14. října, 2020 Lucie Zakopalová
Hvězda, která nestárne. Foto: Tomáš Fošum
Královský letohrádek Hvězda s přilehlou oborou, či dnes spíše parkem, patří sám o sobě k nejkrásnějším pražským památkám. Jistě najdeme výstavnější a spektakulárnější stavby, jeho kouzlo však spočívá v symbióze architektury a velkoryse načrtnuté plochy lesoparku se spletí cestiček, alejí a průhledů na esteticky čisté linie renesanční stavby. Obora prochází rekultivací, najdete v ní dětská hřiště i místa, kde budete sami. Pražané, především ti z přilehlých čtvrtí, se v ní procházejí, běhají a při dobrých sněhových podmínkách i běžkují.
Často se stává, že letohrádek k tomu všemu tvoří jen půvabnou kulisu. A to je škoda. Pokud jste Hvězdu ještě neobjevili, máte teď dobrou příležitost. Do začátku listopadu můžete navštívit výstavu Z hvězdy kruh. A najde se ještě jeden důvod. Letos na podzim to bude přesně 400 let od jedné památné a osudné bitvy, o které Karel Kryl zpívá: „Osmého listopadu 1620 u letohrádku Hvězda na Bílé hoře zůstal z vojsk Království českého poslední praporec, moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže…“
Lovecký letohrádek vznikl v polovině 16. století na půdorysu šesticípé hvězdy. Pochlubit se může třeba první štukovou výzdobou kleneb v zaalpských zemích – najdeme na ní motivy z antické mytologie. Lusthaus v lese, který od nedalekého břevnovského kláštera zakoupil císař Ferdinand I., měl sloužit k zábavě pro tehdejší šlechtu typické – v oboře se lovilo, v letohrádku konverzovalo a odpočívalo. Stavbu po smrti svého otce (který nám v Praze zanechal jinou renesanční památku, Letohrádek královny Anny) zahájil Ferdinand II. Tyrolský. Svému účelu stavba nesloužila dlouho a může za to nejen bitva na Bílé hoře, ale také racionální panovník Josef II., který zde zřídil vojenský sklad a původně opticky štíhlejší stavbě nechal snížit střechu a vstup upravit tak, aby byl praktičtější pro armádní účely. Přibyla třeba stříška.
Jak už to bývá, přítomnost vojsk památkám nesvědčí. Hvězda chátrala, a to poměrně dlouhou dobu. Opravy se dočkala až v minulém století. Architekt Pavel Janák při mohutné rekonstrukci na přelomu čtyřicátých a padesátých let josefinskou dispozici zachoval a přidal také bíločervené okenice. Poté se zde zabydlela expozice věnovaná dílu Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Současná podoba je spojena s projektem Praha – Evropské město kultury 2000. Na začátku milénia byla budova po dalších rekonstrukcích otevřena veřejnosti. V podzemí je model bitvy na Bílé hoře, v přízemí se dozvíte o historii stavby a v prvním patře se pořádají výstavy. Dřevěný sál pod otevřeným dřevěným krovem slouží jako slavnostní prostor – konají se zde svatby a letos se zde také pořádal ceremoniál předávání cen v rámci 55. ročníku soutěže o nejkrásnější české knihy. Objekt spravuje Památník národního písemnictví, organizátor klání.
Samotný letohrádek je protkán geometrickou a kosmickou symbolikou – od tvaru stavby přes mozaikové dlažby až po další motivy výzdoby. A výstava, která se v něm v těchto měsících nachází, nemohla tuto strukturu zcela ignorovat. Kurátoři Eliška Boumová, Klára Voskovcová a Zdeněk Freisleben k ní přizvali čtyři další země. Proč právě Německo, Polsko, Slovensko a Švýcarsko? Vysvětlení je prozaické, porotci z těchto států zasedají či zasedali v porotě českého klání o nejkrásnější knihu.
