Přípitek předkům

26. června, 2017 Wojciech Górecki RUBRIKA Polská literární reportáž, Téma

---

Paneláky v Tbilisi. Foto: Pixabay/maxbenindze

 

Reportážní kniha polského autora Přípitek předkům, věnovaná Kavkazu, vyjde v nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj v letošním roce. Wojciech Górecki v ní dokazuje, že je nejen velkým znalcem oblasti, ale zároveň citlivým reportérem, který dokáže jazykem zachytit atmosféru, společnost i konflikty ve stále málo známém regionu. V ukázce ze zmíněné knihy se s ním vydáme do Megrelie, jednoho z gruzínských knížectví.

 

Setmělo se a my jsme se báli pokračovat dál v cestě. Ostatně, nebylo jak. Neznámý řidič nás vyhodil na okraji Zugdidi, a jakmile odjel, pochopili jsme, že nevidíme ani silnici. Ve městě, které bylo kousíček, by nás jistě někdo nechal přenocovat – pokud bychom v té tmě potkali živáčka, pokud by se nám podařilo dát se s někým do řeči. Nejprve jsme se tam však museli nějak dostat, aniž bychom si zlomili nohu na děravém asfaltu rozježděném od tanků, nezamotali se do křoví u cesty a nezabloudili do brambořišť.

Psal se rok devadesát pět, byl pozdní podzim. Gruzie si lízala rány po několika válkách: občanské ve Tbilisi, separatistické v Jižní Osetii a Abcházii a ještě jedné občanské, která probíhala zde, v Megrelii. Šlo o souboj mezi svrženým prezidentem Gamsachurdiou, který se vrátil z rok a půl dlouhého exilu v Čečensku, a jeho nástupcem Ševarnadzem.

Megrelie byla zničená. Zpustošili ji podřízení Tengize Kitovaniho, kteří tudy procházeli do Abcházie, poté gardisté Eduarda Ševarnadzeho, kteří pronásledovali Zviada Gamsachurdiu, a v neposlední řadě také jezdci Džaby Joselianiho, Mchedrioni, milovníci snadných kořistí a nedůmyslných vojenských radovánek.

V Senaki, kde byly boje nejzarytější, z paneláků na hlavních ulicích zůstaly rozvaliny. V jednom z nezničených přízemí si kdosi otevřel krámek. Prodával cigarety, žvýkačky a pivo. V parčíku byla provizorní jatka: berany podřezávali na někdejších houpačkách a místo sedátek se pohupovala jejich vyhublá těla. V Samtredii, v hale na autobusovém nádraží, chyběla okenní skla a polovina střechy. Okna byla zatlučena překližkou. Pokladní byla zachumlaná do deky a jízdenky prodávala při svíčce, protože dokonce i ve dne tam bylo šero. Zugdidi obsadili utečenci – zabydleli se ve školách, nemocnicích, internátech, kancelářích či v hotelích. Ženy, celé v černém, nosily připnuté odznáčky s fotografiemi padlých synů (ženy v Abcházii nosily tytéž).

Ekonomika byla v háji. Lidé se měli špatně v celé zemi, ale v Megrelii nefungovalo zhola nic. Nebyly tam ani benzínové stanice, palivo místní brali z kanystrů od překupníků postávajících u silnic. Na každém kroku vás strašily kostry továren – nedostavěných? Rozbombardovaných? Rozkradených na šrot a cihly? Některé z nich později zlikvidovali, jiné časem splynuly s krajinou, betonové sloupy a železné tyče zarostly mechem a trávou.

Tato krize kontrastovala s megrelským venkovem, který byl stále úrodný, anebo přinejmenším dojem dostatku a sytosti utvářel. Domy zde mají obrovské, nejspíš největší v Gruzii, s rozlehlými terasami, a často jim nechybí ani vnitřní dvůr, na nějž se vejde několik aut. Tyto usedlosti mohou mít až pět hektarů a může je tvořit několik budov a přístřešků: letní kuchyň, spižírna, samostatný kurník, chlívek, stáj či obora pro kozy. Stejně tak přebujelé jsou zde hřbitovy a stává se, že jich je ve vsi několik: rodinné hrobky vypadají jako mauzolea, všechno je z černého mramoru, stejně jako lavičky, na nichž můžete posedět a vypít za mrtvého. Nebožtíkům se mnohdy staví pomníky, které v měřítku jedna ku jedné znázorňují celou postavu.

