„Polák a Maďar, dva bratři v šavli i ve sklenici“

05. května, 2014 RUBRIKA Téma


Šavle

Těmito slovy začíná v Polsku i Maďarsku dobře známé přísloví. Vzniklo již ve středověku, má mnoho variant jak v polštině, tak maďarštině, a traduje se dodnes. Všechny verze však nesou stejné poselství: Poláci a Maďaři jsou národy, které spolu mají nadstandardně dobré a přátelské vztahy již po tisíc let. Jsou ale jejich vztahy i dnes takové jako dříve? Není přísloví už jen vzpomínkou na minulost, která se již nevrátí?

Středověk: spolu i proti sobě

Polsko a Maďarsko za sebou skutečně mají velmi dlouhou společnou historii, která je spojuje. Již při vzniku obou států v 10. století je spojovaly velmi podobné geopolitické podmínky: oba státy přijaly západní křesťanství, oba státy musely odolávat pangermánským snahám Svaté říše římské o dobytí jejich území, oba státy se také považovaly za hranici západní civilizace, kterou musejí se zbraní v ruce bránit. Tento společný osud a poslání předurčily Poláky a Maďary k vzájemné spolupráci a skutečně z nich učinily bratry „v šavli i ve sklenici“. Časté byly také sňatky mezi rody Piastovců a Arpádovců, které obě země ještě blíže propojily a nejednou vyvrcholily v personální unii: za Ludvíka I. Velikého ve 14. století a za Vladislava III. Jagellonského v 15. století. V 16. století vládce Sedmihradska, které bylo po bitvě u Moháče v roce 1526 – v níž se na stranu Maďarů postavila také celá řada Poláků – vlastně poslední výspou svobodného Maďarska, známý Báthory István (Stefan Batory), sjednotil toto karpatské knížectví s Polsko-litevskou unií (Rzeczpospolitou).

Vztahy mezi oběma národy ale nebyly ani v počátcích jejich existence ideální. Kromě shodných prvků bylo i mnoho těch, které mezi nimi stavěly spíše hráze. Jedním z nich byl, a dodnes je, odlišný jazykový základ: polština patří do skupiny západoslovanských jazyků, kdežto maďarština je ve středoevropském regionu jako ugrofinský jazyk bezesporu raritou. Původně katolické Uhry začaly postupem času tíhnout spíše k protestantismu, což se Polsko-litevské unii, která byla tradiční baštou katolicismu, jemně řečeno nelíbilo. Poláci pak dokonce spolupracovali s Habsburky, aby tyto nebezpečné tendence v Maďarsku potlačili. Uherští panovníci se také nejednou pokoušeli polské země dobýt silou a neváhali se přitom spojit s polskými nepřáteli: Matyáš Korvín se proti Rzeczpospolitě spojil s moskevským vládcem Ivanem III. a Jiří II. Rákoczi chtěl polskou královskou korunu získat ve spolupráci se švédským králem Karlem X. Augustem.

„Dlouhé“ 19. století

            Do 19. století vstoupily Polsko a Maďarsko naprosto odlišně. Bývalá Rzeczpespolita, která se v době své největší slávy rozkládala od Baltu na severu po Černé moře na jihu, přestala existovat. Notoricky známé dělení Polska v letech 1772, 1793 a 1795 mezi Rusko, Prusko a Habsburskou monarchii ale samozřejmě nevymazalo z dějin polský národ, který mohl nadále rozvíjet svoje vztahy s Maďary. Území Uher se nacházelo pod nadvládou Habsburků, kteří zemi drželi pod svou kontrolou. Nespokojenost velké části Maďarů s rakouskou dynastií vedla v krizových letech 1848 a 1849 k revolučnímu hnutí. Do krvavých střetů mezi vládními vojsky a maďarskými povstalci se na straně těch druhých zapojili i polští legionáři v počtu asi 3 000 mužů. Dodnes oslavovaným hrdinou maďarské revoluce je Józef Bem, polský generál, o němž psal i největší maďarský národní básník a revolucionář Sándor Petőfi. Bem se zbraní v ruce usiloval o osvobození jak polského, tak maďarského národa zpod cizí nadvlády, a proto je dodnes v obou zemích oslavován. V průběhu 19. století Poláci i Maďaři bojovali každý proti svému utlačovateli, především proti Rusku respektive Habsburské monarchii, a v těchto snahách o osvobození si navzájem nejednou pomáhali. Na počátku 20. století se ale oba státy opět ocitly v naprosto odlišné situaci.

Meziválečné období

            Po skončení zatím největšího krveprolití v dějinách lidstva se geopolitická situace v regionu střední Evropy dramaticky změnila, což samozřejmě postihlo Polsko i Maďarsko. Na základě versailleského poválečného systému, po více než stoleté přestávce, došlo k obnovení polského státu. Druhá polská republika usilovala o co největší územní rozsah, což vedlo i k ozbrojenému konfliktu s rodícím se Sovětským svazem v letech 1919-1921. Jako již mnohokrát, Maďaři přišli svému „bratru v šavli“ na pomoc. Maďarsko bylo v odlišné situaci. Bylo státem poraženým, který musel přijmout drastické podmínky Trianonské mírové smlouvy, kterou celá řada Maďarů dodnes vnímá jako národní tragédii. Polsko, jako znak solidarity, odmítlo Trianon ratifikovat. Po celé meziválečné období se okleštěné Maďarsko v rámci revizionistické politiky snažilo získat svá bývalá území zpět. Tyto snahy mu značně komplikovaly vztahy se sousedními státy, hlavně s Rumunskem a Československem. Vztahy s Polskem však zůstaly dobré, protože mezi nimi se žádný územní spor nekonal. Naopak, obě země usilovaly o vytvoření společné hranice, která by jim umožnila intenzivnější kontakty. Toto přání se naplnilo až s pomocí Třetí říše prostřednictvím Vídeňských arbitráží, kdy Horthyho Maďarsko získalo na úkor Československa Zakarpatskou Ukrajinu. Tento fakt se stal pro další vývoj vzájemných vztahů klíčovým.

