06. prosince, 2025 Jan Holovský
Náměstí Míru ve Zlíně. Foto: Wikimedia Commos/Txllxt TxllxT
Každý, kdo přijede do Zlína, pochopí, že nepatří mezi klasická středoevropská středně veliká města. Nenajdete tam většinou standardní vrstvy více či méně zachovalého historického jádra ani širšího centra tvořeného historickými předměstími. Velká část Zlína působí architektonicky jednotně, pro někoho možná až chladně, ale celkově jde o město, které má svůj osobitý styl. Typický plánovitý racionální funkcionalismus a všudypřítomné režné zdivo z něj tvoří ráj pro nadšence do městské a industriální architektury i moderního městského urbanismu.
Pro pochopení Zlína je nezbytné uvést, že Tomáš Baťa ve Zlíně nebudoval jen své průmyslové impérium, ale mezi roky 1923 a 1932, kdy zemřel při letecké havárii, byl také starostou města. Přebíral tehdy asi pětitisícové město a v době jeho smrti už populace výrazně přesahovala dvacet tisíc obyvatel. On sám však tehdy plánoval město pro padesát tisíc lidí, takže dnešních asi 75 tisíc by se mu zřejmě líbilo.
Přitom když do města v první polovině 90. let 19. století dorazil se sourozenci Annou a Antonínem založit živnost na výrobu obuvi, kterou jim předtím nepovolili v Uherském Hradišti (i proto má dnes jen třetinu populace Zlína), žily ve městě stabilně ani ne tři tisíce lidí. Navíc velká část obyvatel chudého regionu prchala „za kopečky“ a oceán do Spojených států amerických, nejčastěji do Texasu.
Ale je potřeba to vzít od začátku. První zmínka o Zlíně pochází z roku 1322 a městem se stal na konci téhož století. Vznikl v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů, které patří do vnější části Západních Karpat.
Ačkoliv Zlín leží na rozhraní třech národopisných regionů, tedy Valašska, Slovácka a Hané, měl nejblíže k Valašsku a v jeho rámci také plnil funkci místního regionálního centra s výrazně řemeslnou výrobou. Byl také sídlem panství, jež v průběhu času mělo řadu majitelů, z nichž nejznámější jsou Šternberkové a Serényiové. Od posledního z nich, brněnského továrníka Leopolda Haupta, koupilo místní zámek v roce 1929 samotné město. Dnes je v něm galerie.
Poklidná atmosféra malého města na periferii skončila příchodem sourozenců Baťových, kteří tu v roce 1894 založili svůj podnik. Ten v dobrých rukou rychle rostl a už po šesti letech v něm pracovalo asi 120 zaměstnanců. Ještě na konci éry Rakousko-Uherska začaly první projekty výstavby pro zaměstnance a během první světové války se podařilo uzavřít smlouvu s armádou na dodávky obuvi, což byla pro firmu mimořádná vzpruha. Během válečných let tak vzrostl počet zaměstnanců ze čtyř stovek na čtyři tisíce.
Když se podařilo firmě překonat těžké období po konci první světové války, nastal další rychlý růst, díky kterému měla v roce 1931 již okolo třiceti tisíc zaměstnanců. Zlín se navíc místo periferie předlitavské části Rakousko-Uherska stal městem takřka uprostřed nového československého státu, což skýtalo řadu možností. Díky jeho funkci starosty začaly pod vedením Tomáše Bati v synergii města a podniku ve Zlíně obrovské změny. Zatímco v podniku byla zavedena spoluúčast zaměstnanců na zisku a ztrátě a byla spuštěna pásová výroba po vzoru amerického Fordu, ve Zlíně a okolí vznikaly dělnické i honosnější čtvrtě a řada významných staveb.
Zásadní je pak postupné plánování zástavby, které Baťa svěřil architektu Františku Gahurovi, žákovi proslulého Jana Kotěry. Gahura dva roky po smrti Tomáše Bati vytvořil Regulační plán velkého Zlína, jenž se stal dlouhodobým základem rozvoje města. Hlavní myšlenkou tohoto plánu bylo propojení průmyslu, bydlení, kultury a rekreace prostřednictvím původně anglického principu „zahradního města” plného zeleně. Jednotlivé funkce města pak byly rozřazeny do příslušných zón.
