Slováci mohou být na pomoc Ukrajině hrdí. Neplatí to však pro všechny

09. června, 2022 Marián Balázs RUBRIKA Střední Evropa

---

Slovenský premiér Eduard Heger se během nedávné návštěvy Kyjeva setkal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Foto: Wikimedia Commos/President of Ukraine

Slovenská vláda první reakci na příchod Ukrajinců prchajících před ruskou vojenskou agresi příliš nezvládla, zaskakovat museli obětaví dobrovolníci a neziskový sektor. Premiér Eduard Heger (OĽaNO) se však po několika úvodních chybách a nešťastných výrocích ukázal být mužem na svém místě. Na rozdíl od expremiéra Roberta Fica (Směr-SD), který se postavil na stranu Moskvy.

 

Když Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, bylo otázkou hodin, kdy začne příliv uprchlíků. Bylo jasné, že je třeba na válku okamžitě reagovat a připravit systém pomoci. Stejně tak bylo jasné, že to bude nová zkouška pro Evropu, její jednotu, hodnoty a demokracii. Před tuto zkoušku byly samozřejmě postaveny i jednotlivé země včetně Slovenska.

Hned jak se objevili první utečenci, na hranicích již byli připraveni dobrovolníci a nevládní organizace. Okamžitě se zmobilizovali, ukázali svoji akceschopnost. Řídili krizová centra a vše potřebné na hranicích. Pomáhali, jak uměli. Všude, kde to bylo možné, nabídli pomocnou ruku i hasiči a policisté, v obcích se zapojili místní obyvatelé. Jednalo se o okamžiky, které zase jednou ukázaly lepší, humánnější a inspirativnější stránku společnosti, potenciál dobra a lidskosti.

Bylo však zřejmé, že bez kompetentní, efektivní a systematické pomoci ze strany státu to takto dlouho nepůjde. Protože personální, materiální a logistické možnosti dobrovolníků a nevládních organizací nejsou neomezené. Plynuly ale dny a týdny a všichni ti, co pomáhali utečencům a řešili situaci na hranicích, v tom zůstávali sami. Když uprchlíci postupně odcházeli do Košic a dalších měst, osamocené se stávaly také samosprávy. Všechna tíha spočívala na jejich bedrech.

Ozvali se vyčerpaní dobrovolníci i košický primátor Jaroslav Polaček, který promluvil o nečinnosti státu a žádal o pomoc. Mimo jiné prohlásil, že všechna zátěž nemůže ležet jen na dobrovolnících a samosprávách a že „Košice jsou na prahu humanitární katastrofy“. Následovala ale ta nejhorší možná reakce, kterou by si v civilizovaném světě nedovolil žádný zodpovědný a alespoň trochu příčetný ministr, o premiérovi ani nemluvě.

Ministr vnitra Roman Mikulec (OĽaNO) arogantně a cynicky nazval primátorovo vystoupení divadlem a neakceptovatelným rozséváním paniky. Vlastně tak přiznal, že nezná dopady přílivu utečenců a celkově se v krizové situaci neorientuje. Všude jinde mimo Karpatskou kotlinu by to bylo i vzhledem k jeho předchozím lapsům na okamžité odvolání. Arogantně reagoval i premiér Eduard Heger. Vyčerpaným dobrovolníkům a nevládním organizacím vzkázal: „Každý, kdo chce pomoct, nechť se přidá, a kdo nechce, nechť jde stranou. Nepotřebujeme každého.“

Namísto poděkování, uznání a respektu přišla tato hanebná prohlášení. Ministr vnitra i premiér se navíc takto vyjádřili ve chvíli, kdy stát nepomáhal, neměl připravené žádné scénáře ani systém pomoci. Ve chvíli, kdy dobrovolníci a neziskový sektor kompenzovali nefunkčnost státu.

