parlamentní demokracii nenávidět a zesměšňovat. Ústavu nazýval prostitutkou, poslance kurvami. Svůj problém s parlamentarismem vyřešil jako voják, vojenským pučem v květnu 1926. Maršálek postupně omezoval parlamentní demokracii, lidská práva, opozice byla souzena a vězněna. Jeho režim byl nazýván sanací (myšleno bylo ozdravení Polska, jeho společnosti a politiky). Polská meziválečná demokracie tak skončila s rozlitou krví.
Analogie s dneškem
Po pádu komunismu se Piłsudského autoritativnímu způsobu vlády po r. 1926 nejvíce blížil prezident Lech Wałęsa, jenž žádal prezidentský systém zakotvený v Ústavě. Po vzoru Pilsudského Nestranického bloku na podporu vlády založil v roce 1993 Nestranický blok na podporu reforem. Ten však skončil fiaskem, když ve volbách těsně překročil kvorum a do konce volebního období se rozpadl.
Dnešní „válka polsko-polská“ mezi Občanskou platformou a Právem a Spravedlností svojí záští může připomínat spory Piłsudského s Dmowským, ale má i své rozdílné prvky. Ačkoliv elektorát a některá témata jsou podobná (OP se socialisty, PaS s nacionalisty), jde o konflikt dvou pravicových stran, liberální s konzervativní, z nichž se ani jedna výslovně nehlásí k dědictví velikánů meziválečného Polska. Ekonomické programy obou stran se výrazně neliší, výrazné rozpory jsou však ve vidění podoby společnosti – zde jde o konflikt mezi liberalismem a tradicionalismem. Postoj k národnostním menšinám je v homogenním Polsku už nedůležitý. Tento konflikt se možná částečně posunul k problému úlohy katolické církve ve společnosti. Nutno připomenout, že skutečná religiozita se po pádu komunistického impéria, na rozdíl od té tabulkové, snižuje. Zatímco konzervativci by ji spíše zvětšovali, liberální OP je pro odluku církve od státu (často ovšem jen v rovině proklamací) – zde se odráží už meziválečný spor.
Mezinárodní vidění situace se také změnilo: obě strany vidí Rusko spíše jako svého nepřítele, liší se v postoji k EU, potažmo k Německu. Když ministr zahraničí Radosław Sikorski z vládnoucí Platformy prohlásil, že je pro hlubší evropskou integraci pod vedením Německa, byl euroskeptickými rivaly z PaS označen za zrádce národa. Polský zájem o demokratické a prozápadní Bělorusko a Ukrajinu (Litva obě podmínky splňuje) je pokračováním Piłsudského modelu uspořádání středovýchodní Evropy mezi Německem a Ruskem.
Současné Polsko se v mnohém podobá Dmowského představám, je etnicky a nábožensky téměř homogenní (paradoxně zásluhou komunistů). Naopak ve vnitřní i vnější politice se čím dál více prosazují ideály, které hlásal Piłsudski a levice. Dnešní Polsko je tak syntézou Dmowského formy a Piłsudského názorů.
Jan Škvrňák
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025