10. října, 2018 Táňa Matelová
Na české straně. Foto: TF
O zděšení těšínských Poláků z okupace svědčí články, jež v té době vyšly v Głosu Ludu (česky Hlas lidu), který dodnes představuje nejvýznamnější noviny polské menšiny vycházející na našem území. Jakkoliv se postoje tohoto periodika během komunistické éry měnily (například podle toho, kdo zrovna stál v čele redakce), tání, jež přišlo s nástupem Alexandra Dubčeka do čela KSČ v lednu 1968, přivítal Głos Ludu s nadějí a očekáváním.
Mezi nejvýznamnější postavy tehdejší redakce patřila novinářka Łada Krumniklowa (roz. Władysława Rajska, 1929–2007). Touhu po lepších zítřcích, která čišela z jejích článků, narušil v noci z 20. na 21. srpna příjezd tanků. Její pocity zmaru pravděpodobně prohlubovalo vědomí, že se část okupantů hlásila ke stejné národnosti a mluvila stejným jazykem jako ona…
Reakcí na intervenci bylo vydání speciálního čísla Głosu Ludu, určeného přímo příslušníkům Polské lidové armády. „Okupace. Nyní tento akt nemůžeme nazývat jinak. Jedná se o nespravedlivou a ohavnou okupaci suverénního státu, který je také naším státem. Lidé mají pravdu, když vnímají polské vojáky jako okupanty, kteří jsou přítomní na území Československa v rámci Varšavské smlouvy. Pochopte nás, nás 70 tisíc Poláků. Pochopte nás, polští vojáci i důstojníci, pochopte nás – v Ústředním výboru Polské sjednocené dělnické strany, ve vládě Polské lidové republiky, na velvyslanectví i konzulátu. Ano, jsme malou částí velkého polského národa, na jehož významné historické úspěchy jsme hrdí. Ale v žádném případě nemůžeme být hrdí na to, co se událo v těchto dnech… Žádáme vás, drazí vojáci Polské lidové armády…, ani v případě nějaké nešťastné souhry okolností nestřílejte do lidí! … Nejedná se o kontrarevoluci.“ (překlad části článku Je nám to tak líto…, v originále Tak bardzo nam przykro…, ze speciálního vydání Głosu Ludu z 23. srpna 1968)
Dne 24. srpna 1968 se Krumniklowa spolu s řidičem vydává hledat polské vojsko, aby jeho příslušníkům osobně předala exempláře tohoto speciálního vydání. Hledání není snadné. Poté, co natrefí na značně zkroušené československé vojáky, potkávají ty sovětské, před kterými se dávají na útěk. Konečně na Olomoucku nalézají různě roztroušené polské jednotky. Většina vojáků se domnívá, že jsou zde pouze na cvičení, a příliš nechápou, proč po nich lidé házejí kameny. Vyhladovělí přijímají od Krumniklowé jídlo i noviny.
Najednou se odehraje nečekaná událost – na místo přilétá armádní speciál, který přepravuje generála Floriana Siwického, velitele Slezského vojenského okrsku. Jakmile vrtulník usedne na zem, Krumniklowa se k němu odhodlaně vydá. Scéna, kdy elegantně oděná dáma stojí v lodičkách po kotníky v blátě a ihned po tom, co se představí, důrazně prohlásí: „Tady v Československu žije několik desítek tisíc Poláků. Polská armáda zde není potřebná. Tady se nic špatného neděje. Prosím přečtěte si to!“, jistě vzbudila u přítomných zděšení i respekt zároveň. Ještě větší překvapení přichází ve chvíli, kdy Siwicki noviny přijme a na rozloučenou políbí Krumniklowé ruku… Její reportáž o tomto setkání se objeví i v prestižním polském exilovém měsíčníku Kultura, vydávaném v Paříži.
Přestože poslední polská jednotka opustila Československo již v listopadu 1968, sovětské oddíly u nás přebývaly až do začátku devadesátých let a poskytovaly oporu normalizačnímu režimu, který zanedlouho po srpnu začal s perzekucemi tisíců osob. Přirozeně ani hrdinský čin Krumniklowé nemohl zůstat bez povšimnutí, tudíž ani bez následků. Prakticky okamžitě ji vyhodili z práce a sebrali propustku do Polska. Nechtěli ji přijmout do žádného zaměstnání, a někdejší významná regionální publicistka tak zůstala odkázána na pomoc svých nejbližších.
Když už se jí podařilo získat práci v prodejně zeleniny, přišla další rána. V roce 1970 byla vzata do vazby, kde se po dlouhých týdnech dozvěděla, že je zde kvůli onomu článku z pařížské Kultury, jenž obsahoval kritiku vlády. Vyslýchali ji v souvislosti s tzv. taterniky, mladými přispěvateli, spolupracovníky, sympatizanty a především pašeráky Kultury do Polska (označení vzniklo podle Tater, kudy vedly pašerácké stezky). Celu Krumniklowa sdílela se třemi prostitutkami. Když prosila, aby ji přemístili, ředitel věznice odvětil: „Být to na mně, tak vás teď klidně zastřelím!“
Z vězení vyšla se značně podlomeným zdravím až po několika měsících. Musela však podepsat žádost o milost adresovanou prezidentovi. Učinila tak s velkým sebezapřením, na základě prosby svého advokáta a rodiny. Do roku 1989 pak přežívala, jak se dalo. Opět získala zaměstnání v prodejně ovoce a zeleniny. Když jí nabídli místo vedoucí pobočky v Karviné, přišlo zdejší stranické buňce udání, že v obchodě pracuje osoba, která „nesnáší komunisty“. A tak se Łada musela poroučet zase o prodejnu dále.
Chartu 77 nepodepsala. Bála se, že přijde o práci (živila svou matku i syna), a ztratila také veškeré iluze o možnosti demokratizace v ČSSR. K psaní článků se Krumniklowa mohla vrátit až po sametové revoluci. Tehdy také sama zavolala na polský konzulát, zdali je v Polsku stále persona non grata. Ozvali se druhého dne, že ji ze seznamu vyškrtli. Do konce života se nesmířila s lhostejností, jaké se jí dostalo z polské strany. Kvitovala sice s potěšením, že se Poláci po roce 1989 Čechům za srpnovou invazi omluvili. Nicméně ji mrzelo, že se na hrdinské postoje několika málo těšínských Poláků, kteří se stavěli proti okupaci, poněkud zapomnělo. „Kdybych alespoň jednu růži dostala…,“ řekla v rozhovoru s polským historikem Grzegorzem Gąsiorem. Onu růži dnes můžeme alespoň symbolicky položit k jejímu hrobu v Českém Těšíně coby poděkování za odvahu a zároveň jako omluvu za potupu, jakou minulý režim přinesl nejen jí, ale mnoha dalším, kteří se nebáli promluvit.
Čerpáno z materiálů Karty (polské historické organizace), ze zpracovaných nahrávek polského historika Grzegorze Gąsiora a z textů Głosu Ludu ze srpna 1968.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025