Bohatstvím tohoto kraje je ovoce. V sovětských dobách, vzpomínají místní, jste si z jednoho sběru fíků či pomerančů mohli koupit volhu.

Měli jsme strach, že se dostaneme do spárů Mchedrioni, jejichž poražené oddíly prý řádily kdesi v okolí. Nechyběli zde ani obyčejní zloději, kteří vás byli schopni zabít kvůli obyčejnému fotoaparátu, bundě a botám, nebo kvůli pár doláčům. Mohl nás zastřelit nějaký vesničan: byli jsme tu cizí a nikdo nevěděl, proč tam jsme. Zbraň tu měl každý.

Museli jsme rychle něco vymyslet.

Světélko jsme spatřili téměř v tu samou chvíli. Vydali jsme se tím směrem. Byla to stanice dopravní policie, v postsovětských zemích nazývaná ruskou zkratkou GAI, která se nacházela v plechové maringotce. Dopraváci jsou považováni za doupě úplatkářů a vydřiduchů, my jsme však neměli jinou možnost.

Za umaštěným sklem jsme spatřili malý pracovní stůl, za nímž podřimoval policajt. V místnosti dál seděli ještě dva další. Na stolku hořela svíčka, která nás sem přilákala. Zaklepali jsme. Policajti vyskočili na nohy a popadli do rukou pistole.

„Dobrý večer, my jsme z Polska, novináři, hledáme nocleh.“

Vyznělo to hloupě, ale nic jiného nás nenapadlo.

„Co… cože?“ ozval se po delší pauze policajt, kterého jsme vytrhli z dřímoty.

„Tady máte pasy. Přijeli jsme na volby. Jedeme do Tbilisi. A chceme někde přespat, protože už je pozdě. Pomozte nám, jsme cizinci.“

„Pojďte dál.“ Zmínka o cizincích zafungovala přesně tak, jak měla. „Promluvíme si.“

V místnůstce bylo několik židlí a vratká skříňka. Ani jsme se nerozhlédli a policajt už z ní vytáhl rajčata, chleba a sýr.

„Určitě máte hlad. Já se jmenuju Ruslan, tohle je Žili a tohle je náš velitel Bežan.“

Objali jsme se s nimi jako se starými známými.

„Poláci?“ ujišťoval se Ruslan. „A my jsme Megrelové. Nebo teda Gruzínci. Nebo teda já a Žili jsme Megrelové a Bežan je Gruzínec, ale odsud, takže je taky náš.“

Megrelové – jak tvrdí většina odborníků – jsou součástí gruzínského národa. Přesto mají značný pocit odlišnosti a mluví vlastním jazykem (příbuznou gruzínštinu znají výborně). Ve třicátých letech megrelská inteligence poslala dopis Stalinovi, v němž žádala o autonomii. Nejspíš spoléhali na protekci svého rodáka, Lavrentije Beriji. Autory dopisu postihly represe a zanedlouho poté byly zavřeny megrelské školy.

Megrel Konstantin Gamsachurdia se stal klasikem gruzínské literatury a jeho syn Zviad prezidentem a poté vyhnancem. Když se snažil znovu získat moc, Megrelie stála za ním. O odtržení se od Gruzie však nikdo nepřemýšlel.

Zatočila se nám hlava a teplo se rozlilo do kostí. Policajti nás právě hostili čačou, pili jsme ji z plechových hrnků.

„Zůstanete u nás,“ rozhodl velitel a rukou ukázal na vedlejší místnost, kde stály dvě železné postele.

„A vy?“

„My sloužíme.“

Čača byla jemná a dobře destilovaná. Ta je naše, chlubili se naši hostitelé, megrelská. V Megrelii je všechno čisté a přírodní. Je to blahoslavený kraj. Zapíchneš v poli klacek – do týdne zapustí kořeny, za měsíc rozkvete a za rok ti dá úrodu.

Měli radost, že mají práci a že dokáží uživit rodinu. Pravidelně dostávali svých padesát lari, které byly odnedávna v oběhu, tedy kolem čtyřiceti dolarů – takové peníze byly v Gruzii na tehdejší dobu obrovské (učitel vydělával pět lari, což mu stačilo na sotva dva bochníky chleba), určitě si bez skrupulí přivydělávali úplatky. Šťastní však nebyli.

