27. května, 2015 Alena Mikolášková
Za devatero horami, devatero řekami žil byl moudrý a bohatý král, který měl tři dcery. A protože jedna byla krásnější než druhá, brzy si našly statečné prince, a zanedlouho po svatbě se jim narodily děti. Ta nejstarší porodila synáčka, který se náruživě vrhnul do studia všech možných jazyků, prostřední se narodil syn, který stále cestoval po všech koutech světa a zkoumal zvyky a kultury tamějších domorodců. A konečně ta nejmladší povinula synáčka velmi citlivého, který rád poslouchal, o čem se komu zdálo, a pečlivě vše zapisoval.
Jednou si všechny tři chlapce k sobě pozval starý král, jejich dědeček, aby ho nějaký čas těšili a povídali si s ním. Ani si neumíte představit, jak veselo a rušno na zámku bylo! Jednoho slunečného dne starý král promluvil: „Moji milí vnoučci, když už žijeme v té pohádce, tak mě napadlo, proč jsou si všechny pohádky tak podobné? Co znám od svých drahých přátel, králů z jiných pohádek, vždycky začínají a končí stejně, buď je to Žil byl…, Bylo nebylo…, Byl jednou jeden… anebo …pokud ještě nezemřeli, žijí dosud. Před hlavními hrdiny stojí stejné výzvy – vysvobodit krásnou princeznu z moci draka nebo jiného zloducha, odejít do světa na zkušenou nebo někoho napálit; u pohádek se vyskytují stejné vzorce – většinou jsou tři princezny, tři bratři, úkoly se taky musí splnit tři, zlá macecha nebo čarodějnice, chudý člověk najde bohatství a štěstí, a téměř nezbytná je pomoc kouzelných předmětů nebo zvířat. No je toho hodně a hodně. Kdo z vás mi to může vysvětlit?“ V tom nastala vřava, protože každý z chlapců si myslel, že umí nejlépe vysvětlit tajemství pohádek, a začali se překřikovat a skákat přes sebe, až musel starý král rázně zakročit a vybrat jednoho z nich, který začne.
Začal syn nejstarší z dcer, ten co zkoumal jazyky a zastával filologickou teorii o migraci pohádek. Proč tedy pohádky začínají a končí stejně? Jsou to rituály, které nás mají rychleji přenést do světa nesvěta, zarámovat pohádku do neskutečna, kde nic není nemožné, ale kde existují jasná pravidla – zlo musí být vždy potrestáno a dobro zvítězit. Pohádky mají symbolický charakter, nemají se brát doslova a ustálená slovní spojení na začátku vypravování nám k tomu mají dopomoct. A taky nesmíme zapomenout, že mnoho pohádek pochází z dob, kdy lidé ještě neznali písmo a vše se šířilo ústně. Často opakované slovní rituály pomohly vypravěči získat pozornost a posluchači si příběh lépe zapamatovali. A proč jsou si příběhy natolik podobné? Protože všechny vznikly na jednom místě, v Indii nebo v Řecku, a postupně, díky námořníkům, obchodníkům nebo později misionářům se rozšířily do jiných končin světa.
Jako druhý byl na řadě syn prostřední dcery, který zastával etnografickou teorii. Vesměs souhlasil s tím, co jeho bratranec říkal o slovních spojeních, která se opakují. Ale s čím rozhodně nesouhlasil, byla teorie o prazákladech pohádek. Navštívil spoustu zemí a poznal mnoho různých etnik a zjistil, že jejich mytologie se natolik neliší. Pohádky tedy vznikly na různých místech, ale protože se opírají o metafyzický kulturní základ, jsou si hodně podobné. Můžeme si srovnat staré mýty a eposy o vzniku světa, o bozích nebo o hrdinech a jejich bojích (např. Epos o Gilgamešovi, staré řecké báje a pověsti, Bible, pohádky Tisíce a jedné noci), a zjistíme, že ani ty se natolik neliší. Budeme-li poté porovnávat staré mýty s pohádkami, najdeme zde mnoho společných prvků (např. sestupy do podzemí/pekla, plnění těžkých úkolů, nadpřirozené bytosti). Nakonec přidal rozdělení pohádek do čtyř kategorií: na kouzelné, zvířecí, legendární a realistické (novelistické).
