27. května, 2015 Martin Petr
Chce to nejen stavět, ale i platit. Zdroj: Wikimedia Commons/Tomasz G. Sienicki
Devadesátá léta byla na Slovensku – ostatně asi jako v celém postkomunistickém bloku – poměrně divoká. Nejenom, že vznikl nový stát, ale díky úsilí premiéra-boxera Vladimíra Mečiara vznikla i nová, čistě slovenská „kapitálotvorní“ vrstva podnikatelů. Něco jako oligarchové na ruský způsob, akorát v menším. Při privatizaci se vesele tunelovalo, podniky padaly jako houby po dešti, lidem se kradly peníze za bílého dne a tehdejší vládní klika se tvářila, že vše je vlastně tak nějak normální. Hlavně že Slovensko neskupují nějací kapitalisté z Ameriky, nebo, nedejbože, ten Maďar a kdovíco ještě Soros.
Pak přišly dzurindovské reformy, Slovensko se dostalo do Evropské unie, do NATO, přijalo euro a ekonomice se začalo dařit tak, že pomalu i Češi můžou závidět. Zdálo se, že i přes populistické řeči premiéra Róberta Fica se země stabilizovala, normalizovala a z někdejšího otloukánka se pomalu stává žádané místo pro život – jakkoliv se to nám, Středoevropanům, nezdá; své by ale mohli vyprávět mnozí ze „staré Evropy“.
Najednou však zavál ledový vítr, který připomněl, že devadesátá léta nejsou minulostí a dinosauři, kteří se v nich zrodili, stále žijí. A nejenom to – své způsoby chování vlastně nikdy nezměnili. Kauza Váhostav, která dnes hýbe Slovenskem, je příběhem o druhotné platební neschopnosti mnoha malých stavebních firem jenom na povrchu. Jakkoliv je situace malých a středních podniků, z kterých mnohým teď díky praktikám vedení Váhostavu hrozí insolvence nebo krach, tragická a závažná, mnohem vážnější jsou další roviny kauzy. Ty nás totiž přivádějí nejenom k tomu, jaká je vlastně skutečná podstata dnešní vládní strany Smer (teď ji museli rozeznat i slepí), ale dle některých zdrojů až k údajným bývalým členům StB a slavným Harvardským fondům Viktora Koženého. K lidem, o kterých si mnozí mysleli, že jsou de facto mrtví, a k praktikám, které měly být v neblahé paměti zapomenuty.
V uplynulých letech se na Váhostav nabalily dluhy ve výši více než 136 milionů EUR (3,5 miliardy Kč) a v roce 2014 se proto dostal do restrukturalizace. V ní by dodavatelům, mnohdy malým stavebním firmám, měl splatit v zásadě jenom jednu třetinu svých dluhů. Věřitelé by měli dostat 32,3 procenta pohledávek, nejvíce početní, tzv. nezabezpečení věřitelé pak jenom 18,75 procenta. To znamená, že z každých fakturovaných 1.000 EUR (27.500 Kč) by věřitelé dostali jenom 180 EUR (4.950 Kč), a to postupně, v průběhu pěti let v splátkách po 36 EUR (990 Kč). Schéma oddlužení je dále znepřehledněno mnohými podmínkami, co se týče výše oddlužení a jeho podílu dluhů, který má být věřitelům splacen.
Navíc se do oddlužení vložila Slovenská záruční a rozvojová banka, které se zvýšilo základní jmění. Banka by měla přispět k oddlužení tak, že z 18,75 % dluhů, které dostanou věřitelé, zaplatí 3,75 % a 15 % Váhostav. Pro tyto účely byla rovněž na Slovensku přijímána zvláštní novela Obchodního zákoníku. U této příležitosti se dokonce Fico snažil přehodit politickou odpovědnost na prezidenta Kisku, když prohlašoval, že prezident ponese v případě, že novelu zákoníku dostatečně rychle nepodepíše, vinu za celou situaci.
Další, na koho měl horký brambor odpovědnosti padnout, byl bývalý ministr dopravy Ján Figeľ. Ten podle Fica tlačil na stavaře, ať staví dálnice za dumpingové ceny, a tak byly ve státních zakázkách, kterých Váhostav získal požehnaně (nevyjímaje rekonstrukci Bratislavského hradu), uzavírány nevýhodné smlouvy, které dle Fica přivedly Váhostav do současné situace. Zároveň podle něj za celou situaci můžou i manažeři firmy, jelikož údajně spáchali trestní čin podvodu, jelikož museli vědět, že nebudou schopni platit.