„Nevím, co bude. Co když bude další válka?“ přemýšlel nahlas Ruslan, který byl z policajtů nejvýřečnější. „Nevím, komu věřit. Kdo nás nepodvede. Třeba to víš ty? Nebo to vědí vaši starci? No jasně, co si polští starci myslí o Gruzii?“

Před několika měsíci jsem podobnou otázku zaslechl v Grozném: co si polští starci myslí o Čečensku? Starci byli poslední nadějí na záchranu – pamatovali si, co bylo za cara, zároveň si pamatovali ty, kteří pamatovali, jak vypukla kavkazská válka, a ti si pamatovali… Kavkazští starci musí mít na všechno odpověď, jenže časy se mění rychle, mnohem rychleji než kdysi a je těžké to všechno pochopit. Proč by se tedy nemohli zeptat na názor polských starců?

Ráno jsme s Jackem odjeli do Tbilisi.

Těch voleb se zúčastnilo čtyřiapadesát uskupení a bloků. Byly mezi nimi politické strany, jejichž názvy vypovídaly o programu: komunisté, sociální demokraté, liberálové či křesťanští demokraté (objevily se tam také hybridní strany, jako například Liberálně-konzervativní strana). Byly mezi nimi organizace, které reprezentovaly zájmy jedné skupiny či prostředí: žen, veteránů afghánské války, inteligence, svazáků.

Nejvíce stran se odkazovalo k minulosti či tradici. Jejich názvy napovídaly, že se tito kandidáti považují za strážce národních posvátností: hnutí Srdce Gruzie, Liga obrody rodiny, Všegruzínská strana dědictví, politické hnutí Vlast, jazyk, víra, Spolek gruzínských tradicionalistů, Sdružení Ilji Čavčavadzeho, Liga dětí božích, Pancíř vlasti. Tyto názvy byly legrační i dojemné. Vypovídaly o Gruzíncích více než výsledky sociologických průzkumů.

Do voleb šly dvě konzervativní strany a jedna monarchistická.

Byly tam nakonec skupiny z jednoho regionu, jedné oblasti – přestože se obyčejně nazývaly jako „gruzínské“, a dokonce „všegruzínské“. Organizace „Abcházie – můj domov“ zastupovala Gruzínce z Abcházie. Byli to běženci, po válce museli odjet. V Abcházii obvykle bydleli po dvě, tři, nejvýše čtyři generace, avšak s tím krajem se sžili a zapustili v něm kořeny. Zpravidla mluvili rusky či megrelsky a na nových místech se adaptovali pozvolně. Gruzínec se nejlépe cítí ve svém údolí, emigraci snáší špatně – na rozdíl od Arména, jehož domovem může být celý svět.

Gruzínská politická organizace Lemi hájila zájmy vysokohorské Svanetie (její název ve svanetštině znamená lev). Soupeřil s ní Svaz horalů Gruzie.

Velký vliv získal Všegruzínský svaz obrození, později známý jako Svaz demokratického obrození. Byla to strana vůdce autonomní republiky Adžárie Aslana Abašidzeho. Měla sídlo v Batumi a tam se také konaly její sjezdy (Abašidze se bál jezdit do Tbilisi). V několika dalších parlamentech tvořilo Obrození silnou frakci.

Vlastní stranu měla Megrelie – Megrelská nacionalistická strana se však voleb neúčastnila. O něco později vznikla strana „Virk“ (ve staroarménštině to znamená Gruzie), sdružující gruzínské Armény, či Sdružení křesťanských a muslimských demokratů, jež při vzniku myslelo na gruzínské Ázerbájdžánce.

Odvysílal jsem zpravodajství do Polska a vydali jsme se dál na východ.

Z Kachetie vyzařoval klid. Vesnice tu nebyly tak monumentální jako v Megrelii, o to více však byly domácké: rušnější, veselejší, pevně obklopené zvlněnou krajinou. Cesta se vinula do rytmu meandrů řeky, schované za zástavbou, kohouti kokrhali, na statcích běhaly husy a strakatá prasata. Studně u cesty připomínaly kapličky.

