13. června, 2018 Tomáš Fošum
Cože? Já a prozápadní? Foto: Facebook/anobudelip
Dalo by se očekávat, že po tom, co předváděl Babiš v předchozím volebním období, si už nikdo nebude dělat iluze o jeho hlavní motivaci, kterou je získat co možná největší moc doslova za každou cenu. I dnes se ovšem najdou tací, kteří vyzývají demokratické strany, aby v zájmu země s Babišem spolupracovaly, a zabránily tak Tomio Okamurovi a komunistům (přesně v tomto pořadí) v nástupu k moci.
Vedení ve volbách těžce pochroumané ČSSD toto volání z ryze prospěchářských důvodů vyslyšelo a odhodlalo se do vlády s premiérem Babišem vstoupit. K dokončení asistované sebevraždy kdysi silné partaje zbývá, aby dohodu s oligarchou stvrdili její členové ve stranickém referendu. To, že menšinovou vládu hodlají za jistých podmínek podpořit komunisté, berou někteří liberálové jako svým způsobem úlevu. Hlavně že to nebude Okamura, jenž by tu cobydup zřídil variaci na Třetí říši. Navíc sociální demokraté pohlídají ve vládě prozápadní směřování země. Ostatně, vždyť Babiš je také prozápadní! A pokud ho k tomu nevede bytostné přesvědčení, tak unijní dotace pro jeho Agrofert přece vše jistí…
Jedná se o základní nepochopení situace, v níž se česká politika a s ní celá společnost nachází. Není sporu o tom, že Tomio Okamura je bezpáteřní populista, který sází na nejnižší pudy voličstva. Není ovšem rozhodně nebezpečnější než komunisté, kteří vnímají české národní zájmy jako servis různým autoritářským velmocem. Pokud si odmyslíme Okamurovy nejapné řeči o romském táboře v Letech, jaký dramatický rozdíl nacházíme mezi KSČM a Okamurovým hnutím SPD třeba v zahraniční politice? Asi ten, že zatímco jedno uskupení volá po vystoupení z Evropské unie přímo, druhé czexit nevylučuje.
Jenže přes nesčetná rizika, jež z rostoucího vlivu KSČM a SPD plynou, Andrej Babiš představuje pro českou liberální demokracii mnohem větší ohrožení než ony. Tomio Okamura a předseda KSČM Vojtěch Filip demokraty rovněž nejsou. Jedná se ale o těžké pragmatiky, kteří si sice z politiky udělali živnost, ale kdyby z ní vypadli, svět se jim nezboří. V Babišově případě to neplatí. Vstupem do politiky překročil Rubikon. Při své inteligenci musel vědět, že pokud člověk jeho typu zvolí agresivní rétoriku označující všechny kolem za korupčníky, nastoupí obranná reakce napadeného „organismu“. Ta skutečně přišla a díky Babišově temné podnikatelské minulosti nebylo příliš obtížné některý z jeho přehmatů vytáhnout na světlo.
Kauza vysoce pravděpodobného dotačního podvodu u farmy Čapí hnízdo se přímo nabízela, protože je na rozdíl od dalších Babišových kauz dobře srozumitelná. Navíc se o ní psalo už před jeho vstupem do politiky. Babiš si zřejmě myslel, že to nějak uhraje. Jeho sebedůvěra stála na třech pilířích – byznysovém, politickém a mediálním –, které během let vybudoval. S trestním stíháním nejspíš nepočítal. Situace se najednou dramaticky změnila, když mu reálně hrozí několik let za mřížemi. Začaly se navíc otevírat další jeho aféry. Politika se pro něj stala jízdou na tygrovi, z něhož nemůže spadnout.
Jelikož byli obviněni i jeho rodinní příslušníci, lze očekávat, že se nezastaví před ničím. Jako premiér vlády, jež nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, to dokazuje každou chvíli. Skandálním způsobem dotlačil k demisi šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) Michala Murína. Navíc dochází k dalším podivným změnám u policie a v tajných službách. Státní zastupitelství v kauze Čapí hnízdo zatím odolává, ačkoli do médií unikají znepokojivé informace, že by premiérovo trestní stíhání mohlo být zastaveno. Za těchto okolností Babiš nutně potřebuje zůstat u moci a pokračovat v zákulisním tlaku na orgány činné v trestním řízení. Když se začne lámat chleba, bude mu úplně jedno, zda ho u kormidla udrží demokratické subjekty, nebo Filip s Okamurou.
Babišova prozápadní orientace, která by mu mohla zabránit ve spolupráci s extremisty, se přeceňuje. Jistě, zná jazyky a cítí se dobře v evropských salonech. Ano, v Německu má dobře vydělávající továrny a jeho podnikání stojí na čerpání různých státních a evropských dotací. Když vám ale jde o osobní svobodu, spoustu věcí a hodnot hodíte za hlavu (současný premiér už navíc mnohokrát ukázal, že se s nějakými etickými hodnotami netrápí). Pokud by začaly například unijní instituce s Babišem z různých důvodů bojovat – jako se to stalo Viktoru Orbánovi a Jarosławu Kaczyńskému kvůli zásahům vůči justici –, není vůbec z říše science fiction, že by Babiš rázem začal podporovat odchod z Unie. Momentálně to možná nevypadá reálně, ale nevíme, co bude za tři roky. Babiš má vyděláno dost a část svého impéria může klidně časem rozprodat. Moc to k němu sice nesedí, ale jak už bylo řečeno výše: když se před vámi rýsuje pobyt v žaláři…
Říjnové volby daly Babišovi do ruky trumfy v podobě 115 hlasů, jež drží v Poslanecké sněmovně společně s KSČM a SPD. Tuto neformální autoritářskou většinu sice mohou oslabovat různé vnitřní spory, ale nastane-li nějaké důležité střetnutí s demokratickými stranami, rychle sevře šiky. Za takto rozdaných karet nemá pro zastánce liberálního světa žádný smysl snažit se krotit Babiše v rámci nějaké vládní koalice. Už v byznyse totiž ukázal, že si spolupráci představuje tak, že toho druhého očerní a nakonec pohltí. Podobně to fungovalo i za vlády sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotky, proto je s podivem, že se právě ČSSD z této zkušenosti nepoučila.
Nyní to bude pro ni o to horší, že se Babiš kvůli trestnímu ocitl pod tlakem a nemá příliš na výběr. Jakákoli jeho spolupráce s demokratickým subjektem, jenž by správu věcí veřejných bral vážně, je proto vyloučena. Slabého oponenta by zničil, silného by rychle nahradil Okamurou s Filipem, kteří budou k nějakému obchodu vždy připraveni. Premiér navíc stále udržuje alianci s bezskrupulózním prezidentem Milošem Zemanem, který už dávno sešel ze stezky polistopadového režimu.
Strany, které se považují za demokratické, nemohou z výše popsaných důvodů vstoupit do holportu s Babišem bez trvalého poškození své podstaty. To neznamená, že mají sedět s rukama v klíně. Blíží se komunální a senátní volby, nabízí se řada zákonných možností, jak se snažit rozklad české politiky přinejmenším zabrzdit. To samozřejmě není jen úkol pro politiky, nýbrž pro všechny, jež pohled na oligarchu řítícího se na tygrovi děsí.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025