07. června, 2018 Peter Morvay
Copak asi Karel Schwarzenberg poradil Viktoru Orbánovi? Foto: Wikimedia Commons/ European People's Party
Není snadné odpovědět na otázku, co má v plánu nová, v pořadí již čtvrtá vláda Viktora Orbána. Byť by tomu z několika důvodů mělo být právě naopak. Orbánova strana Fidesz na začátku letošního dubna jednoznačně vyhrála parlamentní volby. A také díky složitému volebnímu systému s převládajícími většinovými prvky, který si navíc opakovaně upravovala podle svých potřeb, má v parlamentu dvoutřetinovou ústavní většinu. Oficiálně sice jde o koalici Fideszu s Křesťanskodemokratickou lidovou stranou, ta však již mnoho let existuje spíše jenom formálně. Lze tak bez velkého váhání mluvit o vládě jedné strany, která pro sestavení kabinetu nepotřebuje koaličního partnera, a může tak bez problémů uskutečňovat svůj volební program.
Potíž je ale v tom, že se Fidesz vůbec neobtěžoval před volbami takový program vypracovat a zveřejnit. Není to nic nového, tuto taktiku si vyzkoušel již v roce 2014. „Teď vás zklamu, protože náš program lze shrnout jediným slovem: pokračujeme,“ vzkázal tehdy Orbán přes Facebook těm, kteří neexistenci programového dokumentu straně vyčítali.
Když naposledy – v roce 2010 – Fidesz na nátlak médií přece jenom něco jako předvolební program zveřejnil, tak se toho voliči příliš nedozvěděli. Například zahraniční politice se dokument věnoval pouze v části týkající se ekonomiky. Ze dvou krátkých odstavců vyplývalo hlavně to, že se Maďarsko musí otevřít směrem na východ a že by se mělo stát západní branou nové železniční Hedvábné stezky, jež vznikne jako výsledek rusko-čínského sbližování.
Chybějící volební program není výsledkem lenosti, ale jedná se o součást vědomé politické taktiky. Má to pro stranu a vládu minimálně dvě výhody. Když nemáte sepsány alespoň trochu konkrétní závazky a sliby, nemohou vám pak vytýkat, že je neplníte. A když toho o svých plánech dopředu mnoho neprozradíte, a přesto se dostanete k moci, můžete se tvářit, že vám dali voliči bianco šek. Ať už si tedy Orbánovy kabinety vymyslely a uskutečnily cokoliv, vždy pak tvrdily, že konaly z pověření voličů, kteří od nich přesně toto chtěli. Zkrátka, že pouze plnily sliby – byť o dané věci před volbami nepadlo ani slovo.
I proto je dosti zavádějící obhajoba maďarské vlády, kterou lze často slyšet i v Česku, že voliči přece Orbánovy kroky podporují a jeho vláda dělá pouze to, co si přejí. Maďarští občané hlasovali pro Fidesz z různých důvodů, mnozí jistě i z přesvědčení. Řada voličů ale opravdu nevěděla, čemu konkrétně dává svůj hlas, na co vláda získaný mandát využije. Často je to ani příliš nezajímalo.
Letošní maďarské volby se odlišovaly tím, že byla poprvé ústřední vládní kampaň monotematická. Nemluvilo se v ní o zdravotnictví ani o školství, zmínky o ekonomice se vyčerpaly ujištěním, že Maďarsko vzkvétá. Nápadně chyběly dokonce i sociální sliby. Na místní úrovni se sice hovořilo o tom, kolik dotací ta která obec dostane, pokud bude volit správně, anebo se naopak hrozilo tím, nedostane ani halíř, když tam vládní kandidát nezíská dost hlasu. Podstatné téma kampaně však bylo jediné – migranti.
Hlavní poselství Fideszu voličům znělo, že Maďaři čelí smrtelné hrozbě, že je zaplaví migrační vlna, která je připraví o jejich zemi, národní identitu, křesťanskou kulturu, bezpečnost a sociální jistoty. Také se dozvěděli, že tuto migrační vlnu z velké části uměle vyvolaly kosmopolitní evropské elity, jejichž ztělesněním je finančník maďarsko-židovského původu George Soros. Tato skupina si klade za cíl zničit tradiční evropskou kulturu, založenou na křesťanství a na národních státech, čehož chce dosáhnout výměnou dosavadního evropského obyvatelstva za lépe manipulovatelné, vykořeněné migranty.
Tato masivní kampaň zafungovala. Fideszu se i díky ní povedlo zmobilizovat hlavně venkovské voliče, z nichž většina mu dala hlas a zajistila mu vítězství. Naopak v Budapešti kandidáti vládních stran zvítězili jen v šesti z osmnácti jednomandátových většinových volebních obvodů. Kdyby se navíc rozhádaná a rozdrobená opozice dokázala domluvit na společných kandidátech, mohla alespoň v Budapešti vyhrát ve všech obvodech.
Co tedy lze na základě dosavadních zkušeností, vyjádření vládních politiků a informací ze zákulisí Fideszu očekávat od nové maďarské vlády? Podle oficiálních vyhlášení Viktora Orbána se sice bude vládní politika orientovat na Evropu, ale bude fungovat na národních základech – Maďarsko musí zůstat „maďarské“. Soustředí se na ochranu křesťanské kultury, na konkurenceschopnost a na technologickou revoluci. Ihned po volbách také přišel premiér s heslem, že těžiště vládní politiky bude spočívat v demografii.
