29. června, 2020 Táňa Matelová
Brána gdaňských loděnic. Foto: Táňa Matelová
Jak uvádí profesorka Chicagské univerzity Małgorzata Fidelis ve své knize Kobiety, komunizm i industrializacja w powojennej Polsce (Ženy, komunismus a industrializace v poválečném Polsku, 2015), v raných letech Polské lidové republiky (PLR) se žena profesně značně přiblížila svému mužskému protějšku. Stalinistický model „maskulinní traktoristky“ jim otevřel cestu k do té doby ryze mužským povoláním, kupříkladu hornictví.
Následné uvolnění poměrů od roku 1956 se rovněž určitou měrou na emancipaci promítlo, mimo jiné díky postupné emigraci do měst. Avšak v pracovní oblasti vedla tato liberalizace k opětovnému rozdělení zaměstnání na „ženská“ a „mužská“. Komunismus tak ženu sice dočasně přiblížil k muži, alespoň tedy v možnosti profesní realizace. Zároveň však soustavně porušoval lidská práva, což se dotklo všech bez ohledu na pohlaví. Právě tento důvod přiměl mnoho žen a dívek, aby rezignovaly na zdánlivě bezproblémový život a aktivně se zapojily do boje proti příkořím.
Vyhazov Anny Walentynowicz pouhých pět měsíců před dosažením důchodového věku se stal bezprostřední příčinou toho, že se v srpnu 1980 výrazně začaly měnit polské i světové dějiny. Tato jeřábnice byla režimu trnem v oku již delší dobu. Ze vzorné pracovnice plnící normu na 270 procent se postupně změnila v jednu z nejhlasitějších odpůrkyň státního zřízení. Byla to její polévka, která za prosincových protestů v roce 1970 hřála stávkující v žaludku. Přestože o této zřejmě nejvýraznější představitelce Solidarity vznikaly knihy a dokumenty, její přesné biografické údaje zůstávají nadále předmětem diskusí. Těm v současnosti udává tón zejména zdařilá publikace Walentynowicz. Anna szuka raju (Walentynowicz. Anna hledá ráj, 2020), v níž se mimo jiné přetřásá rodinné zázemí a ukrajinský původ hrdinky, dále pak působení jejího otce v řadách Rudé armády, bratra v Ukrajinské povstalecké armádě (UPA) či nejasnosti kolem počtu sourozenců.
Autoři Dorota Karaś a Marek Sterlingow uvádějí, že jejich cílem není posmrtná lustrace legendy Solidarity, ale snaha mimo jiné poukázat na vady polské společnosti. V ní se člověk raději dobrovolně rozhodne zamlčet skutečnosti, jež by nemusely korespondovat s obecně přijímanými „hodnotami“. Jedná se bezesporu o precizně zpracovanou publikaci přinášející nový, objektivní pohled, který sesazuje Walentynowicz z piedestalu vybudovaného na polopravdách a mýtech. Otázkou však zůstává, zdali právě přílišný zájem o její původ, ať už ze strany autorů či čtenářů, v konečném důsledku nedokazuje právě onen záporný rys společnosti, který sami autoři kritizovali. Tedy že opravdu záleží na tom, zda byla Polkou, či Ukrajinkou.
Anna Lubczyk, jak znělo její rodné příjmení, žila v domnění, že osiřela. Ve skutečnosti však její otec byl naživu až do roku 1995. V době volyňského masakru se svými opatrovníky přesídlila nejprve do Varšavy, poté do Gdaňsku. Po řadě zaměstnání s cílem osamostatnit se od svých poručníků se jí konečně v roce 1950 naskytla po absolvování kurzu sváření příležitost pracovat v gdaňských loděnicích. Původně vzorná svazačka svou legitimaci brzy vrátila a kvůli jejím postojům hájícím dělníky před vykořisťováním se o ni začaly zajímat orgány bezpečnosti. Zármutek z předčasné ztráty milovaného manžela v roce 1971 vedl Annu k ještě výraznější politické angažovanosti. V roce 1978 vstoupila do Nezávislých odborových svazů Pomoří, přispívala do odborového časopisu Robotnik Wybrzeża (Dělník Pobřeží), šířila nezávislý tisk a v jejím bytě se scházeli opoziční aktivisté. Po celou tu dobu se ji nadřízení usilovně snažili vyhodit. K tomu také v srpnu 1980 došlo a důsledky tohoto činu, tedy stávka v Leninových loděnicích, zapsaly Annu Walentynowicz navždy do dějin. Byla jednou z těch, kteří razantně nesouhlasili s ukončením protestů 16. srpna po příslibu vlády splnit některé požadavky, mezi něž vedle zvýšení mezd patřilo také například vybudování pomníku obětem protestů z prosince 1970. O svém postoji ještě stávku neukončovat přesvědčila i budoucího předsedu Solidarity Lecha Wałęsu.
