03. října, 2024 Michal Lebduška
Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski se vítá se svým tehdejším ukrajinským protějškem Dmytrem Kulebou. Foto: Wikimedia Commons/Konrad Laskowski/MSZ
Zásadním problémem Kulebovy výpovědi bylo to, že mluvil o vysídlení z „ukrajinských území“. Přinejmenším část polské veřejnosti to pochopila tak, že má na mysli území, která historicky patřila ukrajinskému státu. A objevovaly se i hlasy, že si tím Kyjev na ně dělá nároky. Kritika se snesla i na polského ministra zahraničí Radosława Sikorského, který se diskuse také účastnil a na slova svého protějšku nijak nezareagoval. Kuleba přitom mluvil pouze o územích, na nichž Ukrajinci historicky žili, a ze kterých byli po druhé světové válce násilně vysídleni. A taková v dnešním Polsku skutečně jsou.
Ačkoliv se po druhé světové válce polská východní hranice posunula na takzvanou Curzonovu linii, kterou navrhl v roce 1920 britský ministr zahraničí George Curzon na základě národnostního složení obyvatelstva, po obou stranách hranice mezi Polskem a Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou stále zůstávaly velké národnostní menšiny.
Zatímco Poláci na východě většinově obývali hlavně velká města v čele se Lvovem, Ukrajinci a jim příbuzní karpatští Rusíni (v Polsku známí jako Bojkové a Lemkové) na západě žili podél dnešní polsko-ukrajinské hranice a v horách na polsko-slovenském pomezí. V některých případech přitom obývali i místa vzdálená více než sto kilometrů od dnešní Ukrajiny.
V první fázi byl tento „problém“ řešen v rámci poválečné výměny obyvatelstva, kdy bylo v letech 1945–1946 z území dnešní Ukrajiny „repatriováno“ 800 tisíc Poláků na západ a 480 tisíc Ukrajinců z Polska na východ. Přinejmenším v první fázi se v případě Ukrajinců jednalo o relativně dobrovolný proces. I poté ale v Polsku zůstalo zhruba 140 tisíc Ukrajinců a Rusínů, kterých se dotkla právě Operace Visla. Tu bychom dnes mohli kvalifikovat jako etnickou čistku. Samostatně ji provedla tehdejší polská vláda.
Formálním cílem operace bylo zbavit Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), jež kromě západní Ukrajiny fungovala i v Polsku, jejího přirozeného zázemí. Bezprostřední záminkou se stalo zabití polského komunistického generála Karola Świerczewského příslušníky UPA v horské vesnici Jabłonki v Bieszczadech na jihovýchodě země, ke kterému došlo 28. března 1947. V reakci na to byla zahájena operace, v jejímž důsledku byli všichni zbylí Ukrajinci a Rusíni vysídleni na území, která Polsko získalo od Německa. Proto dodnes řada jejich potomků žije třeba v Dolním Slezsku u hranic s Českem nebo v oblasti Velkých mazurských jezer. Do svých domovů se jich vrátila jen hrstka a jen například Lemků, které Polsko oficiálně uznává za samostatnou etnickou menšinu, zbylo podle posledního sčítání lidu z původních zhruba 150 tisíc pouhých 10,5 tisíce. Jejich osud proto dnes často připomínají jen zbytky starých hřbitovů nebo křížů u cesty v liduprázdných horských údolích a v lepším případě zachovalé dřevěné kostelíky.
Přitom obzvlášť u obyvatel polsko-slovenského pohraničí platí, že neměli jasně dotvořenou identitu a zdaleka ne vždy se hlásili k Ukrajině. A to i přesto, že současní Ukrajinci je jednoznačně považují za součást vlastního národa a například na největší lemkovský festival Lemkovská vatra nedaleko města Gorlice vždy zástupci Ukrajiny přijíždějí. V tomto směru identitu Lemků skvěle charakterizuje pokus o vyhlášení vlastní rusínské republiky v prosinci 1918 ve vesnici Florynka, kde zazněl požadavek na připojení tohoto území k Československu. Naopak východněji položená Komančská republika (podle sídla ve vesnici Komańcza) se chtěla připojit k Západoukrajinské lidové republice.
