03. prosince, 2021 Miroslav Šepták
Sebastian Kurz uměl skvěle komunikovat s voliči. Foto: Facebook/sebastiankurz.at
Pětatřicetiletý Sebastian Kurz, který po nedávné rezignaci na kancléřský post zůstával šéfem Rakouské lidové strany (ÖVP), svolal na čtvrtek dopoledne tiskovou konferenci, na které oznámil svůj odchod do ústraní. Učinil tak způsobem sobě vlastním. Klidným a pevným hlasem poděkoval všem, kteří ho podporovali. Následně podal bilanci svého desetiletého působení ve vysoké politice. Nabízí se proto otázka, jak zhodnotit působení muže, jenž býval označován za „zázračné dítě“, „talent století“ a novou naději evropských konzervativců?
Kariéra Sebastiana Kurze byla velmi strmá. Stal se nejmladším státním sekretářem, ministrem zahraničí a spolkovým kancléřem v dějinách země. Jako jediný politik z Rakouské lidové strany (ÖVP) dokázal dvakrát vyhrát parlamentní volby (2017 a 2019). Pod jeho vedením se podařilo lidovce proměnit alespoň navenek z uzavřené partaje v otevřené hnutí. Vzbudil tím naděje mnoha voličů na nový začátek, po němž se alpský stát posune vpřed.
Strana za jeho předsednictví vyhrála též volby do Evropského parlamentu a posílila ve všech devíti rakouských spolkových zemích. Žádný jeho předchůdce z řad ÖVP nemá takto úspěšnou bilanci. Kurzovy vlády – nejprve ve spolupráci s kontroverzními Svobodnými (FPÖ), poté se Zelenými – nastoupily cestu reforem. Prosadily snížení daňové zátěže obyvatelstva (především pak nízkopříjmových skupin), zjednodušení sociálního systému, valorizaci minimálních penzí, zpřísnění azylové a migrační politiky a zvýšení vnitřní bezpečnosti alpské republiky.
Rakouský kancléř si poprvé od dob Franze Vranitzkého dokázal získat respekt v zahraničí. Kurz uspěl s důrazem na kontrolu nelegální migrace nebo snahou o zastavení dluhové spirály Evropské unie. Jeho značnou schopnost komunikovat s voliči a naslouchat jim lze v rakouském kontextu srovnat s tak rozdílnými politiky, jako byli Bruno Kreisky nebo Jörg Haider. Zároveň se pohyboval jako ryba ve vodě v prostředí sociálních médií, čímž předznamenal jeden z markantních rysů politiky 21. století.
Kurzovo kritici tvrdí, že politiku podřizoval průzkumům veřejného mínění a aktuálním náladám společnosti. Upozorňují na podezření z protiprávního jednání, které vychází z Kurzových soukromých chatů. Označují ho za bezskrupulózního mocenského politika bez morálních zábran. O tom, zda si skutečně kupoval zmanipulované průzkumy veřejného míněné za státní peníze a obsazoval lukrativními místa ve veřejné správě názorově blízkými lidmi, rozhodne nezávislá rakouská justice.
Poté, co Kurz hodil ručník do ringu, následovaly další logické události. Odstoupil spolkový kancléř Alexander Schallenberg (ÖVP), který měl vykonávat tuto funkci pouze do doby Kurzovy soudní rehabilitace. Vzápětí konec v politice oznámil také jeden z jeho nejvěrnějších souputníků ministr financí a šéf vídeňské ÖVP Gernot Blümel. Bez svého parťáka a vzoru by byl jen trapnou figurkou.
Čtvrteční sled nečekaných událostí znamená potřebu najít nového spolkového kancléře a předsedu lidovců. Podle dnes potvrzených informací obě funkce převezme Karl Nehammer. Dosavadní ministr vnitra má podporu vlivné zemské organizace ÖVP z Dolního Rakouska. Přesto však není vhodným řešením. Nemá Kurzovu schopnost komunikace s voliči ani jeho mediální kvality a sociální inteligenci. Pokud chtěli lidovci zachovat alespoň něco ze zbytků dynamického a svěžího stranického profilu, měli pověřit dosavadní ministryni pro Evropskou unii a ústavu Karoline Edstadlerovou.
Kurzovo odstoupení uvrhlo lidovce do vnitřní krize. O slovo se hlásí vlivné zemské a přidružené organizace, jejichž řevnivost dokázal bývalý kancléř utlumit. Těžit z toho mohou opoziční sociální demokraté a Svobodní. Dnes se již zapomnělo, že před Kurzovým nástupem do čela lidovců vedla v průzkumech veřejného mínění právě FPÖ. Svobodní na čele s kontroverzním Herbertem Kicklem přitom patří mezi nejhlasitější kritiky protiepidemických opatření vlády a záměru zavést v Rakousku povinné očkování proti nemoci covid-19. V případných předčasných parlamentních volbách na jaře nebo podzim příštího roku mohou oslovit zklamané a protestně naladěné občany, a bojovat tak o vítězství.
Uvedené události bude Sebastian Kurz sledovat z povzdáli. Vlastně jsme se ve čtvrtek nedozvěděli skutečný důvod jeho odstoupení. Poukázání na péči o nedávno narozeného syna a o rodinu slouží jako zástupný argument. Spíše hrála klíčovou roli úvaha, že bude trvat několik let, než dokáže očistit své jméno. Kurz dobře ví, že s obviněními v zádech nemůže vyhrát žádné volby. Třebaže ještě nedávno pracoval na své návratu na výsluní, nakonec se rozhodl pro jinou cestu.
Po případném prokázání Kurzovy neviny nelze jeho návrat vyloučit, přece jenom se jedná o „politického člověka“. Světlo reflektorů, zvídaví voliči a možnost rozhodovat o směřování alpské republiky mu budou chybět. Pokud i tak zůstane v pozici „obyčejného“ občana, vstoupí do rakouských dějin jako politik, který zdaleka nedokázal využít svůj ojedinělý potenciál a naplnit značná očekávání svých příznivců.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024