Nebyl to zdaleka jejich poslední názorový rozpor. Walentynowicz, která v osmdesátých letech nepřestala bojovat za práva lidí perzekvovaných režimem a několikrát byla vězněna, nesouhlasila s pozdějšími jednáními u kulatého stolu. Výhrady měla také k Wałęsově minulosti, především k jeho neustále přetřásané spolupráci se státní bezpečností v sedmdesátých letech. Prostřednictvím médií se tato dvojice hádala téměř až do tragické smrti Anny Walentynowicz, k níž došlo před deseti lety při letecké havárii u Smolenska. Celou tragédii ještě umocnilo dehonestující chování ruské strany k ostatkům obětí neštěstí – pod jménem Anny Walentynowicz bylo pochováno tělo jiné zahynuvší účastnice osudného letu, Teresy Walewské-Przyjałkowské. Řádného pohřbu se „matka Solidarity“ dočkala až v září 2012.
Dne 16. srpna 1980 by protesty vyhasly nebýt několika žen, které tomu zabránily. Zajistily tak pokračování stávek až do 31. srpna, což vedlo k podpisu srpnových dohod a vzniku nezávislých odborů Solidarita. Kromě Walentynowicz zavřely po jedné z bran loděnic také zdravotní sestra Alina Pienkowska a Ewa Ossowska. Pienkowska se v sedmdesátých letech stala členkou Svobodných odborových svazů Pobřeží a podobně jako Walentynowicz zakusila těžkosti svobodné matky. Budoucí manželka jednoho z hlavních organizátorů stávek Bogdana Borusewicze proslula svým angažováním se ve prospěch vězněných opozičníků a sama byla za výjimečného stavu internována. V roce 2002 prohrála boj s rakovinou.
Úloha Ewy Ossowské se v Polsku donedávna až ostudně přehlížela. Pouze nemnozí si vybavovali, že se také ona zasloužila o pokračování stávek. Tehdy sotva devatenáctiletá dívka byla zachycena na fotografiích hned vedle Lecha Wałęsy, avšak režisér Andrzej Wajda ji ve svém snímku Walesa: člověk naděje (2013) nahradil mužem ve světlé bundě. Ossowska v devadesátých letech odešla do zahraničí a teprve nedávno ji v Neapoli znovuobjevili Marta Dzido s Piotrem Śliwowským, tvůrci dokumentu Solidarność według kobiet (Solidarita podle žen) z roku 2014. O matčině výrazném podílu na pádu režimu netušila ani její dcera.
„Nepřerušujte stávku, autobusy neporazí tanky!“ křičela 16. srpna 1980 tramvajářka Henryka Krzywonos, další důležitá aktérka těchto přelomových okamžiků. Její výrok měl udržet loděnice ve stávce, aby v protestu nezůstali dopravci osamoceni. Sama nechala o den dříve svoji tramvaj stát na jedné z hlavních gdaňských ulic. O její skutečné úloze se však vedou spory. Dlouho se mělo za to, že právě ona začala stávku dopravců v Trojměstí, ta však měla být zahájena již 15. srpna v brzkých ranních hodinách. Krzywonos navíc několikrát podala médiím navzájem si odporující verze svého příběhu. Podle disidenta Zenona Kwoky údajně tramvaj dobrovolně nezastavila, ale v cestě nepokračovala proto, že na její trase došlo k úmyslnému vypnutí proudu.