Z hlediska architektury místní funkcionalismus zahrnuje vedle viditelného zdiva také modularitu, železobetonový skelet a velká okna snižující náklady na osvícení i vytápění. Gahura ovlivnil i řadu dalších sídel v regionu. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří Památník Tomáše Bati z roku 1933, dále projekt přestavby městského centra, nemocnice, obchodního domu, velkého kina a podobně. Doplňoval se tak s dalším velkým architektem své doby, Vladimírem Karfíkem, který vytvořil slavný Baťův mrakodrap dostavěný v roce 1938 nebo o pár let dříve dokončený Interhotel Zlín.
Jan Antonín Baťa podnik, nyní již akciovou společnost, dále rozvíjel o řadu provozů včetně výroby letadel, pneumatik, strojů, umělých vláken, ale i filmových ateliérů. Před druhou světovou válkou byl Zlín, ačkoliv se nepodařilo dokončit všechny projekty, výkladní skříní československého funkcionalismu.
Baťův podnik zaměstnával více než 67 tisíc lidí, přičemž 35 tisíc z nich působilo v zahraničí. Bylo pod ním 63 zahraničních společností, 16 tisíc prodejen (z toho polovina v cizině), lesy, pole, pojišťovny, uhelné doly, letiště, cestovní kancelář i železniční trať Otrokovice-Vizovice.
Spolupracoval na množství komplexních infrastrukturních projektů. Pojí se s ním i příprava první dálnice, která měla garantovat centrální pozici Zlína v rámci dopravního systému Československa. Jenže přišla pohroma druhé světové války, Jan Antonín Baťa prchl do exilu a z firmy Baťa se postupně stala kanadská společnost.
Zlín byl za války několikrát bombardován a samotná firma byla nucena vedle vojenské obuvi pro okupanty vyrábět například i díly pro německé zbraně, jako třeba střely V1 a V2. Po válce byla znárodněna a v roce 1949 změnila svůj název na Svit.
Ve stejném roce komunistický režim pojmenoval nově vzniklý Velký Zlín jako Gottwaldov, přičemž se stal poprvé na krátko i centrem vlastního kraje. Ani po odchodu Baťů Zlín nezakrněl, stal se městem cestovatelů Hanzelky a Zikmunda nebo průkopníků tuzemské animace Hermíny Týrlové a Karla Zemana. Svit byl centrem československého obuvnictví, když pod sebe soustředil další velké továrny ve Zruči nad Sázavou, Třebíči a Skutči.
Naprostá většina odbytu v zahraničí stále všechny ujišťovala o přetrvávajícím mezinárodním významu zlínského obuvnictví. Vedle toho se mimořádně rozvíjela také původně Baťovská produkce pneumatik, která se stala součástí značky známé jako Barum. Ze Svitu se ostatně vydělila také strojní či stavební výroba. Nejvýznamnějším urbanistickým zásahem do městského organismu pak byla během 70. a 80. let výstavba obrovského panelového sídliště Jižní Svahy v severní části města, kde nyní žije více než třetina jeho obyvatel.
Po roce 1989 se však naplno ukázalo, že doby progresivního koncernu už jsou dávno pryč. Zatímco ještě před revolucí ve Svitu pracovalo dvacet tisíc lidí, kteří vyrobili dvacet milionů párů obuvi, po ní se dosavadní jistoty zhroutily. Po přejmenování města zpět na Zlín se zde nejprve rychle rozvíjelo soukromé podnikání, aby se Svit spolu s velkou částí baťovského odkazu postupně rozpadal a v roce 2000 úplně ukončil výrobu.
Velká infrastruktura a zázemí ve městě, které sto let žilo v těsném spojení s obuvnictvím, se najednou musely potýkat s faktem, že místo nižších desítek tisíců zaměstnanců byly v obuvnictví potřebné jen stovky z nich. Rostla nezaměstnanost a také migrace do méně postižených míst. Pro ekonomiku města bylo ranou i rozdělení Československa, protože se ze středu státu posunulo na jeho periferii. Od Zlína se také odtrhly některé okrajové obce, takže město dosud ztratilo asi deset tisíc obyvatel.
