26. září, 2025 Martin Veselka
Pohled Kozlovskou ulicí k pozůstatkům středověkých hradeb Horního města. V okolí této ulice se odehrává děj Torčíkova ceněného románu Rozložíš paměť. Foto: Martin Veselka
Do Přerova vstupuji za brzkého srpnového rána od severu. Právě těmito místy vedla stará cesta od Olomouce. Prozkoumávám torzo vrchu Hradisko u Předmostí, který býval spolu se sousední Skalkou jednou z nejzásadnějších archeologických lokalit naší republiky. Nacházelo se zde sídliště a pohřebiště paleolitických lovců mamutů. Ti měli z vysokého vápencového skaliska dokonalý přehled o dění v okolním tundrou pokrytém kraji. Poloha celé vyvýšeniny byla mimořádná: Přerovsko leží na styku dvou stepních pásem – jižních panonských nížin a severních nadkarpatských rovin. Úvalem řeky Bečvy, jejíž meandr zasahoval až těsně pod skálu, tehdy táhla stáda mamutů i jiné zvěře. Natrvalo se tu tedy usadila skupina jinak spíše kočovných lovců.
Atraktivitu kopce jistě zvýšily také minerální prameny, díky nimž mokřady a tůně pod ním nezamrzaly a lákaly zvěř i v zimě. Šlo o celosvětově jedinečné naleziště, ale – jak už je v Přerově tak nějak pravidlem – mnoho z něj dodneška nezbylo. Oba kopce totiž padly za oběť těžbě vápence a sprašových hlín. Dnes sice působí strmé srázy a náletová džungle velmi pravěce, s původní konfigurací terénu však mají pramálo společného. Část naleziště i sousední kdysi malebné hanácké dědiny navíc v osmdesátých letech pohltilo sídliště. Nemilosrdně obklíčilo starý venkovský hřbitůvek i kostel s farou, jež se ocitly mezi vysokými paneláky a sportbarem paradoxně nazvaným Skalka.
Nevábnou cestou s několika podchody pod páteřní železniční tratí z Olomouce a Brna do Ostravy docházím až do rozsáhlé rezervace Žebračka, která chrání největší lužní les Pobečví. Je to unikátní lokalita, kde se stýká panonská a karpatská květena, žijí zde vzácní brouci vázaní na staré stromy a neuvěřitelných 75 ptačích druhů. Prodírám se úzkou pěšinou podél někdejšího náhonu Strhanec. Příroda si jej za ta staletí přivlastnila natolik, že vytváří scenérii asi nejdokonalejšího lužního lesa, jaký jsem u nás dosud viděl.
Na okraji chráněného území teče Bečva, sice zregulovaná, ale s průzračnou vodou a krásně kamenitým dnem. Pro Přerov je klíčovým symbolem. V minulosti sloužila vorařům, kteří sem na pltích sváželi dříví z Valašska, poháněla několik zdejších mlýnů a stála též za rozvojem místního průmyslu i sportu. Za první republiky byla vyhledávaným místem ke koupání i kanoistice. Za komunismu však byla její voda, hlavně vinou chemiček, pokládána za extrémně znečištěnou (připomněla nám to i otrava ryb v roce 2020) a ambivalentnost vztahu Přerovanů k jejich řece ještě podtrhla velká povodeň v červenci 1997, kdy voda zalila značnou část města a řada pamětníků si ty traumatické dni stále nese v sobě.
Idylickým parkem Michalov s takřka lázeňskou atmosférou, jenž je patrně nejhezčím místem celého Přerova, a příjemnou vilovou čtvrtí dojdu až k monumentální funkcionalistické sokolovně, kde se poprvé začnou naplno vyjevovat jizvy města. Právě zde odjakživa býval brod a posléze dřevěný most přes Bečvu. Na pravém břehu se rozkládalo předměstí Dlážka, jehož hlavní, kameny zpevněná ulice byla součástí trasy nejvýznamnějších moravských obchodních stezek vedoucích z jihu k Olomouci, ale také k Lipníku a dále do Polska. Tvořily rovněž úsek takzvané Jantarové stezky, propojující Pobaltí a jih Evropy. Hledíme-li dnes na zpustošený megalomanský hotelový dům Strojař a přilehlé paneláky, zbývá jen lítost nad osudem této historické lokality, v níž stávaly měšťanský pivovar s vilou, secesní domy či klášter dominikánek.
