01. října, 2025 Dávid Bořuta
Bývalý slovenský premiér Mikuláš Dzurinda. Foto: Wikimedia Commons/EPP
Zatímco v první dekádě nového tisíciletí bylo Slovensko symbolem reformní energie a patřilo k nejrychleji rostoucím ekonomikám Evropy, dnes na něj unijní instituce hledí s rostoucí obavou. Evropská komise očekává, že v roce 2026 bude slovenská ekonomika růst nejpomaleji ze všech zemí Visegrádu. Reálný růst HDP má dosáhnout jen 1,4 procenta, přičemž dluh centrální vlády už brzy přesáhne 60 procent HDP.
Není to jen otázka čísel. Slovenská politika se ocitla v pasti. Na jedné straně je tlak na vyšší výdaje, zejména sociální, které vlády rozdávají plošně a často bez ohledu na adresnost. Na straně druhé rostoucí dluh a slábnoucí konkurenceschopnost. V prostředí, kde stát nedokáže vybrat ani to, co má, se politická reprezentace uchyluje k rychlým a často neefektivním řešením čili ke zvyšování daní, symbolickým škrtům či zásahům do důchodového systému.
Tvrdá data ukazují situaci jasně. Země bude podle nejnovější zprávy slovenské Rady pro rozpočtovou odpovědnost v nejbližších letech hospodařit s deficitem veřejných financí mezi pěti a šesti procenty HDP. Strukturální deficit, tedy nerovnováha očištěná o jednorázové vlivy, přitom patří k nejvyšším v eurozóně. Veřejný dluh, který ještě v roce 2019 činil 48 procent HDP, do roku 2026 překročí hranici 63 procent. Země se tak ocitá na úrovni, kde už začínají platit sankční mechanismy evropské fiskální disciplíny.
Na rozdíl od Polska, jež dokáže vysoký deficit využít na masivní investice do infrastruktury a obrany s pozitivním multiplikačním efektem na domácí ekonomiku, Slovensko utrácí primárně na provozní výdaje a plošné dotace. Namísto dlouhodobého růstu tak přináší jen krátkodobé předvolební benefity. Negativním příkladem, kterým se bohužel Slovensko stále více inspiruje, je Maďarsko – země stagnující, přeregulovaná a pro investory čím dál méně atraktivní.
Ekonomický výhled není pro Slovensko povzbudivý. Evropská komise sice očekává, že inflace po letošním skoku na čtyři procenta v roce 2026 klesne pod 2,5 procenta. V kombinaci s nízkým růstem a vysokým deficitem to ale znamená, že Slovensko zůstává zranitelné vůči vnějším otřesům i domácím politickým experimentům.
Investiční aktivita je nejnižší v regionu a čistý příliv zahraničních investic patří dlouhodobě k nejslabším v celé střední Evropě. Důvodem není jen slabý růst či nejistý výhled, ale i prostředí, které působí na investory odstrašujícím dojmem. Daň z příjmů právnických osob ve výši 24 procent, která se v kombinaci s různými přirážkami blíží 27 procentům, je v regionu nejvyšší. Vysoká daňová zátěž spolu s nepředvídatelnou daňovou politikou a rozsáhlou byrokracií vytváří obraz země, jež spíše odrazuje, než přitahuje nové investory.
Obzvlášť alarmující je výběr daně z přidané hodnoty. Podle údajů Evropské komise a Eurostatu Slovensko v roce 2022 nedokázalo vybrat přibližně 14,6 procenta této daně, v absolutních číslech téměř 1,7 miliardy eur ročně. Horší výsledek vykázaly už jen Rumunsko a Malta. Pokud by se Slovensko dostalo alespoň na průměr EU, přitekla by do rozpočtu miliarda eur. Daňová mezera, která začala dramaticky růst už za první vlády Roberta Fica (2006–2010), kdy se objevovaly indicie o zapojení špiček strany Směr do karuselových podvodů, je jasným symbolem širší slabosti. Stát není schopen prosadit vlastní pravidla a vymáhat právo.
Experti zároveň upozorňují, že stát sice hovoří o úsporách, ve skutečnosti však často zůstává jen u arbitrárních čísel typu „snížíme výdaje ve veřejné správě o 15 procent“. Realita je opačná. Zaměstnanost v úřadech roste a efektivita klesá. Chybějí systematické hloubkové audity, které by odhalily, kde se skutečné rezervy nacházejí a kde naopak kapacity chybějí. Podle odborníků dosahuje přezaměstnanost v řadě institucí i 30 a více procent. Namísto racionalizace aparátu Slovensko vytváří nová ministerstva a zvyšuje počet státních tajemníků. Zatímco vláda Ivety Radičové (2010–2012) jich měla patnáct, současná vláda jich má pětatřicet.
Významnou slabinou slovenských veřejných financí je konstrukce sociálních opatření. Energetické dotace, které dostává až 90 procent domácností, vláda prezentuje jako adresnou pomoc. Ve skutečnosti však jde o plošný transfer, jenž prohlubuje deficit a pokračuje už třetím rokem. Podobně třinácté důchody navyšují výdaje v čase, kdy má Slovensko druhou nejrychleji stárnoucí populaci v EU a důchodový systém je už dnes pod obrovským tlakem. Analýza think tanku INESS navíc ukazuje, že třináctý důchod pobírá přes 120 tisíc penzistů s příjmem nad 1000 eur měsíčně, kteří státní podporu objektivně nepotřebují.
