27. listopadu, 2024 Kateřina Fuksová
Moldavská prezidentka Maia Sandu. Foto: Wikimedia Commons/ OSCE Parliamentary Assembly
Měla by se změnit moldavská ústava tak, aby zahrnovala přání občanů stát se členy Evropské unie? Na tuto otázku přišlo 20. října vyjádřit svůj názor bezmála 52 procent Moldavanů v referendu, které se konalo společně s prvním kolem prezidentských voleb. V něm patřili k favoritům dosavadní prezidentka Maia Sandu podporovaná jí založenou a zároveň vládnoucí stranou PAS (Strana akce a solidarity) a bývalý generální prokurátor Alexander Stoianoglo kandidující s podporou Socialistické strany Moldavska.
Referendum bylo od svého vyhlášení předmětem nejedné kontroverze. Proč, ptali se lidé, je potřeba organizovat plebiscit, když se ve vztahu mezi EU a Moldavskem neděje nic, co by ho vyžadovalo? Oficiálním vysvětlením byla touha moldavské vlády manifestovat pevné ukotvení v prozápadním směřování země. Ukázat, že moldavské obyvatelstvo stojí o integraci do Evropské unie, a že politika v tomto duchu je přese všechny snahy Ruska silná a prezidentkou nastavený kurz populární. Neoficiálně se však mluvilo o snaze hlavy státu zajistit si větší podporu při prezidentských volbách, ve kterých obhajovala svůj mandát. Podle zastánců této teorie měla Maia Sandu jako symbol směřování do EU za to, že referendum dokáže přilákat proevropsky smýšlející obyvatele, kteří se budou bát prohry, a při té příležitosti jí hodí svůj hlas.
Jenže to úplně nevyšlo. Výsledky referenda byly pro prezidentku a její tým velkým zklamáním a Maia Sandu na několikrát odložené tiskové konferenci vypadala otřeseně. Nejenže referendum prošlo jen o čtyři desetiny procenta, ale její výsledek v prezidentské volbě také zůstal hluboko za očekáváním. Někteří komentátoři přisuzovali Sandu zisk téměř 50 procent, přičemž jiní jí prorokovali rovnou vítězství v prvním kole. Touto optikou byl zisk 42 procent hlasů rozčarováním. Navíc překvapivě silná pozice Alexandra Stoianogla, za nímž se začala sjednocovat opozice, jen potvrdila, že popularita Maii Sandu a jí představované politiky napříč zemí klesá.
Ze stránek západního tisku by se dalo usuzovat, že se Moldavsko vydalo na cestu evropské integrace a sbližování se Západem teprve nedávno, a to díky prezidentce Sandu a její PAS. To ale není úplně pravda. Dějiny Moldavska po rozpadu Sovětského svazu lze rozdělit zhruba do tří etap. V devadesátých letech prošla země katastrofální šokovou terapií, která ji měla skrze liberalizaci cen, širokou privatizaci a přijetí volnotržních mechanismů rychle dostat mezi vyspělé kapitalistické státy. Nicméně léčba šokem zavedla Moldavsko do spirály chudoby, ze které se dodnes nedostalo. V roce 1992 žilo téměř 80 procent jeho obyvatel pod hranicí chudoby a do roku 2005 odešlo za hranice 20 procent populace.
Moldavané, zklamaní porevolučním establishmentem, si v roce 2001 zvolili opět komunistickou vládu, čímž se stali jedinou zemí s vládnoucí nereformovanou komunistickou stranou v regionu. Ač by se mohlo zdát, že její členové nebudou nijak otevření sbližování se Západem, neměli s větší integrací do evropských struktur problém a v mnoha směrech si počínali vcelku proevropsky.
Když jejich vládu smetla revoluce v roce 2009, nastoupila místo nich Aliance pro evropskou integraci, která nastavila antikomunistický a rétoricky velmi proevropský kurz. Aliance nebyla příliš soudržná, a brzy začalo být jasné, že představitelům jednotlivých stran jde velmi málo o rozvoj Moldavska, jako spíš o rozmach jejich vlastního byznysu a moci. Strany působící v Alianci reprezentovala taková jména jako Vlad Filat (expremiér odsouzený za korupci) nebo Vlad Plahotniuc (oligarcha odsouzený za účast v krádeži jedné miliardy dolarů z moldavských bank). Tato „proevropská“ léta tak navždy zůstanou v hlavách Moldavanů zapsaná jako jedno z nejzkorumpovanějších období novodobých moldavských dějin.
Když v předčasných parlamentních volbách 2021 PAS zvítězila s výsledkem téměř 53 procent hlasů a sestavila jednobarevnou vládu, proevropské směřování bylo již alespoň nominálně pevně ukotvené. A to i přes krátké a chaotické vládnutí nesoudržné koalice socialistů, strany Šor proruského oligarchy Ilana Šora a nezávislých kandidátů většinově pocházejících z Demokratické strany ovládané oligarchou Vladem Plahotniucem, která se dostala k moci během politické krize po volbách 2019.
PAS tedy nemusela zemi zachraňovat ani tak z rukou proruských sil, jako spíše z rukou oligarchů, kteří si stát privatizovali pro své účely. Šlo tedy o to, co vláda a prezidentka Maia Sandu, jež byla zvolena v listopadu 2020, udělají se situací doma. Ta dlouhodobě nebyla dobrá. Životní úroveň se na mnoha místech země stále nedostala na úroveň z dob Sovětského svazu. Dlouhodobě kolabují zdravotnictví a sociální systém, ve školství chybějí tisíce učitelů, dopravní infrastruktura je na svém limitu a výčet by mohl dále pokračovat.