V sídle firmy tak nedávno proběhla policejní razie, konkrétní výsledky však nepřinesla. Rovněž Ficova argumentace vůči Figeľovi jenom upozornila na fakt, že bývalý ministr přiblížil cenu slovenských dálnic evropskému standardu.
Situaci přidává na pikantnosti, že současný šéf Váhostavu Marián Moravčík ještě před pěti lety údajně zastupoval schránkovou firmu Lomark, která je nyní jedním z věřitelů Váhostavu. Rovněž volba údajně nezkušené a mladé restrukturalizační správkyně vyvolala diskuse, jestli se má mladá právnička zaučovat hned na takovém případě. A aby někdy až bizarních střípků nebylo málo, soudkyně, která o oddlužení Váhostavu rozhodovala, má údajně dvě děti s ředitelen slovenské tajné služby.
Na Slovensku navíc nejde o první takovouto restrukturalizaci. Již před rokem byl restrukturalizován Doprastav, další velká slovenská stavební firma. A navíc, současný Váhostav-SK vznikl na troskách bývalého Váhostavu v roce 2001, protože ho společnost První slovenská tunelářská, a.s. (ne, vážně nejde o vtip) převzala a přejmenovala.
Váhostav má nejenom kolem sebe spletitou síť pohledávek, ale rovněž různě propletené vlastníky. Dle analýz Transparency International za firmou stojí tři slovenské akciovky, spojované s Jurajem Širokým, vlastněné schránkovými firmami z Nového Zélandu a Kypru. Ty jsou pak vlastněné pěti občany Kostariky.
Rovněž se v průběhu kauzy zjistilo, že kyperské firmy stojící za Váhostavem řídí právník Polakis Sarris, který se měl podílet na tunelování i v ČR nechvalně proslulých Harvardských fondů. Podle šéfa Harvardského průmyslového holdingu Karla Staňka se na tunelování podílel mj. Juraj Široký a Polakis Sarris, přičemž se měly na toto tunelování použít firmy, které dle informací slovenského tisku sídlí na stejné adrese jako vlastníci Váhostavu.
Kypr vystupuje v kauze i v další úloze. Firma Efelan, která půjčila Váhostavu v roce 2014 celkově asi 26 milionů EUR (715 mil. Kč), přičemž za to nechtěla žádné ručení, je prý spravována Kypřankou Xenii Xenofonos, která spravuje rovněž firmu bit-Studio, patřící údajně do sféry vlivu J. Širokého. Kromě toho, že pokud by se tato vazba potvrdila, mohla by být celá restrukturalizace potvrzena, vyvstala i otázka, odkud firma Efelan vlastně získala peníze. Ve slovenském tisku se totiž objevily spekulace, že peníze by mohly pocházet právě z Harvardských fondů a mohly by být takto nezákonně přeprány. Zdá se, že praktiky devadesátých let prožívají na Slovensku svou renesanci.
Kauza Váhostav je třetím vážným šrámem na vládnutí Roberta Fica. Nejdříve se loni v březnu premiér přepočítal u prezidentské kandidatury, pak byl donucen v listopadu odvolat předsedu parlamentu a ministryni zdravotnictví kvůli předraženému nákupu CT přístroje v piešťanské nemocnici a teď přišel úder kvůli Váhostavu. Navíc v zjitřené situaci Ficovi abdikoval ministr hospodářství Paulis, který malou domů přihrál úklid v organizacích spadajících pod jeho úřad firmě svého tchána. Navíc někteří slovenští novináři označují Juraje Širokého jako jednoho z „akcionářů“ Smeru, společně s dalšími oligarchy jako třeba Jozef Brhel a Vladimír Poór.
Zdánlivě jasná situace pro vládní stranu, kdy by měly být další parlamentní volby její popravou. To by ale slovenská opozice musela být organizována a akceschopná, což její případ není. Ani odvolávání místopředsedy parlamentu, někdejšího ministra dopravy a evropského komisaře Jana Figeľa ji nedokázalo stmelit déle než na jedno odpoledne. Jediným důsledkem (a to taky jenom možná) bude, že Smer ztratil potenciálního koaličního partnera v podobě křesťanských demokratů. Kauza Váhostav tedy může Fica „jenom“ oslabit.
Devadesátky se vracejí. Netěšte se.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024