Od té doby, kdykoli si vzpomenu na Gruzii, mám před očima Kachetii.

Začínalo mladé víno, na každém záhumenku ho prodávali za pár haléřů v umělohmotných lahvích od Coca-Coly. Místy jste si mohli koupit hliněné nádobí: džbány, poháry a špičaté amfory, které se zakopávají do země (největší jsem viděl na dvoře katedrály Alaverdi, musely být několik set let staré a muselo se do nich vejít několik set litrů vína).

Kachetinské víno má svou značku. Dobré druhy vína se vyrábějí v Kartlii, Imeretii, Megrelii, ba dokonce v hornaté Rače, ale nejoceňovanější vína jsou odtud, z povodí řek Alazani a Jori, ze strání Gomborského hřebenu, z okolí Telavi a Gurdžáni.

Již v devatenáctém století prodávali nepoctiví kupci pod kachetinskou značkou různé břečky a patoky. Ve filmu Otara Ioselianiho Trpké víno mladý inženýr pod nátlakem vedení souhlasí s urychlením procesu výroby vína. Nová šarže se od těch předchozích příliš neliší, pro znalce je to však znesvěcení nápoje. Inženýr zorganizuje pohoštění a poprosí shromážděné, aby vzkázali svým dětem, vnukům i pravnukům, a také všem sousedům, kolegům či známým, že víno vyrobené v té a té době nelze za žádných okolností pít.

Dojeli jsme do městečka Lagodechi. Neměli jsme žádný plán – kromě asi dvou tří míst, která jsme chtěli vidět. Bloumali jsme náměstím, až nás konečně kdosi zastavil: Odkud jste? Tak místní obvykle začínají – od přátelského zájmu a několika nevinných otázek. Náš nový známý nás zavedl za svým kamarádem, který pracoval na radnici. Ten dal vědět kolegům. Společnost se rozhodla, že novináře z Polska je třeba pohostit.

Vyrazili jsme na piknik. Na lesní mýtině byly stoly, lavice a určená místa, kde bylo možné rozložit mangal – litinový rošt, na němž se připravují šašliky. Kdosi přivezl maso, chléb, sýr a zeleninu. Někdo jiný přivezl víno v třílitrových nádobách.

Přestože byl listopad, bylo teplo, dalo se sedět venku; v Megrelii se zima dostala dokonce i do zavřených bytů. Tady, v Lagodechi, byla Megrelie natolik vzdálená, jako by se nacházela na jiné planetě. Z perspektivy Kachetie se válka v Abcházii příliš nelišila od války v Jugoslávii: samozřejmě, že je to tragédie, ale je to daleko a vlastně ani není moc jasné, o co v ní šlo. Nebyl to nedostatek vlastenectví, Kachetinci jsou dobří Gruzínci a trápí je, že Gruzie ztratila kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií. Ale copak Rus z Kaliningradu hluboce prožíval válku v Čečensku? Rusko je mnohonásobně větší než Gruzie, ta však není o nic méně různorodá. Mezi Kachetií a Abcházií je tucet jiných oblastí; zřídkakdy se stane, že by měl Kachetinec rodinu v Megrelii či Svanetii. Samozřejmě je něco jiného, pokud vám ve válce zahyne syn či bratr, kterého tam poslali do armády. Dobrý kachetinský otec však udělá vše proto, aby jeho dítě sloužilo nedaleko domova.

Hostitelé se postarali o náš veškerý volný čas a my jsme neměli ani chviličku pro sebe: protentokrát se nám hrob ani dům Ludwika Młokosewicze nepodařilo najít. (Polský přírodovědec a badatel kavkazské flóry, v Kachetii strávil půl století. Zemřel v roce 1909. Místní mu přezdívali lesník – rozdával jim bylinky, radil jim a bojoval s nemocemi rostlin.) Dokonce ani do kostela jsme nezašli! Všude nás vozili autem.

Gruzínci se k hostům chovají stejně jako k dětem.

Z Lagodechi jsme jeli do Ázerbájdžánu, kde také byly volby, během nichž jsem měl rovněž dělat zpravodaje.

 

Výběr a překlad z knihy Toast dla przodków (Czarne 2010 a 2017) Barbora Gregorová

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR a vznikl ve spolupráci s Polským institutem v Praze.