19. června, 2019 Pavel Havlíček
Polský ministr zahraničí Jacek Czaputowicz představil návrhy změn ve fungování Východního partnertsví. Foto: Wikimedia Commons/ U.S. Department of State (official Flickr account) - Flickr
Na již šestém vrcholném setkání Východního partnerství se sešli čelní představitelé unijních států, institucí EU a šesti partnerských zemí. Během oslav desetiletého výročí vzniku tohoto projektu, jenž oficiálně vešel v život v květnu 2009 během českého předsednictví EU, se též bilancovalo. Většina přítomných hodnotila desetileté partnerství jako úspěch, mnozí si ale kladli otázku, jakým směrem by se východní politika EU měla dál ubírat.
Polsko, jež společně se Švédskem a také Českem patřilo k hlavním iniciátorům projektu, představilo na bruselské konferenci své představy o rozvoji Východního partnerství po roce 2020. Navrhlo trojí posílení vztahů s východními partnery: institucionální, sektorové a v právním sbližování (acquis). Polský ministr zahraničních věcí Jacek Czaputowicz nastínil možnost vzniku stálého sekretariátu Východního partnerství, který by jednal přímo s evropskými partnery a také posílil zastoupení šestice východoevropských zemí v Bruselu. Šéf polské diplomacie se dále přimlouval za ustavení institutu prezidentství Východního partnerství a za zřízení zóny volného obchodu ve východním sousedství po vzoru Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA).
Czaputowicz rovněž navrhl, aby trojice zemí (Ukrajina, Gruzie a Moldavsko), které mají podepsanou asociační smlouvu s Unií, mohla vysílat svoje zástupce na pravidelná setkávání resortních ministrů států EU. Posílení politického dialogu a solidarity s východními partnery polský ministr odůvodnil pokračující ruskou agresí vůči Ukrajině, Gruzii a Moldavsku a nátlakem Kremlu na zbylé členské země partnerství. Polské návrhy kvitovala nejen švédská ministryně zahraničí Margot Wallströmová, ale také představitelé dalších členských států prosazujících bližší spolupráci s východní Evropou.
Pozitivně je v Bruselu vnímána aktivnější pozice České republiky vůči Východnímu partnerství pod vedením nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Česko se přitom nebojí partnerské státy kritizovat, pokud je to třeba, a zdůrazňuje význam demokracie, vlády práva a občanské společnosti. Česká diplomacie se tak jako před deseti lety opět řadí po boku Poláků a Švédů k hlasitým obhájcům partnerství. Obecně ale platí, že zejména mezi starými členskými státy není myšlenka dalšího rozšiřování EU a hlubší integrace východoevropských zemí příliš populární. Stejně tak staré tendence k appeasementu vůči Rusku ze strany některých unijních států i po deseti letech stále přetrvávají.
Pokud nemá Východní partnerství upadnout v zapomnění, musí po roce 2020 získat nový náboj a podněty. Jednu z cest ve formě Východního partnerství Plus představil v listopadu 2017 Evropský parlament. Tento koncept navrhuje asociované země odměnit a dále je motivovat k dalším reformám a bližšímu vztahu s Evropskou unií. V současné době by se to týkalo Gruzie, Moldavska a Ukrajiny, které už asociační dohodu a krátkodobý bezvízový styk na 90 dní s EU mají. Podle dnes již bývalého ukrajinského prezidenta Petra Porošenka stojí tato trojice o další integraci formou takzvaných čtyř unií – digitální, energetické, celní a Schengenu.
Vzhledem k výše zmíněné zdrženlivosti některých unijních států se ale jako realističtější jeví politika drobných integračních kroků a posunů v dílčích oblastech, s nimiž nebude mít většina členských zemí problém. Například při podpoře spolupráce mladých lidí, přeshraničních kontaktů či v oblasti vzdělávání. Klíčová bude i společná práce na strategické komunikaci či posilování odolnosti společností východních partnerů a boj s hybridními hrozbami. Právě poslední dvě zmíněné oblasti vítají ti členové Východního partnerství, již mají obavy z agresivního Ruska. Spíše než velkých kroků se tak dočkáme pokračování kompromisně vágní rétoriky o budoucím členství v Unii a spolupráce v oblastech, která bude výhodná pro většinu zemí EU i Východního partnerství.
