04. prosince, 2019 Tomáš Fošum
Snímek z červnové demonstrace na Letné, kterou uspořádal spolek Milion Chvilek. Foto: Wikimedia Commons/VitVit
Při příležitosti letošního třicátého výročí sametové revoluce se probíraly ze všech stran nejen tehdejší události, ale i to, co po nich následovalo až do dnešních dnů. Těžko se divit, že se jednalo o kakofonii hlasů, v níž se mísily oslavy, lamentování i rozpaky. Přestože Česko jako celek za posledních třicet let neuvěřitelně zbohatlo, neplatí to pro všechny kouty země. Lidé žijící v sociálně vyloučených lokalitách – ať už svou vinou, nebo protože se „špatně“ narodili – si jen sotva 17. listopadu připíjeli šampaňským.
Nespokojena je ale i řada lidí, kteří se jinak považují za přívržence polistopadového režimu. Těžko se smiřují se skutečností, že momentálně máme v čele státu politiky typu Andreje Babiše a Miloše Zemana. Vinu za to přičítají jejich voličům, již si neváží dobrého bydla a hlasují pro autoritáře. Jiní naopak poukazují na to, že demokracie selhala a je třeba ji něčím nahradit, přičemž zpravidla nejsou schopni přesně popsat, jak by ten nový systém měl vypadat. Ve finále jsou tak určitým způsobem rozčarováni téměř všichni.
Při každém kulatém výročí listopadu 1989 se rozvíří diskuse, co vlastně lidé shromáždění na náměstích a cinkající klíči chtěli. Zda konzum, nebo svobodu. Tuto otázku dnes již nelze uspokojivě zodpovědět. Často šlo nejspíš o mix obojího. Navíc pod slovem svoboda si každý představí něco jiného. Nicméně během prvních porevolučních měsíců se ustálila široká společenská shoda, že naším cílem je demokracie západního střihu. To znamená liberální demokracie omezující moc ústavou, garantující občanům základní svobody a rovnost před zákonem a chránící menšiny před zvůlí většiny. V červnových volbách roku 1990 se tomuto směřování dostalo souhlasu nadpoloviční většiny zúčastněných.
I díky tomu, že se tvůrcům našeho ústavního systému podařilo jej dobře nastavit, žijeme v liberální demokracii doposud. Velkou výhodou se momentálně ukazuje například existence Senátu, bez jehož souhlasu nejde měnit ústavu. Představme si, jak by to vypadalo, kdybychom měli pouze jednokomorový parlament, který by představovala Poslanecká sněmovna ve svém současném složení a již by na Pražském hradě doplňoval Miloš Zeman známý svým kreativním přístupem k ústavě. Sklouznutí k nedemokratickému režimu by bránilo asi už jen naše členství v Evropské unii. Byť její instituce, jak ukazuje třeba příklad maďarského premiéra Viktora Orbána, tahají ve sporech s autoritářskými vládami spíše za kratší konec provazu.
Jenže ani sebedokonalejší ústava nástupu nějaké formy autoritářství nebo totality nezabrání, jestliže většina společnosti dlouhodobě demokracii odmítá nebo je jí lhostejná. K tomuto bodu bohužel několik let směřujeme, možná jsme se v něm už dokonce ocitli. A nejsme sami, přičemž se tento jev zdaleka netýká jen postkomunistického světa, takže jen na některé omyly polistopadové transformace to svádět nemůžeme. Roli samozřejmě hrají i negativní stránky postupující globalizace, jež jinak jako celek lidstvu prospívá. Mluví se mimo jiné o blížící se zkáze způsobené změnou klimatu.
Možná skutečně vstupujeme do nějaké temnější etapy lidských dějin. Liberální demokracie za to však sama o sobě nemůže. Zní to sice už jako klišé, ale nějakou jinou smysluplnou alternativu pro uspořádání svobodné společnosti zatím nikdo nenavrhl. Základní institucionální nastavení polistopadového režimu bychom tedy měli bránit, neboť tady se žádná výrazná chyba nestala. Problémy, jako jsou exekuce nebo sociální vyloučení, nevyplývají ze samotné podstaty liberální demokracie. Pramení ze špatné politiky v dané oblasti a ze špatných zákonů. Nesmíme přitom zapomenout, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme. I díky listopadu 1989 totiž stále žijeme v otevřené společnosti, jejíž podobu každý jedinec svým jednáním ovlivňuje.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025