Ve Hvězdě se tak sešly knižní publikace ze soutěží Die Schönsten Deutschen Bücher, Najpiękniejsze Książki Roku, Najkrajšie knihy Slovenska a Les plus beaux livres suisses de l’année, a to ze dvou ročníků, 2018 a 2019 (v důsledku covidové pandemie některé zúčastněné země domácí výstavu dosud nezorganizovaly). Proti geometrii hvězdy ale kurátoři postavili kruh. Nerozdělili knihy podle zemí původu, ale položili je vedle sebe k prolistování. Nečekejte tedy vitrínky, na každou z knih si můžete sáhnout a podrobně ji prozkoumat. Případně se do ní začíst, pokud vládnete příslušným jazykem. Výstavu doplňuje pět výtvarných děl od Jana Hendrycha, Krištofa Kintery, Petry Peškové, Michala Pustějovského a Jindřicha Zeithammla. Každé z nich se určitým způsobem vztahuje k procesu čtení nebo hodnocení přečteného textu.
Přestože sledujeme „nejkrásnější“ knihy z pěti států, je nutné si uvědomit, že u většiny z nich o tom, zda budou vůbec hodnoceny, rozhoduje nakladatel – právě on je musí do soutěže přihlásit. Mezi prezentovanými a oceněnými publikacemi najdeme samozřejmě výstavní katalogy, ale i romány, básnické sbírky a – jak dnes již asi nikoho nepřekvapí – literaturu pro děti. Na nejmenší čtenáře myslí i organizátoři výstavy. Po celou dobu jejího trvání je pro děti otevřený samoobslužný ateliér, kde si mohou vyrobit a vyzdobit „památníček“, v neděli také probíhají doprovodné dílny.
Mezi česká díla se dostalo i jedno polské, a to díky tomu, že nakladatelství Labyrint vydává letos publikaci Archihistorie. Vyprávění o architektuře Magdaleny Jeleńské. Kniha v překladu Martina Veselky vyjde na začátku října. V neděli 18. 10. v letohrádku povede workshop sama autorka. Samozřejmě pokud jí to covid-19 dovolí. A pokud ne, vždycky je možné si knihu prolistovat alespoň v karanténě. Magdalena Jeleńska svoje dějiny architektury pojala netradičně. Nepostupuje chronologicky, ale upozorňuje na používané materiály, techniky a změny funkcí. A tak se kapitoly jmenují třeba Kámen, Dům nebo Oblouk a vedle sebe se ocitají starověké, barokní nebo moderní stavby z různých koutů světa. Z českých zemí je zastoupena třeba vila Tugendhat nebo Dům U kamenného zvonu.
Zahájení výstavy proběhlo během vyhlašování cen o nejkrásnější českou knihu. Ministr kultury Lubomír Zaorálek mimo jiné řekl, že konečně může všem sdělit svůj osobní názor: jezdí hodně do zahraničí, ale v Česku podle něj vznikají nejhezčí knihy a můžeme na to být pyšní. V kuloárech vzbudilo toto prohlášení trochu rozpaky. Neměli bychom se samozřejmě podceňovat, ale na druhou stranu grafici, ilustrátoři i nakladatelé potvrdí, že do zahraničí jezdí pro inspiraci. Možná by bylo vhodnější říct, že po propasti devadesátých let jsme opět zpátky mezi světovou špičkou. Dvojnásob to platí u dětské literatury. V této oblasti za totality působila řada umělců, kteří měli zakázanou tvorbu pro dospělé. Po levných disneyovských knihách typických pro porevoluční období nyní opět přichází domácí kvalita spojující to nejlepší z domácí tradice se světovou inspirací. A když se díváme na vystavené knihy, nemůžeme se ubránit dojmu, že kurátoři výstavu koncipovali proti smyslu ministrových slov: nejde o rivalitu, ale harmonické sousedství.
Z hvězdy kruh nejkrásnějších knih Česka, Německa, Polska, Slovenska a Švýcarska
www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025