Jednotný a efektivní přístup k projektu komplikuje rozdílná forma kooperace mezi jeho šesti účastníky a EU. Jak již bylo řečeno, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina podepsaly s Unií asociační dohodu. Navzdory představě Bruselu o budování silnější spolupráce a důvěry mezi šesticí postsovětských států, země Východního partnerství vždycky v prvé řadě usilovaly o posílení svých bilaterálních vztahů s EU. Tento rozpor existuje po celou dobu trvání projektu a jen tak nezmizí.
Nenaplnila se ani evropská očekávání, že se Ukrajina stane lídrem a tahounem Východního partnerství. Kyjev vždy využíval své silnější pozice výhradně pro vlastní prospěch a bez ohledu na ostatní členy. Z tohoto důvodu existuje velký prostor pro zlepšení a zefektivnění multilaterální dimenze vztahů. Právě do nich bude v budoucnu třeba aktivně vložit náležité úsilí a finanční prostředky. Jinak bude multilaterální rozměr spíše symbolický, jako když se v rámci Východního partnerství setkávají zástupci Arménie a Ázerbájdžánu, které spolu do dnešních dní vedou válku o Náhorní Karabach.
Je to právě Arménie, která si v minulém roce prošla demokratickou sametovou revolucí, jež vynesla k moci opozičního předáka Nikolu Pašinjana. Arménie má s EU podepsánu komplexní a posílenou dohodu, která je přitom kompatibilní s jejím členstvím v Eurasijské ekonomické unii, kde dominuje Rusko. Jakkoli se Arménie nenachází na stejné úrovni jako tři asociované země, její ambice modernizovat a posílit vztahy s Evropskou unií a snížit závislost na Rusku je více než zřejmá.
Zajímavý je i vývoj v Bělorusku, kde autoritativní prezident Alexandr Lukašenko vládne už od roku 1994. Země řadu let čelila sankcím Evropské unie, která však nyní s Minskem jedná nejen o ekonomické pomoci a investicích, ale také o zjednodušení vízového styku. Bělorusko se snaží více otevřít Západu, aby vybalancovalo vliv stále asertivnějšího Ruska a přitáhlo investice do své skomírající ekonomiky. Na bruselské konferenci proto běloruský ministr zahraničí Vladimir Makej zmiňoval zájem o silnější spolupráci s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD) nebo Evropskou investiční bankou. Mluvil ale i o ochotě pokračovat v dialogu o lidských právech a trestu smrti, který EU dlouhodobě kritizuje. Makej zároveň zdůraznil, že právě jeho země nejvíce trpí kvůli konfrontaci mezi Západem a Ruskem.
Další komplikace přináší Evropské unii spolupráce s Ázerbájdžánem, kde EU dlouhodobě kritizuje represivní režim prezidenta Ilhama Alieva, jenž potlačuje prakticky jakoukoli formu opozice. Nicméně i v tomto případě hledá Unie cesty, jak s touto jihokavkazskou zemí vyjednávat a dosáhnout pozitivních výsledků pro občany tohoto geopoliticky nesnadného regionu.
Při pohledu na různorodé postavení a vyjednávání s partnerskými státy je zřejmé, že pokud má být projekt Východního partnerství úspěšný, bude si třeba v příští dekádě ujasnit celou řadu otázek. Tomu, že to nebude úplně snadné, nasvědčuje napětí mezi EU a některými partnerskými státy, které zabránilo na závěr květnové bruselské konference schválení tradiční deklarace. Hlavním problémem se ukázala být nejen citlivost otázky perspektivy členství v EU pro asociované země před volbami do Evropského parlamentu, ale také rozpory mezi Arménií a Ázerbájdžánem ohledně jejich bilaterálních závazků vůči Unii a kvůli konfliktu o Náhorní Karabach. Ani rumunskému předsednictví EU, ani zástupcům unijních institucí se přitom nepovedlo přivést všechny strany zpět k jednacímu stolu. Z toho důvodu muselo být prohlášení publikováno ne jako společné, ale pouze jako dokument s podpisem unijní Vysoké představitelky pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federicy Mogheriniové. Snad se nejedná o předzvěst dalších problémů v nadcházející dekádě. To by totiž pro Východní partnerství k jeho desátým narozeninám nebyl pěkný dárek.
Články k tématu 10 let Východního partnerství byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024