22. září, 2015 Kateřina Hamatová
Žádný strach ze sovětského člověka. Foto: Tomáš Fošum
Ano, populární kultura, obzvláště ta americká z dob studené války, poskytuje řadu příkladů tak zvané rusofobie. Co to ale rusofobie je? Fobií, tedy iracionálního strachu z určitého fenoménu, existuje celá řada – od těch velmi dobře známých, jako je například akrofobie (strach z výšek či hloubek), až po ty nejbizarnější jako coulrofobie (strach z klaunů). Pojmem rusofobie se označuje strach z Rusů, Ruska a vůbec všeho ruského. Může se tak jednat o specifický typ sociální fobie či xenofobie.
Rusofobie je spojena s řadou negativních stereotypů a předsudků. Rusové mohou být viděni jako hloupí, brutální a zaostalí lidé, kteří nejsou schopni samostatně myslet, a proto je pro ně pohodlnější podřídit se autoritářsky vládnoucímu carovi, Stalinovi či Putinovi, a při pokojové teplotě – 30°C s ohavnou ušankou na hlavě popíjet ledově vychlazenou vodku. Rusko je vnímáno coby despotická a zaostalá země, jejíž kultura, tradice či náboženství jsou považovány za brzdy rozvoje. Specifickou kapitolu z dějin rusofobie představuje druhá světová válka a nacistická rasová teorie, podle níž byli Rusové (jakož i všichni Slované) podlidmi. Rusofobie zasáhla i ekonomickou sféru, a to především v 90. letech minulého století ve spojení s kriminálními praktikami některých ruských podnikatelů a mafiánů.
Další znaky, které se rusofobii často přiznávají, však mají s fobií a iracionálním strachem pramálo společného – ostatně i o oprávněnosti těch předchozích se dá do značné míry spekulovat. Většinou jsou projevem ideologického boje a s ním spojené propagandy, tak jako v případě amerického snímku Rocky IV, nebo vycházejí z přímé historické zkušenosti. Za rusofobní se například často označuje tzv. „strach z ruského medvěda“, který provází některé národy již po řadu staletí. Stačí se podívat třeba na Polsko, jež se v minulosti potýkalo s nebezpečnou tendencí Ruska agresivně expandovat. Ta představuje hrozbu jak pro zavedené společenské normy, tak pro samotnou existenci jeho sousedů. A jak můžeme dnes jasně vidět na příkladu Krymu, Jižní Osetie či Podněstří, nejedná se o iracionální fobii, ale o výsledek zdravého úsudku. Nálepku rusofobie tak můžeme v případě strachu z ruské rozpínavosti klidně sloupnout.
Dnešní vnímání pojmu rusofobie se definici neopodstatněného strachu zcela vymyká. A viníkem je především ruská vláda a jí kontrolovaná domácí i zahraniční média. Ta rusofobii v rámci informační kampaně zneužívají a označují tímto pojmem jakýkoliv projev nesouhlasu s politikou Kremlu, negativní vyjádření na adresu ruské historie, kvality života v Rusku či míry ruské demokracie.
Na ruských serverech vznikají dlouhé seznamy rusofobních jedinců a organizací, jejichž cílem je údajně pod taktovkou americké vlády systematicky poškozovat obraz Ruska. Jedním z nich je seznam na silně prokremelském portálu ruxpert.ru. Namátkou z něj vybírám několik rarit. Rusofobní je prý například švýcarská banka Credit Suisse, která sestavuje žebříček globálního bohatství. Rusko v něm totiž ukazuje jako zemi s abnormálně hlubokou příjmovou nerovností. Rusku nepřátelská je i organizace Transparency International, která údajně žebříček míry korupce ve světě nesestavuje podle míry korupce, ale podle míry přátelství se Spojenými státy. Hodnocení míry štěstí obyvatel jednotlivých států, které provádí OSN, je prý také poznamenáno rusofobními náladami, protože zemi byla přisouzena 64. příčka ze 158 hodnocených států. V seznamu dále figuruje například Parlamentní shromáždění Rady Evropy, hnutí Femen, nevládní organizace jako Human Rights Watch či Amnesty International a obrovské množství různých sdělovacích prostředků. Jakákoliv odchylka od ruského propagandistického slovníku, jenž charakterizuje kyjevskou vládu jako „fašistickou juntu“, anexi Krymu jako „znovusjednocení s vlastí“ nebo USA jako „impérium zla“, je označena nálepkou rusofobie.