Pohlédněme nyní na levý břeh, ležící za pozoruhodným Tyršovým mostem, který teprve roku 2012 nahradil provizorní dřevěnou lávku zbudovanou po zničení původního mostu ustupujícími nacisty. Vidíme přerovské centrum: travertinové návrší se zámkem a Horním náměstím. Kopec byl podobně jako Předmostí osídlen již v pravěku, významnější jsou však nálezy ze slovanské éry. Je totiž pravděpodobné, že po pádu Velké Moravy se dnešní Přerov pro svou výhodnou polohu načas stal centrem slovanského osídlení na celé Moravě. Archeologové zde odkryli v našich poměrech ojedinělé fortifikace, mající obdobu jen v Polsku. Musel tedy být střediskem i v dobách vpádu Boleslava Chrabrého na Moravu.
Ve dvanáctém století pak Přerov plnil významnou funkci kastelánie a velkofarního obvodu v rámci olomouckého údělného knížectví. Dnešní zámek býval sídlem Pernštejnů i Karla staršího ze Žerotína, za jejichž vlády město zažívalo svou zlatou éru. Návrší v té době obývali především členové Jednoty bratrské, Přerov byl sídlem bratrského biskupství a významné školy, narodil se tu Jan Blahoslav a studoval zde Jan Amos Komenský.
Od dob rekatolizace po smrti Žerotínově v roce 1636 začal Přerov ztrácet na významu. Byl sice sídlem kraje, ale příslušné úřady se nacházely v Olomouci a posléze v Hranicích. Jistým impulsem v rozvoji byla až výstavba Severní dráhy císaře Ferdinanda. První vlak sem přijel roku 1841 a brzy začaly vznikat cukrovary, strojírenské a potravinářské závody. Koncem devatenáctého století je následovala i první továrna „na soustředěná hnojiva a lučebniny“, začátkem dvacátého století byla postavena městská elektrárna a v meziválečné éře Optikotechna.
Tím byla profilace Přerova coby industriálního centra fakticky završena. Pivovar Zubr, kolos bývalých strojíren PSP, Kazeto, chemička Precheza (vlastněná Andrejem Babišem, což výrazně ovlivňuje i voličský profil města) či Meopta dodnes patří k celorepublikově známým podnikům. Průmyslový rozvoj – a spolu s ním i nárůst počtu obyvatel – byl zprvu relativně plynulý, k výraznějšímu skoku došlo až v dekádách po druhé světové válce. Právě tato vlna mohutné industrializace a rozhojnění obyvatelstva (mezi léty 1950 a 1980 přibylo v Přerově přes 20 tisíc lidí) nenávratně poznamenaly tvářnost města.
Všimneme si toho vlastně hned. V těsném sousedství památkové zóny chránící Horní město nás zarazí panelová zástavba rozkládající se na místě historických předměstí Trávník a Šířava. Jen malou útěchou je, že i tato panelová vrstva města začíná získávat svou paměť, jelikož do okolí ulice U Tenisu situoval Marek Torčík svůj sugestivní autofikční román, příznačně nazvaný Rozložíš paměť a oceněný i Magnesií Literou. Zůstalo-li Horní město nějakým zázrakem netknuto, někdejší Dolní město, tedy oblast kolem dnešních náměstí T. G. Masaryka a Žerotínova, rozbrázdily demolice a socialistické novostavby velmi krutě. Na obou těchto náměstích nahradily část historické zástavby ohyzdné, měřítkem zcela bezohledné stavby.
Bourací a budovatelská mánie se v Přerově ještě víc dotkla historických předměstí. Beze stopy tak zmizely kupříkladu židovský hřbitov ve Wurmově ulici, německý evangelický kostelík za nádražím, kaple s křížovou cestou a léčivou studánkou za nemocnicí, mlýn Spálenec či stará sokolna (kino Jas). Tu a tam se bohužel pokračuje i v porevoluční době. Zbytečně zanikl například kultovní spolkový dům Komuna, ale i vícero předválečných bytových domů.
Rozsah těchto destruktivních zásahů dokonce přivádí neobeznámené návštěvníky k otázkám, zda je dnešní rozporuplná vizáž města důsledkem nějakého bombardování. To zde sice koncem války v menším rozsahu proběhlo, nicméně na rozdíl od jiných severomoravských a zejména slezských sídel bylo město ničivějších osvobozovacích bojů ušetřeno. Stalo se tak patrně i díky takzvanému Přerovskému povstání – spontánní vzpouře obyvatelstva dne 1. května 1945. To sice bylo potlačeno a dvě desítky občanů popraveny, avšak nacisté už Přerovu nedůvěřovali. Během svého ústupu se mu vyhýbali a upustili od svého původního plánu tvrdě jej bránit proti blížící se Rudé armádě. Tím vlastně eliminovali další ztráty na životech a hmotné škody.
