30. září, 2025 Michal Vašečka
Bez úsměvu. Slovenský premiér Robert Fico (vlevo) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj při zářijovém setkání v Užhorodu. Foto. Facebook/zelenskyy.official
Pamětníci postojů Slováků k Ukrajině by mohli být zpětně překvapeni. Vztah k ní byl před válkou nesrovnatelný s přístupem k ostatním sousedům Slovenska. Stručně řečeno, Ukrajina ve veřejném mínění příliš neexistovala. Na rozdíl od situace v Polsku, Maďarsku a Rumunsku, jež jsou také členy Evropské unie a rovněž s Ukrajinou sousedí, Ukrajinci na Slovensku nevyvolávali velké emoce. Většina populace toho o nich moc nevěděla a ani se o ně příliš nezajímala. K moři se na Ukrajinu nejezdilo, její produkty se nekonzumovaly, snad kromě pašovaných cigaret. Ukrajinci se vydávali do Česka za prací výrazně častěji než na Slovensko. Působení ukrajinské mafie z devadesátých let se stalo pod Tatrami minulostí. V hokeji Ukrajinci moc úspěšní nebyli. Z pohledu Slováků tak nebylo celkově o co stát.
Až dnes je zřejmé, a explicitně už o tom mluví i odpůrci Ukrajiny, že za současnými postoji mnohých Slováků stojí přebírání kremelských narativů. Vztah k Rusku je, a vždy byl, na Slovensku podstatně silnější než vztah k Ukrajině. A tak jedna část politické a společenské elity začala přebírat ruský pohled na Ukrajinu jako na umělý stát. Jako na nehistorickou entitu, která by vlastně ani neměla existovat, neboť je jen výsledkem dlouhodobého působení Západu na tamní populaci. A která byla, je a měla by být ruská. Slováci většinou o období takzvané Smuty, o jednáních v Běloveském pralese v roce 1991, o Ivanu Frankovi, Stepanu Banderovi či Tarasu Ševčenkovi mnoho nevědí, ale o to rychleji si osvojili teze ruské propagandy.
Jde o kognitivní selhání, což lze dokumentovat právě tím, že si postoj k Ukrajině jako k „umělému státu“ osvojili právě mnozí Slováci. Tvrzení o nehistorické zemi se často, a ne zcela neopodstatněně, objevuje právě v souvislosti se Slovenskem. Takže proč podobný argument používají vůči Ukrajině i někteří jeho občané, umí vysvětlit zřejmě jen oni. Kognitivní havárie se vysvětluje obtížně.
Bezprostředně po začátku války však reakce Slováků mohla ty, kteří znají vnitřní svět obyvatel země, překvapit. Tehdejší vláda Eduarda Hegera sice nezareagovala okamžitě, ale o to více se začaly organizovat všechny části občanské společnosti. Bezprostřední pomoc uprchlíkům na hranicích s Ukrajinou i humanitární pomoc doručovaná do všech částí Ukrajiny byly viditelné a v jistých ohledech překonávaly podobné aktivity struktur občanské společnosti z jiných zemí střední a východní Evropy.
Následně zareagovala i Hegerova vláda. I když je to dnes do značné míry zapomenuto, spolu s Estonskem a Polskem bylo Slovensko mezi prvními státy, které začaly na Ukrajinu doručovat pomoc ve formě zbraní. A to i těch, o kterých se tehdy v západní Evropě moc neuvažovalo. Jednalo se o letadla, systémy protiletecké obrany a množství dělostřeleckých nábojů. Abychom však byli upřímní – šlo vlastně o staré zásoby z období před rokem 1989.
Zde však zároveň začíná problém, který doprovází Slovensko do dnešních dnů. Jakkoliv dělaly tehdejší vláda i občanský sektor ve prospěch napadané země vše, co mohly, do značné míry se tím stavěly proti většinovému veřejnému mínění. Dnes, kdy se do jisté míry změnil i postoj Poláků, Čechů a mnoha dalších Evropanů, to může znít jako samozřejmost. Slováci ale nebyli od počátku na tak výrazně proukrajinská a zároveň protiruská stanoviska připraveni ani je nevítali. Politici jako Robert Fico se toho rozhodli využít. Už tehdy, na jaře 2022, začíná pád Slovenska do autoritářství, koketování s Ruskem a přeměna na páriu Evropy.