Přesto platí Henryka Krzywonos za jednu z nejviditelnějších žen „polského srpna“. Patřila k Mezipodnikovému stávkovému výboru vzniklému onoho přelomového 16. srpna a stala se signatářkou srpnových dohod. Vidět byla rovněž za výjimečného stavu (generál Wojciech Jaruzelski ho vyhlásil 13. 12. 1981), kdy pomáhala internovaným a šířila zakázaný tisk. Kvůli své činnosti přišla o práci a nemohla být přijata do zaměstnání na území PLR. Byla proto odkázána výhradně na finanční pomoc ostatních. Při domovní prohlídce ji příslušníci bezpečnosti zbili tak surově, že potratila. Právě dětem zasvětila svůj pozdější život a se svým druhým mužem Krzysztofem Strycharským již jako Henryka Krzywonos-Strycharska založila dětský domov a nadaci pro rodiny v nouzi. Současná poslankyně za Občanskou platformu obdržela na Kongresu žen v roce 2009 titul Polka dvacetiletí.
V souvislosti se 16. srpnem je zapotřebí zmínit ještě jedno jméno, které též upadlo v zapomnění. Maria (Maryla) Płońska zahájila svůj boj proti režimu ještě jako studentka střední školy. Coby členka Svobodných odborů Pobřeží stála u zrodu již zmiňovaného nezávislého periodika Robotnik Wybrzeża. Spolu s Bogdanem Lisem a manželi Joannou a Andrzejem Gwiazdovými objížděli automobilem důležité továrny a přemlouvali dělníky, aby pokračovali ve stávce. Jako tajemnice Mezipodnikového stávkového výboru vzbudila rozruch, když otevřeně jednomu novináři přiznala, že „účelem stávky je svrhnout komunistický režim“. Zemřela v roce 2011 v 54 letech.
Protikomunistický odboj byl výjimečný také různorodostí forem odporu. Kupříkladu významná advokátka Aniela Steinsbergowa, která prokázala odvahu již v odboji za druhé světové války, se v roce 1976 podílela na založení Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR) a stala se obhájkyní či právní poradkyní mnoha opozičních aktivistů. Magdalena Modzelewska a Bożena Rybicka, angažující se v disentu už dlouho předtím, organizovaly během srpnových stávek u brány loděnic modlitby. Herečka Elżbieta Goetel podporovala protestující recitováním básní a zpěvem. Anna Dodziuk, Anna Bikont, Joanna Szczęsna či Ludwika Wujec se pro změnu zaměřily na redaktorskou činnost. Funkci šéfredaktorky nejvýznamnějšího periodika Solidarity Tygodnik Mazowsze (Týdeník Mazovsko) od roku 1982 až do konce jeho existence (1989) plnila Helena Łuczywo. Mnohé z žen – kupříkladu Danuta Skorenko či Joanna Wojciechowicz – držely protestní hladovky.
Polky nenechávala klidnými ani situace u sousedů – Joanna Duda-Gwiazda byla jednou z těch, které v roce 1979 prostřednictvím hladovky upozorňovaly na věznění signatářů Charty 77. Ženy se také aktivně podílely na organizaci protestů. Vysokou ženskou účastí proslul takzvaný hladový pochod v Lodži v roce 1981, do kterého se aktivně zapojily také maminky s dětmi v kočárcích. Iniciátorkou byla Janina Kończak, dnes jméno prakticky neznámé. Daň za její odbojovou aktivitu byla vysoká. Za výjimečného stavu byla držena v ženském internačním táboře ve městě Gołdap a její tři děti byly umístěny do dětského domova. Činorodá opoziční aktivistka stojící při vzniku Solidarity Elżbieta Potrykus musela při výslechu čelit nechutným výhrůžkám. Například jí bylo naznačeno, že by její malý syn mohl nešťastně spadnout ze stromu. Není proto divu, že nakonec kývla na návrh emigrace bez možnosti návratu.
