22. září, 2013 Miroslav Šepták
Většina obyvatel Rakouska upřednostňovala v meziválečném období připojení k Německu před samostatnou existencí republiky. Vše vyvrcholilo v březnu 1938. Davy lidí na jih od československých hranic nadšeně aplaudovaly příchozím německým vojákům a zmizení alpské země z mapy Evropy. Kořeny tohoto zdánlivě paradoxního jevu je nutné hledat v druhé polovině 19. století.
Tehdy politická elita habsburské monarchie prosazovala, ve snaze zabránit revolučním změnám, nadnárodní ideu s jednoduchým až mýtickým obsahem s cílem maximální přijatelnosti pro většinu národů. Byl akcentován požadavek identifikace každého občana s nadnárodními symboly a institucemi (například panovníkem, dynastií a územním vymezením) bez ohledu na to, k jakému národu či národnosti se hlásí. Klíčovou roli přitom hrála habsbursko-lotrinská dynastie. V rámci národotvorného procesu vznikla v jedné z částí Rakousko-Uherska, v Předlitavsku, národnostní skupina, která sama sebe definovala jako „rakouští Němci“, při vědomí jak etnické a jazykové sounáležitosti s říšskými Němci, tak určité odlišnosti vůči nim.
Stát, který nikdo nechtěl
Rozpad habsburského soustátí na podzim 1918 znamenal pro rakouské Němce obrovský šok. Slavné časy Vídně, císařské metropole spoluurčující tep evropské politiky, odvála prohraná válka. Pocity velikosti a nadřazenosti vystřídala úzkost z bezvýznamnosti. Na troskách padlé říše vznikla řada nástupnických států, mezi nimi malé Německé Rakousko. Zdejší obyvatelstvo jej považovalo za umělý a neživotaschopný útvar. Namísto toho upřednostňovalo připojení rakouského území k Německu (anšlus). Rakušané se chtěli spojit se západním sousedem už jenom proto, že Němci, byť po ztracené válce rovněž na kolenou, opět jednou vstoupí na jeviště evropské politiky jako důležitý hráč, zatímco z nich se najednou stali pouze „nýmandi“ a „žebráci“. Kromě toho mnoho soudobých problémů vyžadovalo širší platformu, zjednodušeně řečeno „ve dvou se to lépe táhne“.
Jeden z vlivných vítězů války však zastával zcela jiný názor. Francie obávající se odvety ze strany Německa chtěla spojení převážně etnicky, jazykově a kulturně německých států stůj co stůj zabránit. S úspěchem. Název „Německé Rakousko“ byl stejně jako anšlus zakázán. Rakousko muselo s nechutí začít budovat samostatnou existenci.
Anšlus? Ano, ale postupně
Vídeň se naoko držela mezinárodněprávních závazků a připojení k Německu označovala za téma v danou chvíli zcela neaktuální. Ve skutečnosti existovaly jak v Rakousku, tak v Německu různé organizace a spolky soukromého a polosoukromého charakteru, jejichž činnost myšlenku anšlusu neustále více či méně otevřenou formou připomínala a popularizovala.
Na rakouské politické scéně po připojení horlivě volali sociální demokraté a liberální nacionalisté, poněkud vlažnější postoj zastávali z vlivných stran vlastně jen křesťanští socialisté. Silnější anšlusové tendence panovaly jednoznačně v Rakousku než v Německu. Ačkoli Berlín neztratil připojení ze zřetele, nepřikládal mu prvořadý význam a jeho otevřené provedení odmítal. Proslulý šéf německé diplomacie Gustav Stresemann k tomu poznamenal: „Anšlusové hnutí je třeba považovat za něco samozřejmého, nemělo by se však pro něj hlasitě agitovat.“ Připojení Rakouska k Německu by narazilo na odpor některých velmocí a zkomplikovalo by vyjednávací pozici Berlína pro něj v důležitějších otázkách. Přednost dostala taktika známá jako Angleichung, tj. harmonizace nejrůznějších norem a ustanovení obou států, která byla především z rakouské strany chápána jako první krok k anšlusu.
Marná snaha o prosazení rakušanství
Zásadní změnu do německo-rakouských vztahů přinesl až nástup německých nacistů k moci v lednu 1933. Nový říšský kancléř Adolf Hitler chtěl provést anšlus co nejrychleji, za jakoukoli cenu a všemi prostředky, bez respektu k rakouským historickým a kulturním odlišnostem. Nepočítal však s tím, že Rakousko odmítne degradaci v pouhou německou župu. Vídeňská vláda podporovala vznik nové státní ideologie – rakušanství, založené na zdůrazňování patriotismu a zachování nezávislosti země. Rakušanství plnilo defenzivní roli vůči německému nacismu a současně představovalo odpověď na myšlenku anšlusu. Na rozdíl od některých historiků se nedomnívám, že šlo tehdy o pokus vytvořit svébytnou rakouskou státní a národní identitu, neboť docházelo ke zdůrazňování německé kulturní a historické podstaty Rakouska.
Rakušanství i navzdory značné státní propagandě nedokázalo v kolektivním vědomí Rakušanů „zakořenit“. Marná snaha mnoha z nich hmotně zabezpečit alespoň základní životní potřeby aktualizovala a velmi popularizovala v rakouské společnosti trvale přítomnou myšlenku anšlusu. V Německu totiž utužení represe, rozsáhlé investice do veřejných staveb a přechod na válečnou ekonomiku takřka úplně odstranily nezaměstnanost. Situace v Říši ostře kontrastovala s nuznými poměry v alpské republice. Mnozí Rakušané přímo hltali fantastické zprávy o úspěších německé zaměstnanecké politiky. Vysoký podíl lidí bez práce v Rakousku proto sloužil Němcům jako jeden z hlavních argumentů k provedení anšlusu.
Postupné upevňování rakouského národního vědomí
S porážkou Německa v druhé světové válce odešla i myšlenka anšlusu. Směrodatné politické síly začaly opatrně zdůrazňovat rakouský nacionalismus a vlastenectví v kombinaci s apelem na znovuzískání samostatnosti (alpský stát okupovaly po roce 1945 stejně jako Německo vítězné mocnosti). V atmosféře rostoucí studenoválečné konfrontace pomohl Západ Rakousku k hospodářské a sociální stabilizaci. Uzavření Státní smlouvy v květnu 1955 mu opětovně udělovalo suverenitu, zároveň ruku v ruce s ekonomickou prosperitou došlo k upevňování samostatného rakouského vědomí. Dokazují to i čísla sociologických šetření. V roce 1956 považovalo 49 % dotázaných Rakušany za samostatný národ, 46 % naopak za součást německého národa. O osm let později se poměr změnil na 70:15, v roce 1993 dokonce na 92:6.
V rakouských parlamentních volbách po roce 1945 nehrála německá karta nikdy stěžejní roli. V padesátých letech ji naposled vytáhl Spolek nezávislých, z něhož později vzešla dnes známější Svobodná strana Rakouska, ve snaze oslovit bývalé nacionálně-liberální voliče a nedávné příznivce nacistů. Faktem ovšem je, že dodnes v řadách Svobodných lze najít několik snílků, jimž nejsou velkoněmecké apely cizí. Jejich vliv na rakouskou politiku bude i po podzimních parlamentních volbách zanedbatelný. Do září spíše většina stran neopomene zdůraznit, jak důležité je neochvějně obhajovat rakouské národní zájmy v Evropské unii.
Miroslav Šepták
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025