22. února, 2018 Wojciech Hofmański
Poláci s hrdostí zdůrazňují, že mají největší zastoupení mezi lidmi, jimž Izrael udělil titul Spravedlivý mezi národy. Chlubí se Januszem Korczakem nebo Irenou Sendlerowou, na jejichž hrdinství při pomoci židovským dětem mohou být právem pyšní. I z toho důvodu je pochopitelné, jak velkou naštvanost u nich vyvolává formulace „polské vyhlazovací tábory”, která občas bohužel zaznívá z úst západních komentátorů.
Háček je v tom, že většinou nejde o zlou vůli nebo snahu přepisovat historii. Zmíněná formulace se vztahuje k bývalým nacistickým koncentračním táborům na území okupovaného Polska. Adjektivum „polské” má tady význam tedy pouze geografický. Taková myšlenková zkratka je však nebezpečná, protože v době zhoršující se kvality vzdělání může vést k neporozumění tragickým dějinám první poloviny 20. století.
Během druhé světové války totiž v Polsku – na rozdíl od jiných evropských států – nevznikla žádná kolaborační ani loutková vláda, jíž by se mohla přičíst spoluzodpovědnost za německé válečné zločiny a holocaust. Na polském území tak nebyly žádné koncentráky řízené Poláky. Odpor k označování těchto táborů za polské je tedy zcela namístě. Na druhou stranu z něj občas pramení značně přehnané reakce, jako když například někteří lidé z vládního tábora mluví o nechutném léčení západoevropských komplexů na polský úkor. Jde o tak krkolomnou tezi, že lze obtížně uvěřit, že ji myslí vážně.
O nevhodnosti termínu „polské tábory“ není sporu, ale úplně jiné téma představuje spoluzodpovědnost některých Poláků za vyvražďování Židů. Americký historik Timothy Snyder, jenž se dívá na střední Evropu s přátelským odstupem, trefně poznamenal, že přístup samotných Poláků v době druhé světové války se příliš nelišil od jiných okupovaných národů. Také v Polsku se našli hrdinové (možná jich bylo o něco více než jinde, jak chtějí věřit sami Poláci), ale i lidé, jimž páteř zlámaly krutost války, strach a někdy i chuť se obohatit. Historici o tom mluvili dostatečně hlasitě, když například zdokumentovali jak německý zločin na polské rodině Ulmů kvůli ukrývání Židů, tak masovou vraždu židovských obyvatel ve vesnici Jedwabne, kterou spáchali Poláci.
Dobře zpracovaná historie druhé světové války nevyvolávala diskusi, v níž by se dnes kdokoliv domáhal od polského národa prokazování jeho tehdejší krystalické nevinnosti. Jenže vytváření právě takového dojmu ve vnitřním politickém diskursu skvěle souzní s glorifikací polského antikomunistického podzemí. Připomínání takzvaných prokletých vojáků (żołnierze wyklęci) – přes desetiletí vymazaných polskou komunistickou vládou z oficiálních dějin – se dnes občas děje značně přehnaným, nekritickým, někdy až groteskovým způsobem. Oficiální pojetí historie se v Polsku stává čím dál tím více černobílým. Pro složitá témata jako poválečné tábory pro „zrádce” národa v Horním Slezsku nebo projevy antisemitismu v něm není místo. Potlačují se též například morální pochybnosti kolem Svatokřížské brigády (Brygada Świętokrzyska), jež je známa ze svého působení na českém území na konci druhé světové války. Namísto toho se stavějí pomníky, odhalují pamětní desky a kladou věnce. Výsledkem toho všeho je hrdost bez jakékoliv sebereflexe.
V úvodu zmíněná novela zákona o IPN rychle vyvolala mezinárodní aféru. Její absurditu posiluje fakt, že bleskurychlou reakci pravicové izraelské vlády, jež v zákonné předloze spatřovala snahu zamlčet podíl některých Poláků na vyvražďování Židů během druhé světové války, prezentoval polský kabinet jako neporozumění jeho dobrým úmyslům. Kuriózně působí výpovědi některých diplomatů, že tak silnou reakci nikdo nemohl očekávat. Takto pojatá obrana vyvolává pochybnosti o kompetenci polské diplomacie natolik, že se pro tato slova obtížně hledá omluva.
Smysl příslušné novely navíc zpochybňuje v tomto případě obtížně představitelné vymáhání práva. Těžko říci, jak by vláda Mateusze Morawieckého chtěla stíhat například americké novináře. Navíc o „polských táborech” psala též spisovatelka Zofia Nałkowska, jejíž kniha dlouho byla školní povinnou četbou. Hrozí za této situace popotahování polským učitelům, kteří se budou knihou v rámci výuky zabývat? Novela je zkrátka nepromyšlená, nepřipravená a nepřesná a jí vyvolané protesty by nikoho neměly zaskočit.
Trestuhodné a neakceptovatelné slovní spojení „polské tábory” nezmizí ze světové publicistiky jen díky takové či onaké novele zákona. Když chce někdo zlepšit image země ve světě, najme si prestižní PR agenturu a bez mrknutí oka financuje propagační kampaň šitou na míru s chirurgickou přesností. Ví to dokonce i Právo a spravedlnost. Stejně tak ovšem velice dobře ví, jak podobné vyvolávání antagonismu příznivě ovlivňuje jeho stranické preference a utužuje jeho národněkonzervativní elektorát.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025