 

Poučený premiér, bulvární ministr

Existují však rozhodnutí, za která si slovenská vláda zaslouží pochvalu. Především promptně schválila status dočasné ochrany. Ten umožňuje lidem utíkajícím z Ukrajiny svobodně se pohybovat, pracovat a vzdělávat nejen na Slovensku, ale v celé EU. A také jim zprostředkovává přístup ke zdravotní péči a ukrajinské děti díky němu mohou navštěvovat slovenské školy. Jde o jednoduchý, ale zároveň důležitý a efektivní způsob ochrany a pomoci, který nevyžaduje složité byrokratické procedury. Na rozdíl od zdlouhavého azylového řízení je možné získat tento status hned. Toto rozhodnutí znamená pro běžence v praxi obrovskou pomoc.

Dalším vládním krokem, jenž si zaslouží vyzdvihnout, je poskytnutí obranného systému S-300 Ukrajině. Nechť si expremiér Robert Fico a spol. vykřikují, jak chtějí, toto rozhodnutí bylo důležité a zodpovědné. Dalo najevo, kde Slovensko oficiálně stojí a koho podporuje.

Premiér Heger se opakovaně vyjádřil, že Slovensko poskytne Ukrajině vše potřebné, pokud to bude v jeho možnostech. Je to postoj hodný státníka jasně zorientovaného v geopolitice i ukotvení své země. Pochválit je třeba také vyhoštění ruských diplomatů (rozuměj agentů), kteří si ze Slovenska udělali špionské eldorádo a kupovali si proruský vliv.

À propos Heger. Ten odmítl nabídku jet spolu s českým premiérem Petrem Fialou (ODS) a dalšími do Kyjeva za ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, protože ho prý varovali, že je to nebezpečné. Heger pak čelil silné kritice kvůli zbabělosti. Když pochopil, že mu to u veřejnosti uškodilo, snažil se hodit zodpovědnost na ty, co ho od cesty odrazovali. Bylo to zbabělé a dětinské.

Když se však naskytla první příležitost, svou chybu napravil. Připojil se k předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyen, s níž vycestoval do Kyjeva, kde se se Zelenským setkal. Od té doby jsou jeho vyjádření na podporu Ukrajiny a ve prospěch jednotného postoje EU ještě ráznější. Za to si premiér Heger zaslouží uznání.

To ovšem nelze tvrdit o ministru hospodářství Richardu Sulíkovi (SaS), jenž prohlásil, že když to bude nevyhnutelné, bude Slovensko za ruský plyn platit v rublech, byť nic takového ve smlouvě není. Ruská propagandistická média jeho vyjádření okamžitě využila. Sklidil za to kritiku, kterou však označil za „hypercitlivost slovenských médií“ a za „výrazné omezování svobody slova“. Člověk prý „řekne trošku něco vedle a hned jsou z toho všichni na větvi“.

Takto mluví ministr po kritice svého postoje, kterým nahrává Kremlu vedoucímu na Ukrajině vražednou válku. Nemluvě o tom, že Sulík není „trochu vedle“, ale je pořádně mimo v mimořádně vážné věci. Je jasné, že odpojit se od ruského plynu nejde ze dne na den. Nicméně ministr hospodářství nenabídl žádný krizový scénář pro případný výpadek této suroviny.

Pak je tu otázka ruské ropy. I když Slovensko patří mezi země, které jsou na ní nejvíce závislé, je potřebné podporovat společný evropský postoj (tak jak to dělá premiér Heger, jenž podporuje sankce, odmítá platbu za plyn v rublech a prosazuje odchod od ruské ropy), a ne ho rozbíjet. Protože když ruský prezident Vladimir Putin splní své rozličné hrozby, Slovensko bude existenčně závislé na pomoci EU.

Evropská unie Putinovu hru odmítá, zatímco Sulík na ni svým postojem naskakuje a napomáhá jeho snaze rozbít jednotu EU. Výroky o hypercitlivosti médií a omezování svobody slova i útoky na „mainstreamová média“ připomíná expremiéra Roberta Fica.

