16. října, 2017 Tomáš Fošum
ANO nneí strana ani hnutí. Je to sekta! Foto (výřez): Wikimedia Commons/David Sedlecký
Devadesátá léta zůstávají v paměti mnoha lidí jako veselá, uvolněná doba plná optimismu. V české politice však sluncem prozářené devadesátky skončily již první červnové odpoledne roku 1996, kdy Václav Klaus se svou ODS utrpěl Pyrrhovo vítězství ve sněmovních volbách. Mezi četnými zastánci polistopadového režimu se rozprostřelo zděšení. Premiér a profesor Klaus, otec ekonomické reformy, nedokáže sestavit většinovou vládu! Navíc se před branami objevil „barbar“ Miloš Zeman, jenž se, ač druhý v pořadí, stal skutečným volebním vítězem. Pod značkou ČSSD sjednotil bývalé komunisty, lidi považující se za poražené transformace, ale i upřímné sociální demokraty. Zároveň otevíral náruč příznivcům republikánů Miroslava Sládka, které s něžností sobě vlastní označoval za „zdivočelé sociální demokraty“. Zemanův agresivní styl znamenal pro mnohé šok. Tvrdá opozice v zemi do té doby neexistovala.
Výsledek voleb se podepsal i na vztahu dvou otců zakladatelů novodobého českého státu. Ta slavná scéna z dokumentárního filmu Občan Havel je příznačná: Miloš Zeman si při povolebním vyjednávání u prezidenta Václava Havla poručí becherovku a popichuje hlavu státu proti premiérovi. Havel chvíli zaváhá, ale nakonec jde Klausovi zavolat s tím, že je férové ho informovat. Politické manželství z rozumu uzavřené mezi Havlem a Klausem tehdy ještě k rozvodu nedospělo. Rádi se neměli, dělali si naschvály, nicméně na veřejnosti zachovávali dekorum. A nejspíš měli i pocit, že země toho druhého potřebuje. Tak to vnímali i mnozí další. Zatímco idealista a statečný předlistopadový disident Havel pro ně představoval srdce nového režimu, Klaus byl jeho mozkem. Po volbách v roce 1996 už nic nebylo jako dřív. Do té doby převážnou částí médií nekriticky přijímaný Klaus začal politicky slábnout a za půldruhého roku ztratil premiérský post. A vinil z toho i Václava Havla.
V létě 1998 zažila česká politika první polistopadový nefalšovaný podraz na voličích. V hlavních rolích vystupovali Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří za dva roky ušli velký kus cesty od otevřeného politického nepřátelství ke skrývanému přátelství. Před předčasnými volbami vyvolanými pádem Klausovy menšinové vlády se vůči sobě ODS a ČSSD ostře vymezovaly a vzájemnou spolupráci rozhodně vylučovaly. Po volbách však spolu uzavřely takzvanou opoziční smlouvu, jíž na čtyři roky de facto vyřadily parlamentní demokracii ze hry. Ze strany ODS šlo o hru na opozici, která se zavázala, že jednobarevnou vládu ČSSD nikdy neshodí. Zeman s Klausem zároveň naplánovali některé ústavní změny, jež měly zabetonovat systém dvou velkých stran „na věky“. Většinu z nich ovšem neprosadili i kvůli tomu, že časem ztratili v Senátu ústavní většinu.
Každého z nich hnala do opozičněsmluvní náruče jiná motivace. Zemanovi víceméně nic jiného nezbylo, neboť navzdory jasnému volebnímu vítězství neměl s kým sestavit většinovou vládu. Pokud nechtěl, aby jeho politická kariéra vyzněla do ztracena, musel udělat nějaký nestandardní krok. Zato Klause poháněla výhradně chuť po odvetě. V souvislosti s pádem své vlády na konci roku 1997 šířil legendu o „atentátu“ na svou osobu, jejž spáchali Klausovi koaliční partneři z ODA a KDU-ČSL, „zrádci“ uvnitř ODS a prezident Havel. Každá legenda zpravidla částečně vychází ze skutečné události. Václav Havel se opravdu chtěl nemilovaného premiéra zbavit a jeho koaliční partnery proti němu hecoval. Havel svou zákulisní „nepolitickou politiku“ přepálil. Ovšem Klausova reakce nebyla adekvátní a neobsahovala ani trochu sebereflexe, neboť vláda se mu rozpadla především kvůli jeho osobním vlastnostem. Po volbách 1998, v nichž se mu povedlo politické zmrtvýchvstání, když vybojoval se slušným procentuálním výsledkem druhé místo, se pomstil nejen „atentátníkům“, ale i celé zemi. Snaha účelově ohýbat pravidla, pokus o ovládnutí policie, útoky na nezávislá média, podivné postkomunistické postavy kolem premiéra Zemana, rozdělení postů ve státních podnicích mezi ODS a ČSSD, to vše a mnohé další se během opoziční smlouvy zapsalo do knihy hříchů české demokracie.