Přímo na Ukrajině téma poválečného vysídlení Ukrajinců z Polska dlouhodobě nehrálo prakticky žádnou roli. Zatímco pro Poláky jsou masakry UPA z období druhé světové války obzvlášť na Volyni klíčovou součástí kolektivní paměti, která formuje jejich vztah k Ukrajincům, na Ukrajině se jedná o téměř neznámé téma. Až teprve s postupem času se mu začalo dostávat pozornosti, ale i přesto je to stále spíše politická záležitost, která ve společnosti výrazněji rezonuje pouze regionálně na západě země. I proto v polském prostředí vznikl mylný dojem, že rezignace ministra Kuleby souvisela s jeho výrokem o Operaci Visla, protože přišla jen pár dní poté.
Oba státy přitom měly poměrně slušně nakročeno k dobrým vztahům. Po dlouhých tahanicích se podařilo vyřešit spor kolem obnovy pro Poláky nesmírně symbolicky významného hřbitova obránců Lvova, na němž leží často i velmi mladí dobrovolníci, kteří v roce 1918 bránili město před Ukrajinci. Později zase například došlo v rámci polsko-ukrajinského smiřování za přítomnosti prezidentů obou zemí k odhalení pomníku ve vesnici Pawłokoma, kde Poláci ze Zemské armády (AK) v červnu 1945 povraždili místní Ukrajince. Tento proces umožnilo vítězství oranžové revoluce, která na konci roku 2004 vynesla do čela Ukrajiny prezidenta Viktora Juščenka (2005–2010), jehož podporovali i Poláci.
Více se ale téma začalo dostávat do ukrajinského veřejného prostoru až po revoluci důstojnosti v roce 2014, a to do značné míry zásluhou Ukrajinského institutu národní paměti, do jehož čela byl jmenován kontroverzní historik a dnes politik Volodymyr Vjatrovyč. Toto období se navíc sešlo s volebním vítězstvím polské strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, která na historických tématech dlouhodobě staví. Legendární je například prezidentská volební kampaň z roku 2005, ve které Jarosławův bratr Lech Kaczyński porazil Donalda Tuska díky tomu, že se podařilo do veřejného prostoru dostat informaci o tom, že Tuskův děda sloužil (jakožto etnický Kašub nuceně) ve Wehrmachtu.
Neústupnost Ukrajinského institutu národní paměti na jedné straně a Práva a spravedlnosti na druhé vedla k nejzávažnější krizi v polsko-ukrajinských vztazích po roce 1991. Nejdříve došlo k sérii vandalských útoků evidentně inspirovaných z Ruska na vzájemné pomníky po obou stranách hranice, které Poláci často odmítali obnovit, nebo je nahrazovali jinými nápisy. To na ukrajinské straně vedlo k zastavení exhumací obětí volyňských masakrů, což v Polsku vyvolalo velké pobouření.
Na těchto pozicích se obě strany fakticky zabarikádovaly a stále se nedaří tato témata uspokojivě vyřešit. Po zahájení ruské invaze v únoru 2022 přitom byla v Polsku do značné míry zapomenuta, a i později se objevovaly pokusy o urovnání sporů. Jedním z nich bylo i setkání prezidentů obou zemí v hlavním městě Volyňské oblasti Lucku, ke kterému došlo v roce 2023 na 80. výročí volyňských masakrů.
Tyto spory samozřejmě prozatím nic nemění na současné polské podpoře Ukrajiny a jednoznačném chápání toho, že existence silné a nezávislé Ukrajiny je v životním zájmu Polska. Jenže dokud se nenajde uspokojivé řešení, budou historické otázky neustále otravovat vzájemné polsko-ukrajinské vztahy. A jestliže na státní úrovni podpora Ukrajiny trvá, na té mezilidské může postupně docházet k jejímu opětovnému nahlodávání. I proto tyto otázky dlouhodobě zneužívá Rusko, pro které jsou vítaným prostředkem, jehož pomocí může Poláky a Ukrajince znepřátelit. To vše se přitom děje kvůli tvrdohlavé neústupnosti na obou stranách polsko-ukrajinské hranice a problému, který má vlastně docela snadné řešení, na němž by bylo možné se velmi rychle dohodnout.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025