Co je ale tedy příčinou neutěšené podoby Přerova? Nepochybná byla setrvalá, masivní a urgentní potřeba nových bytů, což ostatně Přerov trápilo už od konce devatenáctého století i mezi válkami. Proč se však nestavělo na zelené louce, mimo historickou zástavbu, jako se to dálo třeba v případě asi nejzajímavějších přerovských sídlišť – pozdně funkcionalistického a socrealistického u Meopty?
Propojilo se tu patrně více faktorů: malé množství jednoznačných a unikátních kulturních památek (jen málokdo pokládal Přerov za cenné historické město); zároveň poměrně málo dostatečně reprezentativních a kapacitních staveb prvorepublikových. Svou roli sehrál snad i tlak na to, aby se novou výstavbou nezabírala ornice družstevníkům. Rozvoj průmyslu byl přitom mohutný, navíc šlo o výrobu strategickou a zároveň náročnou na počet zaměstnanců. To generovalo dlouholetý a stabilní příliv obyvatelstva.
Snahou vedoucích činitelů bylo nabídnout těmto pracovníkům co nejatraktivnější bydlení. V případě těchto zaměstnanců šlo spíše o dělnické vrstvy původem z venkova, zpravidla méně vzdělané, což v kombinaci s jejich vykořeněností vedlo k pocitu odcizení, respektive lhostejnosti vůči městu, kde žili. Jako by to byly jakési vnitřní Sudety. Bourání se tedy realizovalo, i s ohledem na dobu, bez odporu a kontroverzí. Vztah k místu, k jeho kontinuitě a tvářnosti oslabil, převládly ryze praktické ohledy a technokratická řešení. Rozhodujícím kritériem byl komfort panelákových bytů oproti nízkým domkům venkovského a maloměstského typu. Zcela do pozadí byly odsunuty ohledy na estetiku, návaznost na tradici, ale i komplexnější a promyšlenější přístup k urbanismu, vinou čehož Přerov dodnes řeší neuspokojivou dopravní situaci.
Někdejší bohatý spolkový a kulturní život, rozvinuté školství, ale i třeba výstavnická tradice byly za minulého režimu utlumeny. Z Přerova se stalo město průmyslu, město dělníků, kteří se měli po práci nanejvýš pobavit. To přineslo nejen rozvoj sportu a fanouškovství (dodnes se tu hodně žije hokejem), ale vyvstaly i různé patologické jevy, s nimiž se Přerov nevypořádal do nynějška.
Dopadem této rázné demograficko-sociální proměny, vytržení z kořenů a narušení původních sousedských vazeb byl alkoholismus (zdejší koncentrace hospod prý neměla obdoby), problémy s romskou komunitou a později vznik vyloučených lokalit. Jedna z nich – původně železničářské domy v několika ulicích u nádraží – už léta deformuje obraz města u každého, kdo jen vystoupí z vlaku. V porevolučních letech se vyrojily herny, nonstopy, začaly se šířit drogy, především pervitin, a Přerov se stal městem ubytoven. Všechny tyto fenomény přitom dobře známe ze Sudet, s nimiž jsou u nás primárně spojovány.
V devadesátých a nultých letech sice bylo v lecčems dobře nakročeno, opravily se zámek a historické centrum, rozvíjelo se podnikání i kultura, vycházely skvělé publikace, leč bezútěšnost postupně převládla a nastal odliv obyvatel. Přerov jich od roku 1991 ztratil deset tisíc, přičemž odešli pochopitelně zejména ti mladší a nadanější.
Dnes tu sice vznikají nové kavárny, kulturní prostory, dokonce i galerie. Konají se zde komentované vycházky či akce zajímavější než voličsky podbízivá „vystoupení revivalových kapel pořádaná městem“, jak mi prozradil jeden místní hudebník. Nicméně i tak je to zásluhou „jen pár srdcařů, kteří know-how často přinesli odjinud, a z radnice jim ještě byla přistřižena křidélka,“ jak mi pro změnu sdělila jedna básnířka-přerovská rodačka. Navíc se neblaze začíná projevovat „závislost na průmyslovém sektoru a vzhledem k jeho klesající stabilitě stoupající nezaměstnanost“, jak zhodnotil můj kamarád lingvista, taktéž rodák. I ti, kdo jsou stále zaměstnaní, mají nezřídka práci špatně placenou a neatraktivní, jak to přiléhavě líčí ve svém románu zmiňovaný Marek Torčík. Spirála frustrace se točí dál, bludný kruh trvá. A zatím se bohužel nezdá, že by Přerov věděl, jak dál.
Při psaní článku mi svými vzpomínkami, postřehy a úvahami o Přerově pomohli Martin Janečka, Jana Hradilová a Zdeněk Vymlátil Kobylka, jimž bych tímto rád poděkoval.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025