PAS ve své kampani slibovala široké reformy, boj s korupcí, konečně kompetentní politiky a nápravu soudnictví, tedy věci, na které Moldavané slyší. Nic z předvolebních slibů ale za více než tři roky vládnutí nedodržela a Moldavany nadále sužují problémy, ať už se jedná o vysoké ceny energií, pokračující úbytek obyvatelstva, nízké mzdy nebo penze. Frustrace a únava z nekonečného čekání na schopné politiky, kteří by dokázali zemi vyvést z krize, tak nahrává antisystémovým a otevřeně prokremelským politikům.
Hned 4. listopadu, tedy den po druhém kole letošních prezidentských voleb, vyšel v moldavských nezávislých novinách NewsMaker článek s názvem Druhé Moldavsko. Proč musela vítězství Maii Sandu zachránit diaspora a co bude dál? Moldavsko autoři textu rozdělili na dvě části: „První Moldavsko jsou občané s nadprůměrným příjmem. Žijí převážně v Kišiněvě a v zahraničí. Většinou volí proevropské politiky a jsou nakloněni evropské integraci. Evropu navštěvují stejně často jako své příbuzné na moldavském venkově. Proto je pro ně životně důležitý bezvízový styk s EU, nízkonákladové letecké společnosti, které létají z Kišiněva do evropských hlavních měst, a cena parkovného na letišti v Kišiněvě. Většina obyvatel ‚prvního Moldavska‘ má rumunský pas.“
Odvrácenou tvář země pak charakterizovali takto: „Druhé Moldavsko žije převážně v prázdných moldavských vesnicích a okresních městech. Mnoho zdejších obyvatel nemá přístup k základnímu vybavení domácností: centralizovanému vodovodu a kanalizaci. Značnou část obyvatel této ‚druhé‘ země tvoří starší lidé se skromnými moldavskými důchody. Ti mladší žijí z malých platů, uvažují o emigraci a berou si mikropůjčky na ledničku nebo pračku. Obyvatelé této ‚druhé‘ země jsou citelněji postiženi jakýmikoliv ekonomickými otřesy, ať už se jedná o inflaci a prudké zvýšení cen nebo tarifů za plyn či vodu.“
Rozdíl v tom, jak volili lidé žijící trvale v Moldavsku a jak početná moldavská diaspora za hranicemi (převážně na Západě), byl skutečně markantní. Kdyby nebylo diaspory, Moldavsko by evropské aspirace v referendu odmítlo a Alexander Stoianoglo by se nyní zabydloval v prezidentském paláci. Jeho vítězství a jasné „ne“ v referendu na území Moldavska mohlo vyslat signál vládnoucí garnituře a prezidentce, že je potřeba zaměřit se na problémy, jež ztrpčují život těm, kteří v Moldavsku ještě zbyli. Místo toho se Moldavané dočkali jen smršti nejasných obvinění z ruského ovlivňování voleb a za hlavní důvod nepřesvědčivého výsledku referenda a prohry Sandu u domácích voličů byla vyhlášena snaha Kremlu destabilizovat Moldavsko a odvést ho z jeho proevropského kurzu.
Ačkoliv je ruský vliv vážnou hrozbou a nelze jej podceňovat, hledat jediného viníka v Moskvě je nesmírně naivní a politické elity si těmito tvrzeními lžou do kapsy. Přestože je kupčení s hlasy ve prospěch Stoianogla a proti referendu prokázané, je namístě se ptát, jak je možné, že to má ruská propaganda v Moldavsku tak snadné? V médiích a na tiskových konferencích zaznívaly částky mezi 1000 až 2500 lei za hlas (1300 až 3000 Kč), což třeba pro seniory znamená klidně i měsíční penzi. Nelze se divit lidem z chudých regionů, že v politice Maii Sandu a PAS nevidí žádný pozitivní dopad na svoje každodenní životy, a rádi vymění nejasné deklarace o svobodě a demokracii za stabilitu a příslib zlepšení své socioekonomické situace, tedy přesně to, co strany napojené na ruskou propagandu hlásají.
Referendum i prezidentské volby ukázaly, že vláda a prezidentka nemají svoje postavení v zemi ani zdaleka jisté a jejich popularita klesá. To pro ně není dobrá zpráva zejména proto, že příští jaro čekají Moldavsko parlamentní volby, ve kterých bude PAS obhajovat svou jednobarevnou vládu. Momentálně má v parlamentu 63 křesel z celkových 101, což jí dává značnou volnost k prosazování vlastní politiky. Jak už bylo zmíněno, za více než tři roky vládnutí zvládla splnit jen naprostý fragment ze svých předvolebních slibů a moldavské obyvatelstvo nadále drtí vysoké ceny potravin, bydlení, energií a pohonných hmot.
Pokud bylo snadné nakoupit hlasy během těchto voleb, vše nasvědčuje tomu, že ty parlamentní nebudou jiné. Můžeme jenom doufat, že si vláda i prezidentka vezmou ponaučení a současné výsledky je donutí k sebereflexi. Jinak se může velmi snadno stát, že parlamentní volby ovládnou antisystémové strany přímo navázané na Kreml. Pokud se tak stane, měli by proevropští politici obviňovat nejvíc sami sebe.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025