10. února, 2014 Luboš Rokos
Jako součást oslav k 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje vznikl seriál a film stejného jména. Seriál chce příběh věrozvěstů podat současně uměleckou a pravdivou formou ve stylu tzv. dokudramatu. Dokumentární složka má zastoupení silné, některé pasáže, hlavně Konstantinovy diskuse, jsou opsané z legend. Potíže jsem začal mít tam, kde čistě dokumentární styl ustupuje ve prospěch scénáristovy invence. A s uměleckou složkou mám největší problém.
Seriálový kýč
Existuje několik definic rozdílu mezi uměním a kýčem. Držím se definice, že umění vzbuzuje dojmy a otázky, nechává na příjemci, ať si vše zpracuje, a ideálně probere s dalšími lidmi, jak to vnímají oni. Kýč tohle nenabízí, ten dává od začátku vědět, co si má příjemce (resp. pasivní konzument) o díle myslet. Místo přemýšlení dostane hotový postoj a jako odměnu za „příjem“ nějaký libý pocit, že to „bylo hezký“.
Seriál o Cyrilovi a Metodějovi vyznívá podobně. Od začátku je jasné, že Cyril a Metoděj jsou sluníčkoví lidé, Rastislav moudrý panovník, Svatopluk násilník a franští kněží podlí protivníci. Věrozvěsti se usmívají a mírně promlouvají, Svatopluk při svých promluvách cení zkažené zuby, popřípadě drží oponenta pod krkem. Nebo v jiné části, když se Rastislav modlí v kostele, přichází za ním franský kněz (filmová hudba zvážní a ztemní), který se křižuje, a jak jde ruka od ramene k rameni, ozývá se zvuk připomínající tasení meče. Divák si musí vsugerovat, že teď se plíží Zlo. Jinde si moravský velmož odplivuje se slovy, že jen co slyší jména bavorských kněží Wichinga a Eibena, dělá se mu zle. Divák prostě nemá na vybranou, franští kněží jsou odporní svým chováním i svými jmény… Potud to může být kýč, jednostranné zpracování látky, které většina českých recenzí, které jsem četl, z důvodu přehnané jednostrannosti odmítla.
Prameny mluví jinak
Seriál se ale netváří jako fikce, byť historická, on se prezentuje jako dokudrama, které „jede“ podle informací pramenů a podává přesný „pravdivý příběh o zrodu naší kultury“ (z plakátu na celovečerní film). A co je horší, seriál na několika místech pramenům přímo odporuje.
Seriál dává do kontrastu, jak pojímají křesťanství věrozvěsti a franští kněží. Cyril a Metoděj ukazují příznivou tvář víry, nikoho nelámou násilím, nýbrž jen moudrostí a láskou. Frankové používají oproti tomu výhrůžky a opakují latinské fráze, kterým nikdo nerozumí; žádná moudrost od nich neprobleskne. Místo vývozu evangelia lásky k pohanům franští kněží žehnají mečům, díky kterým jde Svatopluk dobývat nová území, která křtí násilím.
Jedna scéna za všechny, kde Rastislav rozmlouvá s bavorskými kněžími o ničení pohanských oltářů. „Žili takhle odnepaměti. To jim to mám najednou zakázat? Podle mě se to násilím nevyřeší. Jen se tím všechno zhorší,“ obhajuje Rastislav, proč nechce zasáhnout. Francký kněz mu odpoví: „My máme jinou zkušenost. Na tyhle lidi je třeba být důsledný.“ V následující scéně jdou Moravané pod dohledem franských kněží topit bůžky do vody. Rastislav se u toho ošívá, ale pádná ruka franského kněze na jeho rameni ho uzemňuje. Konstantin slovanské pohanské zvyky naopak komentuje: „Je to jejich obyčej, a my bychom jim nic neměli vnucovat násilím.“
Tolik přívětivá tvář věrozvěstů ze seriálu. Jenže dikce pramenů je naprosto opačná. Legenda Život sv. Konstantina Cyrila v kapitole 15 kritizuje, že franští kněží „nebránili též konat oběti podle dřívějšího obyčeje ani uzavírat nesčíslné sňatky.“ Metodějův Zakon sjudnyj ljudem (Soudní zákon lidu), praví hned v prvním bodu: „Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tom statku. Ti, kdo konají oběti přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým.“
Metoděj se v úvodu zákoníku odvolává na slova Konstantina, srozuměni s trestem ztráty svobody i majetku za dodržování pohanských zvyků byli tedy oba dva. Prosazování křesťanství silou bylo v arzenálu skutečných bratří Konstantina a Metoděje, zatímco franským kněžím cyrilská legenda vytýká, že pohanské zvyky potírají málo. Seriál toto obrací, a to už není kýč, to je prostě manipulace.