Poslední promluvil syn nejmladší dcery, který razil psychologické vysvětlení původu pohádek. Pohádkové motivy a náměty mají prý prapočátek v lidských snech. Touhy, strachy, radosti, snaha překonat nemožný úkol – to je společné všem lidem. Často se používá Jungův termín archetypů, jakési kolektivní nevědomí, které si nese každý jedinec hluboko v sobě. Pohádky nemohou mít základ v mytologických vypravováních, neboť mýty mají zobrazovat pravdu, pohádky už svou nečasovostí (bylo nebylo) poukazují na snový svět, který nás má naučit, co je správné a co dobré. Staré mýty etický charakter nemají. A na závěr doplnil a vysvětlil ono dělení pohádek. Kouzelné pohádky jsou nestarší formou, propojuje se v nich reálný a nadpřirozený svět, kouzelné předměty, mocní Vševědové nebo čerti a zlé ježibaby. Pro zvířecí formu je emblematické mluvící zvíře, které hlavnímu hrdinovi pomáhá, anebo mohou být zvířata jedinými postavami. V legendárních pohádkách se vyskytují biblické postavy popsané odlehčeným, často žertovným způsobem. Poslední forma, realistická, se vyznačuje minimálním počtem fantaskních prvků, taky hlavní hrdina už není princ nebo rytíř, ale člověk z lidu, který zdolává nástrahy bez použití nadpřirozených sil.
A pak mluvili všichni tři ještě hodně dlouho, hádali se, každý hájil svou teorii zuby nehty a nikdo nechtěl ustoupit ani o píď. Kdo z nich měl pravdu těžko určit, protože starý moudrý král, který by je snad mohl rozsoudit, usnul tak hluboce, že by ho ani rána z děla nemohla probudit. A pokud se ještě neprobudil, hádají se chlapci dosud.
Tolik teorie, nyní se blíže seznámíme s maďarskými pohádkami, s jejich poetikou a světem, který je v detailech odlišný od českého pohádkového světa, ale v celku se liší jen málo. Můžeme se s jednou z výše načrtnutých koncepcí ztotožnit více či méně, každopádně nás už nepřekvapí nápadná podobnost maďarských pohádek s těmi, které už známe.
Možná si teď budu maličko odporovat, ale v pohádkách se zobrazuje „duše“ národa jako v žádném jiném žánru, vyjma starých mýtů a pověstí. Zkusme si pohádky přirovnat ke Kofole – československá náhražka Coca-Coly, která se snaží napodobit originál, ale konečný výsledek se liší. V pohádkách taky zůstává základní esence, která je okořeněna lidovým a národním prvkem. A z maďarských pohádek se nejvíce line vůně palačinek, klobás a půdy.
