09. prosince, 2015 Jan Škvrňák
Náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Zdroj: Wikimedia Commons/Jiří Sedláček
Bouřlivý život plný válek učinil z Přemysla Otakara kontroverzní postavu již za jeho života. Tragické smrti na Moravském Poli v srpnu 1278 pak vděčí za to, že se stal poutavým námětem pro beletrii i drama. Český král pronikl již na stránky Dantovy Božské komedie, kde spolu se svým úhlavním nepřítelem Rudolfem Habsburským obývají Očistec.
Soudobá kronika zná jeho označení jako krále železného a zlatého, obdivovaného pro své bohatství a obávaného pro sílu svých zbraní. V německém povědomí je Otakar (jeho jméno pro cizinu) chápán jako pyšný panovník, který využil rozvratu Říše k vlastní expanzi do rakouských zemí. Jeho pýchu pak potrestal chudý a skromný Rudolf Habsburský. V Čechách bylo Přemyslovo hodnocení rozpolcené již ve středověku. Podle Dalimila to byl špatný panovník, který příliš důvěřoval Němcům, což mělo způsobit jeho pád. Podobně jej viděl i František Palacký. Protestantský kronikář Pavel Stránský v něm naopak viděl největšího českého krále. Dnešní pohled je kompromisní: Přemysl není vnímán jako mocichtivý tyran, historici ale otevřeně připomínají potíže způsobené jeho neuváženou politikou. Jedna věc je ale nepochybná. Praha se za Přemyslovy vlády poprvé v českých dějinách stala jedním z politických a kulturních center Evropy.
Podívejme se na různé aspekty Přemyslovy vlády. Po svém nástupu na trůn se zapletl do válek s uherským králem, které doprovázely celou jeho vládu. V mnohém navazoval na politiku svého otce Václava I., který se snažil získat rakouské a štýrské vévodství, spojené s rodem Babenberků. Zisk těchto zemí v roce 1252 pojistila nejen volba tamní šlechty, ale i Přemyslův sňatek s o třicet let starší Markétou Babenberskou.
Český král musel získané babenberské dědictví tvrdě hájit. Konfrontaci v letech 1253-1254 Přemysl ustál díky úspěšné obraně a diplomacií. Další kolo střetů s králem Bélou IV. na přelomu 50. a 60. let patří k největším vojenským triumfům Přemysla Otakara. V bitvě u Kressenbrunu (1260), jedné z největších bitev ve 13. století, český král rozhodně zvítězil a zajistil si vládu v Rakousích a Štýrsku. Vojensky úspěšný byl Přemysl také na počátku 70. let proti Bélovu synovi Štěpánovi V., kdy nakrátko obsadil západní Slovensko a Ráb. Díky tomu ale nedokázal zabránit volbě Rudolfa Habsburského římským králem, což se mu za několik let mělo stát osudným.
Součástí uherských válek byly i boje s bavorským vévodou Jindřichem, který měl za manželku uherskou princeznu Alžbětu. Výprava proti Bavorům v roce 1257 skončila fiaskem. Pod částí českého vojska se při ústupu propadl most, část byla obklíčena, a až po několikadenním obléhání se Češi vykoupili a s ostudou se vrátili domů.
Až do 70. let se Přemyslovi politicky většinou dařilo. Kromě Rakous a Štýrska získal Chebsko (1266), Korutany a Kraňsko (1270), a rozšířil svoji moc až k břehům Jaderského moře. Vůči rozdrobenému Polsku se stavěl do pozice hodného strýčka nebo protektora (na rozdíl od svého syna Václava II., který v 90. letech Polsko obsadil), protěžoval Piastovce a značné zásluhy měl při svatořečení krakovského biskupa Stanislava.
Po celou dobu vlády se Přemysl snažil mít dobré vztahy s papeži. Podnikl dvě křížové výpravy do pohanského Pruska a Litvy. Při první zaznamenal úspěchy a založil město Královec (dnes Kaliningrad). Za druhou výpravou, která pro špatné počasí ničeho nedosáhla, stála snaha učinit z Olomouce misijní arcibiskupství.