Strach ze zániku národa, obava z toho, že Maďaři vymřou nebo budou asimilováni sousedními národy, patří mezi tradiční maďarská historická traumata. Faktem je, že počet obyvatel Maďarska dosáhl svého vrcholu (10,7 milionu) v roce 1980, od té doby neustále klesá (9,8 milionu v roce 2016). Podpora porodnosti je proto stálicí maďarských vládních programů, zvláště když vládu sestavují nacionálně-konzervativní strany. Sám Orbán v roce 2013 označil krátkodobé zvýšení porodnosti za hlavní měřítko úspěšnosti své politiky a za nejlepší důkaz její správnosti. Jinak ale ani jeho vlády na tomto poli žádný výraznější úspěch nezaznamenaly, jak ostatně ukazuje analýza ekonoma a politologa Zsolta Gála. Byť Orbánovy vlády neustále mluví o podpoře rodin a porodnosti, v tomto ukazateli Maďarsko zaostává i za srovnatelně velkou Českou republikou. V letech 2007–2017 se v Česku narodilo ročně o 17 až 27 tisíc dětí více než v Maďarsku, kde situaci navíc ještě zhoršuje skutečnost, že hlavně za prací, ale i na protest proti Orbánově politice, odchází ze země stále více mladých lidí, kteří se stěhují na Západ.
Viktor Orbán se po dubnových volbách také nechal slyšet, že chce ve svých rukách a v rámci úřadu premiéra soustředit ještě více moci a kompetencí a že bude vládu i legislativní činnost řídit bezprostředněji, než to dělal doposud. Nejnápadnější změnou oproti předchozímu kabinetu je to, že žádnou funkci nezískal János Lázár. Ten byl doposud po Orbánovi druhým nejznámějším politikem Fideszu a byl považován za druhého nejmocnějšího muže exekutivy. V předchozí vládě zastával funkci ministra, který řídil úřad premiéra. Tento post zůstal zachován, Orbán však na něj dosadil mnohem loajálnějšího Gergelye Gulyáse, jenž donedávna šéfoval parlamentnímu klubu Fideszu. O své kompetence se však Gulyás bude muset dělit s novým úřadem s velice podobným zaměřením. Povede ho zatím málo známý státní tajemník Marcell Biró. Na úřadu vlády navíc už od roku 2015 funguje další zvláštní kabinet premiéra, který řídí Orbánův důvěrník Antal Rogán, jenž má rovněž hodnost ministra. Tento kabinet kromě jiného koordinuje vládní propagandistické kampaně a utrácí za ně ze státního rozpočtu desítky miliónů eur ročně, a proto bývá v Maďarsku často označovaný za ministerstvo propagandy.
Hlavním důvodem reorganizace je kromě ještě větší koncentrace moci v rukou premiéra snaha postarat se o to, aby tuto moc nemohl nikdo jiný ohrozit. Lázárův pád má prostý důvod: Orbánovi připadal příliš mocný a ambiciózní. Navíc ekonomická klika kolem Lázára konkurovala oligarchům, kteří mají k premiérovi blíže, například Orbánovu zeťovi.
Z úřadu vlády se tak stane centrum, jež bude v Maďarsku rozhodovat o všem, které však bude samo uměle rozdělené na nepřehledný kompetenční chaos navzájem se oslabujících a mezi sebou soupeřících paralelních institucí. Orbánovi to však zajistí, že mu nikdo nepřeroste přes hlavu a konečné rozhodnutí bude vždy na něm.
A to i přesto, že se koncentrace moci, k níž v Maďarsku dochází po celou dobu Orbánova vládnutí, zatím příliš neosvědčila. Naopak nesmírně komplikuje vykonávání i těch nejzákladnějších funkcí státní správy, protože roste byrokracie a nakonec musejí všichni stejně čekat na rozhodnutí toho nejvyššího, kterému zase chybí jakákoliv zpětná vazba.
Viktor Orbán navíc před volbami trousil narážky na to, že po volbách přijde zúčtování s těmi, které považuje za nepřátele národa, za přisluhovače temných zahraničních sil, například George Sorose. Do této kategorie spadají v podstatě všichni kritici vlády od politické opozice a soudců, kteří stále nerozhodují vždy podle přání vlády, přes nevládní organizace až po zbytky nezávislých médií. Vláda například avizovala přijetí balíčku zákonů pojmenovaného Stop Soros. Jeho doposud známá verze kromě jiného podmiňuje existenci neziskových organizací, jež podle vládní rétoriky podporují migraci, zvláštním povolením ministerstva vnitra. Tyto organizace by také měly platit mimořádnou daň z peněz darovaných zahraničními sponzory. Lze skoro s jistotou předpokládat, že bude pokračovat praxe, kdy vláda přes blízké oligarchy skupuje nezávislá média a mění je v nástroj své propagandy. Mluví se také o dalším oslabení kompetencí místních a regionálních samospráv, což se má týkat hlavně odbojné Budapešti. Problém s nezávislou justicí se zase vláda podle kuloárních informací chystá vyřešit zřízením speciálního soudu, jenž bude rozhodovat ve všech sporech se státem a který vláda obsadí loajálními lidmi.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025