Nejde o jediný Sulíkův velký přešlap. Těžko si představit, že by nějaký ministr v civilizované zemi osobně vítal na letišti podivné figurky z německé reality show Geissenovi: Těžký život milionářů. Sulík je navíc hostil ve svém bytě, dělal jim turistického průvodce a vzal je do parlamentu, kde se před nimi infantilně předváděl. V situaci, kdy je třeba denně řešit naléhavé problémy spojené s ruskou agresí proti Ukrajině, s obrovským zdražováním a podobně.

Sulík si přitom nenašel čas na online promluvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského ve slovenském parlamentu. Prý šlo o narychlo domluvené vystoupení a ministr hospodářství už nemohl změnit svůj dohodnutý program. Kolosální hloupost. Ostatní včetně premiéra si ho změnit dokázali. Jen se tak ukazuje Sulíkův způsob vnímání světa: Geissenovi ano, Zelenskyj ne.

  

Fico ve prospěch Moskvy

Dlouholetý premiér Robert Fico, který mimochodem od letošního dubna čelí obvinění ze zorganizování zločinecké skupiny, se nechal slyšet, že o situaci na Ukrajině nemá vyjednávat Ukrajina, ale Rusko a USA. Toto hloupé vyjádření má samozřejmě svůj důvod. Fico od začátku staví otázku napadení Ukrajiny jako problém americko-ruských vztahů, protože se mu to hodí do jeho protiamerické rétoriky. Ta má v kombinaci s nevybíravou kritikou vlády u části voličů úspěch. A to u těch, které šéf Směru dlouhodobě přesvědčuje, že jeho političtí konkurenti lžou a kradou a že policie pracuje na politickou objednávku zlikvidovat opozici. Proto jeho voliči veškerá podezření kolem Fica ignorují, případně je vnímají jako podlý útok proamerické vlády na jejich ikonu.

Robert Fico spolu se svým spolustraníkem Ľubošem Blahou, revolučně zatínajícím pěsti, přeměnili Směr na jakousi neofašistickou stranu, která svou primitivní rétorikou oslovuje zejména lůzu, milovníky bolševického retra a frustrované lidi. Přesvědčují je, že za veškeré zlo mohou prezidentka Zuzana Čaputová, premiér Heger a ministr zahraničí Ivan Korčok (SaS).

Výkřiky, že se nás válka na Ukrajině netýká, nepotřebují ani tak komentář, jako spíše odborné vyšetření. Robert Fico se postavil na stranu fašistů, proruských trollů a různých agentů. Ignorování Zelenského projevu spolu s fašistickými poslanci (a Sulíkem) jen potvrdilo mentální svět Fica, poslance za jeho stranu Směr-SD Ľuboše Blahy a spol., který se orientuje na diktatury.

Ruská agrese vůči Ukrajině spojila Evropu, od níž se Fico odvrátil směrem k Vladimiru Putinovi a běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi. Sice uznává, že Ukrajině je třeba humanitárně pomáhat, zbraně se jí však podle něj posílat nemají. Co více si Kreml může přát než takového politika, jenž má stále ještě vliv na veřejné mínění a zároveň narušuje jednotu západního demokratického společenství?

Na druhé straně však vidíme jasné prozápadní směřování a opakované zdůrazňování nezbytnosti společného postupu EU v podání Eduarda Hegera. Je to nesmírně důležité zejména v časech, kdy si ministr hospodářství dělá vlastní bulvární marketing a zpochybňuje jednotu Evropské unie, a kdy se Robert Fico a jeho strana Směr svými postoji definitivně vyčlenili z civilizovaného světa.

Slovensko se dnes pohybuje uprostřed výše nastíněných pólů. Z tohoto hlediska jsou dnes jasné postoje prezidentky Čaputové a premiéra Hegera velice důležité. Opět se potvrzuje, jak cenné je mít v náročné době v klíčových státních pozicích lidi, kteří – přestože občas chybují – rozumějí geopolitice, mají jasno v demokratických hodnotách a v ukotvení v západním civilizačním okruhu.