Výjimečný stav a internace mnoha významných představitelů opozice pak ještě úlohu žen zvýraznily. U doktorek Olgy Krzyżanowské, Joanny Muszkowské-Penson či Anny Budny-Liberek se lidé skrývající se před režimem mohli dočkat pomoci v přísunu léků či zajištění potřebné lékařské dokumentace. Ewa Kulik-Bielińska rovněž poskytovala azyl režimem pronásledovaným a byla také spolu s Helenou Łuczywo a Zbigniewem Bujakem organizátorkou podzemní centrály. Zofia Romaszewska společně se svým mužem Zbigniewem vedla Intervenční kancelář Výboru na ochranu dělníků. Všeobecně platilo, že komunistická moc měla z žen menší strach a podceňovala jejich úlohu. Stávalo se tak, že z disidentského páru byl zatčen pouze muž. Když už se však žena ocitla u výslechu, vyšetřovatelé na pohlaví ohled nikterak nebrali. Zmíněným internačním táborem ve městě Gołdap, přestože fungoval pouze od ledna do července 1982, prošlo bezmála čtyři sta žen. Barbara Durma musela po svém zadržení nechat doma devítiletého syna samotného. Dva týdny o něm neměla žádné informace.
Zofii Jastrzębskou spolu s jejím manželem Antonim Mężydłem a několika dalšími muži bezpečnost vyvezla do lesa, přivázala ke stromu, bila a mučila. Významné člence Bojující Solidarity (organizace, k jejímž zakladatelům náležel Kornel Morawiecki, otec dnešního polského premiéra – viz Demokratický střed 4/2019) Jadwize Chmielowské se podařilo skrývat neuvěřitelných deset let až do vypršení platnosti zatýkacího rozkazu, tj. do ledna 1990. Deset let vězení byl zároveň nejvyšší trest, který za výjimečného stavu padl, a byl určen právě ženě. Ewa Kubasiewicz si za kolportáž letáků odsuzujících politiku generála Jaruzelského nakonec odseděla „pouze“ necelý rok a půl. Po propuštění se zapojila do již zmíněné Bojující Solidarity Její bratr Andrzej však tolik štěstí neměl, v roce 1988 jej bezpečnost zavraždila…
Jiné však bylo zastoupení žen, když se rozhodovalo o budoucím směřování Polska. U takzvaného kulatého stolu v roce 1989 zasedla na straně opozice pouze jedna žena, a to ke všemu jen jako náhrada za zesnulého delegáta. Jednalo se o Grażynu Staniszewskou, spojenou se Solidaritou v Pobeskydí. Někteří si nepřítomnost zástupkyň něžného pohlaví u kulatého stolu a jejich pozdější nezaangažovanost v politice státu vysvětluji jejich absencí ve strukturách Solidarity. Nelze říci, že by ženy v hnutí neobsazovaly důležité a viditelné funkce. Třeba Joanna Duda-Gwiazda působila jako tisková mluvčí Mezipodnikového stávkového výboru Solidarity, Jadwiga Staniszkis byla jedinou ženou v Odborné komisi Mezipodnikového stávkového výboru v Gdaňsku.
U samotných koncových jednání však ženy scházely a některé ani o přítomnost u kulatého stolu nestály, jelikož s vyjednáváním s komunistickou vládou nesouhlasily nebo již delší dobu měly problém se samotným lídrem Solidarity Lechem Wałęsou. Přestože se tedy ženy výraznou měrou podílely na soustavném boření a narušování režimu, při budování se na ně jaksi pozapomnělo…
Při zkoumání role žen při pádu komunistického režimu v Polsku pravděpodobně často narazíte na dva výroky. Prvním z nich je heslo, jež mělo být v srpnu namalované na zdi v loděnicích: „Ženy, nepřekážejte nám, bojujeme o Polsko.“ Ve skutečnosti se však jedná o nechtěně vytvořenou legendu. Polská novinářka Ewa Maria Slaska v roce 1987 tuto informaci publikovala v měsíčníku Archipelag. Šlo o nedorozumění, jež bylo zřejmě zapříčiněno redakční chybou. Na autorčině internetovém blogu se uvádí, že ono heslo mělo být ve skutečnosti napsáno rtěnkou (což je mimochodem vzhledem k jeho obsahu docela zvláštní) na zrcadle ve výtahu v paneláku u její tchyně. I přes její článek uvádějící záležitost na pravou míru legenda dál žije svým životem. Sama Slaska však dodává, že takový nápis se mohl objevit ještě někde jinde. Každopádně zůstává k zamyšlení, že toto napůl fiktivní heslo zná zřejmě více lidí, než si je schopno vzpomenout na jména alespoň několika žen, jež vystupovaly v opozici. A opravdu mužům nepřekážely.