Již první Eurobarometr mapující postoje obyvatel Evropské unie k Ukrajině (Flash Eurobarometr č. 506 z dubna 2022) poukázal na chybějící slovenský entuziasmus ve vztahu k Ukrajincům napadeným Ruskem. V otázce, zda k nim respondenti cítí sympatie, se Slovensko ocitlo na chvostě zemí EU spolu s Bulharskem a Maďarskem. Menší podíl odpovědí „rozhodně souhlasím“ zaznamenalo už jen Maďarsko. Bylo jen otázkou času, kdy se výsledek z dubna 2022 projeví v politice, a to i za pomoci masivní proruské propagandy na slovenských sociálních sítích.
Postoje k Ukrajincům na Slovensku nejsou výjimečné – vztahy k jiným národům s výjimkou Čechů nejsou významně pozitivnější a solidarita dlouhodobě chybí. Ani těžká situace Ukrajinců proto nevedla k jejich většinové akceptaci. Podle průzkumu Bratislava Policy Institute z února 2023 sice více než polovina Slováků souhlasila s přijímáním ukrajinských uprchlíků, v dalších otázkách však převládal odpor. Většina nebyla ochotná obětovat část svého životního komfortu, neviděla v jejich přítomnosti žádný dlouhodobý přínos a obávala se oslabení ekonomiky i kvality veřejných služeb.
Nikoho tak nemohlo překvapit, že postoje k Ukrajincům a k ruské agresi se na Slovensku staly jedním z klíčových témat voleb – parlamentních v září 2023 i prezidentských v březnu a dubnu 2024. Analýzy se navíc shodují v tom, že téma války na Ukrajině tato hlasování i rozhodlo. U parlamentních voleb, po nichž se v čele koaliční vlády vrátil k moci Robert Fico, hrálo roli též vypořádání se s pandemií nemoci covid-19. Ale ty prezidentské, v nichž zvítězil vládní kandidát Robert Pellegrini, se točily prakticky výlučně kolem míru, mírotvorců a takzvaných válečných štváčů. Pellegrini přitom sliboval, že nezatáhne Slovensko do války. Na rozdíl do Andreje Babiše, jenž o rok dříve v českých prezidentských volbách vsadil na podobnou rétoriku, uspěl.
Otázka války rezonuje ve většině zemí střední a východní Evropy, ale na Slovensku je veřejné mínění dlouhodobě a silně utvářeno přáteli Vladimíra Putina a nepřáteli Volodymyra Zelenského. Politici se zároveň neustále přizpůsobují většinovému vkusu. Na to poukazuje i výzkum Globsecu z roku 2023. Porovnáme-li si země střední a východní Evropy, nikde není Ukrajina vnímána jako viník za válku v takové míře jako na Slovensku. Myslí si to 17 procent populace. Nikde není zároveň v takové míře vnímán Západ jako viník války. Tvrdí to až 34 procent Slováků, přičemž variantu, že za válku může Rusko jako agresor, si na Slovensku zvolilo pouze 40 procent respondentů.
Pro srovnání: V Polsku označuje Rusko za viníka války na Ukrajině 85 procent dotázaných, zatímco Západ vnímají jako viníka jen čtyři procenta a samotnou Ukrajinu tři procenta. Česko se umísťuje někde mezi – Rusko vnímá jako viníka války 71 procent respondentů, Západ patnáct procent a Ukrajinu osm procent.
Otázkou tak zůstává, zda je Slovensko ve svém postoji k Ukrajině skutečně výjimečné. Ukazuje se, že navzdory uvedeným datům nikoliv. Všechny negativní trendy, které jsou přítomny na Slovensku, známe i z jiných zemí. Je však patrné, že tyto trendy jsou na Slovensku masivnější a bohužel i destruktivnější. Dalším problémem země pod Tatrami je to, že si v mnoha ohledech svou diagnózu nepřipouští. Důvodů této situace najdeme několik.
Prvním specifikem Slovenska je prožívání panslavismu v jeho banální i útočné formě. Ruská federace již léta provádí nepřátelské hybridní operace proti západním liberálním demokraciím. Avšak pouze v některých zemích střední a východní Evropy je schopna úspěšně využít panslavismus k podrývání liberální demokracie. Na Slovensku se panslavismus projevuje především v podobě romantického slavjanofilství a slouží k vyloučení a diskvalifikaci elit podporujících liberální pluralismus. Neprojevování loajality ke slovanskému původu nebo zpochybňování prapůvodních vazeb mezi všemi Slovany vede až k sebediskvalifikaci ve veřejné sféře.
