19. prosince, 2018 Wojciech Hofmański
Robert Biedroń na setkání se čtenáři v Bydhošti. Foto: Wikimedia Commons/Taktoperz77
Polská politická scéna je dnes výrazně polarizovaná. Na barikádě proti sobě stojí stoupenci předsedy strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského a jejich protivníci seskupení pod čím dál výraznější značkou Občanské koalice. Tento „protipisovský“ blok tvoří představitelé opoziční Občanské platformy (PO) a liberálů z Moderní strany (Nowoczesna). Když se však na rodokmeny těchto silně polarizovaných formací podíváme blíže, je zjevné, že politický život v zemi téměř úplně ovládly pravicové strany. Středoví lidovci (PSL), kteří mají sice stabilní, avšak pouze několikaprocentní podporu, se už roky potácejí na hranici volebního prahu. Monotónnost parlamentní krajiny dále prohlubuje překvapivá absence levicové reprezentace. Těžko říci, zda tento stav způsobila efektivita fungování pravicových stran, nebo spíše dlouhá řada chyb levicové scény. Levice každopádně chybovala dost.
Začalo to pro ni dobře. Polská sjednocená dělnická strana vládnoucí do roku 1989 sbalila prapor a odnesla ho z parlamentní síně. Komunisté se změnili v sociální demokraty a ti brzy utvořili širší formaci – Svaz demokratické levice (SLD). Dostačující podporu jim zaručoval elektorát obávající se složité transformace. Na pozadí dosti chaotického prezidentského období Lecha Wałęsy a také rozhádané a rozdrobené pravice SLD brzy vyrostl v silného hráče. Potvrdily to už volby v roce 1993, v nichž postkomunisté zvítězili se ziskem dvaceti procent. A dařilo se jim i dál: v roce 1995 porazil mladý kandidát SLD Aleksander Kwaśniewski v přímé prezidentské volbě právě legendárního vůdce Solidarity Wałęsu.
Levicový parlament zvolený v roce 1993 přinesl Polsku relativní stabilitu. Národní shromáždění dokonce 2. dubna 1997 schválilo novou ústavu. Pravice se mezitím sjednocovala a nabírala na síle. Veřejný obraz levice, která vládla v koalici s lidovci, silně poškodila tisíciletá povodeň, jež v červenci 1997 zpustošila jihovýchodní Polsko a vyžádala si desítky lidských životů. Jako nedostatečná se vnímala i podpora ze strany tehdy mimořádně populárního prezidenta Aleksandra Kwaśniewského. Následující parlamentní volby vyhrála Volební akce Solidarita (AWS), jež se symbolicky odvolávala na společnou minulost v protikomunistické opozici, kterou sdílela všechna zúčastněná středopravicová a křesťanskodemokratická uskupení. SLD skončil na druhém místě a vládu ztratil.
Navzdory prohře se levice nicméně udržela v dobré kondici. S podporou 27 procent voličů se SLD stal silnou opozicí pravicové koaliční vládě AWS (34 procent) s Unií svobody (UW, 13 procent). Aleksander Kwaśniewski zároveň v roce 2000 v další prezidentské volbě zvítězil nad kandidátem pravice, tentokrát v postavě lídra AWS Mariana Krzaklewského. Nejlepší časy levice však měly teprve přijít.
Parlamentní volby opět vyhrál Svaz demokratické levice (SLD), který navíc v koalici s levicovou Unií práce (UP) získal rekordních 41 procent hlasů. AWS nepřežila zkoušku časem a zdálo se, že pravice je na ústupu. Představitelé levice měli v rukou parlament i prezidentský palác, ačkoli premiéra Leszka Millera a prezidenta Aleksandra Kwaśniewského spojovalo, jak se sami vyjádřili, „drsné mužské přátelství“. Image vládního tábora nicméně pomáhala také rozběhnutá integrace do struktur EU. Unijní aspirace Poláků se tudíž odrážely i v proevropském kurzu vlády. Jeho symbolickým vyvrcholením se stalo přijetí smlouvy o přistoupení – v roce 2003 ji pod Akropolí podepsali premiér Leszek Miller, ministr zahraničních věcí Włodzimierz Cimoszewicz a ministryně pro evropské záležitosti Danuta Hübner. Zdálo se, že v této situaci nemůže levici v podstatě nic uškodit.
Problémy však narůstaly. A byly závažné. Zatímco předchozí krizi spojenou s výčitkami, že politici po obrovské povodni neprojevili dostatečnou sociální citlivost, se podařilo v podstatě úspěšně neutralizovat, tentokrát si levice s řešením problému nevěděla rady. Došlo totiž k prvnímu korupčnímu skandálu v postkomunistickém Polsku.
Aféra vypukla v září 2002. Vyšla tehdy najevo nabídka, kterou filmový producent Lew Rywin předložil šéfovi mediálního koncernu Agora (vydává mj. deník Gazeta Wyborcza), někdejšímu disidentovi Adamu Michnikovi. S odkazem na svůj vliv ve vládních kruzích nabídl Rywin Michnikovi, že zasáhne do podoby připravovaného zákona o rozhlasu a televizi tak, aby byl výsledek pro Agoru výhodnější. Kvůli vysvětlení kauzy vznikla parlamentní vyšetřovací komise, jejíž činnost se na preferencích levice nemohla neodrazit. Aféra na rozhraní politiky, byznysu a médií byla ideální vodou na mlýn opozice, a to tím spíš, že grilování vyslýchaných politických konkurentů probíhalo před televizními kamerami. Vláda tak postupně ztrácela pevnou půdu pod nohama, až kabinet Leszka Millera nakonec podal den po vstupu Polska do Evropské unie (2. května 2004) demisi.