Druhým často zmiňovaným citátem je následující výrok Barbary Labudy: „Polsko vděčí ženám za hodně. Udělaly toho spoustu, ale nějak pro ně nezbylo místo v té pěkné historii boje za nezávislost.“ Jakkoli totiž pamětnice popírají, že by se setkaly s jakýmkoli druhem znevýhodnění na základě pohlaví, dostalo se jim výrazné diskriminace ze strany historiků. První knihy, jež se hlouběji zabývaly touto tématikou, se začaly objevovat teprve na začátku milénia. Jednalo se o publikaci Ewy Kondratowicz Szminka na sztandarze. Kobiety Solidarności 1980-1989. Rozmowy (Rtěnka na praporu. Ženy Solidarity 1980–1989. Rozhovory, 2001) a o práce americké autorky Shany Penn. Ta napsala například Podziemie kobiet (Ženy v ilegalitě, 2003) či knihu Sekret „Solidarności“. Kobiety, które pokonały komunizm w Polsce (Tajemství „Solidarity“. Ženy, které porazily komunismus v Polsku), jež v polštině vyšla v roce 2014. V minulém desetiletí toto téma ožilo zejména díky usilovné práci spisovatelky a režisérky Marty Dzido, mimo jiné v knize Kobiety Solidarności (Ženy Solidarity, 2016).
Na území celého Polska lze na zdech staveb, mostů či jiných objektů nalézt různé velkoplošné malby na zdi (takzvané mural art) zpodobňující rovněž významné ženy. Připomínkou hrdinek polské opozice je malba Kobiety Wolności (Ženy Svobody) nacházející se na pilířích stanice Pomořanské metropolitní železnice „Gdańsk Strzyża“. K odhalení díla zaujímajícího plochu 400 m2 došlo roku 2019. Mezi usměvavými tvářemi desítek žen je i ta patřící „básnířce Solidarity“ Jadwize Piątkowské, která na stávku v gdaňských loděnicích přijela s dcerou z Československa, kam odcestovala v sedmdesátých letech za prací. Její portrét za psacím stolem je doplněn známou básní Ewie – mojej 12-letniej córce (Evě – mé dvanáctileté dceři). Z textu čiší stesk po dítěti, ale zároveň i síla, kterou jí dodává myšlenka na dceru a na to, že bojuje také za její lepší budoucnost. Báseň tak představuje jakýsi symbol matek odloučených od svých dětí, které čekaly u prarodičů či známých na návrat rodičů. Piątkowska byla v době okupační stávky v gdaňských loděnicích po zavedení výjimečného stavu zbita a dvakrát po sobě uvězněna. Hrdinka básně, dnes již dospělá dcera Ewa, neskrývala při odhalení malby dojetí. Obraz usměvavé maminky jí totiž z minulosti v hlavě příliš neutkvěl, Jadwiga Piątkowska se z vězení vrátila jako fyzicky i psychicky zlomená žena. Zemřela v roce 1990 v pouhých 41 letech.
Vzhledem k faktu, že ženy tvořily v osmdesátých letech až 45 procent členské základny Solidarity, by soupis jmen daných hrdinek samozřejmě dalece přesáhl možnosti tohoto textu. Některé jsou známé, další dosud neobjevené a mnohé ani o odhalení nestojí, protože to, co vykonaly, vnímají jako cosi přirozeného, a nikoliv hrdinského. Ať už zahájily svoji odbojovou činnost v roce 1976 spoluprací s Výborem na obranu dělníků nebo se přidaly u gdaňských loděnic v srpnu 1980 či po vzniku Solidarity, byly to právě ony, kdo se stal nepostradatelným článkem při porážce režimu.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024