Druhou dimenzí je silný autoritarismus obyvatel Slovenska. Všechny výzkumy analyzující míru autoritářství v populaci poukazují na to, že se Slovensko více podobá zemím východní Evropy než svým středoevropským sousedům z Visegrádské skupiny. U nich je mimochodem v porovnání s některými státy západní Evropy tato míra také poměrně vysoká.
Třetím faktorem je významná antizápadnost slovenské populace, která je typická pro mírnou většinu společnosti a významně se od roku 1989 nemění. Několik výzkumů v této souvislosti poukazuje na souvislost s odmítáním menšin i antisemitismem. Podobně jako v případě autoritářství se míra antizápadnosti příliš nemění. Dnes už legendární analýzy Vladimíra Krivého z 90. let odhalily podobnou míru antizápadnosti, jakou měří výzkumníci i v současnosti.
Na čtvrtém místě by mnozí zřejmě očekávali výsledky čtyřicetiletého působení propagandy o věčné spolupráci se Sovětským svazem. Ale ta byla podobná v celém východním bloku, přesto jiné postkomunistické země ruským narativům tolik nepodléhají. Je proto zřejmé, že je důležité, jak se na časy před rokem 1989 v dané zemi vzpomíná. A v tomto má Slovensko za posledních 35 let značné resty. Současné kolektivní zapomínání na předchozí období, či dokonce amnézie části populace, je důsledkem toho, že období nesvobody po roce 1948 se ve filmech, literatuře i odborných knihách připomíná jen málo nebo vůbec. Rozdíl oproti například Česku a Polsku je až tak výrazný, že lze mluvit o dvou odlišných typech zemí, jež si prošly odlišnou transformací.
Poslední dimenzí je to, co zvenčí většinou nebývá viděno – slovenský utilitarismus. Snaha o přežití a přimykání se k velkým a silným se na Slovensku opakuje s železnou pravidelností. Slováci jako malý národ vnímají přežití jako nejvyšší hodnotu a vše mu podřizují. Tento národní kulturní kód se projevoval v posledních čtyřiceti letech podobně jako v roce 1939 či po roce 1948.
Současné Slovensko tak hraje jen na sebe a na silné se snaží být milé. Vláda pod vedením Roberta Fica sice neblokuje potenciální členství Ukrajiny v EU, ale to zásadně nepřipomínkuje ani Rusko. Přesně v duchu ruské propagandy se Slovensko spíše podílí na zpochybňování konsensu v rámci EU ohledně války na Ukrajině a spolu s Maďarskem se podílí na podrývání autority ukrajinského vedení. Premiér Slovenska si z domnělé prozíravosti ohledně budoucnosti vytváří aureolu vizionáře, který už dnes ví, že Ukrajina prohrála a Rusko vyhrálo. Vše je podle něj složitější a národní zájmy Slovenska se opírají o dobré vztahy s Ruskem.
Je však Robert Fico rusofilem, jak bývá vnímán? Ne úplně. Je to autokratický politik, jehož osobnost se v mládí formovala na přátelství a obdivu k Sovětskému svazu. Je přirozeně antizápadní, etatistický, z ekonomického hlediska korporativistický a staví se dlouhodobě proti otevřené společnosti. V mnohém je však i typickým představitelem jedné významné části slovenské elity. Jak Jozef Tiso, tak Gustáv Husák byli spíše oportunisty než milovníky Němců či Rusů. Důležité bylo v duchu kulturního kódu zajistit, aby národ přežil. A proto – vysvětlení je vlastně jednoduché. Ti, co nepřejí Ukrajině, ji prostě jen nevidí, protože při jejich pohledu na svět není důležitá. Mýlí se prakticky ve všem, ale to jim nevadí. Svá vysvětlení mají a jsou na sebe viditelně hrdí. Jako by chtěli říct: „Pokud by Ukrajina padla a přišli by Rusové, je třeba jim rychle nalít. Nás možná znásilní, ale na rozdíl od jiných nezabijí.“
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025