Zraněné město Zlín dostalo první velký obklad na své rány právě v době, kdy skončil Svit. V roce 2000 se stalo znovu sídlem vlastního kraje s nyní asi 580 tisíci obyvateli, v němž jeho aglomerace tvoří téměř čtvrtinu populace. O rok později pak vznikla Univerzita Tomáše Bati, která korunovala čtyřicetiletou přítomnost vysokého školství ve městě. Dnes má šest fakult a okolo deseti tisíc studentů a patří mezi hlavní hybatele dění ve městě. Vysoko hodnocené jsou obory zaměřené na chemii, výrobní procesy či automatizaci. Budova rektorátu a knihovny od Evy Jiřičné, Petra Vágnera a ateliéru AI – Design je ostatně spolu s vedlejším Kongresovým centrem od stejných autorů asi nejzajímavějším architektonickým projevem moderního Zlína.
Daří se také adaptovat bývalou Baťovu továrnu na kulturní a kreativní čtvrť, probíhají i citlivé rekonstrukce veřejného prostoru. Lze zmínit například místní tým Ellement Architects, jenž stojí za obnovou tržiště Pod Kaštany nebo revitalizací veřejného prostoru na sídlišti Jižní Svahy.
Po konci Svitu je největším soukromým zaměstnavatelem ve Zlínském kraji globalizovaný výrobce pneumatik Barum s více než čtyřmi tisíci pracovníky, který se již na počátku 90. let dostal pod křídla německého Continentalu. Sídlí však ve vedlejším městě Otrokovice, jež je se Zlínem dlouhodobě provázáno a mezi roky 1939 a 1946 dokonce neslo jméno Baťov.
Jak se vlastně daří zde tolikrát zmiňovanému českému obuvnictví? I to má dnes největší zastoupení mimo samotné město, ale většinou zůstává ve Zlínském kraji, přičemž bojuje s levným zahraničním importem a nedostatkem pracovní síly. Zatímco se u nás ještě v 80. letech vyrábělo asi sedmdesát milionů párů bot ročně, aktuálně jsou to podle odhadu České obuvnické a kožedělné asociace nanejvýš čtyři miliony nebo i výrazně méně. Odhady dohledatelné ve veřejných zdrojích se často liší.
Největším výrobcem obuvi u nás je stále firma Baťa, ale Zlína se to už moc netýká. Ačkoliv ve světě vyrobí prý až 150 milionů párů bot ročně, v Česku vytváří jen okolo 300 tisíc párů (většinou pod značkou Weinbrenner), a to ve výrobním závodě v Dolním Němčí u Uherského Hradiště. Dalším velkým výrobcem je Bennon Group, která sice ve Zlíně sídlí, ale svých asi půl milionu párů pracovních, outdoorových a dalších bot produkuje převážně v Asii.
Vzhledem k tomu, že čeští výrobci nemohou konkurovat těm zahraničním cenou, sázejí na specializaci a kvalitu. Dalšími většími producenty jsou slavičínská firma Prabos, zaměřená na pracovní boty, a společnost Vasky, která vyrábí boty ve Lhotě u Zlína. Ta je v současnosti asi nejprogresivnějším českým výrobcem s mimořádně propracovaným marketingem, díky kterému vyrábí ročně asi 200 tisíc párů bot a mohla v roce 2023 zachránit legendární firmu Botas ze Skutče. Na okraji Zlína pak společnost Moleda vyrábí známou obuv Prestige, přičemž většinu ročního odbytu ve výši přesahující 100 tisíc párů bot tvoří zakázky firem. Ve Valašských Kloboukách pak sídlí největší výrobce dětské obuvi u nás, firma FARE.
Trochu překvapivé je, že na rozdíl od Slovenska nepřišly do Zlínského kraje ani jinam do České republiky po roce 1989 vyrábět obuv velké zahraniční firmy. Slovenská výroba bot proto vykazovala mnohem vyšší čísla. I tento model s vyšší produkcí a nižší přidanou hodnotou však v poslední době narazil na své limity, protože na jaře tohoto roku ohlásily tři z asi pěti největších obuvnických firem na Slovensku konec výroby kvůli neúměrným nákladům. Snad si české obuvnictví, které je stále úzce spojeno se Zlínem a jeho krajem, povede lépe.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026