Obraz dnešního Slovenska tak lze shrnout jednoduše: veřejné finance stojí na vratkých základech, hospodářský růst je slabý, stát přerozděluje plošně místo adresně a skutečné reformy jako digitalizace, zvýšení efektivity, podpora investic zůstávají jen na papíře. Experti mluví o smrtícím koktejlu, tedy kombinaci chronických deficitů, rychlého stárnutí populace a zásahů do druhého pilíře důchodového systému. Bez zásadní transformace ekonomiky, jejíž model levné práce je definitivně vyčerpaný, Slovensko riskuje nejen stagnaci, ale i fiskální kolaps.
Také globální prostředí přináší nové hrozby. Patnáctiprocentní cla ze strany USA by podle Národní banky Slovenska mohla ohrozit až 20 tisíc pracovních míst, i když analytici upozorňují, že reálný dopad závisí na schopnosti firem hledat nové trhy. V situaci, kdy Slovensko stále patří k nejotevřenějším ekonomikám EU, mohou podobné otřesy rychle prohloubit slabiny veřejných financí.
Makroekonomický kontext je navíc nepříznivý. Kvůli přechodu na elektromobilitu zpomaluje automobilový průmysl, centra sdílených služeb čelí tlaku umělé inteligence, stavebnictví trpí nízkými investicemi do infrastruktury a německá ekonomika coby klíčový trh stagnuje. Slovensko se tak ocitá ve dvojím sevření kvůli vlastní fiskální nezodpovědnosti a vnějším šokům.
Domácím experimentem je transakční daň zavedená v roce 2025. V kombinaci s nejvyšší korporátní sazbou v regionu vysílá zahraničním investorům jednoznačný signál, aby nehledali na Slovensku příležitosti. Přesto vláda tvrdí, že takto získá prostředky na konsolidaci.
Fiskální realita je však jiná. Příjmy státního rozpočtu za prvních sedm měsíců roku 2025 sice vzrostly meziročně o 17 procent. Všechny dodatečné výnosy ale vláda okamžitě utrácí, zatímco investiční výdaje zůstávají rekordně nízké. Současně dramaticky rostou náklady na obsluhu dluhu. Zatímco v roce 2023 Slovensko zaplatilo na úrocích přibližně jednu miliardu eur, v roce 2026 to budou už dvě miliardy a v roce 2028 tři miliardy. Tento trend připomíná řecký scénář. Většina nových půjček půjde na úroky, zatímco prostor pro investice a sociální politiku se bude dál zužovat.
Ani evropské peníze situaci výrazně nezachrání. Podle slovenského ministerstva financí bylo k 31. červenci 2025 vyčerpáno pouze 9,14 procenta prostředků z fondů EU pro období 2021–2027. To nejen zvyšuje riziko, že země o část alokovaných peněz přijde, ale zároveň to znamená, že ekonomika přichází o klíčový prorůstový impuls.
Slovensko stojí na rozcestí. Pokud se nechce propadnout mezi selhávající státy eurozóny, musí přijít s komplexním plánem, který bude pevně ukotven ve střednědobém fiskálním rámci a spojený s úsporami z efektivity, ne z improvizovaných daní.
K dlouhodobým slovenským problémům patří nejen vysoký deficit, ale i slabost institucí, o níž vypovídají míra korupce, klientelismus a obtížná vymahatelnost práva. Stát selhává v elementární funkci vymáhat vlastní pravidla, férově zdaňovat a poskytovat rovné podmínky pro podnikání. Bez obnovy důvěry v instituce zůstane jakákoli fiskální konsolidace jen dočasnou záplatou.
Slovensko má za sebou téměř dvě dekády promarněných příležitostí. Z někdejšího premianta se stalo zemí s jedním z nejvyšších deficitů v eurozóně a nejhorší dlouhodobou udržitelností veřejných financí v EU. Evropská komise i domácí experti varují, že bez zásadních reforem v důchodech, daňovém mixu, digitalizaci státu a vzdělávání se ekonomika nedokáže vrátit na trajektorii vyššího růstu.
Konsolidace přitom nemůže obstát bez zdravého hospodářského motoru. Místo aby vláda motor ekonomiky opravila a dolila palivo v podobě investic, přisypává do něj písek v podobě neefektivních dotací, vyšších daní a byrokracie. Výsledkem je zadrhávající se stroj, jehož výkon klesá z roku na rok.
Budoucnost proto stojí na politické odvaze. Zůstane Slovensko u plošných dávek, improvizovaných daní a rostoucího dluhu? Nebo se konečně odhodlá k poctivým auditům, adresným opatřením a reformám, které obnoví důvěru, přitáhnou investice a udrží doma talenty? Příští roky ukážou, zda země definitivně ustrne ve stagnaci, nebo znovu nastartuje svůj potenciál.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025