Druhá světová válka

            Na začátku druhé světové války se oba národy ocitly na opačné straně barikády: Maďarsko se spojilo s Hitlerem, aby naplnilo své revizionistické požadavky, a Polska se nikdo na nic neptal: již tradičně bylo rozděleno mezi Německo a Rusko a přestalo existovat. Přestože se admirál-regent Miklós Horthy snažil udržovat se svým německým spojencem dobré vztahy, když došlo na Polsko, byl ochoten riskovat. Německé armádní velení při okupaci Polska požádalo maďarského regenta o povolení průchodu pro své vojsko i techniku, aby mohlo zaútočit z jihovýchodu. Tento požadavek Horthy rázně odmítl a premiér Pál Teleki nechal zaminovat železniční tunely pro případ, že by se Němci rozhodli jednat proti jeho vůli. Zároveň Horthy povolil polským politikům, kteří pak vytvořili polskou exilovou vládu, a desetitisícům vojáků, kteří se významně zapojili do bojů proti fašistickému bloku na různých frontách druhé světové války, aby přes území Maďarska prchli do bezpečí. Jako memento v Budapešti až do roku 1941 fungovalo polské vyslanectví.

Společně za železnou oponou

            Polsko i Maďarsko se po roce 1945 ocitly na východní straně železné opony. Kromě deklarovaného oficiálního vzájemného přátelství všech socialistických zemí světa, které bylo často tak trochu umělé a vynucené Moskvou, si oba národy vůči sobě uchovaly upřímnou náklonnost. Ta se nejvíce projevila v revolucích roku 1956. Události odstartovaly dělnické protesty v polské Poznani za zvýšení mezd, které byly brutálně potlačeny represivními složkami Polské lidové republiky s celkovou bilancí okolo 60 mrtvých. Maďarští studenti vyšli do ulic Budapešti se standartami s polským národním znakem – bílým orlem – a kráčeli k pomníku Józefa Bema. Obdobné události jako v Polsku na sebe, přesně podle teorie „varšavského expresu“, v Maďarsku nenechaly dlouho čekat a maďarská protirežimní revoluce byla drtivě poražena sovětskými vojsky. Zemřelo při ní na dva a půl tisíce lidí a zhruba 20 000 bylo v bojích zraněno. Polská reakce byl rychlá. Lidé začali spontánně darovat krev, kterou posílali do Maďarska, aby pomohla zraněným povstalcům. Bratři se tak v polovině 20. století spojili i pokrevně.

Společně na Západ

            Po pádu komunistických režimů, který měl v obou zemích podobný průběh, se vzájemné přátelství a spolupráce mohly opět rozvíjet svobodně. Již v roce 1991 podepsaly obě země smlouvu o přátelství a spolupráci, kterou Polsko tradičně uzavírá pouze se státy, s nimiž má společnou hranici. V témže roce vznikla také Visegrádská skupina, v jejímž rámci si měly středoevropské státy pomáhat v otázkách evropské integrace, a která funguje, byť s jinými prioritami, dodnes. V roce 1992 oba státy vstoupily do Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), v jejímž rámci došlo k intenzifikaci ekonomické výměny. K výraznému posílení středoevropské spolupráce (včetně polsko – maďarské) však v rámci zmíněných organizací nedošlo. Hlavní prioritou pro všechny zúčastněné země zůstala integrace do euroatlantických struktur. I když jednotlivé středoevropské státy deklarovaly vzájemnou spolupráci při úsilí vstoupit do EU a NATO, ve skutečnosti příliš „neznaly bratra“, když jednaly obecně velmi individualisticky. Dnes, když už jsou Poláci i Maďaři jak v NATO, tak v EU, jsou jejich bilaterální vztahy spíše pragmatické, a nikoli romanticky bratrské či zcela speciální, jak tomu bylo v různých historických etapách.

Nicméně politici na obou stranách tradičně dobré vztahy stále vyzdvihují. Prezident Bronisław Komorowski například řekl, že „mezi jinými národy není takové přátelství jako mezi Poláky a Maďary“. V podobném duchu se vyjádřil i bývalý maďarský prezident Pál Schmit. Podle něj je polsko-maďarské přátelství věčné. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski dokonce popsal vzájemné vztahy jako dokonalé. Oba národní parlamenty také vyhlásily 23. březen dnem vzájemného přátelství. Politici obou států se ale při otázce na to, jak se tyto dobré vztahy projevují, obracejí do méně či více vzdálené minulosti. Příklady ze současnosti, které by neměly čistě pragmatický – a tedy nijak zvláštní – charakter, najít nemohou.

Zatímco Polsko upevňuje pozici regionálního hegemona, Orbánovo Maďarsko se postupně stalo outsiderem Evropy. Osudy obou zemí se tak navzájem spíše vzdalují. Je tedy otázkou, jestli celý tento příběh o tisíciletém přátelství mezi dvěma bratry, není jen konstruktem, který se politici na obou stranách snaží s odkazem na minulost zuby nehty udržet.

Kateřina Hamatová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.