01. prosince, 2013 Martin Petr
Pro slovenskou politiku je sepětí s církví jaksi příznačné. Již od počátků formování slovenské politické scény byli výraznými postavami kněží, zejména katoličtí a evangeličtí. Jedná se jenom o starou tradici v konzervativní a výrazně katolické zemi, nebo si církev svůj vliv na slovenskou politiku ponechala či jej dokonce posiluje?
Národní obrozenci: předehra
V podstatě by se dalo konstatovat, že slovenskou politickou scénu, i když v hodně přeneseném smyslu a berouc v potaz historický kontext, klérus spoluzakládal. Ačkoliv nešlo v prvé fázi primárně o politiky, národní obrozenci – jako byl autor prvního slovenského románu a evangelický kněz Jozef Ignác Bajza, Anton Bernolák, který se jako první pokusil o kodifikaci slovenského jazyka a působil jako katolický kněz, Ján Hollý, básník a autor eposů, nebo významný štúrovec Jozef Miloslav Hurban – byli rovněž katoličtí kněží. V tomto období, trvajícím hluboce do 19. století se však v řadách kléru ještě nevyskytovali vrcholoví politici. To se změnilo na přelomu století.
Moderní kněží-politici: vzestup a pád
Vůdčí osobností ve významném období formování slovenského národa v novém století byl katolický kněz Andrej Hlinka. Spoluzakladatel Slovenské ľudové strany byl populární již před válkou a jeho názory významně ovlivňovaly slovenskou veřejnost. Jako spoluzakladatel Slovenské ľudové strany byl při osudových okamžicích zrodu Československa – byl u vzniku Slovenské národní rady, spolupodepsal Martinskou deklaraci, zúčastnil se mírové konference ve Versailles. Byl však zejména dlouholetým předsedou nejpopulárnější prvorepublikové slovenské strany, která od roku 1925 nesla jeho jméno –Hlinkova slovenská ľudová strana. Ačkoliv žádal pro Slovensko autonomii, byl důrazně proti komunismu i nacismu. Jakkoliv významnou osobností byl (což ostatně potvrdil v roce 1939 i zvláštní zákon), jeho působení bylo jenom předehrou pro nejvýraznější sepětí církvi a politiky na Slovensku.
Po Hlinkově smrti se začal výrazně budovat jeho kult. Kromě již zmiňovaného lex Hlinka byla mj. založena Hlinkova mládež a Hlinkova garda, po vzoru německých nacistických organizací. Že měli s Hlinkovou politikou pramálo společné, to jeho nástupcům nevadilo. A vedl je opět kněz z Pováží, rodák z Bytče, Jozef Tiso. Ten se stal prvním a jediným prezidentem válečného Slovenského štátu. Sepětí politiky a kléru tak dosáhlo svého vrcholu. Z pochopitelných důvodů však těžko považovat tohle období za vrchol nebo nějaký ideální stav vztahů církve, resp. kněžích a politiky.
Zhoubnou se stala podpora nacistického Německa. Po válce byl Jozef Tiso popraven a úloha církve v politice po únoru 1948 byla na dlouhá desetiletí marginalizována.
Róbert Bezák: Dneska se tomu už jenom směju. (foto: Facebook/Róbert Bezák)
Zrod Slovenské republiky a církev v politice: Fénix vstává z popela?
Církev musela působit zejména v tajnosti. Vyvrcholení jejích aktivit znamenala Sviečková manifestácia v Bratislavě v roce 1988, která byla předehrou listopadové revoluce, a na jejíž organizaci se významně podílely katolické kruhy. Ačkoliv po revoluci kněží aktivně v politice nevystupovali, Kresťansko-demokratické hnutie, zakládáno mnohými organizátory Sviečkovej manifestácie, mělo k církvi velice blízko a v následujících letech neváhalo i za cenu politických ztrát otevírat politicky citlivé otázky.
Význam církve a podpory kněžích si uvědomoval i první premiér Slovenské republiky Vladimír Mečiar. Snažil se s církví udržovat korektní vztahy, což potvrzuje i fakt, že Vatikán za jeho působení ve vládě udržoval se Slovenskem diplomatické styky na nejvyšší úrovni. V nejvíce vypjatém roce 1998 dokonce Mečiar neváhal v kampani navštěvovat kostely a účastnit se mší svatých, ve snaze upevnit si podporu u svých „babiek-demokratiek“ a získat další hlasy. Jak ale dokazuje osobní zkušenost autora, taková babka-demokratka velice ráda sedí v kostele na svém místě a s velikou nelibostí nese, když na něm sedí někdo jiný, a to i v případě, že se jedná o jejího oblíbeného politika. Je tedy otázkou, zda Mečiarovi tato forma kampaně skutečně pomohla tak, jak měla.
A i církev sama se od Mečiara postupně odkláněla. Před volbami přispěla k mobilizaci voličů, což, kromě jiných okolností, lze interpretovat i jako jisté odchýlení se od Mečiarova hnutí. Toto vystoupení však bylo do jisté míry labutí písní slovenské katolické církve a jejího vlivu na politiku.
Současnost: církev řeší vnitřní problémy
Ačkoliv se dvě Dzurindovy vlády opíraly o podporu mj. poslanců z Kresťansko-demokratického hnutia a v roce 2000 byla podepsána Základní smlouva mezi SR a Svatou stolicí, která předznamenala vytvoření standardního rámce pro vztahy slovenské exekutivy a v širším smyslu i politiky s církvemi, zatím se nestalo nové tisíciletí obdobím, kdy by měla církev na slovenskou politiku největší vliv. Vládní Kresťansko-demokratické hnutie opakovaně vznášelo do politického diskursu témata, která byla vnímána poněkud kontroverzně i samotnými věřícími – ať už návrh zákazu potratů nebo otázka tzv. výhrady svědomí – které i konzervativně/pravicově orientovaní voliči vnímali spíše jako vyrážení otevřených dveří než jako přínosné téma.
Církev tedy svůj vliv spíše ztrácela, což ještě umocnila kauza dnes již bývalého arcibiskupa Trnavského Roberta Bezáka. Jeho bezprecedentní odvolání v roce 2012 nejenomže zůstává ne zcela pochopené (a dokonce se spekulovalo, že by mělo souviset i s rezignací papeže Benedikta XVI.), ale rovněž výrazně oslabilo kredit zejména katolické církve v očích slovenské veřejnosti. A tak v zemi, kde se asi čtyři pětiny obyvatel hlásí k věřícím, katolická církev, jako největší náboženská organizace, svůj vliv spíše ztrácí, než posiluje. Než si vyřeší své „domácí“ problémy, lze jenom těžko předpokládat, že se tento trend změní.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024