Kreml se snaží prosadit tezi, že globálním centrem rusofobie je Západ. Podle výzkumů Pew Research Center z roku 2014, v němž se dotazovaných z různých zemí ptali na jejich postoj k Rusku, vyplynulo, že nejméně příznivé mínění o největší zemi světa mají Poláci (81 % dotázaných), Němci (79 %), Francouzi (73 %) a Američané (72 %). K Rusku se negativně staví ale například také Izraelci, Turci, Jordánci, Japonci či Brazilci. Nepříznivé postoje k Rusku tak nelze jednoznačně vztahovat pouze na obyvatelstvo Západu.
Silné projevy rusofobie navíc nalezneme také v samotném Rusku. Například na severním Kavkaze, jehož obyvatelstvo je dlouhodobě nespokojeno s politikou Kremlu, dochází nejen k hanobení pravoslavných křížů, ale i k teroristickým útokům proti etnickým Rusům. Strach z rusofobie na domácí půdě demonstruje předložení návrhu zákona z jara 2014, který by projevy rusofobie postihoval 15 dny odnětí svobody, nebo pokutou do výše až 50 000 rublů. V projektu byla rusofobní propaganda definována jako „nepřesné negativní informace, jejichž cílem je vytvořit negativní postoje vůči Rusku, Rusům, ruskému jazyku, kultuře a státu“.
Jak již bylo naznačeno, v současném oficiálním ruském diskurzu je rusofobie výplodem západní propagandy. Mýtus ruské hrozby je údajně využit pro formování a posílení euroatlantické identity – díky němu má totiž Západ, respektive NATO, společného nepřítele. Projevem rusofobie jsou tak například plány na obranu NATO, které ve zvýšené míře počítají s hrozbou z východu. Přitom samotné NATO prý pro Rusko představuje mnohem větší hrozbu, než je tomu naopak – nepřestává totiž expandovat a zvyšuje počet vojenských základen u své východní hranice. Před takovými projevy rusofobie varoval sám prezident Putin. Doslova řekl, že tento trend „povede ke katastrofě“. Poslanec Státní Dumy Sergej Markov dokonce přirovnal současnou rusofobii k historii antisemitismu. Ten podle něj stál u vzniku druhé světové války, a rusofobie může dnes fungovat jako rozbuška té třetí.
Dnes je tedy rusofobie především kremelským konstruktem, který slouží cílům jeho informační války – sjednocuje ruský národ proti údajnému agresorovi. Pro ruské politické elity je výhodné udržovat obraz rusofobního Západu, jelikož jim umožňuje stylizovat se do role oběti. Se skutečným významem slova rusofobie však tento konstrukt nemá nic společného. Je snad nesouhlas s anexí Krymu projevem rusofobie? Nebo se jedná o pouhé vyjádření politického názoru? Označit takový postoj za rusofobní je asi stejné, jako kdybychom za klaustrofobika označili člověka, který je naštvaný, protože se zasekl ve výtahu. Prokremelskými médii citované projevy rusofobie nejsou zaměřeny proti Rusku jako takovému, ale specificky spíše proti politice Kremlu. Pokud tedy trváme na použití termínu „fobie“, bylo by příznačnější označit dnešní strach z Ruska spíše pojmem kremlofobie. I když s iracionalitou, která je hlavním definičním prvkem fobie, má i ta pramálo společného.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025