22. září, 2015 Jan Holovský
Židovský hřbitov, jedna z mála památek na původní obyvatele Josefova. Zdroj: Wikimedia Commons/Michal Kmínek
Zpátky do reality. Prastará zástavba je téměř pryč, zbylo z ní šest synagog, židovská radnice a židovský hřbitov. Místo křivolakých uliček je tu Pařížská třída, rovná jako pravítko, a víceméně pravidelné, odosobněné domovní bloky v eklektické zástavbě z přelomu 19. a 20. století. Viníkem skutečnosti, že dnešní Josefov je libovolně zaměnitelný s Novým městem nebo Vinohrady, je pověstná pražská asanace. Ta i po více než století budí vášně mezi laickou i odbornou veřejností. Svým dopadem je srovnatelná snad jen se zbouráním cenného historického města Most v letech 1965 až 1987. To jsou těžké rány, které se asi nikdy úplně nezacelí. Povězme si tedy o pražské asanaci něco víc.
Pražská asanace (z francouzského assainir – ozdravit) znamenala komplexní přestavbu velké části pražského Starého města, která zasáhla především židovské ghetto Josefov a také okolní staroměstskou zástavbu. Josefov byl přelidněnou čtvrtí se špatnou pověstí, ačkoliv samotné ghetto bylo administrativně zrušeno už v půlce 19. století a bohatší židovské rodiny se bez problémů stěhovaly do dalších částí Prahy. Plány na asanaci se začaly realizovat od roku 1882, roku 1893 byl pak schválen konečný plán asanace s vyvlastňovacími zákony. S demolicemi se začalo v roce 1895 a probíhaly až do první světové války (částečně ale pokračovaly i za první republiky). Asanaci podlehlo asi 600 domů. Tím zmizela většina míst paměti na legendami opředenou židovskou čtvrť, kterou si lidé asi nejvíc spojují s Rabim Löwem a pověstí o Golemovi. Minulostí se částečně stala i proslulá uzavřená čtvrť na Františku, která zřejmě inspirovala Jaroslava Foglara k příběhům o Stínadlech. Původní asanace byla plánována na mnohem větším území centrální Prahy, ale nakonec proběhla na menším prostoru. V historickém povědomí je většinou spjata s bezohlednými podnikateli, kteří při honbě za lukrativními pozemky vydrancovali naše rodinné stříbro. Proklamované důvody k asanaci – zlepšení městské hygieny, zvýšení bezpečnosti a lesku centra města – byly považovány za alibismus. Tyto názory měly živnou půdu především po únoru 1948, kdy vyhovovaly vládnoucím kruhům, ale pravda je přeci jen trochu někde jinde.
Nejdříve je nutné zmínit, že asanace byla vcelku standardním procesem, kterým v druhé polovině 19. století prošla řada evropských metropolí. Nejproslulejší je Haussmanova přestavba Paříže, která udělala z přelidněného města středověkých uliček moderní centrum s širokými bulváry a parky. Ve střední Evropě udávala tón přestavba centra Berlína na masivní bloky moderní obytné zástavby a hlavně přeměna Vídně, symbolizovaná proslulou okružní třídou Ringstrasse. Předindustriální historická zástavba řady bohatých měst hromadně mizela pod náporem velkých investic. Ideální typ moderního západního velkoměsta konce 19. století představovaly široké a rovné třídy s mnohapatrovou zástavbou, technická infrastruktura s kanalizací, vodovodem, dlážděnými chodníky a energetickými rozvody. Češi tou dobou právě dokončili proces formování národa a stali se společností prakticky rovnocennou s vyspělými evropskými národy. Právě tou dobou také začalo intenzivnější rozhlížení po okolním světě a touha po „světovosti“.
Není tedy divu, že Češi chtěli mít světovou a moderní i Prahu. To, že k Staroměstskému náměstí coby jednomu z uzlových bodů české historie ze severu přiléhaly nemoderní křivolaké uličky zanedbaného židovského ghetta, navíc pověstného špatnou bezpečnostní a zdravotní situací, považovali za ostudu města. Tato část centra také nebyla, podle jejich názoru, dostatečně reprezentativní na hlavní město Českého království. Radní též nelibě nesli, že honosné moderní stavby nerostou v centru, ale na pražských předměstích. Později tak proklínaní podnikatelé se do nejistého a nákladného podniku nejdřív vůbec nehrnuli a přesvědčil je až velký zájem při prvním skupování nově postavených domů u Staroměstského náměstí. Co se týče přímých zahraničních vzorů, při přestavbě centra se uplatnily především ty z Paříže a Berlína. Z Paříže přišla idea dlouhých a širokých bulvárů, která se promítla do Pařížské ulice, dnes výkladní skříně Prahy. Tento bulvár měl být původně pouze částí mohutné osy nové Prahy a v plánu bylo probourání jižní části Starého města až k Václavskému náměstí. Z Pařížské ulice měla osa pokračovat přes Čechův most až na Letnou, kam bylo v plánu prokopat tunel. Neúspěch tohoto velkolepého plánu dodnes připomíná vysoký sklon Čechova mostu a fakt, že na letenské straně vede do slepého místa. Inspirace z Berlína se pak podepsala na koncepci domovních bloků. Zato obdoba vídeňské Ringstrasse, velké okružní třídy na místě zbouraných hradeb, v Praze kvůli omezeným finančním zdrojům nikdy nevznikla.