V létě 2002 zažilo Česko jedny z nejpodivnějších voleb. Dlouho se zdálo, že v nich navzdory výše řečenému zvítězí ODS Václava Klause. Ten se však nedokázal odstřihnout od opozičněsmluvního spojenectví ani ve chvíli, kdy už od něj dávali všichni ruce pryč. Premiér Miloš Zeman takticky ohlásil odchod do důchodu a připravoval se na prezidentskou kandidaturu na začátku roku 2003. Jeho nástupce v čele ČSSD Vladimír Špidla neměl zájem s Klausem spolupracovat a opoziční smlouvu víceméně ukončil. Klaus tomu nevěřil a považoval to za předvolební taktiku. Sám zvolil v kampani jinou cestu. Jelikož nejspíš usoudil, že by mu už tentokrát voliči na mobilizování proti levici a heslo „Doleva, nebo s Klausem“ neskočili, oděl předvolební kampaň do nacionalistického hávu. Rozpoutal tak skoro šedesát let po válce neskutečné protiněmecké divadlo, do něhož se bohužel zapojily i ostatní strany, zřejmě ve strachu, aby nevypadaly jako zrádci národa, kteří chtějí české chaloupky vrátit Sudeťákům. Třináct let po listopadu 1989, jenž se nesl v duchu návratu do civilizované Evropy, byla tato kampaň pro Česko hodně smutným vysvědčením.
Volby dopadly zdánlivě relativně dobře. Vznikla po nich normální vláda, která sice ideologicky nebyla úplně soudržná a opírala se ve sněmovně jen o těsnou většinu, zato však měla v parlamentu normální opozici s reálnou šancí se po příštích volbách dostat k moci. Jenže zároveň tu poprvé od listopadu 1989 existovala možnost sestavit většinovou levicovou vládu za přímé či nepřímé účasti komunistů. Během volebního období 2002–2006 se v čele vlády vystřídali tři premiéři za ČSSD. Zatímco Vladimír Špidla a Stanislav Gross vábení oranžovo-rudé koalice odolali, Jiří Paroubek s komunisty prosazoval zákony v parlamentu bez ohledu na své středopravicové koaliční partnery US-DEU a KDU-ČSL. A netajil se, že je po příštích volbách připravený na model menšinové vlády ČSSD s komunistickou podporou ve sněmovně. Na rozdíl od sudetských Němců nedobrovolně vystupujících ve volební kampani na jaře 2002 znamenal Paroubkův plán z let 2005–2006 pro tuzemskou demokracii skutečnou hrozbu.
V červnu 2006 se konaly klíčové sněmovní volby, v nichž se, aniž to tenkrát bylo patrné, rozhodovalo, jakým směrem se vydá polistopadový režim. Zůstane u nás zachovaná klasická parlamentní demokracie se silnými tradičními stranami, nebo se vydáme někam do neznáma? Tehdy si tu otázku ve stínu souboje dvou velkých stran nikdo nekladl. Po deseti letech se totiž do voleb vrátil skutečný programový střet. ODS, jíž vystřídání Václava Klause Mirkem Topolánkem v čele strany polilo živou vodu, sršela v kampani návrhy pravicových reforem a varovala před spojením „KSČSSD“. Jiří Paroubek vsadil na strašení „asociální pravicí“ a sliboval voličům modré z nebe. Jednalo se o zápas dvou pohledů na svět, který skončil tím nejhorším výsledkem, a sice remízou. Jak ODS s lidovci a Zelenými, tak ČSSD s komunisty měli po sto mandátech. Následovalo několikaměsíční vyjednávání, v němž skoro každý nějakým způsobem selhal, když byl ochotný obětovat své přirozené koaliční partnery.
Po mnoha peripetiích vznikl středopravicový kabinet Mirka Topolánka, jejž však od počátku provázela pachuť dvou přeběhlíků, kteří mu dopomohli k většině ve sněmovně. Vláda se sice celkem snažila o užitečné reformy, ale po dvou letech padla. Shodila ji na jaře 2009 prazvláštní aliance Jiřího Paroubka, několika poslanců ODS a zelených a prezidenta Václava Klause. Ten se tak svérázně pomstil své straně v čele s nemilovaným Topolánkem za to, že ho dvakrát pomohla zvolit na Hrad. Po pádu vlády následovalo politické bezčasí, během nějž vládl polopolitický kabinet Jana Fischera a hned dvakrát byly zrušeny podzimní předčasné volby. Nejen pozice Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka, ale též jejich stran slábla. Paroubek však stále vypadal jako téměř jistý příští premiér. A to navzdory tomu, že na jaře 2009 před volbami do Evropského parlamentu na něj na mítincích létala vajíčka. Jasně vyprofilovaný programový střet, jenž se naplno vrátil do politiky na jaře 2006, se pozvolna vytrácel.