Vlídná moudrost vs. oheň a meč
Seriál místo o historii vypráví tak trochu o současných hodnotách, a to je na něm paradoxně hodno studia. Podobně jako padělané Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský nejsou pramenem pro studium devátého století, kam by je padělatelé chtěli umístit, ale k hodnotám české vlastenecké společnosti 19. století. Můžeme tedy zauvažovat, proč se seriál i film o Cyrilovi a Metodějovi tak zuřivě brání přijmout nepohodlné zmínky o christianizační praxi věrozvěstů.
Evropská společnost se od doby osvícenství dívá ve své většině na náboženství skepticky. Nastupující ateismus učinil společensky bezpředmětným hlavní účel a smysl církve – zajištění lidské spásy.
Osvícenství se soustřeďuje na život a radost z něj, nikoli na smrt. Glorifikované mučednictví světců a šíření křesťanství ohněm a mečem netáhne.
„Katolická církev pod tlakem osvícenců přistoupila nakonec na jejich hru a proti výtce ´neužitečnosti´ se začala bránit poukazováním na svou společenskou prospěšnost, na ´dobro´, které spravuje, a ne na to, o co v křesťanství opravdu jde, na spasení,“ píše historik Dušan Třeštík. Spravovaným „dobrem“ můžeme chápat pomoc potřebným lidem nebo správu dobročinných institucí, které mnohde suplují státní sociální systém. Pokud část církve přeci jen prohlásí jako hlavní smysl své existence spásu namísto skromného a obětavého života, nesetká se s pochopením. Naposledy to ukázala reakce na chování polských biskupů, kteří kritizovali návrhy papeže Františka k návratu k větší chudobě právě s tím, že hlavním smyslem církve je zprostředkování spásy. Moc sympatií tím nezískali.
Česká společnost od církevních autorit očekává moudrost zahalenou do vlídných slov Tomáše Halíka, ne diktovanou z nadřazené pozice vlastníků Pravdy. A tomuto obrázku se v seriálu museli podřídit i Konstantin s Metodějem. Jejich ústy mluví moudrost a mírnost, nikoli silové prosazování nového náboženství, které potvrzují prameny, některé psané přímo vlastní rukou věrozvěstů.
Barevný svět
Seriál chtěl zřejmě podat morální poselství v ukázkách ideálních křesťanských autorit. Liší se tím od seriálů stanice HBO (Vikingové, Řím, Borgiové), které se vyznačují drsným pojetím dějin, kde vévodí jako hlavní motivace hlavních hrdinů moc, válka nebo ženy. Nemluvě o fantasy seriálu Hra o trůny. Nějaké morální ponaučení aby v nich divák hledal s lupou v ruce. Cyrilometodějský cyklus oproti tomu staví obrazy, ideály světců jako vzor. Přesto – učit lidi vnímat svět černobíle, bez odstínů, může být pro praktický život nevýhodné. Nepomáhá to k lepší orientaci ve skutečném, nejednoznačném světě, ani k toleranci a schopnosti poznat kladné stránky protivníka nebo schopnosti odpouštět. Černobílý svět umí glorifikovat a zavrhovat. Barevný a skutečný svět se mezi oběma póly prolíná. Například v tom, jak se v jednom seriálu nechá morální ideál vystavět na nepravdě.
Luboš Rokos
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025