Rok 2005 byl v polské politice výjimečný. Prezidentské a parlamentní volby zcela přestavěly politickou scénu a spustily procesy, které probíhají dodnes. Nejpočetnější reprezentaci v parlamentu si zajistily Právo a spravedlnost (PiS) bratří Kaczyńských (27 procent) a Občanská platforma (PO) vedená Donaldem Tuskem (24 procent). Svaz demokratické levice se nedokázal vzpamatovat z afér a obsadil až čtvrté místo (11,31 procenta) hned za populistickou Sebeobranou (11,41 procenta). Ani prezidentské volby se levici nevydařily. Kvůli zveřejnění zfalšovaných dokumentů se z boje o prezidentský palác stáhl favorizovaný kandidát SLD Włodzimierz Cimoszewicz, někdejší ministr zahraničních věcí. Do aféry s uměle vyrobenými důkazy byli pravděpodobně zapleteni poslanci pravicových stran, ale tehdy to na odstranění nejnebezpečnějšího rivala stačilo. Změny situace na šachovnici nakonec vedly k tomu, že proti sobě ve druhém kole prezidentské volby stanuli Donald Tusk a Lech Kaczyński. Tentokrát byla na ústupu levice.
Neochota pravice ke koaliční spolupráci vedla k vytvoření menšinové vlády Práva a spravedlnosti, která získala podporu populistické Sebeobrany a krajně pravicové Ligy polských rodin. Občanská platforma přešla do opozice a úspěšně převzala roli, kterou by jinak mohli plnit poslanci SLD. Zatlačení levice do defenzivy jen prohloubilo krizi, která v ní panovala. Ani generační obměna lídrů její veřejný obraz nevylepšila. Naději na změnu nabídly předčasné parlamentní volby v roce 2007.
Ani tuto šanci však levice nedokázala využít. Dva roky silně medializovaného konfliktu mezi Občanskou platformou a PiS umožnily pravici téměř si monopolizovat polskou politickou scénu, a tak levicová koalice snažící se navíc překonat vnitřní rozpory dosáhla jen nepatrně lepšího výsledku (třináct procent) než minule. Dvě další volební období zemi řídila středopravicová Občanská platforma, která k sobě postupně stáhla i prozápadní část levicového elektorátu. Opoziční Právo a spravedlnost zase zvětšilo svůj vliv na stoupence sociální politiky. Také politizace katastrofy letounu s polskou delegací u Smolensku (2010) zvýrazňovala konflikt mezi PiS a PO a tlačila levici do druhé ligy. Místa pro ni dále ubývalo.
Cesta ze závažné krize vyžadovala rozhodné kroky. V soudobém politickém klimatu měl postkomunistický SLD mizernou reputaci. Rázně se od něj distancovali dokonce i představitelé mladé velkoměstské levice ze strany Společně (Razem) s podporou na úrovni přibližně dvou procent. Lídrem SLD byl opět zvolen Leszek Miller – coby zkušený politik měl pomoci překonat těžké časy. Vhodnou příležitost získat zpět přinejmenším část někdejších voličů i mediálního prostoru skýtaly prezidentské volby v květnu 2015.
Miller zahrál vabank. Zvolil však mimořádně zajímavou strategii. Ve snaze odříznout se od zavedeného negativního obrazu vsadil všechno na kartu, která se v politice osvědčuje odjakživa – kombinaci zkušeností, znalostí a dobrého vzhledu. To vše se mělo koncentrovat v osobě historičky a vysokoškolské pedagožky Magdaleny Ogórek, která se měla stát novou, lepší tváří SLD. Volební kampaň se však změnila v sérii neúspěchů a chyb do té míry, že se Ogórek dokonce začala distancovat od uskupení, které ji původně nominovalo. Následky tohoto experimentu byly tristní. Kandidátka SLD získala pouhých 353 883 hlasů, tedy 2,38 procenta. Cena za tento omyl však byla ještě mnohem vyšší – Sjednocená levice (tedy koalice SLD a Tvého hnutí) se ve volbách na podzim téhož roku vůbec nedostala do parlamentu.
Kvůli komplikované situaci, v níž se ocitla postkomunistická levice, a marginální podpoře strany Razem nyní levicový elektorát vyhlíží statečného prince na bílém koni, který by monopol pravice efektně prolomil. Velké naděje se vkládají do bývalého poslance Roberta Biedroně, který se po jednom volebním období stráveném v křesle starosty devadesátitisícového Słupsku rozhodl vrátit do celostátní politiky. Zatímco SLD stále počítá s tím, že PiS a Občanská platforma dříve či později oslabí a Razem dokáže oslovit jen část velkoměstské inteligence, Biedroń objíždí Polsko a absolvuje přitom neobvykle intenzivní rozhovory s veřejností. Připomíná to start promyšlené volební kampaně a podle prvních průzkumů se zdá, že Biedroń skutečně má reálné šance na solidní výsledek. Otázkou však zůstává, zda tento v polské historii první politik otevřeně se hlásící k homosexuální orientaci bude schopen vytvořit dostatečně silné struktury, aby se na čím dál komplikovanější politické scéně udržel.
z polštiny přeložila Anna Plasová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025