Jiří Paroubek se celou dobu připravoval na volební souboj s Mirkem Topolánkem, kterého však ODS dva měsíce před volbami nahradila usměvavým Petrem Nečasem. Věčně zachmuřený Paroubek, jenž značnou část společnosti odpuzoval svým humpoláckým výrazivem, se po pěti letech permanentní kampaně vyčerpal. Ve volbách roku 2010 očekával jasné vítězství a výsledek přes třicet procent. Když to bylo o deset procentních bodů méně, zjevně šokovaný okamžitě rezignoval. Jeho ČSSD sice volby těsně vyhrála, ale poprvé v novodobé historii nejsilnější strana odešla do opozice, zatímco někteří naivnější pravicoví voliči plesali nadšením. Na první pohled se totiž zrodila pravicová koalice s jasnou převahou ve sněmovně. Ano, ODS oproti minulým volbám spadla z rekordních 35 procent na 20, ale její ztrátu svým ziskem více než dorovnala nově založená TOP 09, utěšovali se mnozí pravičáci. Jenže tu byl ještě třetí koaliční partner.
Tak zvláštní vládní stranu Česko do té doby nezažilo. V čele Věcí veřejných oficiálně stál novinář-celebrita Radek John, ale reálně je řídil „guru“ Vít Bárta, majitel bezpečnostní agentury ABL. Bárta jako první, byť v porovnání s Andrejem Babišem pouze ve stopovém množství, vnesl do vlády střet zájmů. Řídil ministerstvo dopravy a na dálku i Johnovo ministerstvo vnitra. Bárta však byl proti Babišovi amatér: neměl tolik peněz, aby si na kampaň najímal nejlepší odborníky a koupil si média. Takže ho mimo jiné pomáhala zničit tehdy ještě „nebabišovská“ Mladá fronta Dnes. Jinak ale podobností mezi Věcmi veřejnými a Babišovým ANO vyvstává celá řada. Asi tou nejdůležitější je programová bezbřehost. Na druhou stranu vidíme i četné rozdíly. Tím hlavním je charisma, kterého se Bártovi nedostává, kdežto Babišovi zřejmě ano. Jinak se jeho přetrvávající značná popularita vysvětlit nedá.
Rok 2013 lze označit rokem Miloše Zemana a Andreje Babiše. Prvně jmenovaný se po desetiletém politickém exilu, eufemisticky nazývaném důchod na Vysočině, triumfálně vrátil v prezidentských volbách. Jednou z jeho hlavních starostí na Pražském hradě bylo ovládnout ČSSD a pomstít se svým někdejším spolustraníkům v čele s předsedou Bohuslavem Sobotkou za „zradu“ při prezidentské volbě v roce 2003, v níž řada sociálních demokratů raději volila Václava Klause než svého bývalého šéfa. Dlouho to vypadalo, že Zemanovi jeho plán vyjde a ocitne se na politickém vrcholu. Zdálo se, že ČSSD je rozdělená, a její vedení nekladlo expředsedovi velký odpor. Navíc hradní pán měl k dispozici svou servisní organizaci jménem Strana práv občanů, s níž již v roce 2010 jen těsně nepronikl do Poslanecké sněmovny.
Prezidentovi nahrál rozklad ve vládním táboře. Ten decimovaly spory s rozpadajícími se Věcmi veřejnými, jejichž aféry nahlodávaly image Nečasovy vlády, které neprospělo ani soupeření mezi ODS a TOP 09 o pravicové voliče. Vše dovršila premiérova milenka na pozici vrchní ředitelky jeho kabinetu, jež se evidentně zapojovala do státních záležitostí, které jí nepříslušely. Pád vlády tedy přijít musel, byť ho provázel nesmyslný monstrózní policejní zásah a smotání několika nesouvisejících kauz dohromady. Zeman využil nepřehledné situace k nebývalému ohýbání ústavy, když si bez ohledu na rozložení sil v Poslanecké sněmovně jmenoval vládu svých příznivců. Poté, co kabinet nezískal důvěru a takřka okamžitě se rozdrolila nepevná středopravicová většina v parlamentu, následovaly předčasné volby. Zdálo se, že jejich hlavním tématem bude, zda ještě více posílí prezident díky vzniku levicové vlády za účasti zpacifikované ČSSD, komunistů a možná i Strany práv občanů. Během pár týdnů však nečekaně vyletěl vzhůru Andrej Babiš, jehož ANO skončilo ve volbách těsně druhé za Sobotkovou ČSSD.
Vlastně již od skončení minulých voleb je jasné, že ty letošní budou do značné míry referendem o Babišovi jako o potenciálním premiérovi. Což dotyčnému naprosto vyhovuje, neboť se v pozici „já proti zkorumpovanému systému tradičních stran“ cítí silný v kramflecích. Ony tradiční strany se dosud marně snaží najít na jeho taktiku odpověď. A Babiš překračuje další a další bariéry, jež bývají v civilizovaných zemích nepřekonatelné. Horkou aktualitou posledních týdnů se stala skutečnost, že po říjnových volbách může mít Česko trestně stíhaného premiéra. Ovšem daleko horší než všechny korupční kauzy jsou Babišovy svérázné představy o demokracii. Podobné výzvě ještě polistopadový režim nečelil.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025