29. května, 2016 Tomáš Fošum
Proamerický jestřáb Bohuslav Sobotka. Foto: Vláda.cz
Bohuslav Sobotka představuje klasického stranického funkcionáře. Lidé jeho typu jsou pro chod každodenní politiky důležití. Sobotka se snaží hledat kompromis, nevadí mu vysedávat na nezáživných schůzích a jednáních, k lidem se chová slušně. Chce dělat klasickou parlamentní politiku, bez níž liberální demokracie nefunguje. Jenže doba, kdy je demokracie u nás ohrožována zevnitř i zvenčí, si žádá lídra, který se v zásadních věcech nebojí jít do střetu i za cenu, že tím riskuje svou politickou kariéru. Tento požadavek současný český premiér a šéf ČSSD nesplňuje. O to více udivuje, když někteří středopravicoví voliči zvažují taktickou volbu levicového Sobotky v naději, že bude schopen čelit duu Zeman –Babiš účinněji než oslabené pravicové strany.
Sobotkovi příznivci často zdůrazňují, že je bytostným demokratem. Možná to tak opravdu bude, ale svým nejednoznačným přístupem k Babišovi a Zemanovi liberální demokracii de facto demontuje. Začal s tím už v létě 2013, kdy coby stranický předseda ustoupil tlaku čerstvě zvoleného prezidenta Zemana na ČSSD, aby v hlasování o důvěře podpořila ve Sněmovně vládu Jiřího Rusnoka. Tu si Miloš Zeman najmenoval bez ohledu na parlament. Jednalo se o bezprecedentní útok na naše ústavní zvyklosti a právník Sobotka to dobře věděl. Také to veřejně hlásal a v rozhovorech pro média logicky zdůvodňoval, proč by sociální demokracie neměla pro Rusnokův kabinet hlasovat. Jenže v momentě, kdy Bohuslav Sobotka zjistil, že se ocitl ve vedení strany se svým názorem v menšině, bez boje se vzdal a sám před rozhodujícím jednáním stranické kolegy vyzval, aby na prezidentovu vzdorovládu kývli. Takhle událost nejlépe vypovídá o totálním Sobotkově pragmatismu.
Sobotkův veletoč měl totiž jediné vysvětlení. Blížily se parlamentní volby a on jako předseda podle preferencí nejsilnější strany snil o premiérském křesle. Pouze souhrou náhod se Sobotkovi tento sen splnil, a to navzdory neočekávaně slabému volebnímu výsledku ČSSD. Přežít vnitrostranickou vzpouru mu pomohl i Andrej Babiš, který Bohuslava Sobotku podpořil nejspíše z vypočítavosti. Věděl, že své zájmy bude ve vládě prosazovat snáze proti smířlivému Sobotkovi, než kdyby se musel přetahovat s nějakým ranařem typu Jiřího Paroubka.
Po volbách v roce 2013 nešlo sestavit žádnou smysluplnou vládu. Koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL se tudíž jevila jako nejméně špatné řešení. Kromě jiného proto, že se zdálo nutné svázat Babiše vládní odpovědností. Jako finančně zajištěný antisystémový politik by totiž v opozici mohl vyrůst do obludných rozměrů. Jenže taktika „spoutat ruce“ populistickému oligarchovi účastí ve vládě nevyšla, a je to do značné míry i premiérova vina. Babiš všechny zaskočil, když vystupuje na politickém jevišti v dvojroli – chvíli jako vládní a chvíli jako opoziční politik (proti „Matrixu“). Značná část společnosti mu bohužel podobné kejkle stále baští.
Za to Bohuslav Sobotka samozřejmě nemůže. Co mu však vyčítat lze, že sice kritizuje Babišův střet zájmů a jeho aféry, ale u slov to končí. Babiš za necelé tři roky na postu ministra financí překročil již několikrát hranici, na níž končí liberální demokracie, a „bytostný demokrat“ Sobotka s ním bez problémů vládne dál. A netřeba pochybovat o tom, že pokud příští volby dopadnou stejně jako minule a Sobotkovi pro udržení premiérského postu nic jiného nezbyde, znovu vstoupí do koalice s Babišovým ANO. Trochu se navíc zapomíná, že zachránce demokracie Sobotka ještě v nedávné minulosti plánoval vládnout s podporou komunistů.
Část liberálních voličů obhajuje svou současnou sázku na Sobotku jeho prozápadním kursem v zahraniční politice. Jistě, ve srovnání s prezidentem Zemanem neskrývajícím zalíbení pro nedemokratické režimy na Východě vypadá Sobotka jako proamerický jestřáb, což jen přiživují jeho zaoceánská vystoupení plná odkazů na Václava Havla. Jenže i tady je třeba restartovat paměť. V roce 2014, kdy vrcholila ruská agrese na Ukrajině a nebylo vůbec jasné, kde se Putinův režim při svém výboji na Západ hodlá zastavit, se Sobotka nebyl schopen Ukrajinců pořádně zastat a hlasitě se obával o náš export do Ruska.
U Sobotky se pravděpodobně nejednalo přímo o strach z Vladimira Putina, spíše u něj v té chvíli vítězily obavy, aby se ve své straně zase neocitl v menšině. V ČSSD totiž existuje silné postkomunistické křídlo, které z definice trpí příchylností ke Kremlu. Tím se dostáváme k jednomu reálnému riziku, které s sebou hlasování na Bohuslava Sobotku nese. Pokud by začal akcentovat ostře prozápadní směr, strana se ho taky může rychle zbavit. Vzpomeňme si, jak mnozí v roce 2002 takticky volili ČSSD kvůli Vladimíru Špidlovi, jenž se distancoval od opoziční smlouvy a působil dojmem slušného politika – tak jako Sobotka. Ovšem dva roky po volbách se ČSSD Špidly zbavila a do premiérského křesla se postupně dostali Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Druhý jmenovaný pak bez problémů v parlamentě prosazoval zákony ve spolupráci s komunisty. Taktizující středopravicový volič by tedy neměl vybírat stranu pouze podle lídra, ale měl by rovněž hledět na lidi kolem něj.
Každý se může změnit. Třeba v sobě Bohuslav Sobotka najde sílu bránit liberální demokracii a prozápadní směřování země i za cenu rizika konce vlastní kariéry. Pokud se však hodlá stát důvěryhodným lídrem demokratického tábora, jen plamenné projevy u příležitosti 17. listopadu mu stačit nebudou. Zatím jsou to z jeho strany pouze slova, slova, slova.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025