Asanace budila po celou dobu trvání velký odpor části veřejnosti, přičemž nejproslulejším odpůrcem byl spolutvůrce Maryši, spisovatel Vilém Mrštík. Nad množstvím článků a polemik k tématu dodnes vyčnívá Mrštíkův text Bestia triumphans z roku 1897, ve kterém vybroušeným jazykem pranýřuje bezohlednost propagátorů asanace. Méně známý je ale fakt, že Mrštík ani tak nekritizoval bourání ghetta, jehož demolici tehdy díky opravdu špatné pověsti a stavu budov velká část obyvatel chápala, ale především bourání okolní staroměstské zástavby. Je též nutné připomenout, že řada památek Starého města byla tou dobou nahrazena novými domy i mimo asanační obvody, čistě z rozhodnutí majitelů. Památkový zákon tehdy ještě neexistoval. Přesto nátlak veřejnosti donutil radní zřídit roku 1896 Uměleckou komisi, která dokumentovala demolované objekty a měla pomoci zachránit některé cenné části. Město se však jejími doporučeními neřídilo, a tak se o dva roky později sama rozpustila. Vzedmutí občanského odporu proti přemazávání živoucí historie bylo završeno roku 1900, kdy vznikl Klub Za starou Prahu. Dokončení asanace se však už zabránit nepodařilo. Ghetto bylo alespoň systematicky fotografováno a zachyceno též na mnoha obrazech Jana Minaříka a Václava Jansy. Podobný osud tehdy potkal i pražské Podskalí, legendární vorařskou čtvrť pod Vyšehradem, která byla zase zrušena kvůli stavbě nábřežní zdi proti záplavám (v roce 1890 Prahu zasáhla ničivá povodeň).
Jak zhodnotit pražskou asanaci s odstupem sta let? V první řadě se ukázala nutnost větší ochrany historických památek, pokud po nás mají nějaké zůstat. Jejich ochrana však byla svěřena státním institucím a první památkový zákon je až socialistickým dílem z 50. let 20. století. Dále se dnes jako nepřesný ukazuje názor, že staré ghetto nahradila zástavba pochybné kvality. Tehdejší architekti dobře věděli, že se na ně upírá nekompromisní pohled veřejnosti a jejich stavby tak patří k tehdejší architektonické špičce, byť se bohatě zdobeným domům často přezdívalo „šlehačkové dorty“. Byly též zachovány nejvýznamnější veřejné budovy ghetta. Architekti se také snažili zmenšit prostor pro kritiku při plánování uliční sítě nových domovních bloků, které do velké míry navazovaly na dosavadní hlavní komunikace a ani bloky domů nebyly tak masivní, jako v jejich berlínském vzoru. Hlavní problém tak spočívá v přímé a široké Pařížské ulici, která do svého okolí naprosto nezapadá. Nedokonalost provedení nového Josefova pak stvrzuje nepříliš zvládnutá oblast kolem dnešního hotelu InterContinental.
Ať se však na současnou zástavbu Josefova koukáme z jakéhokoli hlediska, stále vidíme ztrátu obrovského množství památek, historické kontinuity, turistického potenciálu i drsný zásah do místní pospolitosti. Po demolici klesl počet obyvatel na jednu třetinu, úplně se změnil charakter čtvrtě a její genius loci. Jakkoli se dá asanace v dobovém kontextu pochopit a finančně byla úspěšná, kulturní ztráty jsou nevyčíslitelné. Je proto historickým paradoxem, že místo po tisíc let formované památky na jednu svébytnou pražskou čtvrť a zdejší židovské obyvatelstvo je dnes Josefov především památníkem éry, kdy Češi po všech stránkách dospěli a chtěli si vybourat vstupenku mezi evropskou elitu. Polovičatost tohoto úsilí, jeho dnešní neobhajitelnost a emoce, které nevyčpěly ani v 21. století, samy odpovídají na otázku po úspěšnosti tohoto podniku. Z asanačního příběhu tak plyne jedno zásadní poučení: před adaptováním nových světových trendů je nutné důkladně kriticky myslet.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025