Budeme se držet načrtnutého rozdělení pohádek a začněme těmi kouzelnými, které jsou ze všech forem nejstarší a jsou zastoupeny v nejhojnějším počtu, také nejlépe dokazují přejímání motivů mezi různými národy. Typické pro ně jsou kouzelné předměty, šaty nebo zvířata, dobrá rada za dobrý skutek, cesta za štěstím nebo zvládnutí zkoušky. Hemží se čerty, draky, macechami a zlými sourozenci, čarodějnicemi a jinými postavami, které naopak pomáhají a jsou nadány nadpřirozenými schopnostmi. Pro maďarské pohádky této formy je nápadná jakási přesycenost – pokud jsme zvyklí, že hrdina musí zdolat tři překážky, na maďarského reka jich čeká přinejmenším šest. Když už máte pocit, že by pohádka mohla skončit, navalí se na vás další řada postav a dobrodružství. Hlavní hrdina je většinou chudý mladík, který pochází z pasteveckého prostředí a dojde ke štěstí díky své dobrotě, nebo také často díky své prohnanosti. Při četbě se častokrát nelze ubránit pocitu, že hrdina je většinou velice pasivní a věci se mu dějí jen tak mimochodem. Nevyniká ani tak dobrotou, jako spíš drzostí. Občas mi uniká, jaké mravní ponaučení by si děti mohly vzít. Například v pohádce Jak princezna vyloudila na Jancsim selátka hlavní hrdina postupně dává selátka princezně. Ta mu na oplátku nejprve ukáže nahé nohy, poté je nucena svléknout se do půl pasu a nakonec se musí Jancsimu předvést úplně nahá…
Další forma je zvířecí, v nich se můžeme setkat s kohouty, prasátky, psy, kočkami, koňmi a pro Maďarsko typickými voly s dlouhými špičatými rohy. Buď zde vystupují pouze zvířata, jako třeba v pohádce o slepičce a kohoutkovi (stejný příběh jako v české obdobě, jen se tu místo kohoutka dusí slepička), anebo jsou zvířata obdařena kouzelnou mocí. Tady se nemůžu nezmínit o pohádce, která podle mě nejlépe vystihuje onu zvláštní „amorálnost“ maďarských pohádek.
Divotvorný vůl vypráví o chudém chlapci, jehož nevlastní matka měla pět dcer, přičemž každá z nich měla nestandardní počet očí. Macecha dávala hochovi k jídlu pouze kukuřičné placky, takže hubnul a strádal. Jednoho dne mu divotvorný vůl řekl, aby mu nadzvedl pravý roh, že v něm najde jídla, co hrdlo ráčí. To se opakovalo každý den a chlapec postupně sílil. Jednoho dne sedmioká dcera spatřila, čím se chlapec krmí, takže oba kamarádi byli nuceni utéct. Dostali se nejprve do stříbrného lesa. Chlapec zde utrhl stříbrnou kytičku a vůl se kvůli tomu musel utkat se strážcem lesa. Prošli zlatým lesem, kde se stalo to samé, chlapec si dal kytku za klobouk i přes úpěnlivé volovy prosby, aby to nedělal, protože další souboj už by nemusel přežít. A opravdu, souboj v diamantovém lese vůl nepřežil a chlapec utekl za dalším dobrodružstvím. Dále je zbytečné pohádku popisovat. Jaké z ní plyne ponaučení? Že umanutost a neposlušnost vedou ke štěstí?
Jak již bylo řečeno, v legendárních pohádkách se často objevují postavy známé z Bible. Nejinak je tomu u těch maďarských, v nichž například vystupuje svatý Petr.
Maďarské realistické pohádky jsou omezeny o kouzelné prvky, snaží se být co nejvíc pravděpodobné, proto se v nich velice často jako hlavní postava vyskytuje skutečný maďarský král Matyáš Korvín. Ten je oblíbenou pohádkovou postavou i z toho důvodu, že naplňuje představy o dobrém panovníku a spravedlivé vládě. Pro lepší představu, jak takové příběhy vypadají, zmiňme pohádku Král Matyáš a sikulská dcerka, která se vůbec neliší od Chytré Horákyně. Matyáš zde neuchvacuje svým rozumem, ale spravedlností a moudrostí.
O maďarských pohádkách by se dalo napsat ještě mnohem víc a obšírněji, ale nebylo by to zbytečné? Není lepší zakusit maďarskou pohádkovou poetiku na vlastní kůži? V češtině vyšla kniha Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky. Dále lze doporučit Magyar népmesék, animované pohádky pro děti a dospělé, které je možno zhlédnout na YouTube. Jsou sice pouze v maďarštině, ale nebojte se, slova zde nehrají takovou roli jako obrázky.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025