Nerozřešitelnou otázkou zůstává, zda Přemysl usiloval o titul římského krále, potažmo císaře po konci dynastie Štaufů. České kroniky zmiňují, že v roce 1255 tuto nabídku od určitých kruhů v Říši dostal a zřejmě o ní vážně uvažoval. Čekal však na stanovisko papeže, který podpořil Viléma Holandského. Po jeho brzké smrti došlo k dvojí volbě – Alfonse Kastilského a Richarda Cornwallského. Alfons se do Říše nikdy nepodíval a Richard zavítal pouze krátce do Porýní. Přemyslovi jako nejbohatšímu a nejmocnějšímu říšskému knížeti tato situace vyhovovala, neboť měl volné ruce k vlastní expanzi.
Silného vládce získala Říše až v roce 1273 v osobě krále Rudolfa Habsburského, který přišel s programem navrácení zcizených říšských majetků. Tato politika zcela jasně mířila proti českému králi a zároveň mířila do černého, protože právní ukotvení Přemyslovy vlády stálo mnohdy na křehkých základech. V Čechách a na Moravě byla jeho pozice panovníka nezpochybnitelná. Jinak tomu bylo v Rakousích a ve Štýrsku. Chebsko Přemysl anektoval, a aby svůj nárok ochránil, argumentoval, že jde o věno po matce. Potíž byla v tom, že si na to „vzpomněl“ až 18 let po její smrti. Korutany Přemysl zdědil na základě závěti posledního vévody Oldřicha, svého bratrance. Ochráncem severoitalských měst ho jmenovala místní šlechta a měšťané. Přemysl navíc měl všechna „nečeská“ území přijmout osobně jako léno od římského krále, což neustále odkládal. Rostoucí mezinárodní problémy se také spojily s potížemi doma, kde se Přemysl dostával do stále větších konfliktů se šlechtou, vůči níž vystupoval hodně autoritativně. Odnímal šlechtickým rodům hrady a nutil je směňovat majetky, což mu na popularitě nepřidalo. Nejznámější je Přemyslův konflikt s jihočeskými Vítkovci.
Politiku Přemysla Otakara II. nelze hodnotit jen podle získaných území, ale spíše podle schopností si je udržet a spravovat ku prospěchu všech. A tady Přemysl fatálně selhal. Jeho samotného to stálo život, české země jeho politika uvrhla do několikaleté anarchie a rakouské země získaly krutějšího panovníka, který je ždímal ještě víc než Přemysl. Pokud toto hodnocení staví českého krále do nepříznivého světla, dá se najít něco, co mu lze přičíst k dobru. Přemysl pokračoval v politice, kterou středověk zná jako „zlepšování země“. Za jeho vlády proběhla největší vlna zakládání nových vesnic a vzniklo zhruba padesát měst, byly káceny lesy, aby na jejich místě vznikla pole, budovaly se nové cesty, mosty, mlýny, doly na vzácné kovy (před Kutnou Horou to byla Jihlava). Země se zalidňovala a vzkvétala, stávala se z ní ekonomická i kulturní velmoc.
Ani zlá léta 1278-1283, kdy zemi sužovaly hladomory, loupeživé bandy a zvůle šlechty, nedokázala tuto aktivitu za Přemyslovy vlády zvrátit. Následník Václav II. se zároveň dokázal poučit z chyb otce, našel modus vivendi s místní šlechtou a pokračoval v rozvoji země, který symbolizoval pražský groš jako stabilní měna. Význam českého království dokázal ilustrovat i ziskem polské koruny a vlády v Uhersku pro svého syna Václava III.
Přemysl Otakar II. po sobě zanechal spoustu zrezivělých mečů po celé střední Evropě. Na druhou stranu, půjdeme-li po pravoúhle rozvržené síti ulic středu města nebo kolem nádherného gotického kostela, je to možná díky králi železnému a zlatému. Různé nálepky panovníků jako válečník, diplomat, budovatel, silný nebo slabý král ne vždy souvisí s realitou. Často jsou jen obrazem a odrazem osobnosti v dějinách, jeho vzpomínkou. Když chceme hodnotit dějinné postavy, nemá příliš smysl hodnotit je podle tehdejších měřítek – byli tu horší, tu lepší lidé své doby. U Přemysla se můžeme rozhodnout, zda je pro nás důležitější expanze a prestiž, nebo kulturní a ekonomický pokrok.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025